36.1 Ego Brain

23. července 2018 v 19:04 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Life is but a dream,
Drifting on a stream, a stream,
Consciously it seems,
All of what remains,

Ego brain,
Man made shame,
Shame, love after it rains,
You see my pain is real,
Watch my world dissolve,
And pretend that none of us see the fall,
As I turn to sand,
You took me by the hand,
And declared, that love prevails over all.

I am just a man,
Fighting other men,
For land, for land,
While I turn to sand,
In spite of the pain,

You took me by the hand,
And declared, that love prevails over all.

System of a Down

Písničku si můžete pustit zde, překlad tady.

"K Bohorodičce se lidé modlí: Pros za nás Otce i Syna, vkládají do úst úryvky žalmu: A veselí se duch můj v Bohu, Spasiteli mém, že jest vzezřel na ponížení služebnice své; neb aj, od této chvíle blahoslaviti mne budou všickni národové. To říká o svém dítěti, ono ji povznáší (Neboť mi učinil veliké věci ten, jenž mocen jest), ono je její sláva. A totéž může říct každá žena. Její bůh je v jejím dítěti. Matky velkých lidí musejí tento pocit znát. Jenomže všechny matky jsou odhodlány být matkami velkých lidí, a není jejich vina, že je život později zklame." Boris Pasternak: Doktor Živago



Dušanbe, Tádžikistán; 3. června 2013

"Je okouzlující, viďte. Pořád ho milujete?"
Judita mimoděk téměř přikývla, nicméně vzápětí velmi odhodlaně zavrtěla hlavou. "To je složitější."
"Ano, ano. Také jsem s ním žil."
Judita neodpovídala, jen si hryzala spodní ret.
"Někdy mi chybí, jeho touha vše poznat, uchopit, ovládnout, jeho inteligence, síla, hlad po životě," stařec mluvil rychle, jako by celou dobu čekal na někoho, kdo Gellerta znal, a kdo bude jeho ztrátě rozumět, "jeho pošetilosti i štědrost - pořád ještě nelituje sebevzácnějšího dárku pro ty, které považuje za své?" Na odpověď však nečekal a dalšími překotnými slovy utvrzoval Juditu více a více v jejím pocitu: "Nepoznal jsem nikoho jako on, a miloval jsem ho, přestože jsem ho i nenáviděl. Ale více miloval. Možná i pro jeho chlapeckost, někdy mi připadal více dítětem, než jsem byl tehdy já, třebaže jsem byl o tolik mladší. Jenže on neprošel ghettem. Nejspíš by ale ani ztráta celé rodiny na jeho povaze nic nezměnila," vzdychl si a uhladil si řídký, dlouhý vous. "On by i v pekle zářil, a podmanil by si třeba všechny démony, pokud by musel mezi nimi žít. Šli by za ním. A ještě by se při tom bavil. Chápu, že ho stále miluješ. To si ovšem necháme pro sebe, Judito, nikdo jiný by to stejně nepochopil," mrkl na ni a Juditě v tu chvíli tento stařík ve vyšívané čepičce a hedvábném kaftanu připadal jako malý chlapec, který hledá spojence pro svou klukovinu. A vzápětí sepjal ruce v přemýšlivém gestu a kolem jeho očí se objevily laskavé vějířky vrásek. Usmál se úsměvem moudrého starce, povzneseného nad všechny pošetilosti mládí. "Měl bych se na Jegora zlobit, že nedodržel svůj slib, ale můžeme se zlobit na posly Osudu? Takto přesně to mělo být, to je očividné, jen slepý by to neviděl. Jmenuješ se Judita. Příhodné jméno. Jsi to ty, kdo dokáže udělat to, v čem jsem já selhal."
"Chtěl jste se pomstít."
"Ano, jak jinak? I to chápeš, je to tak? Láska nenávisti nebrání. Zabil každého z mých příbuzných, včetně těch, které jsem nikdy neviděl. O tom nepochybně něco víš. I na tom jsme stejně, děvče, co říkáš? A oba si nás vybral jako své nejbližší. Tolik si věřil, že si vůbec nepřipouštěl, jak nebezpečné to je."
"U mě to nevěděl."
"Ale no tak, tomu skutečně věříš? Jsou to zvláštní náhody, že právě my dva jsme byli určeni, abychom přispěli k jeho zkáze. Hospodin má nepochybně smysl pro humor."
"Jak můžete věřit v Boha po tom všem, co se stalo? A co se děje?"
"Kvůli tomu jsi přišla?" Jegorův dědeček naklonil pobaveně hlavu. "Skutečně jsi přišla vést teologické debaty o nepochopitelné moudrosti stvoření a svobodné vůli?"
Judita zavrtěla hlavou. "Víte, proč tu jsem, Izáku Abrahamoviči. Chci zničit Gellerta. Jen jsem si docela nedávno prošla… Na lodi zemřelo příliš nevinných lidí, abych nepochybovala. Dětí, byly tam celé rodiny, kterým jsem dala naději."
"Slyšel jsem. Nechtěla jsi opustit loď. Ale v čem bys jim pomohla, kdyby ses utopila s nimi?"
"Byli tam kvůli mně. Gavrila nás varoval, ale neposlechla jsem ho. Je to má vina."
"A ode mě čekáš, že ti to budu vymlouvat? Ach ne, má milá, svá břemena a své viny si pěkně nech na svých bedrech ty. Určitě jsi za mnou nepřijela, abychom hráli tu starou hru na to, že jsi to myslela dobře, nebylo to jen tvé rozhodnutí, že jsi nemohla vědět, že jsi koneckonců jejich zoufalou situaci nezavinila… Já tě budu přesvědčovat, ty to budeš popírat… Ne, ne ne, děvče, to zvládneš i beze mne. Své viny nech sobě, já mám svých dost."
Starý muž se odmlčel a zadíval se stranou. V okamžiku, kdy si Judita pomyslela, že snad na ni zapomněl, pokračoval: "Někdy je to k neunesení, když ke mně mluví mí lidé a viní mě ze své smrti, protože jsem mu byl po boku a vůbec nic jsem neudělal… Řekl bych, že i tohle ty znáš, proto jsi ostatně tu," pokýval hlavou, její potvrzení nepotřeboval. "Jeden čas jsem tím byl až posedlý. Sbíral jsem úplně všechno o šoa, četl jsem vzpomínky přeživších, sbíral jsem jména bratrů a sester, kteří mohli přežít, pokud bych konal, abych si je mohl večer co večer odříkávat. Tu hru na to, že jsem byl jen malý chlapec a že to koneckonců nebyla má vina, hrát nebudeme, co říkáš," pousmál se. "Říkávám si, že bych raději už byl s nimi, ať je to kdekoli. Jenže jsou věci horší než smrt a já se jí děsím, protože pak před ním nebudu k bezpečí, pokud dosáhne svého. A on svého dosáhne, pokud ho nezastavíš."
"Nerozumím. Proč se bojíte zemřít, Izáku Abrahamoviči?"
"Nerozumíš?" naklonil muž hlavu. "Nerozumíš, nebo nechceš rozumět? Což se vzdal svého plánu na ovládnutí Smrti?"
"O tom nic nevím," odpověděla zaražená Judita.
"Že by se stal opatrnějším? To by nebyla dobrá zpráva, právě jeho lehkovážná, hravá sebestřednost mě naplňovala nadějí, že této slabiny někdo dokáže na rozdíl ode mne využít. Řekni," naklonil se k ní a jeho hlas, dosud nijak hlasitý se stal téměř neslyšným, "vzpomeň si, stále nosí na krku přívěšek ve tvaru trojúhelníku, v němž je ukryté přepůlené kolečko?"
Judita přikývla.
"Neřekl ti, co znamená?"
"Ne."
"Relikvie Smrti. Kdo je ovládne, ovládne samu smrt, říkával. Skutečně o nich nemluvil? Plášť, hůlka, kámen. Nic ti to neříká?"
"To ano. Plášť získal. Hůlka… myslíte jeho starou hůlku?"
"Ano, bezovou hůlku měl, už když mě vzal k sobě."
"Má ji opět."
"Kámen?"
"O něm také mluvil. Neměl ho, když jsem odešla."
"Takže má dvě," pokýval hlavou Izák. "A po té třetí touží, nemá ji, to bychom poznali. Třeba to stihneš, děvče."
"Co se stane, až je bude mít?"
"Ovládne mrtvé, k nimž nalezne cestu. Proto se bojím zemřít." Zavřel oči. "Ale dost o věcech, které se ještě nestaly a které se třeba ani nestanou, když jsi ke mně nalezla cestu. Goša tě miluje, viď? Ale ty jeho ne, musí ti po našem milovaném nepříteli připadat tak nevýrazný… To už je zajímavější ten muž, který na tebe spolu s Gošou čeká v předpokoji; docela bych je chtěl vidět, jak se teď tváří, kohouty," pousmál se a Juditu znovu překvapilo, jak rychle Jegorův dědeček dokáže střídat výrazy a nálady. Zamrazilo ji, když si uvědomila, koho jí tím připomíná. "Ale vraťme se k tématu. Chceš ho zničit. Říkáš to správně: zničit, ne zabít. Zabil ho ten Angličan, slyšel jsem o tom, byl ve vězení, kam ho uvrhl jeho velký nepřítel, který ho nikdy nepřestal milovat - v tom ho chápeme, ale už o tom nebudeme mluvit, že? - musel se tam nudit, skoro by mi ho bylo líto," zatvářil se potměšile a Juditě znovu připomněl malého chlapce. "Smrt ho vysvobodila a vrátila do hry, a ty nechceš udělat stejnou chybu. Čekal jsem tě. Věděl jsem, celou dobu jsem doufal, že to všechno muselo mít nějaký smysl. Proč bych jinak přežil?"
"Takže mi pomůžete."
"Ano. I když mě za to budeš proklínat a nenávidět. Možná se toho neodvážíš, a já ti to nebudu zazlívat, jak bych mohl, když jsem se ani já neodvážil? Vlastně jsem měl v úmyslu si vzít to tajemství do hrobu, a jen tak nepravděpodobná událost, jako je tvá přítomnost zde, právě tvá, Judito - dívko z národa, z jehož vraždění čerpá sílu, stejně jako tomu bylo u mého, dívko se jménem mstitelky… ne tohle všechno nemůže být náhoda. To je znamení, a kdo jsem já, abych se mu vzpíral? A pokud to povede k tomu, čeho jsem se tak děsil, beru tu vinu na sebe, stejně jako vinu za smrt těch, kteří zemřeli, právě protože jsem mlčel."
Vytáhl hůlku a dotkl se jí svého spánku. Zavřel oči, na jeho tváři nyní byla znatelná únava a nekonečný smutek. A také odhodlání a odvaha, síla k činu a Juditě už nepřipadal jako malý chlapec, ani jako unavený starý muž, kterého se život už tak docela netýká, ale jako člověk, který se rozhodl ke svému poslednímu boji.
Vlastně se jí takto líbil mnohem více.
Stříbřité vlákno vzpomínky pečlivě uzavřel do lahvičky a vtiskl ji Juditě do ruky.
"Podívej se na ni někde v klidu. Třeba najdeš jiný význam, než na jaký jsem přišel já."
"Můžu to tajemství předat dál?"
"Obávám se, že dokonce musíš, pokud nechceš skončit jako já, hloubající nad tím, zda jsem více lidí nezabil právě svou nečinností. Ovšem je to na tobě, jedině na tobě, tohle si skutečně budeš muset zvážit sama. A pojď blíž, nenecháme to přece náhodě a riziku, že si vzpomínku nebudeš moci o samotě prohlédnout."
Judita se k Jegorovu dědečkovi naklonila.
"Nechal si pojistku, Judito. Svázal svou duši s tím, co považoval za nejcennější."
"Nějaká věc, která ho poutá k životu?" zeptala se Judita. "Takže… pokud tu věc najdeme a zničíme…"
"Rozumíš tomu dobře," zkřivil Izák nevesele tvář. "Najdete, nepochybně. Alespoň tu větší z nich. Měl ty pojistky dvě a jedna je zatím stále ztracená, alespoň pokud vím. Ale Prahu, perlu evropských měst, tu nebudeš mít problém najít, řekl bych."
"Prahu? Tam jsem vyrostla," snažila se nechápat Judita.
"Že mě to nenapadlo! Neříkal jsem před chvílí, že Hospodin má zvrácený smysl pro humor?" rozesmál se skřípavě stařec a jeho smích, záhy vystřídaný záchvatem kašle Juditu řezal a pálil a ona jej skutečně v tu chvíli nenáviděla, každým okamžikem více a více, jak jí postupně docházelo, co vlastně řekl. Přesně jak před chvílí předpověděl.
"Praha je jeho pojistka. Praha, kterou miloval nejvíce ze všech měst, Praha, s níž svázal svůj život a bez níž nemůže zemřít, bez ohledu na to, zda najdou jeho jantarové tajemství. Už chápeš, děvče?"
Pobledlá Judita pomalu přikývla.
"A budou mě proklínat, ty mě budeš proklínat. Odpusť mi to, děvčátko."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama