38. 1.Veni et Vici

8. října 2018 v 22:27 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Veni Et Vidi: et ecce equus pallidus;
et qui sedebat desuper, nomen illi Mors,
et Infernus sequebatur eum, et data
est illis potestas super quartam partem terrae,
interticere gladio et fame et morte et a bestiis terrae.

"A když Beránek rozlomil čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas čtvrté bytosti: "Pojď!"
A hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním.
Těm jezdcům byla dána moc, aby čtvrtinu země zhubili mečem, hladem, morem a dravými šelmami."
(Kniha Zjevení)

Písničku si můžete pustit zde.


"Náš pocit moci je intenzivnější, když člověku zlomíme duši, než když získáme jeho srdce." Eric Hoffer



Vatikán, 6. června 2013

"Myslíš si, že nevím, kdo jsi? Nebojím se tě, Gellerte Grindelwalde."
"Opravdu? Pak ovšem ještě stále nevíš, kdo jsem, Deine Heiligkeit. Anebo si lžeš." Nezvaný půlnoční host, král český, dánský, belgický, polský a maďarský, a také čaroděj a zplozenec pekla, nedal nijak najevo, že by jej odhalení identity nějak překvapilo či vystrašilo. Ostatně postoj, plný bezchybné úcty, ani tón hlasu by mu nemohl vytknout ani ten nejpřísnější vatikánský ceremoniář, ne že by na tom Inocencovi XIV., z boží milosti římskému biskupovi, a tím i otci veškerého křesťanstva v době, kdy se nebylo možné zachovat správně, až tak záleželo.
Natáhl se po zvonku, ovšem ten se pod pohledem vetřelce rozpustil v lesklou kaluž. Stříbřité kapky stékaly po nočním stolku. Chvíli byl schopný vnímat jen jejich pronikavý kapot; v tiché místnosti starému muži připadaly jako rány z děla, nebo spíše zvonění umíráčku. Roztřásla jej hrůza. Vetřelec měl pravdu, bál se ho, a ještě více se bál sám sebe, toho, že mu podlehne, že nevydrží mučení, bude-li mu nucen čelit, třebaže vždy tak obdivoval svaté mučedníky. Snažil se dovolat jejich pomoci, ale nemohl si vzpomenout na žádného z nich - myšlenky mu překrýval tekutý závoj rozpuštěného kovu a beznaděj. Otevřel němá ústa, a možná i v tom byly nějaké ďábelské čáry, zejména si však v tu chvíli byl jist, že by se pomoci nedovolal, ač by křičel do ochraptění. Vzdal se, aniž by se o přivolání pomoci vůbec pokusil.
"To přece nemá smysl," potvrdil jeho přesvědčení uzurpátor Evropy.
Chvíli na sebe mlčky hleděli, pak se čaroděj uctivě uklonil, neverbálně si přivolal - přivolal! - těžké křeslo a usadil se naproti papežově lůžku. "Nemusíte vstávat, svatý otče, vím, jak mudlové ve vašem věku bývají unavení. A nerad bych vás unavoval příliš dlouho, ostatně nepochybně víte naprosto přesně, proč jsem přišel."
Papež se přesto na lůžku posadil, snad aby vypadal důstojněji, což se mu tak docela nepovedlo.
"Nebudu tě korunovat. Jsi ztělesněné zlo, jsi ten, proti komu už téměř dva tisíce let bojujeme. Nenechám se už vydírat. Ostatně abdikační listinu jsem odevzdal svému tajemníkovi včera. Nemohu tedy splnit tvé přání, ani kdybych chtěl."
"Ano, málem jsem zapomněl," natáhl Grindelwald dlaň a na ní se ocitl dokument, jímž papež hodlal uzavřít nejtěžší kapitolu svého života, kdy selhával téměř ve všech zkouškách, jimž jej Všemohoucí vystavil. Ovšem dnes neselže, nesmí. Nechce.
"Nic, co nyní řekneš či uděláš, na tom nic nezmění. Nejsem už biskup římský. Nemáš nade mnou žádnou moc," snažil se, aby se mu netřásl hlas. Ani to se mu příliš nepovedlo.
"Neodstoupil jste, Svatý otče. Váš tajemník ten list odevzdal přímo a pouze mým lidem. I o tom dalším bych si dovolil pochybovat."
"Můžeš udělat cokoli, ale -"
"Jste si jistý?" usmál se Grindelwald a v ruce se mu objevila hůlka z tmavého, sukovitého dřeva. A aniž cokoli řekl, papež ucítil na levé ruce pálení, nejdříve docela lehké, jako by se neopatrně přiblížil k plameni svíčky, avšak bolest sílila a šířila se po paži nahoru, postupně, plíživě a neodvratně. Po několika okamžicích, dříve než se stala skutečně nesnesitelnou a než starý muž ztratil poslední zbytky důstojnosti, o nichž se domníval, že je ještě má, skončila, náhle a zcela.
"Neexistuje jen fyzická bolest, což ty nepochybně víš," přestal Grindelwald předstírat úctu. "A ne, ještě jsem tě vůbec nezačal vydírat. Rád bych, aby to tak zůstalo. Naše spolupráce byla dosud založena na vzájemné výhodnosti, proč to chceš měnit?"
"Naše spolupráce neexistovala."
"To chceš namluvit komu? Nic se k tobě nedoneslo o mých darech církvi? Ach, ta byrokracie, chápu… Tvá rodina se ti také nesvěřila? Nevděčníci. Ale že si tvůj správce majetku vše nechal pro sebe… ach, jestli tě podvádí, měl bys s tím něco dělat."
"Zpočátku jsem nevěděl -"
"Ale už víš. Už dost dlouho víš. A nevadilo ti to."
"Vydal jsem encykliku -"
"O tom, že i muslimové jsou lidé a věřící a tak dále a tak dále… A také, že světské záležitosti nejsou v odpovědnosti svaté církve. Na tom druhém bychom myslím mohli stavět. To první ale vypustíme."
"Jak mě k tomu chceš donutit?"
"Já? Donutit? Tebe?" zavrtělo překvapeně hlavou jeho pokrytecké veličenstvo. "Nemám v úmyslu tě k ničemu nutit. Encyklika odejde tak, jak je potřeba pro stabilitu a bezpečnost křesťanů. O to se postarají lidé, jimž záleží na budoucnosti Evropy. Nemluvme o tom už, nezlobím se," mávl rukou a usmál se. "Korunovace bude tak, jak jsme se dohodli. Nemůžeš jinak, vždyť přece víš, že to je to nejlepší, co můžeš udělat. Pro své ovečky. Pro obyvatele věčného města - nechceš, aby se jim cokoli stalo, vím, že ne. Pro své přátele. Pro svou rodinu. Pro sebe."
"Vydíráš mě."
"Vůbec ne. To bys poznal, a bylo by ti to velmi nepříjemné. Nechceme se dostat tak daleko."
Papež zavřel oči a mlčel. Pokud ti, co ho varovali, měli pravdu, je tento muž se zářícíma očima a děsivě laskavým úsměvem schopný zničit nejen jeho rodinu a všechny, s kýmkoli z nichž prohodili kdy byť jen jediné slůvko, ale i celý Řím. A jeho osobně; ta bolest, jež skončila dříve, než skutečně začala… ale ne, bolest by vydržel, tedy fyzickou bolest, takovou bolest by vítal, protože jí by ze sebe smyl smrtelný hřích své nečinnosti, a tedy podpory zlu, Antikristovi.
Mlčel a vrtěl hlavou a snad to poslední slovo, na něž se dosud bránil i jen pomyslet, vyslovil nahlas, nebo ten netvor dokázal číst myšlenky - vlastně by jej to vůbec nepřekvapilo - protože Gellert Grindelwald se rozesmál.
"Ty těm pohádkám skutečně věříš?"
"Pohádkám?" Téměř nadskočil. Jak se může ten ďáblův zplozenec pokoušet znesvěcovat zjevení, jehož pravdivosti je sám důkazem? "Ty v proroctví nevěříš, Gellerte Grindelwalde? Slyšel jsem, že ti, ke kterým patříš, mají také svá proroctví."
"Rozhodně je nepřeceňuji. Ale pokud mu skutečně věříš, Fridrichu, proč si myslíš, že mu jsi schopný zabránit?"
Natáhl ruku a vklouzla mu do ní kniha z papežova vlastního psacího stolu. Otevřel ji, jakoby nazdařbůh.
"Více než kdy dříve nám dnes Pán dává poznat, že pouze On může svoji církev zachránit," začal deklamovat v italštině, s důrazem, který by snad v jiné situaci mohl vnímat i jako uctivé zanícení. "Církev náleží Kristovi a na něm je, aby se o ni postaral. Na nás se žádá, abychom pracovali ze všech sil a s trpělivostí služebníka, který si je vědom své neužitečnosti, i když vykonal vše, co byl povinen vykonat. I v tomto poukázání na naši malost vidím jednu z milostí tohoto těžkého času. Času, ve kterém se vyžaduje trpělivost, ona každodenní forma lásky. Lásky, ve které je zároveň přítomna i víra a naděje."
Zavřel knihu a podal mu ji.
"To jsou tvá slova, Fridrichu Engelharte," přešel opět do němčiny. "Kde je tvá trpělivost? Kde je tvá pokora?"
"Mé srdce je plné pokory. Uznávám své viny a jsem připraven za ně nést jakýkoli trest." Papež se svezl z lůžka a nevšímaje si Antikrista ve své ložnici poklekl před krucifix, sklonil hlavu a začal se bezhlasně modlit, vzývat Boha o znamení, anebo o smrt, pokud je jeho cesta již u konce, třeba i mučednickou. O cokoli, jen nemuset volit mezi Zlem a Zlem, což toho chtěl tak mnoho?
Nepřítel se rozesmál, vesele, téměř hravě. Pak jeho smích ustal, náhle, a papež cítil, byl si jist, že se jeho tvář změnila, že se zkřivila v nenávisti a zlu, jehož byl poslem a představitelem, a do ucha mu zazněl šepot připomínající syčení hada:
"Takhle jednoduché to nebude, věř mi, Fritzi."
Papež klečel a bál se i myslit, protože teď už věděl, že své myšlenky neskryje a protože nevěděl, co dělat, pokud Pán jeho modlitby oslyší.
Tón netvorova hlasu se opět změnil, nyní se vemlouval jako přítel dělající si upřímné starosti. "Skutečně si přeješ stát se mučedníkem?"
A papež toužil zavrtět hlavou, odmítnout ten absurdní, nemoderní nápad, myšlenku z jiné doby, ale neučinil tak, ačkoli si nebyl jist, zda si to opravdu přeje. Ale lze něco takového vědět skutečně? Anebo je takové rozhodnutí jen výslednicí okolností, které ani mučedník ani mučitelé nikdy tak docela ve svých rukách nemají, protože tohle je přece v jiných rukách, to věděl, to napsal, o tom byl přesvědčen, třebaže to tento netvor tak odporně znevažuje.
"Jsem služebník Boží," řekl jen.
"Jistě, jak jinak," přikývl Antikrist snad i vážně, ale hned se jeho hlas změnil do ďábelského výsměchu. "Roztomilé, jak si pohráváš s myšlenkou, že se obětuješ, protože bolest vydržíš… Či ji snad dokonce vítáš jako vykoupení za to, že jsi mi pomáhal k moci?" naklonil se až k němu. "Snad si nemyslíš, že to, co jsem ti ukázal, byla skutečná bolest?" Pak se znovu napřímil. "Ale o tohle nejde a oba to víme. Nemám zájem na tom, aby se z tebe stal mučedník. Nemám zájem ti vyhrožovat, přemlouvat tě, mučit tě… To je přece pro inteligentní muže tak nedůstojné!"
"Jistě," papež se napřímil. "Vím, že dokážeš, aby ti lidé sloužili proti své vůli. Proti tvým kouzlům se skutečně bránit nemohu, pokud ti, co mne měli bránit, selhali."
"Řekli ti o Impériu? Jistě, dokážu to, lépe než kdokoli jiný. Tohle by sis přál? Chápu," hlas ďáblova služebníka zněl velmi upřímně. "Chápu, že to chceš. Ale myslím, že já to nechci. Dělat z lidí bezduché loutky… stvoření bez vůle, a tedy bez odpovědnosti… Ach ne, to není má cesta. A tudíž ani tvá, Inocenci.
Ale kam jsme se to vlastně dostali, proč vůbec vedeme tuto debatu? No tak, posaď se do křesla a promluvíme si jako muž s mužem. Trochu vína?" Ďáblův zplozenec mávl rukou a papež se proti své vůli zvedl a došel ke krbu, v němž zaplál oheň. Na stolku se objevilo víno z Madeiry z jeho vlastních sklepů, které měl nejraději - jak to věděl? - a dvě sklínky. A on proti své vůli zvedl ruku, uchopil sklenici a napil se. "Důvěřuj mi, Tvoje Svatosti," zněl vemlouvavý hlas a papež zavřel oči, když převaloval nápoj na patře. A nemyslel. Tentokrát to bylo úlevné.
"Co ti o mně napovídali? Proč si myslíš, že jsem Antikrist - to je přece tak hloupé! Pronásleduji snad církev? Ne, naopak, chráním ji! Od kdy církev považuje za nejlepší stupidní vládu lůzy? Navíc přece do vlády věcí světských mluvit nechce, nepotvrdil jsi to už?"
Napil se znovu a znovu, zatímco nezvaný host hovořil, dlouze a vemlouvavě a jeho slova se papeži zdála logická, ačkoli věděl, že mu nesmí věřit, že mu nechce věřit, že je to jen další hra toho hada. Jen ještě chvíli nemyslet, ještě chvíli moci nechat se unášet na vlnách nemohoucí nevinnosti… Proč mu to neusnadní? Jenže kouzlo vyprchávalo a on znovu cítil na svých ramenou tíhu světa a vlastních selhání.
"Proč?"
"Proč co, svatý otče?"
"Proč nepoužiješ to kouzlo, které jsi teď použil, nebo proč mne nezabiješ nebo… nebo cokoli jiného než…"
"Než tě přimět k vlastnímu a svobodnému rozhodnutí?"
"Ano."
"Bylo to příjemné, že? Za nic bys nemohl, byl bys tak dokonale nevinný… Skutečně si to myslíš? Pokud jsem ten, kým jsi mě ve svých myšlenkách nazval, jsi přece vinný už teď, a pokud ne… Pro co se vlastně chceš stát mučedníkem, Fridrichu?"
"Pro svou víru."
"Neútočím na tvou víru. Lid mne podporuje. Chceš zničit nejen sám sebe pro iluzi a lež. Já nechci být tvůj nepřítel. Nenuť mě k tomu."
Papež mlčel a Gellert Grindelwald pokračoval:
"Před časem jsi napsal, že to nejsou křesťané, kdo se staví proti světu, ale je to svět, kdo proti nim vystupuje, když zvěstují pravdu. Že svět je pobouřen, když se hřích a milost nazývají svým pravým jménem. Že je třeba skončit období bezmezného sebeotevírání se světu a aktivovat v sobě znovu odvahu zříci se euforické solidarity se světem."
"Takhle jsem to nenapsal."
"Omlouvám se, jestli jsem tvá slova špatně pochopil," řekl Gellert Grindelwald bez jakéhokoli náznaku omluvy v hlase. "Aby bylo jasno, korunovat mě budeš, o tom diskutovat nehodlám, a hry, jaké jsem byl donucen hrát s českým nebo francouzským odbojem, s mužem tvého rozumu a Němcem hrát nebudu. To by bylo nedůstojné. Slibuji ti, že pak budeš moci odstoupit, budeš-li o to stát."
A aniž čekal na odpověď, vstal, postavil na stolek nedopitou sklenici papežova nejoblíbenějšího vína a prohlásil: "Během týdne tě navštíví můj pobočník a domluví s tebou podrobnosti. Nyní se musím omluvit, čekají mě jiné, ne tak příjemné záležitosti. Rád jsem s tebou strávil večer, bylo to zábavnější, než jsem čekal, Inocenci."
Zmizel stejně nečekaně, jako se objevil, a papež zíral do místa, kde před chvíli seděla jeho zhouba, a zadoufal, že se mu to celé jen zdálo. Jenže v rukách stále držel svou knihu, z níž budoucí císař citoval jeho slova tak nestoudně vytržená z kontextu a na stolku stála lahev jeho nejoblíbenějšího vína.
Bude ho korunovat, nemůže si vzít na svědomí další mrtvé. Vždyť beztak nic nemůže změnit - Nepřítel svého cíle dosáhne tak jako tak, protože lid ho skutečně podporuje a rolí církve není odpovědnost za světskou vládu. Může snad jinak?

Poznámka:
Ačkoli slova, jež citoval Gellert, jsou skutečným citátem jednoho z papežů, neznamená to, že moje fikční postava je tímto mužem, ani že je jím inspirována. Navíc jsem zejména ten druhý citát skutečně vytrhla z kontextu. To bylo ošklivé. Jeho Svatost to bezpochyby nemyslela tak, jak to z úst toho zplozence pekla vyznělo.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama