35.1 Kaju, já se kaju

Pátek v 13:31 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Za vlnou vlna, moře a lodní šroub
projede srdcem, jen kupředu plout
a po všem živém, když obzor se sleh,
chci dostat se rychlejc, tam, kde je břeh

V spáru z plachty pár cárů
kaju, já se kaju

I vprostřed moře setkáš se s nepřáteli,
to není hoře, když tě noha bolí
a panty dveřní, ty mnohejm skřípou, zpívaj
Co tady chcete, vás nikdo nezval

Až jednou ďábel karty zkusmo si míchne,
to nebudu já, kdo mu s tím píchne
Ať třeba celej svět leží si na dně,
Ať potopa přijde, ale ne po mně.

Многие лета - тем, кто поет во сне.
Все части света могут лежать на дне,

Все континенты могут гореть в огне,
Только все это не по мне.

Парус! Порвали парус!
Каюсь, каюсь, каюсь!

Radůza
Písničku si můžete pustit zde.
A pokud si chcete poslechnout píseň spíše než k Juditě ke Gavrilovi, tak zde je originál Vysockého

"Ponořen do noci. Tak jako někdy schýlíme hlavu a přemýšlíme, tak docela ponořen do noci. Koldokola spí lidé. Trošku něco jako hra na divadle, nevinný sebeklam, že spí v domech, v pevných postelích, pod pevnou střechou, natažení či schoulení na matracích, v prostěradlech, pod přikrývkami, ve skutečnosti se shromáždili jako kdysi jednou a jako později v pustině, tábor pod širým nebem, nepřehledný počet lidí, vojsko, národ, pod chladným nebem na chladné zemi, vrženi tam, kde předtím stáli, čelo přitisknuté k paži, tváří k zemi, klidně oddychujíce. A ty bdíš, jsi jedním ze strážců, nejbližšího najdeš, když zamáváš hořícím dřevem z hromady chrastí vedle sebe. Proč bdíš? Jeden musí bdít, praví se. Jeden zde musí být." Franz Kafka

Brú na Boiné; noc z 31. května na 1. června 2013

"Tak to jsi ty, ta tajemná kráska, co mě zachránila?" přitočil se Draco k dlouhovlasé dívce, zářící vznešeným půvabem, výjimečným dokonce i na nadstandardní měřítka, jimž mezi Strážci přivykl. Měla kočičí oči, ne, liščí, opravil se rychle, ty oči vzbuzovaly pocit nebezpečí, popřený ihned klidnou laskavostí její tváře. A přece se ho nemohl zbavit, třebaže ona mu nyní jeho až neslušně zvědavý pohled oplácela nebesky modrou průzračností dětské nevinnosti.
Podal jí sklenici s medovinou a pokynul směrem k malému olšovému remízku, dál od slavících, hlučných Strážců. Přikývla a následovala jej. Když konečně slyšel vlastního slova, pokračoval: "Ani nevíš, jak moc jsem rád, že jsi tu a že jsi tak na Liadán zapůsobila. Jak se ti mezi námi líbí?"
"Mezi námi?" řekla dívka a přijala pohár, s nepatrným zaváháním, které si zrovna tak mohl namlouvat, jako mohlo být projevem skrývaného odporu. "Gannon, neboli Draco Malfoy?"
"Ano," lehce se uklonil a upil ze své sklenice. "A ty jsi Belena, vnučka Brigitina. Jaké je tvé skutečné jméno?"
"Ty své gaelské jméno nepovažuješ za skutečné, Gannone?"
"Považuji, samozřejmě."
"Nyní mě omluv." Otočila se a bez vysvětlení odcházela zpět k davu lidí tančících kolem ohně.
"Proč?!" vydal se spěšně za ní. "Počkej!"
"To máš ve zvyku na ženy vždy křičet?"
"Chtěl jsem ti jen poděkovat, že -"
"A co ti v tom zabránilo?"
"Beleno -"
"Draco Malfoyi," podívala se na něj chladně. "Určitě se budeme setkávat. A určitě budu mít příležitost zjistit, na které straně stojíš."
"Tak to máme stejné zájmy," vrátil jí zkoumavý pohled. Pocit okouzlení opět vystřídalo znepokojení. Tahle nová Strážkyně byla neuchopitelná, tedy ještě neuchopitelnější než ostatní, s nimiž se zde setkal. "Nikdy jsem tě u Gellerta neviděl."
"Nepatřím k nejbližším Jeho Veličenstva," pokrčila rameny. "Jsem Strážkyně."
Očividně, pomyslel si Draco a díval se vážně na záda své zachránkyně. Její chůze byla ladná a vznešená, pohyby uměřené, důstojné. Zářilo z ní něco nepopsatelného. Nepatří ke Gellertově nejbližším. Skutečně? Jenže ji pro něj vyslal, alespoň podle slov Liadán. Musel ji tedy znát. Belena mu neřekla vše, proč by ostatně měla. Může být spojencem, velmi silným spojencem, anebo také překážkou, samozřejmě, ale tohle všechno zjistí, když je teď opět ve hře.
Napřímil se a pousmál, když v sobě ucítil příval energie. Přežil, a jen to se počítá. Jeho osvobození přišlo poté, co mu došlo, co musí udělat. Tohle byl očividně smysl jeho záchrany: Zničit toho, kdo má přivést zpět Starší. Selhal, když neodolal vábení prastarého artefaktu, když nezničil semínko Nimlothu, ačkoli mohl, a tedy měl; nyní si byl jist, že byl ošálen jeho mocnou magií, jistě, jak jinak, to nebyla jeho vina.
Belena je možná na jiné straně, vlastně téměř jistě, ale na tom nezáleželo. Ať vědomě či nevědomě, Belena byla nástrojem Osudu, který jejím příchodem schválil jeho volbu.
Nyní neselže. Je přece Malfoy.
………

Moskva; v tutéž dobu
"Jsi neuvěřitelně učenlivá, Mai," naklonil se k ní Rolf, když rychlý valčík skončil. Opřela se o něj, samozřejmě jen proto, že se jí točila hlava, ujistila se.
"Bylo to moc rychlé. Můžeme se jít projít na chvíli ven?"
"Není ti dobře?" podíval se na ni starostlivě. "Pořád zapomínám na tvůj požehnaný stav, vypadáš jednoduše příliš skvěle."
"Rolfe," zavrtěla hlavou a zavěsila se pevně do jeho paže. "Nevypadám, ale to je jedno. A neříkej tomu požehnaný stav, zní to tak… tak…"
"Starosvětsky? Vadí ti to?"
"Vlastně ne. Mám žízeň."
Rolf Scamander mávl na číšníka, který jim za okamžik úslužně podával několik druhů alkoholických i nealkoholických nápojů. Mai si vybrala klikvový s limetkou a mátou a lačně se napila.
"Proč jsi to pití nepřivolal?"
"Na recepci se to nehodí. Moc lidí, představ si, kdyby tady létaly skleničky a talířky… A hlavně: projevoval bych tím neúctu hostiteli, kdybych musel vynaložit svou energii na něco tak samozřejmého, jako je pohoštění."
"To dává smysl, mělo mě to napadnout. Je tu horko a dusno."
"Už míříme ven. Přesně podle vašeho přání, má drahá."
Pousmála se, pak se zamračila. "Neměl bys mi tak říkat."
"Proč? Zní to také příliš starosvětsky?"
Neodpověděla, jen si vzdychla. Vlastně jí nevadilo, když ji tak oslovoval, když jí projevoval drobnými pozornostmi svou ochranu, zdvořilou hru na dvoření, která nepochybně nebyla ničím víc. Ne, on to určitě jinak nemyslel, na to byl příliš skvělý, příliš oddaný své rodině, a Wolficovi zvlášť. Zastyděla se, že ji vůbec může něco takového napadnout. Čeká dítě s Wolfricem. Je ženou Wolfrica. Miluje Wolfrica. A Rolf… Rolf tu jednoduše je. Zavřela oči, protože i se zavřenýma očima se mohla plně spolehnout na to, že ji nenechá padnout. Mohla by totéž říct o Wolfricovi?
"Už mne opouštíte, Vaše Excellence? Vaší neteři se na mém malém večírku nelíbí?"
"Není třeba tak oficiálně, ctihodný Grigoriji Jefimoviči, nejsme na audienci. Manželka mého synovce jen potřebuje na čerstvý vzduch."
"Tak to vás rád doprovodím, Rolfe Fidoviči. Tedy pokud neruším vaše soukromí?"
"Právě naopak. Je to tu velmi příjemné. Máte překvapivě vytříbený vkus na hudbu, jídlo… vše je skvělé."
"To bude tím, že jsem přípravy svěřil své anglické přítelkyni," mávl rukou Grigorij Jefimovič. "Snažil jsem se speciálně kvůli vám, drahý Rolfe Fidoviči, abyste se zde cítil jako doma. Jsem rád, že se to povedlo."
"Cítil bych se tu dobře, i kdyby to tu bolo méně britské, miluji Rusko. Ostatně Magdalena není Angličanka."
"Ach ano, to vím. Drahá Magdaleno Marekovno, mám pro vás velmi zajímavou zprávu. A možná nebudete muset odjíždět na Dálný východ, až si ji vyslechnete, Rolfe Fidoviči. Pojďte se jen posadit, prosím, tady v altánku nás nebude nikdo rušit."
Mai se nervózně podívala na Rolfa, ten ale jen téměř nepatrně přikývl a vedl ji za tím znepokojivý mužem, jehož věk si netroufala ani odhadnout. Srdce jí dál divoce tlouklo, bez námitek se však nechala vést.
"Dozvěděl jsem se o nešťastném osudu vaší matky, paní Magdaleno," spustil Grigorij Jefimovič ihned, jakmile dosedla. Jeho černé oči zkoumaly, jak zareaguje, pronikaly jí, a ona se otřásla zimou. Rolf jí beze slova přehodil přes ramena své sako.
"Věděla jste, že byla deportována na Dálný východ?"
Zavrtěla hlavou a bodla ji výčitka svědomí. Ona se tu baví, a máma zatím… ani nechtěla myslet na to, co všechno musela prožít.
"Žije?" vyhrkla.
"Magdalena nemá o osudu své matky žádné zprávy," dodal Rolf a Mai v jeho hlase rozpoznala ostražitost.
"Tak to vás nepochybně potěší, že víme, kde přibližně je."
"Přibližně? Žije?" zopakovala, protože jí vůdce ruských kouzelníků stále neodpověděl.
"Předpokládáme, že ano. Nemusíte tam jezdit, Rolfe Fidoviči. Jsme plně způsobilí se o problém postarat sami."
"Děkuji za zprávu, Grigoriji Jefimoviči."
"Jsem rád nositelem dobrých zpráv. Paní Magdaleně Marekovně se udělalo nevolno, zdá se. Mohu vám pomoci, mé dítě?"
"Jsem plně způsobilý jí pomoci sám," odpověděl místo ní Rolf odměřeně. "Nyní nás prosím omluvte."

...

"Je ti už dobře, Mai?" zeptal se starostivě, když dorazili domů. Alexander, ještě nedospělý maguár, se jí okamžitě vrhl pod nohy a ona měla co dělat, aby vyrovnala rovnováhu.
Mai ho vzala do náruče a posadila se s ním do křesla hned v hale. "Co to mělo znamenat? Birchie, nemusíš se hned urážet," zavolala na kůroleza sedícího na březové bonsaji, který se k nim ostentativně otočil zády. Kůrolez, jako by čekal jen na její pokyn, okamžitě seskočil na podlahu a vyšplhal se jí po noze až na rameno.
"Vyhrožování." Rolf se posadil vedle ní a nastavil kůrolezovi ruku. Birchie se zase jen velmi významně otočil k Mai. "Jak to děláš? Po pár dnech tě mají raději než mě. Klikvovou limonádu?" zeptal se, a ještě dříve, než stihla odpovědět, se objevil skřítek s karafou, dvěma skleničkami a náprstkem pro Birchieho.
"Děkuji, pane Freemane. Prosím, připravte ještě levandulovou koupel na bolavé nožky paní."
Mai se začervenala a přestala si mnout chodidla. Napila se, opravdu měla velkou žízeň. Pak odpověděla: "Nejsem pitomá. Ty ses chystal na východ?"
"Stále chystám."
"Wolfric ti napsal něco jiného než mně," konstatovala.
"Nepsal nic určitého, Mai. Jen se mnou chce mluvit."
"O mámě?"
"Nechci, abys byla zklamaná, kdyby -"
"Řekni mi, co víš."
"Opravdu nic určitého. Tedy nic o tvojí mámě. Wolfric psal o táboře, kde byli jen cikáni. O tvojí mámě neví nic."
"Ale někde tam je. Žije."
"Nebo Griška blafoval. Mai, nepřipisuj tomu víc, než skutečně víme. Griška ví jen to, že ji princeps deportoval. A ode dneška také, že nemáme tušení, kde je; tvá reakce byla víc než výmluvná."
"To bylo špatně," skousla ret Mai.
"Nemyslím." Posadil se k ní a objal ji kolem ramen. "Nedělej si starosti, zvládneme to. Důležité je, že ji nemá."
"Víš to určitě?"
Přikývl. "Uděláme všechno pro to, abychom ho předešli. Proto tam chci odjet."
"Na Magadan?"
"Zatím jen do Vladivostoku, chci navázat na některá stará přátelství. Mám pro to i legitimní důvod - rektor mě oficiálně pozval. Proti tomu ani Griška nemůže nic namítat."
"Takže se nesetkáš s Wolfricem?"
"To jsem neřekl."
"Vezmi mě sebou."
"Wolfric si to nepřeje. Jsi zde v bezpečí. A cestování tvému stavu neprospívá."
"Wolfric si přál, abych byla v bezpečí s tebou. Budu tu jako v pasti, Rolfe."
"Napíšu mu."
"Jsi už velký. Nepodléháš mu."
"Jsi jeho žena."
"Jenže ani já mu nepodléhám."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama