38. 2.Veni et Vici

9. října 2018 v 22:54 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Opole, Polsko, téže noci

Prohlížel si láhev s bezbarvou tekutinou. Během několika dní se sama otevře a po vypuštění svého obsahu zmizí. A dál to bude jen na přírodě, silách vylepšeného viru a síle obranyschopnosti lidí.
O tomhle nevěděl nikdo, tedy nikdo z živých, dokonce ani Baltazar ne - jako by slyšel, co by mu řekl před tím, než by beztak splnil, oč by jej požádal - jistě, milý Baltazare, bylo by lepší počkat na podzim, kdyby ovšem měl čas čekat; a chřipka už jednou do Evropy v létě z jižní Ameriky přišla. Lidé si na opakující se epidemie zvykli, jestli tato bude malounko horší… nikoho, ani jeho vlastní lidi, kteří věděli o hrách v Africe, nenapadne, že v tom má prsty. Ano, mohli se nakazit i kouzelníci, nepochybně, mohlo se to vymknout, ale nebylo to pravděpodobné! Virus probere jen ty slabé, to mu ti mrtví muži garantovali, a jestli jsou slabí i mezi kouzelníky, je to snad jeho vina? Jistěže by se to lidem nelíbilo, ale lidé zřídkakdy vědí, co je dobré pro celek, navíc mají ten nepříjemný zvyk, že upřednostňují své malé, nedůležité, osobní zájmy nad prospěchem většiny; ne, nezazlíval jim to, je přirozené brát se o své osobní štěstí.Ovšem někdo musí na sebe vzít břemeno rozhodnutí za všechny. A on se odpovědnosti nezříkal.
Jak jinak má ostatně zjistit rychlost šíření epidemie než pomocí tohoto poměrně neškodného viru? Jak jinak má ověřit schopnost Ameriky a Číny zareagovat? Spolupracovat, rychle vyvinout očkovací látky… V době, kdy mudlové tak příhodně přestávají věřit očkování? Ne, v tom prsty neměl, chamtivost farmaceutických firem je konstanta, na niž se dá spolehnout; jejich řízená, dobře zaplacená minulá panika mu jen skvěle hrála do karet. Nebylo to zábavné?
A kromě toho si tím - s malou pomocí staříka Parricidy - vyřeší svůj malý soukromý problém s chybějící ochranou proti Avadě.
Rozmísťoval lahvičky viru, který se už několik měsíců bez větší pozornosti mezinárodní komunity rozšiřoval ve Venezuele, Uruguayi a dalších jihoamerických loutkových státech, které měl pod kontrolou, stejně jako před několika dny v jiných evropských městech, a každou pečlivě ochránil kouzlem.
A pak se přemístil do starobylého a skrytého domu na náměstí, sídle čarodějů z rodu Huona von Sagar a nynější paní Grodzké.
Ochranná kouzla se neaktivovala, ačkoli krevní magie rodu nebyla vůbec špatná. Avšak paní Salomea neprozřetelně - jak jen jsou ženy hloupé, když se zamilují! - narušila vlastní obranu několika neuváženými výroky, k nimž ji nemusel ani nijak zvlášť přesvědčovat.
"Slõfet in alahalba,"[1] zakouzlil; v tuto chvíli nechtěl nikoho rušit.
Když i zde připravil ampule s virem - nemohl riskovat, že se vzhledem ke svým nepříliš častým kontaktům s mudly nákaze to děcko vyhne - vystoupal do podkroví, kde se podle očekávání nacházely pokoje obou děvčat.
První dveře vedly k Wielce. Hezké děvčátko, pousmál se; děti mu nevadily, když spaly. Jednou by z ní vyrostla krásná dívka, možná trochu nudná, příliš polská. Nic proti ní neměl, vlastně byla milá. Jenže to, co se chystal udělat, nemělo s ní samotnou nic společného.
S hůlkou v prstech začal soustředěně, tichou litanií, přestavovat strukturu jejího srdečního svalu, měnit vlastnosti převodního nervového systému. Na základní, buněčné úrovni systematicky oslaboval dětské srdce.
Pak jednoduchým diagnostickým kouzlem zkontroloval výsledek své práce. Kromě slabé, nevýrazné arytmie, které by si nevšiml, kdyby nevěděl, že ji má očekávat, se jevilo zdravé. Až při důkladnějším vyšetření se objevila vrozená vada, o níž dosud nikdo neměl ani tušení. Nemohl, pousmál se. Tohle dítě jeho vylepšenou chřipku nepřežije. A kdyby náhodou… tak jsou tu další, zajímavější možnosti.
Spokojeně vyšel z dětského pokoje a pečlivě zavřel dveře. Vedlejší pokoj bude určitě Ludomiřin, jeho krásné, nevinné, sladké snoubenky.
Milá dívka, po všech stránkách ideální adeptka na manželku, a přece v něm nyní probouzela nechuť. Nechtěl ji, snad, tedy především proto, že si ji nevybral, byla mu vnucena, a on byl zvyklý se rozhodovat sám. Navíc jeho vztah s matkou snoubenky… bylo to nevhodné, ačkoli tohle bylo snad jediné, co ho na zasnoubení s Ludomirou bavilo. On je vládce, on se rozhoduje, a nemíní se nikomu zpovídat. Už jen myšlenka na to, že by komukoli měl cokoli vysvětlovat, mu byla odporná a zvyšovala jeho nechuť vůči Ludomiře. Ne, nevezme si ji, ať si Polsko, jeho hrdé Polsko bude myslet cokoli. Jenže by je tím mohl ztratit, slyšel už zase hlas rozumného Baltazara. Nejjednodušší by bylo, kdyby tiše zesnula spolu se svou sestřičkou tichou, přirozenou smrtí. Možná by to vzbudilo nežádoucí pozornost… Ovšem srdeční vady bývají dědičné… Sevřel rukověť sukovité hůlky, další z relikvií Smrti, a vstoupil rozhodnut do Ludomiřina pokoje.
Jenže dívčino lůžko bylo prázdné a pečlivě ustlané, jak jinak u dokonalé Ludomiry, a Gellert Grindelwald ucítil vztek na ni, že si dovolila zmařit jeho plány se jí zbavit, a také na svého pobočníka, protože ho do té nemilé situace dostal.
Svíral pěsti, a kdyby tu v tu chvíli kterýkoli z nich byl - a možná i kdokoli jiný - tak by jej byl schopný zabít, rovnou, bez vymýšlení zástěrek a přemýšlení o následcích, a tedy hloupě. I to připsal za vinu Baltazarovi Byrtusovi.
Samozřejmě, že se dokázal během chvíle uklidnit a zcela racionálně nechal zmizet veškeré stopy po své přítomnosti v dívčích pokojích, pak sešel patro a vstoupil do ložnice Salomey Grodzké, protože ačkoli krevní kouzla mohl oklamat natolik, aby ho nezastavila, tak jeho přítomnost v domě nemusela zůstat nezaznamenána.
Zrušil uspávací kouzlo, svlékl se a lehl si k ní. A ona, aniž otevřela oči, jej objala, přijala jej snad stále spící, svolná a přející, byť trochu nudná, jako vždy.
Když bylo po všem, otevřela oči, až nyní vylekané a nevěřící. "Jak się tu dostałeś?"
"Sama jsi mě pozvala, nevzpomínáš si?"
"Ale…"
"Skoro mám pocit, že tu nejsem vítaný."
"Nečekala jsem tě tu. Vlastně jsem tě už vůbec nečekala."
"Chyběla jsi mi. Mám odejít?"
"Ne! Ale Wielka…"
"Snad si nemyslíš, že bych chtěl tvé dcery takto nepříjemně překvapit," políbil ji, "zabezpečil jsem to tu. Nebo bych měl teď snad navštívit svou snoubenku?" zeptal se laškovně.
"Ty zlý," zamračila se Salomea. "To je krutý žert."
"Jsem hravý," pokrčil rameny.
"Ludomira tu beztak není."
"Schováváš ji přede mnou?"
"Jistěže ne. Je ve škole v Bílém Kostelci."
"Kam nemají muži přístup… Ukrýváš ji přede mnou."
"Tak ukrývám," usmála se a políbila ho - trochu příliš vášnivě na jeho vkus a svůj věk - a přitáhla si ho k sobě. "A ještě chvíli ji ukrývat budu. Kocham cię. Kocham cię przede wszystkim na świecie."
Jistě, miluje ho. Ale miluje ho dost?

[1] Usněte všichni okolo (můj pokus o starou němčinu)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama