36.2 Ego Brain

23. července 2018 v 19:09 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Magadanská oblast, Olský distrikt; téhož dne

Slunce ji pálilo do zad a bušilo do spánků, až se jí dělaly mžitky před očima. Jaro přepadlo spící krajinu, přiřítilo se, vypuklo, vyrašilo a zaplavilo kraj jako božská, toužebně očekávaná síla, zázrak, který všichni potřebovali, protože zima vysílila i ty nejsilnější z nich, a Erika dodnes nechápala, proč právě ona přežila.
Dříve mělká řeka zdálky hučela jako vodopád, jen ptáci vyměřující si své teritorium se ji snažili marně přehlušit. Rozměklou zemi pokrývaly koberce jasně zeleného zaječího zelí, kopřiv, fialové koberce violek, vrbovek a dalších kvítků. Stromy a keře, donedávna spící pod sněhovou pokrývkou, se protahovaly; Erika měla pocit, že snad slyší mízu proudící novými větvičkami modřínů a borovic, břízek, vrb, divoké růže, zimolezu, malin, divokého rybízu a spousty dalších, jejichž jména neznala.
A všechno vonělo. Všechno tak vonělo, že měla chuť se položit, zavřít oči a nechat se sluncem přesvědčit, že je vše tak, jak má být.
Takové jaro dosud nezažila, nikdy ho nežila tak silně, snad proto, že v Praze nebyly skutečné zimy, a tedy ani nemohlo propuknout opravdové jaro. Probouzelo v ní pocit, jako by její minulý život ani neexistoval, jako by byl jen vzdáleným snem, životem někoho jiného, byť se stejným jménem, že jediná, opravdová a skutečná skutečnost bylo jen právě a teď, v bezejmenné divočině ruského dálného východu.
I když takto to být nemělo, protože v pořádku nebylo vůbec nic. Mnoho lidí z tábora krutou zimu a totální změnu úplně všeho nepřežilo, nejen staří. A řada jich přežila, a někteří snad kvůli ní, nebo si to alespoň mysleli. Ačkoli jako sestřička už téměř dvacet let nepracovala, musela si vybavit dávno zasuté vědomosti a dovednosti, a třeba bylo něco i v jejích rukách, jak říkala paní Valérie a jak si šeptaly ostatní ženy.
Jenže Pavel odmítal už dva dny vstát z lůžka a jakkoli komunikovat; ne že by předtím byl zvlášť hovorný. Teď ale jen ležel, neodpovídal na ničí otázky. Jako by se rozhodl zemřít. A může se to, jen tak si lehnout a rozhodnout se odejít? Jde to vůbec? Není to hřích? A není to přesný opak toho, o čem ji přesvědčoval tehdy ve vlaku, který je odvážel z absurdity, v niž se její svět změnil po jejím zatčení, do absurdity ještě větší? To všechno mu říkala, třásla jím, brečela, křičela, prosila… Ovšem Pavel se snažil předstírat, že ji vůbec nevnímá, zamračila se, vlastně se na něj více zlobila, než ho litovala. Bývalý šéf ústavu Akademie věd nebyl schopný unést, že tady nebyly jeho výjimečné znalosti k ničemu, vzdychla si. Ale kdyby jej přesvědčila, aby vyšel ven, kdyby viděl kouzelné fialové koberce vrbovek a ucítil sílu stromů a keřů obalujících se květy a listím téměř před očima… Ani on by nemohl vzdorovat síle života. Protože právě tohle je život, ve své kruté a krásné podstatě, takhle absurdní, jednoduchý, drsný, nádherný a silný. Koloběh rození, umírání a milování.
O ztracených dětech nic nezjistili, ale rodily se nové. Jejich - nebo alespoň její - starosti se zúžily, v tomto světě neměla čas, sílu a už vůbec ne chuť zabývat se čímkoli, co se netýkalo osady a každodenního přežití. Den za dnem, jako když jdete v zimní vánici a soustředíte na právě jeden další krok, tak se soustředila na právě ten den, který se rozhodla přežít. A přesto nikdy dosud nežila tak intenzivně, přesto nikdy tak jako nyní netoužila žít. Jakkoli nic kolem ní nedávalo jejímu rozumu, jejímu pražskému já smysl, v srdci cítila, že nikdy život větší smysl paradoxně neměl; snad právě v tom se lišila od Pavla: tam, kde on ztratil naději, ona ji našla, třebaže by rozumem nedokázala vysvětlit jak ani proč. Avšak rozum zapojovat nemohla a nechtěla, instinktivně věděla, že když bude přemýšlet o nespravedlnosti, která ji postihla, o válce za hranicemi osady a o nejisté budoucnosti, nezbyde jí nic jiného než si lehnout vedle Pavla a zemřít s ním. Ne, v tomto světě nezbýval čas na vzpomínky a marné přemítání, alespoň pro ty, co se rozhodli přežít, ne. A téměř se zastyděla, když si uvědomila, že do koše marných, a tedy škodlivých myšlenek zapadly i vzpomínky na vzdálenou rodinu. Jenže i teď, z pudu sebezáchovy, myšlenky na ně potlačila snad ještě dříve, než se skutečně tváře Madlenky, Hynka a Marka vynořily, protože nebylo vůbec nic, co by pro ně mohla tady a teď udělat, nebo co by oni mohli udělat pro ni, a taky protože bolest z jejich ztráty a ztráty celého minulého života, kterou by pocítila, kdyby si ji dovolila, by byla nad její síly.
Zamrkala, aby rozehnala slzy hrozící ji oslabit a rychlým krokem se vydala dál podél široké řeky. Musí najít vrbu, horečku může dostat kdokoli kdykoli, a třeba se jí podaří vnutit trochu odvaru i Pavlovi. Na tom přece nebylo nic čarodějného, zavrtěla hlavou, když si vzpomněla na řeči Valérie a šepot a respekt pověrčivých romských žen i mužů, kteří ji považovali za čarodějnici.
Ne, nic jako magie přece neexistuje, ani domorodý šaman, který ji několikrát navštívil a leccos ji naučil, nebyl čarodějník, jen dobrý znalec místních rostlin. Vrbová kůra na teplotu, na průjem Ivan-čaj, neboli vrbovka, které už měla plný košík, protože se hodí i na nespavost a je z ní výborný čaj. A o kopřivě jí ani vyprávět nemusel, tu sbírala na jaře vždy už v Čechách, protože ta se hodila úplně na všechno a vitamíny po zimě potřebují. Copak na tom je cokoli magického?
"Olši nesbíráš?" uslyšela nad sebou ženský, lehce zastřený hlas a trhla sebou, protože neslyšela nikoho přicházet.
Prohlížela si ženu, která jí vracela klidný pohled s téměř neznatelným úsměvem. Oblečená byla v šatech neurčité barvy, snad lněných nebo konopných, které ve volných záhybech splývaly až k okrajům vysokých kožených, ošoupaných pohor, přes ramena modrou větrovku a na zádech beztvarý batoh z hrubého modrého plátna; podobný její otec nosil na horské túry, když byla malá. Na hlavě měla nízko posazený a dozadu uvázaný černý šátek s jasně modrými a růžovými květy, v ruce držela košík, plný pečlivě svázaných bylin, v druhé odřenou lyžařskou hůlku. Přes nesoulad svého oblečení a výstroje jí připadala nesmírně krásná. A něco v její tváři bylo důvěrně známé, jako když navštívíte krajinu, kde máte své kořeny a víte, že do ní patříte, ačkoli si na ni ve skutečnosti nepamatujete. Její věk nedokázala určit, mandlové oči s jemnými vějířky vrásek svítily nezvyklou zelení a přitahovaly ji. Eriku napadlo, že takto nějak by vypadala čarodějka, kdyby čarodějky existovaly. Nemohla se od ženiných očí odtrhnout: starý pohled v ještě docela mladém obličeji, oči prozrazující moudrost získanou tisíci lety vědomostí a soucitu, v nichž po chvíli probleskly plamínky radosti téměř dívčí.
"Ivan-čaj už máš, to je dobře, uvař si ho dnes večer, pomůže ti s krvácením."
Erika vytřeštila nevěřícně oči, odkud to ta žena ví?
"Musíš být silná, když ses rozhodla přežít a zachránit co možná nejvíce z těch, které jsou teď tvým lidem. Líbíš se mi."
Erika neodpovídala, jen si ženu nevěřícně prohlížela. Kdo to je?
"Ach promiň, nepředstavila jsem se ti. Lidé mi říkají Ljuda."
"Já jsem Erika," odpověděla Erika, ačkoli si byla iracionalně jistá, že neznámá její jméno zná.
"Ivan-čaj se hodí i na rány, pomůže je zacelit. Já si z lístečků dělám i salát."
"To jsem nevěděla. Myslela jsem, že je jen na čaj."
"Ach ne, vůbec ne. Nasbírej výhonky a trochu je spař, jsou výborné. Trošku sladké, trošku hořké. A až odkvetou, nasbírej si chmýří, ty šaty jsou z něj."
"Neumím příst a tkát," přiznala Erika.
"Naučím tě to, až přijde čas. Kopřivu znáš, to je dobře, co z ní budeš dělat?"
"Máma z ní dělala… zapékala ji s vajíčky a chlebem. Když děti najdou nějaká vajíčka…"
"Najdou, co by nenašly…. Ale chleba nemáš, viď?"
"Mouku jsme dostali na začátku zimy, ale došla. Nevím, jestli nám dají další. Už dlouho za námi nikdo nebyl."
"Raději na to nespoléhej. Z kopřivy můžeš udělat i šči, salát… stejně jako z kysličníku," Ljuda se hbitě sklonila a do úst strčila lístek drobné rostlinky s kulatými lístky. Vůbec se nepodobal šťovíku, jak jej Erika znala. "Vezmi si, osvěží tě."
Lístek byl výrazně kyselejší, než byla Erika zvyklá. Ale udělal jí v teplém dni dobře. "Kysličník můžeš naložit s medem, dát do čaje, najdeš ho až do podzimu. Ale můžeš ho používat skoro na všechno jako kopřivu. Pojď se mnou, kousek tady, výš, roste hodně taranu."
Ljuda se otočila a vydala se rychlým krokem od řeky do prudkého svahu a Erika šla za ní, ačkoli jí téměř nestačila a netušila, co je taran, a ačkoli jí neměla důvod věřit. Jenže Ljudě nebylo možné nevěřit.
"Podívej, celé bohatství," otočila se Ljuda na ni a rozpraženýma rukama ukázala na vlnící se pole vysokých bylin s dlouhými, úzkými lístky připomínajících šťovík. Ljuda vytrhla jednu rostlinku i s kořenem a ukazovala Erice: "Lístky si suším na zimu, ze stonků si dělám salát a kořen," očistila hlínu o sukni, "vařím jako boršč, ale dá se namlít i na mouku. Taranu říkají taky čukotská kartoška, a neroste ani příliš daleko od vás, máš radost?" usmívala se, jako by jí právě věnovala vánoční dárek.
Erika přikývla a začala trhat taran do košíku.
"Kolem vás je všechno, co potřebujete, Eriko. A nezapomeň na tu olši, proti krvácení, na spáleniny, zranění, bolesti kloubů… Olše je královna severu," Ljuda se usmála a Erice připadala opět nekonečně stará. Ljuda si zaclonila oči a podívala se do dáli. "Tak, a teď už musím jít." Vydala se ostrým krokem pryč od Eriky, opírajíc se o vyřazenou lyžařskou hůlku.
"Počkej," dostala ze sebe Erika. "Počkej, prosím, paní!"
Ljuda se zastavila.
"Co mám dát tomu, kdo se rozhodl umřít?"
"Lásku," usmála se žena a její oči se zakalily, jako oči matek, které nedokázaly zachránit své syny z okrajů propasti. "Zkus to, ale nesmí tě to zničit. Buď připravená, že se ti nepodaří mu pomoci, a neviň se za to, pokud se tak stane. Lidé si ve skutečnosti mohou pomoci jen sami. Podej mu ruku, ale nenech se stáhnout dolů, Eriko."
Odcházela, a po chvíli se ještě otočila a zavolala: "A můžeš zkusit taky Ivan-čaj!"
Až když osaměla, tak si Erika uvědomila, že se nezeptala na nic skutečně důležitého - kde jsou, jak mohou překonat bludnou bariéru, která vždy přivedla zpět ty, kteří se pokusili uniknout, kde jsou ztracené děti a co se děje za hranicemi jejich uzavřeného světa.
Jenže si byla jistá, že by jí žena beztak nemohla či nechtěla odpovědět.
Vydala se zpět s košíkem plným čukotské kartošky. Když došla k řece, zastavila se u olše, aby natrhala mladé větvičky i s lístky. Otřela si čelo od potu a uvědomila si, že si nedokáže vybavit ani jak Ljuda vypadala, ale ani zda spolu hovořily česky nebo rusky.
Vlastně si ani nebyla jistá, zda se jí celé tak nepravděpodobné setkání jen nezdálo.
"Ach, matko, ochraňuj nás, ty doma, i ty zde," zašeptala, ačkoli nevěděla proč. Nikdy přece v žádné bohy ani bohyně nevěřila.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama