37. 3. The Catalyst

6. října 2018 v 19:25 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Krakov, téhož dne

"Ručíš mi svou hlavou za to, že se nic nestane," obrátil se Baltazar Byrtus k Jenůfce před zahájením ceremonie. "Zabiju tě osobně."
"To je uklidňující, Baltazare," pousmála se Jenůfka Leszenská. "Téměř jsem se už bála, že bys mě v tom případě nechal pro pobavení Benny."
"Benny je mimo hru."
"Dziękuję bardzo," pousmála se dívka.
"Nefandi si, Jenůfko, nebylo to kvůli tobě."
"Ale potěšit mě to může, prawda?"
Toho dne se v Krakově k Jenůfčině štěstí nestalo vůbec nic, za co by ji mohl potrestat či jí cokoli vytknout. A přesto se stalo všechno, jenže to ještě nikdo nevěděl, jen on sám; nikdo s ním jeho pocit zmaru nesdílel, uvědomil si, když pozoroval rozjařenou společnost bavící se dlouho po půlnoci ve zdech starobylého sídla polských králů.
Jenže přesto se nemohl zbavit pocitu, že dnes, právě dnes Gellert udělal další chybu, která zničí vše, tedy, že ji teprve udělá, ale to, že ji udělá, tím si byl jist, a věděl, že je to neodvratné, bez ohledu na to, co udělá. A Gellert další chyby dělat nesmí, nebo alespoň ne další velké chyby, protože s ním padne i on, padne Dietlinde, jeho synové, padne celý svět, včetně té nádherné dívky, kterou dnes zastínila Médea Dykastová.
"Co z tego, Baltazar," přistoupila k němu zářící Jenůfka, "mám u tebe aspoň malé, bezvýznamné plus?"
Ne, jejich polská spojka si neuvědomovala, co se dnes stalo, ačkoli si to právě ona uvědomit měla, protože nikdo neznal Polsko jako ona. A pokud ano, tak tomu nepřikládala žádnou důležitost. A třeba to důležité nebylo, zadoufal. Třeba jeho pocit zmaru vyvěrá jen z toho, že mu na Ludomiře záleží. Záleží mi na Ludomiře, zopakoval si v duchu - jak nová, a přesto zcela samozřejmá ta myšlenka byla! Gellert Ludomiru nebude chtít. Mohlo by to být vlastně dobře. Proč by nemělo? Proč škarohlídsky želí nad svým ztraceným plánem - ostatně ještě dříve, než skutečně ztracen byl - který mohl navíc skončit špatně, jak ho přesvědčovala Dietlein? Vždyť vše šlo, jak mělo: Gellert získal polskou korunu, a tím i formální moc nad další zemí, již dosud ovládal pouze fakticky. Lid obojí krve jásal a vůbec nikdo se už nezabýval smrtí Ludziwoje Grodzkého, nejspíš ani jeho vdova ne. A Gellert byl spokojený, Gellert zářil, Gellert se smál a žertoval, po boku krásnou Médeu.
"Gdzie jest Ludomira?" zeptal se Jenůfky místo odpovědi.
"Dlaczego?" ušklíbla se. Takže i ona si toho všimla. Ovšem náladu jí to nekazí.
"Polsko tu svatbu očekává, právě ty bys to měla docela tušit."
"Docela to tuším. A Gellert taky. Ožení se s ní. Kdybych měla počítat všechny, které se mu líbily a které mu vlezly do postele…"
"Včetně tebe."
"Vadí ti to?" naklonila se k němu blíž.
"Dlaczego," pokrčil rameny, hodil do sebe ne až tak malou sklenici vodky a vydal se k hloučku obklopujícím nového polského krále.
"Nesnáším kecy o tom, že někdo má nějaké právo jen proto, že se narodil," obrátilo se Jeho Veličenstvo německy na krásnou Médeu. Ta stála, rovná jako císařovna, na tváři úsměv, za nějž by se nemusela stydět Mona Lisa, a na sobě stále zlaté přiléhavé šaty, jež si vzala už do kostela a jimiž zastínila jeho Ludomiru oblečenou v něžné, cudné a příliš nadýchané růžové.
"Narodil se, no a co? Je to výmysl nedávné doby, když Locke nahradil objektivní řád společnosti idiocií nároků každého vůči - komu vlastně? Vůči komu mají ti slabí a zbyteční nějaké nároky? Ne. To odmítám. Místo povinností ke společnosti znají tihle slaboši jen své nároky vůči ostatním. Jsem slabý. Ochraň mě. Jsem nemocný. Postarej se o mě. Jsem neschopný nebo líný. Zaplať. Zaplať, zaplať, zaplať. A ti líní, ti slabí a neschopní - vrací to nějak?" Gellert se odmlčel, jako vždy, když vznesl řečnickou otázku, než si na ni sám odpověděl. Ale Médea to nevěděla, nebo jí to bylo jedno, protože udělala to, co se dosud nikdo na veřejnosti neodvážil:
"Nevrací. Neumějí to, nechtějí, a hlavně nemusí."
"Přesně! Ať si platí ten, komu jeho dobročinnost hladí jeho ego, kdo si myslí, že se tím stává dobrým, ačkoli škodí, protože činí společnost slabou. Ale proč má platit společenství?"
Slova, která slyšel tolikrát, a přes svou pravdivost ho už poněkud nudila. Médeu očividně ne, ostatně ona je nejspíš slyšela poprvé, takže své zaujetí a zájem ani nemusela předstírat. Byla krásná. Byla tak krásná, že se tajil dech každému v sále, nebo měl alespoň ten pocit. A Gellertův pohled byl jiný, než kdy dosud viděl. Možná je Médea jen další v řadě, jak si myslí Jenůfka. Ale co když ne? Je chytrá, to si pamatoval už ze školy. Byla vždy proti nim, to Gellertovi bude muset připomenout. A teď byla jiná, jako by ji obklopovala zlatá záře, bylo v ní cosi z jiného světa. Byla nádherná. A byla nebezpečná.
"Protože je slabé," usmála se. "Protože zaměnilo ctnost a slabost, nesouvisí to nějak s mudlovským křesťanstvím?"
"Natürlich, Vögelchen," usmál se Gellert.
"Je to přece nesmysl, už jen proto, že to narušuje schopnost společenství přežít."
"Wunderbar! Jak velký rozdíl oproti Aristotelovi, oproti Tomášovi, kteří ukazovali přirozený řád svět postavený na ctnosti, postavený na povinnostech jedinců, nikoli jejich právech!" poslední slovo vyplivl s odporem.
"Vy to změníte, Eure königliche Hoheit."
"Je jí okouzlen," vyslovil za ním nešťastně zjevné Bertold Paulinius. "Chtěl jsem se s ní oženit."
"Tak proč jsi to neudělal?" odpověděl Baltazar ostřeji, než bylo vhodné.
"Musel jsem přece požádat Gellerta o dovolení, ne?"
"Když musel, tak musel," pokrčil Baltazar rameny. "Tak proč jsi to tedy neudělal?"
"Ty sis nevšiml, jak se na ni díval, když jsem mu ji představoval?" zeptal se plačtivě.
"No a?" Baltazar měl chuť mu vrazit pár facek. Třeba by se Bertold probudil. Třeba by se rozhodl bojovat o svou lásku. "Jen se tu nerozbreč, Bertolde. Gellert si s ní jen pohraje. Zbytky ti nechá."
"Myslíš?" zeptal se Bertold Paulinius s nadějí v hlase.
"Pokud se budeš tvářit takhle, tak si tě ale ona už ani nevšimne. Buď chlap, a dej jí najevo, že ji chceš. Ženskou jak ona jinak nedostaneš."
"Ale Gellert… nemůžu… Neodvážil jsem se."
"A proč by měla slečna Dykastová chtít někoho, kdo se bojí? Podívej se na ni," řekl tvrdě. A zbytečně, protože Bertold z ní po celou dobu oči beztak nespouštěl. Bertold se neodvážil. A neodváží. Tedy ho Médea chtít nebude, proč by měla? Každému, kdo ji viděl, muselo být přece jasné, že Bertold na ni nemá.
"Gellert by se slečnou Médeou neměl oženit," přidal se k nim Draco Malfoy německy.
"Warum?"
"To nemůžu říct."
"Ani to, kde jsi byl tak dlouho?"
"Gellert to ví, a to stačí."
"Samozřejmě.Třebaže jsem si nepovšiml, kdy jsi mu to sdělil."
"Některé věci nejsou určeny pro cizí uši. Zpochybňuješ má slova?"
"To bych si nedovolil," zvedl koutek úst Baltazar. "Nepochybně jsi Jeho Veličenstvu sdělil i důvody, proč by si neměl nic začínat se slečnou Dykastovou."
"Sdělím je, až bude vhodná příležitost."
"Ach tak. Jistě."

Poznámka:
Pokud jde o teorii lidských práv, Gellert se spolu s mnoha právními teoretiky mýlí - i starověk a středověk již znal koncept individuálních práv jedince, byť ne pro každého jedince a byť šlo spíše o svobody (volnosti) než práva (nároky) - viz např. klasická Magna Charta Libertatum, na niž jsem měla tu čest kdysi psát seminárku.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama