37. 2. The Catalyst

4. října 2018 v 21:54 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Kruval, Švédsko; téhož dne

"Hast du das nicht verstanden? Nepozvané návštěvy nejsou povoleny."
"Ich verstehe," procedil Draco mezi zuby, německy už díky Gellertovi rozuměl už docela obstojně. "Ale nesouhlasím. Můj syn zde studuje a musím s ním hovořit ve velmi naléhavé záležitosti. Zavolejte mi ředitele. Mé jméno je Malfoy. Jistě to pochopí."
"Tady nemáte co dělat. Zmizte, než pan ředitel začne zjišťovat, kdo porušil přísahu, že jste se sem vůbec dostal," zazněla nestoudná odpověď a za zamřížovaným okénkem zapadla železná roleta. Draco měl chuť vytáhnout hůlku a nezdvořilého vrátného potrestat. Ale zůstalo mu natolik příčetnosti, že tak neučinil, jen se posadil na kamennou lavičku, aby si celou situaci v klidu promyslel.
Nelíbilo se mu tu. Snad nikdy neviděl tak nehostinné místo. Přestože byl už červen, vítr jej studil, jako by byl nahý. A nahý a nepatrný si připadal i ve stínu vysokých hradeb, jejichž šedé, masivní zdivo bez oken se zdálo vyrůstat přímo ze skal. Otřásl se, když si povšiml zbytků sněhu na severní straně vyšších kamenů, vrcholky hor byly zasněžené celé. Mezi kameny rašily jen osamělé ostrůvky trávy se suchopýrem, a několik zakrslých břízek ohnutých podle všeho setrvalým větrem. Jako dosud nikdy byl rád, že matka tenkrát přesvědčila otce, aby ho poslal raději do Bradavic. Ale Scorpius, jeho syn, tomu neunikl, a nepochybně i jeho vinou, tedy hlavně jeho vinou.
Jak mu je, za těmi zdmi, za něž se nemůže dostat ani paprsek slunce, pokud se tu náhodou objeví? Zlobí se na něj? Nenávidí ho jako Astorie?
"Asi bychom se měli vrátit, Draco," přisedl si k němu Hilarius Lestrange a Draco se rozhodl, že ho nepotrestá za porušení pravidel řádného oslovení. Koneckonců byli sami a Hilarius byl součást rodiny. "Je mi líto, že jsem ti nedokázal pomoci, ale -"
" - ale říkal jsi mi, že se tam bez pozvání nedostanu, vzpomínám si. Jaké to tam bylo?"
"Ve škole?" ukázal synovec jeho šílené tety bradou na neprostupné hradby. "Ne tak zlý, jak to vypadá zvenku. Disciplína, to ano, ale taky nás hodně naučili. A byli spravedliví, netrpěli šikanu nás, co… jsem rád, že jsem byl tady."
"Je tam zima?"
"Tvůj syn není z cukru," ušklíbl se Lestrange. "Vydrželi to jiní. A jiné."
"Slyšel jsem, že se v ložnicích netopí."
"Netopí se tam nikde, jen na marodce. Ale ohřívací kouzla nejsou zakázaná, naopak. A teď je léto."
"No právě," přitáhl si Draco blíž ke krku límec kabátu, aby se ochránil před letním větříkem. "Je tady v okolí nějaká vesnice, hostinec, cokoli, kde by měli sovy?"
"Asi hodinu pěšky kolem jezera je hostinec. Ale Aleidis ubytovává i mudly, jestli to nevadí."
"Má sovy?"
"Snad," pokrčil rameny Lestrange. "Mám nás tam přenést?"
Draco zavrtěl hlavou. "Projdeme se. Chci to tu poznat." Scorpiusovi to sice nepomůže, ale alespoň tuto nepatrnou oběť mu dlužil.


Aleidis Dracovi připomněla Rosmertu, třebaže jí ve skutečnosti vůbec nebyla podobná. Ale ani ohřátá pálenka kdoví z čeho mu nedokázala zlepšit náladu. Vlastně by tu vůbec neměl vysedávat a čekat, až - tedy jestli vůbec - mu odpoví zatracený ředitel zatraceného Kruvalu, který ho za Scorpiusem nejspíš stejně vůbec nepustí, jak mu řekl nejen ten drzý vrátný, ale i Hilarius Lestrange a velmi pohostinná a čím dál pohlednější hostinská.
Jak dlouho má čekat, než bude příliš pozdě? Jenže nejspíš je pozdě už nyní, protože Gellert se od té nebezpečné krásky, která se za něj přimluvila u Liadán, nepochybně dozvěděl, že je už třetí den volný.
Hodil do sebe už třetí skleničku, když mu však Aleidis podávala další, rozhodným gestem ji odmítl. Hostinská se však nepřestávala usmívat a jemu připomínala Rosmertu čím dál více. Jen byla mladší. Nebo schopnější kouzelnice.
"Připravím vám pokoj, pane, pan ředitel vás večer už určitě nepřijme, i pokud by vám odpověděl ještě dnes. A to je nepravděpodobné," opřela se o stůl a hluboce se předklonila.
Draco zachmuřeně kývl a téměř ani nevnímal, že si Lestrange objednává jídlo.
"Vy hlad nemáte?"
"Přineste mi totéž," odpověděl bez rozmýšlení. Gellert mu neodpustí, měl za ním určitě zajít ihned po propuštění z Brú na Bóine. Pokud mu nepřinese Kámen. Nebo pokud mu nevysvětlí, proč ho nepřinesl, ale… Ale! Co když to nebyl ten kámen? Jenže Gellerta by ten nabubřelý idiot neodmítl, ani Baltazara Byrtuse ne, pomyslel si s hořkostí, protože jméno Malfoy zde očividně nic neznamenalo. Jistě, mohl by zajít za Byrtusem a vysvětlit mu situaci, jenže tohle ponížení by nesnesl. A Byrtus by si připsal všechny zásluhy, bez ohledu na to, kolik musel on sám pro získání Kamene obětovat. Ne. Za Byrtusem nepůjde. A až řekne Gellertovi, proč musel čekat… A snad alespoň jedna z těch dvou akcí, které plánuje v Bradavicích, vyjde, a on bude moci přinést Gellertovi hned dva dárky. Pak už nikdo jméno Malfoy ignorovat nebude. Pomstí se, jednou se pomstí, slíbil si a pustil se do horké hrachové polévky se slaninou.
Ještě ji ani nedojedl, když uslyšel slabé ťukání na okno. Hostinská dovnitř pustila nezvykle tmavě zbarveného kalouse.
"To není naše Ronja," podivila se Aleidis. Kalous však bez zaváhání zamířil přímo k Dracovi a velmi důležitě a velmi nevrle mu nastavil nohu s pouzdrem na dopis.
"Můj pane,
dovoluji si Vám oznámit, že jsme mého syna, Eadrica Halvora Averyho, vyloučili ze vznešeného domu Avery, jelikož odmítl splnit svou povinnost.
Je mi velmi líto, že tak zostudil vznešené jméno svého otce, děda a svých předků z jednoho nejstarších čistokrevných rodů."
Draco měl chuť pergamen hodit do krbu. Co mu je po tom, že ten spratek bude vyděděn, když mu mezi prsty uniká další možnost, jak zničit Grangera?
"Jsem si vědoma, jak hluboce Vás tato zpráva zarmoutí, pane. Ubezpečuji Vás však, že nikdo nemůže být zarmoucen více, než já sama a než by byl můj manžel, kdyby byl naživu."
Kecy, prázdná slova. Proč tu neschopnou ženskou vůbec mezi Smrtihlavy přijímal? Byla naprosto zbytečná, když nedokázala zvládnout ani třináctiletého kluka.
"Píšu Vám však hlavně proto, že jsem našla ukrytou vzpomínku mého zesnulého tchána. Zjistila jsem z ní velmi závažné skutečnosti, jež by Vám mohli selhání bývalého dědice domu Avery vynahradit. Přestože je vzpomínka vůči našemu domu velmi citlivá a mě osobně nepříjemná, oddanost naší věci a Vám osobně, by mi nedovolila Vám ji nepředat. Pokud stále platí Váš pokyn, že je potřeba nalézt cokoli, co pomůže zničit toho ničemného zrádce Pána zla, jsem přesvědčená, že tento důkaz k našemu boji velmi přispěje.
Budu potěšena, když Vám ji budu moci předat co nejdříve na místě, které určíte. Naše celá rodina je Vám plně k dispozici a bezvýhradně oddaná.
Pro větší dobro a čistou krev!

Gunilda Eadda Averyová"

Takže ochrana Bradavic oslabí, jestli Gunilda nepřeceňuje svůj nález. Jenže důkazů o Snapeově činnosti Smrtijeda se mu už doneslo více, a to i z období, než se stal špiónem pro Stranu světla, a tedy krev na jeho rukách již nešpinila, ale zřejmě posvěcovala, jelikož jej Starostolec osvobodil i za jeho činnost Smrtijeda z přesvědčení. Takže nemohl být za nic z toho odsouzen, a Draco, a už vůbec ne nikdo z jeho věrných, neměl rozhodně v úmyslu tento princip zpochybňovat. Zostouzen ano, jistě, to dělají už dlouho a stále bez hmatatelného výsledku. McLaggen se sice na zasedáních správní rady Bradavic tváří, že na jeho odvolání stále trvá, jak věděl od svého člověka ve správní radě Bradavic, Alarda Wilkese, jenže v poslední době jde skoro ve všem na ruku Potterovi, ačkoli navenek předstírá, že ho nemá rád.
Našla Gunilda skutečně důkaz o něčem, co Snape udělal sám za sebe, ne jako Smrtijed? Tomu se téměř obával věřit. A nedokáže se z toho znovu vykroutit, jako dosud ze všeho? Jak silný ten důkaz je? Měl by se sejít ihned s Gunildou, ovšem vysvětlí Gellertovi další zdržení?
Jenže dříve, než se stihl rozhodnout, zda Gellert další zdržení pochopí, domáhala se otevření okna další sova.
Pečeť neznal, ovšem obrázek vah doplněný slovy "Collinsworth a synové" vrátil jeho pocity tam, kde byly před doručením Gunildina dopisu.
Když stroze, nabubřele a neosobně formulovaný pergamen dočetl a hodil do krbu, poklesla mu na chvíli ramena a srdce, než se ovládl a vzmužil, protože byl Malfoy a protože jeho věrný ho nesmí vidět slabého, ani když je členem rodiny.
Měl to čekat, a ve skutečnosti to čekal, a přesto jej to překvapilo, protože celou dobu doufal, že to Astorie neudělá, protože lidé jejich vrstvy se nerozváděli, ani když každý žil sám, ani když byli muži rodin odsouzeni na doživotní do Azkabanu, ani když… ani když vůbec nic. A Astorie byla ze slušné, tradiční a čistokrevné rodiny, ona to musela vědět, jednoduše měla vědět, že on to tak nechat nemůže, že za takovou opovážlivost by jeho dědeček, nejspíš i jeho otec, každý muž ze Svaté dvacet osmičky, drzou manželku ztrestal smrtí.
Zavřel na okamžik oči, protože věděl, že tohle neudělá, že by mu to Scoprius neodpustil, že Astorii přes pohanu, kterou mu způsobila, stále miluje a že ona na rozvod má právo, a toto právo akceptuje i jeho matka.
A v tu chvíli poprvé pocítil jistotu, že je všechno špatně a že to s ním dobře skončit nemůže bez ohledu na to, co udělá. A že to tak nejspíš má být, tedy ne že by s tím byl spokojený, ale bylo by to spravedlivé, protože on sám nebyl dobrý člověk, ačkoli nebyl zdaleka tak špatný, jak to z pohledu Astorie nebo Brianny vypadalo. Jenže tu byli jiní, kteří nebyli ani tak špatní jako on sám, a přesto věděl, že se řítí do propasti spolu s ním, protože svět v podobě, jaké ho znali, skončí bez ohledu na to, která ze stran zvítězí, a velká část z nich zahyne, bez ohledu na to, jak dobří či špatní jsou anebo se zdají být.
Ale ani na tom nezáleželo, protože nic se neděje bez příčiny, a dokonce i pokud jsou nevinní oni sami, nebyli nevinní jejich otcové a dědové a lidé kolem nich. A bez ohledu na vnější zdání nebo pečlivě budované vědomí nejspíš ani oni sami ne, protože vědět a mlčet je také hřích, stejně jako nevědět, protože jsme zavřeli oči, a lhostejnost je hřích nejspíš i větší než mylná snaha o dobro.
Jenže bez ohledu na to, že ať udělá cokoli, skončí to pro něj osobně špatně, nebyl to důvod přestat se snažit udělat tolik, kolik jen bude moci, a usilovat o dobro, tedy o cestu do té nejméně hrozivé ze všech strašných propastí, do nichž se svět lidí řítí.
Ne, nezabije Astorii. Ale ani nevyhoví žádosti jejího advokáta o zplnomocnění zástupce pro rozvod. Poradí si nepochybně i bez něj, ovšem on jim rozhodně nic ulehčovat nebude.
A teď už opravdu musí za Gellertem, setkání se synem i s Gunildou bude muset ještě chvíli počkat. Gellert ho potřebuje, a svět potřebuje Gellerta, protože Gellert sice neznamená větší dobro - ne, to už si opravdu nemyslel, ale je v porovnání se všemi ostatními možnostmi nejmenším zlem.
"Hilariusi, vyřídíš madam Averyové pozvání do domu mého přítele Ragnara Thorsona. Ať je tam již pozítří a počká tam na mě, dokud mi mé povinnosti neumožní se s ní setkat. To, o čem mi psala, ať vezme s sebou."
"Akce v Bradavicích mají proběhnout beze změny?"
"Neobtěžuj mě se zbytečnými otázkami," zavrčel Draco a bez dalšího aktivoval přenášedlo.

Poznámka:

1. Sacred Twenty-Eight je 28 britských rodin, které byly podle katalogu z roku 1930 zmíněného v kánonu zcela a zaručeně čistokrevné. Více zde.






 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama