35.2 Kaju, já se kaju

Pátek v 13:45 | Richenza
Ochotské moře; 1. června 2013

"Что они делают с ними?! Скажите, что делают с ребятами, родители которых не выдержали?"[1] rozhodil ruce Marko a podíval se kolem dokola.
Judita na to nedokázala nic říct, a nebyla v tom sama, uvědomila si, když pozorovala mlčící tváře přátel.
"Měli by být rádi aspoň za ty, které rodičům vrátili," odpověděl konečně Daniil. Nezněl příliš přesvědčeně.
"Nejsem," postavil se proti němu Marko. S rozkročenýma nohama a lehce předkloněným trupem Juditě připadal, jako by mu Daniil konečně dal záminku, aby mohl ze sebe napětí posledních měsíců vybít. Ale možná jen vyrovnával pohyby paluby.
Jenže ona ho chápala, vzdor v ní narůstal spolu s výčitkami svědomí, s hrůzou z toho, na čem se podílela, protože dokud neznala své romské kořeny, tak ji genocida tohoto nenáviděného národa ve skutečnosti příliš netrápila. Sice nevěděla, jenže to na věci nic neměnilo, protože kdo jiný než ona si měl uvědomit, co se děje? A ona se nezajímala, tedy nezajímala se dost. Ti lidé, ty děti, ji nezajímali natolik, aby se skutečně vzepřela, aby přestala být tichou spoluvinicí už jen tím, že Gellerta v jeho úsilí podporovala. Aby jej zabila. Nebo aby zůstala, a stala se špiónkou. Tolik toho mohla udělat, tolik promarněných příležitostí, a tedy nesplněných povinností! Byla vinná, samozřejmě, jenže její vina už ji neochromovala jako v první dny po útěku. Naopak, živila v ní oheň, touhu napravovat, zachraňovat, bojovat a zabíjet ty, kteří tohle všechno zavinili. Zabít Gellerta, ne útočit na přátele, kteří jim pomáhají, ačkoli by nemuseli, protože se nemají za co kát; tedy s výjimkou Gavrily, pokud věděla.
"Nikoho z nás to neuspokojuje," řekla nahlas. "Všichni víme, že cokoli uděláme, bude málo. Máš právo na vztek."
Marko se na ni otočil, stále napjatý, Juditě připadalo, že se na ni vrhne; ne že by si to nezasloužila.
"Také jsem doufal, že je najdeme, než odplujeme. Že odvezeme hlavně ty děti, než přijde další zima," přikývl Jegor.
"Třeba jsou ve větším bezpečí tam, kde jsou, Gošo," poznamenala jeho sestra Talja. "Gavrila s tímhle nápadem ostatně nesouhlasil."
Judita se zamračila. Na hádku s Gavrilou si dobře pamatovala. Kam je vlastě chceš odvézt, Jegore? poprvé jej slyšela zvýšit hlas, "někde na ně čekají s otevřenou náručí? Poplujete kolem Japonska! Jenže tohle teď už nemělo význam, Talja to rozhodně připomínat neměla, tady, na palubě vyřazené vojenské lodi, zrekonstruované a magicky vylepšené přáteli z Birobidžanu. Byla to dobrá loď, tvrdil Daniil, a ten se v lodích vyznal, to připouštěl i Gavrila.
Navíc Markovi nepochybně nešlo o všechny děti a o všechny tábory, které dosud nenalezli, ale jen o ten jeden jediný, kde je jeho žena a dítě, pokud tedy ještě žijí. A babička, jak jen na ni mohla zapomenout?
"Najdeme je. Někde na tebe Timea čeká, i s dítětem."
Neměla to říkat nahlas, došlo jí, když se na ni otočil, v očích vztek a pohrdání, a snad i nenávist, a ona už nedokázala nejen nic říct na svou obhajobu, ale ani se na něj dívat, nechtěla slyšet jeho odpověď, pokud tedy měl v úmyslu odpovídat.
Otočila se a prchla z dusivé kajuty.
Venku nastavila tvář chladivému větru a zhluboka se nadechla. "Zabiju ho, jednou ho za tohle všechno zabiju," slíbila si nahlas a narovnala se. Musí to udělat, třebaže nyní netuší, jak a jestli k tomu vůbec dostane příležitost. Jenže i pokud se nic z toho nepodaří, i pokud bude poražena, pokud vše, co dělá, nebude nakonec k ničemu… pokud Gellertovy zrůdné vize zachvátí celý svět… Jen ať to není kvůli ní.
Rozhlédla se po palubě rozlehlé lodi. Přestože už byl večer, obklopoval ji smích dětí, a to bylo dobré, protože kvůli nim a kvůli jejich životu na druhé straně moře zde byli. To že den končí, připomenul teskný zpěv, po chvíli vystřídaný rozverným refrénem, jak to bývá snad jen v romských písních a duši. Obklopovala ji nekonečná modř, s níž splývaly i obrysy hor na obzoru. Krásná, mírumilovná, uklidňující modrá předstírala, že svět je přesně takový, jakým by si ho přála mít.
"Delfín!" vykřikl jeden z chlapců a ona se podívala na zvíře, které se zdálo být také modré, a jí to všechno najednou připadalo jako lež, která jí stejně jako voda proteče mezi dlaněmi, a zmocnila se jí úzkost.
Rozhlédla se kolem sebe po lodi, o níž Daniil říkal, že je to dobrá loď. Snad měl pravdu, jenže byla stará, zrezivělá, plechy pod jejíma nohama vrzaly a záchranné čluny měly očividně své lepší dny desítky let za sebou. A přesto ji pojmenovali Naděžda, a nadějí byla, nejen pro stovky ženy, muže a děti, kteří jí svěřili své životy na cestě do teplejší a logičtější země.
Vydala se po skřípějících schůdcích na nejhořejší palubu. Ne že by přímo hledala Gavrilu, to rozhodně ne, vždyť ve skutečnosti ani nevěděla, že tam bude. Když ho však uviděla, zachmuřeně hledícího do dalekohledu, její srdce se usmálo a úzkost byla téměř pryč.
"Byl jsi tu i včera v noci, proč si neodpočineš?"
Pokrčil rameny. "Na spánek bude dost času, až se dostaneme do Pacifiku."
"Vidíš něco znepokojivého?"
"Urup."
"Cože?"
"Rakošimu. Podívej," ukázal na dalekohled.
"Vypadá opuštěně. Žije tam někdo?" podívala se na něj po několika minutách pozorování neuvěřitelně zeleného, hornatého a veskrze nádherného ostrova. Nevšimla si na něm žádných staveb, což samozřejmě nic neznamenalo, zejména pokud šlo o kouzelnické domy.
"Mudlové ne, až na strážce majáku s rodinou. A to je beztak moták."
"Kouzelníci tedy ano," dořekla, vždyť proč jinak by ho znepokojoval?
"Pravděpodobně."
"Ty to nevíš? Patří ke Kurilským ostrovům. Je ruský, ne? Proč je to problém?"
"Kurily jsou ruské. Chvíli. Formálně, tedy pokud jde o mudlovskou vládu, abych byl přesnější."
"Ale ve škole nám říkali, že patří i kouzelnickému Rusku."
"Většina si to asi opravdu myslí," otočil se od ní a zadíval se opět do dalekohledu.
"A jak to tedy je?"
"Kurily patří Ainům. Ostrov Urup byl po staletí vyhrazen jen jejich kouzelníkům. Pochybuji, že by tu žádní nezůstali."
"Ainuové nejsou Japonci."
"Nejsou. Ve skutečnosti se vzájemně nenávidí. To ale nic nemění na tom, že od porážky Isonashe, jejich hlavního šamana, v devatenáctém století jim vládne přímo Cukujomi, tedy jeho současný pozemský zástupce."
"A to je kdo?"
Gavrila se pomalu otočil. "Ty to opravdu nevíš?"
"V tomhle se vážně nevyznám. Z celého Japonska znám jen Šiča, vyslance japonské rady kouzelníků."
"Spíše vyslanec božského Iunewarena Mugena v Japonsku."
"Takhle ho oslovoval," přikývla. "Japonský titul pro vládce, ne?"
"Ne. Znamená to Nevýslovný, tedy ten, o kom nemluvíme."
"To mi něco připomíná," usmála se Judita. "Ani tady, ani v Anglii jeho jméno raději nikdo nevyslovuje."
"Je to rozumnější," přikývl Gavrila. "Ale ne, neznamená to v japonštině vládce, a rozhodně ho tak nazývají z jiných důvodů. Označují tak jen jeho, jedinečné, skvělé a nepopsatelné vtělení Japonska, nebo přinejmenším Cukujomiho. Označila ho tak Juki, s kterou pak žil. Ty jsi o jeho japonské milence nikdy neslyšela?"
Judita zavrtěla hlavou a rozhodla se nevšímat nesmyslného bodnutí, protože ji žádná Mélánia, Jenůfka, ani Juki jednoduše nezajímají.
"Juki Cukujomi byla, a pravděpodobně stále je nejvyšší kněžkou boha Cukujomiho, v jehož epoše, tedy epoše Měsíce neboli černé magie, se nyní podle Japonců nacházíme. Kdysi bývala paní Japonska. To ona mu zemi tehdy odevzdala a nepochybuji o tom, že po jeho návratu to udělala znovu."
"Tak to musí být stará," poznamenala Judita a zamračila se, protože by si Gavrila - právě Gavrila! - mohl myslet, že snad na ni žárlí. "Gellert má být vtělením japonského boha Měsíce?" rozhodla se to raději rychle zamluvit. "Možná to souvisí s jeho fascinací vlkodlaky."
"Nepochybně," přikývl Gavrila.
"Ti, které jsme viděli…"
"Byli vysláni Nepřítelem, za to bych dal ruku do ohně."
"Vajda tábora o nich mluvil v dobrém."
"To nemusí nic znamenat."
"Ale může."
"Ale může," souhlasil Gavrila. "Vajdové nejsou hlupáci. Judito, proč tu jsi?"
Nechápavě se na něj podívala. "Tady nahoře? Nebo v Rusku?"
"Na lodi."
"To jsem ti přece vysvětlovala."
"Ano, tenkrát, když jsem ti říkal, že bys mohla být cílem a že s námi odplouvat nemáš. Vysvětli mi to ještě jednou."
"Nemůžu se schovávat před nebezpečím. Mám co napravovat, a tady… můžu být užitečná, ne? Nejsem až tak špatná kouzelnice."
"Tak pyšná i ve své kajícnosti… Někdy mi připomínáš mě," vzdychl si.
"To není pýcha! A… kdyby to ostatní až tak moc ohrožovalo… tak vás ohrožuju i na pevnině… každého, všude… a nezakázal jsi to. Zakázal bys mi to, ne?"
"Ne."
"Proč?" Odpovědi se nedočkala. "Japonci nevědí, že jsem tady."
"Vidíš toho jeřába?"
"Je krásný. Jegor říkal, že Japonci zvěromagii neovládají."
"Většinou skutečně ne. Zato se umí spojit se zvířecí myslí a dívat se jeho očima, slyšet jeho ušima…"
"Proč jsi mi to nezakázal?"
"Nejsi dítě, abych ti něco zakazoval. A možná jsem tě sobecky chtěl s sebou. Každý máme právo na chyby, co myslíš?"
"A teď toho lituješ."
"Ne. Jsem sobec," zadíval se na ni a zastrčil jí neposlušný pramen vlasů za ucho. "Myslím, že právě tohle se mi na tobě líbí, Judito. Jak bych tě mohl zlomit tím, že bych ti cokoli zakazoval? Byla bys to pak vůbec ještě ty?"
Opatrně se dotkla jeho ruky. Neuhnul. Jemně přejela prstem po okraji jeho dlaně a on její prsty sevřel do svých. A pak ji prudce pustil, otočil se k ní zády a opět upřeně pozoroval moře a ostrov na obzoru.
"Jak s tím mám žít? Řekni mi, Gavrilo, jak to děláš ty?"
Neotočil se, odpověděl až po chvíli. "Každé ráno, kdy se probudím, znamená, že jsem dostal další den, který můžu využít k nápravě. Pokud by můj život neměl smysl, tak bych tu už nebyl. V tom nacházím sílu, Judito. Řekl bych, že tohle víš. Někdo ti něco vyčetl?"
Zavrtěla hlavou. "Přesto jsem to slyšela."
"Často slyšíme sami sebe, i když ostatní mluví. Natož když mlčí. Je dobře uvědomit si svou vinu, jen se jí nesmíme nechat svazovat."
"To přece vím. A nenechávám."
"Ano, myslím, že nenecháváš. Většinou. Možná dokonce natolik, že druzí mají potřebu ti ji připomenout."
"I když při tom mlčí."
"Právě když mlčí."
Judita se dívala na Gavrilovu pevnou postavu, jeho lehce nakloněnou hlavu, řetízek třpytící se pod konečky vlasů. V duchu obkreslovala obrysy jeho ramen, stačilo by udělat jediný krok a dotkla by se jej, proč by vlastně nemohla? Vždyť to byl on, kdo dnes překročil hranici, kterou si sám stanovil, přitahuje ho, tím si byla jistá.
"Nikdo ti přece nic nevyčítá, Judito," ozval se hlas Jegora za jejími zády a Judita sebou překvapeně trhla.
"Tohle mi nedělej, Jegore!" prudce se otočila.
"Špatné svědomí?" ušklíbl se. "Doufám, že vás neruším."
"Nerušíš," zalhala. "A když se ptáš, ano, mám špatné svědomí. Proto jsem tady, pamatuješ?"
"Děláš, co můžeš, Judito. Každý někdy udělá nějakou chybu. Neměla jsi od nás utíkat, vždyť ti Marko ani nic neřekl."
"Dusila jsem se tam."
Jegor ji objal kolem ramen. "Jsi studená, pojď, potřebuješ si odpočinout. Gavrila to tady ohlídá."
"Zůstanu tu."
"Tak potom zůstanu s tebou. Gavrilo, nejsi unavený?"
"Dokud nebudeme daleko za Bussolským průplavem, tak unavený nebudu."
"Pořád se bojíš útoku? Brzy budou Kurily za námi."
"Ještě nejsou. Znal jsem ji, Gošo. Takže ano, bojím se jí. "
"Ani Elja si nemyslí, že Juki Cukujomi ještě žije."
"Znal jsi ji dobře, Gavrilo?"
"Juki? Několikrát jsem ji viděl. Byla krásná, chytrá a Nepříteli naprosto oddaná."
"A myslíš, že žije."
"Ano. I když ji nikdo neviděl od jejího návratu z Prahy."
"Z Prahy? Ona žila v Praze?" bodlo Juditu opět něco, co rozhodně nebyla žárlivost. Jen se jí představa Gellerta a japonské nejvyšší kouzelnice právě v Praze nelíbila.
"Nepřítel miloval Prahu," poznamenal Jegor. "Dědeček mi řekl, že s ní svázal svůj život a že se v Praze jednou objeví. Proto jsem tehdy přijel na stáž do Housky, Judito. A vidíš, nepoznal jsem ho. Dědeček ale ano."
"Izák Abrahamovič ještě žije?" obrátil se na něj překvapeně Gavrila. "Když jsem se tě ptal, tak jsi řekl, že zmizel a nikdo neví kam. Talja mi dokonce řekla, že je po smrti."
"Kdo to je?" nechápala Judita.
Jegor se kousl do rtu. "No… vlastně nevím, jestli ještě pořád žije."
"Takže jsi řekl, víc, než jsi měl," měřil si ho zaujatě Gavrila. "To je ale vlastně dobře. Chci se s ním setkat."
"Jestli bude chtít."
"Chápu, že se schovává. A on určitě chápe, proč s ním potřebuju mluvit."
"Kdo to je? Co ví o tom, jak se Gellert vrátil? Jak jsi to myslel, že ho poznal? Viděl ho? A co to má všechno společného s Prahou?" chrlila Judita jednu otázku za druhou.
"Dědeček jako malý chlapec žil u Gri… u Nepřítele," odpověděl Jegor. "Neviděl ho, jen jsem mu vyprávěl podrobně o všem, co se dělo v Housce, takže… tehdy jsem mu nevěřil. Bude se na mě zlobit, že jsem vám o něm řekl."
"Co to je, Gavrilo?" chytila se Judita zábradlí, když se loď, dosud plující zcela klidně, zakymácela.
Gavrila se zadíval na hladinu moře, už zdaleka ne klidného, a vlastně ani modrého. Všechno se změnilo během několika okamžiků. Přestože nebe bylo stále čisté, temná voda se kolem lodi převalovala, zalévala dolní palubu, hučela do skřípotu lodi a jekotu dětí, které si už nehrály a které snad stihly utéct do kajut, propadala se do desítek malých i větších vírů. Judita se pevně chytila zábradlí a zděšeně sledovala, jak příď lodi, stále se řítící rychle vpřed, klesá hluboko do propasti ustupující před vzdutou masou černé vody. A v hoře vody, na niž se měli za chvíli vyšplhat, pokud je nezalije a nepohřbí, zahlédla lesklé kličky připomínající tělo obrovského hada.
"To není možné, to není možné," šeptal Jegor a chytil ji pevně kolem ramen.
"Co to je," opakovala Judita zděšeně.
Gavrila vytáhl hůlku. "Ikuči. Našli nás."
Judita si také odhodlaně připravila hůlku, ačkoli vůbec netušila, co má dělat. A napadlo ji, jestli Gavrila neměl přeci jen pravdu, jestli její kajícnost nemá blíže spíše k pýše a jestli tato cesta nebude jen jejím dalším nenapravitelným hříchem.
Ale i kdyby… na tohle teď nebyl čas.


[1] Co s nimi dělají?! Řekněte mi, co dělají s těmi, jejichž rodiče nepřežili?"

Poznámky:
1) 1) Nevíte, kdo je Belena? Ne, neměla to být hádanka, tedy ne pro vás, jen pro Draca. Je jen a jen mojí chybou, pokud jste pozapomněli na předminulou kapitolu a na příjezd Médey do Brú.
2) 2) Pokud chcete vědět více o Gellertově ovládnutí Japonska, budete se muset podívat do příběhu z jeho prvního života, tedy do Tiamatova Gellerta Divotvůrce. Juki je zmíněna v kapitolách 4, 9 a 11.
3) 3 Kdo je Jegorův dědeček Izák? O jednom malém chlapci, kterého Gellert našel ve Varšavském ghettu a vychovával ho, se opět dočtete v Gellertovi divotvůrci. Že by to spolu souviselo? A co že to Gellert malému Izákovi povídal o Praze? Třeba to ještě bude důležité…

zpět/ dále
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama