34. 2 Human

29. března 2018 v 20:28 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník

"To nebylo právě zdvořilé, Severusi," poznamenal Brumbál, když Minerva beze slova vstala a opustila ředitelnu. "Myslel jsem, že toto už je mezi vámi vyřešené. Že Minervě důvěřuješ a že před ní nemáš tajemství."
"Neřekl jsem, že Minervě nedůvěřuji, ani jsem neřekl, že jí to neprozradím, což samozřejmě nijak nesouvisí s tím, jestli před ní mám či nemám tajemství, což vy nepochybně velmi dobře chápete. Nyní jsem si ovšem chtěl promluvit jen s vámi, Brumbále. Minervina víra v Joshuu… je nepochybně povzbudivá, ale obávám se, že může zastřít pravý smysl věcí."
"Já ovšem v Joshuu také věřím. Bez víry v něj bychom neměli už vůbec žádnou naději."
"Joshua je jen člověk, Brumbále."
"V tom je právě ta naděje, nemyslíš, Severusi? Joshua je člověk, a ví to, chová se podle toho. Váhá, pochybuje, svou moc používá s rozvahou, mnohem větší, než by bylo možné očekávat od chlapce jeho věku."
"Přesto je nebezpečný."
"Protože svou moc už neskrývá?"
"Co tím myslíte, řediteli?"
"Abych byl přesný, myslí si to James Sirius Potter. A to už něco znamená, řekl bych. Ovšem to, že v Joshuu věřím, neznamená, že v něm jiní nemohou vidět nebezpečí - a nemyslím jen tebe, chlapče. Dejte pozor na ty Nebelvíry. Nepochybuji o tom, že jsou dobří chlapci a děvčata, ale to nemusí znamenat, že jejich jednání situaci nezkomplikuje. Možná právě naopak."
"Výstižné," ušklíbl se Snape. "Zmijozel v něm vidí nového Temného pána. Nepřekvapuje mě, že si to mohou myslet i studenti z jiných kolejí. Znal jste Stielmanna?"
"Osobně ne. Chtěl bych říci naštěstí, ale mohlo by být výhodou, kdybych mu více rozuměl."
"William Silver je dobrý chlapec."
"Mám také ten dojem, hovořil jsem s ním. Ovšem přesto jsem považoval za nutné tě na to upozornit. Zvlášť když Gellert získal či brzy získá všechny tři Relikvie smrti."
"Stielmann se vrátí."
"Nejen on, chlapče."
"Jako co se vrátí? Jak moc živí budou mrtví, které si Nepřítel bude schopen přivolat?"
"To nevím. Ovšem samotný Kámen je dokázal přivolat v podobě životnější, než jsou duchové, i když stále ještě bez skutečně pevného těla. Relikvie společně… musí dokázat víc."
"Selhal jsem," opřel se Snape čelem o špičky spojených dlaní.
"Udělal jsi, co jsi mohl."
"Nestačilo to."
"Víš něco o Dracově chlapci?"
"Ptáte se, zda je ještě naděje, že Nepřítel Kámen nedostane? Pochybuji. Nejspíš i v tom jsem selhal, varoval jsem Narcisu, Scorpiuse nezatkli. Vůbec nejsem přesvědčen, že jsem udělal dobře."
"Jistěže udělal. Jsi ředitel Bradavic, a je tvou povinností chránit studenty."
"Scorpius v té době už nebyl náš student. Jenomže jsem slíbil Narcise, že jej ochráním, to není omluva! - jen moje další selhání. Nechal jsem se jí oklamat… po kolikáté už?"
"Řekla ti, že chlapec Kámen nemá?"
"Ovšem," ušklíbl se Snape. "Neměla jediný důvod mi jej dávat, i pokud by jej našla."
"Pak je tu však naděje. Pokud ho má Narcisa, tak ho Gellertovi nedá."
"Kde berete tu jistotu, Brumbále?" zavrtěl Snape unaveně hlavou. "Ostatně mohla být sama oklamána."
"Nemáš si co vyčítat, Severusi. Zachoval ses správně. Scorpius má naději, díky tobě, to je velká věc. A pokud jde o Kámen… buď jej Narcisa našla, a pak jsem si skutečně jistý, že ho Nepříteli dobrovolně nevydá - anebo jej nenašla, a pak by tvoje tvrdost beztak nic nezměnila."
"Jste velmi milý," ušklíbl se Snape, "jen se někdy nemůžu ubránit pocitu, že vaše pochopenípro všechna má selhání pramení jen z toho, abyste si nemusel přiznat svá vlastní."
"Máš na mysli nějaké konkrétní?" naklonil se k němu Brumbál. Vůbec nevypadal dotčeně, jen malounko zvědavě.
"Kde mám začít," odpověděl hořce Snape. "Třeba u vašeho mladického okouzlení Nepřítelem, kvůli němuž jste se rozhodl napravit mé vlastní okouzlení Temným pánem? Anebo od toho, že jste s námi všemi zacházel, jako bychom byli jen figurkami na velké šachovnici Osudu a že to celé vyšlo jen díky nesmírné a nepravděpodobné náhodě?"
"Ach, neřekl jsi právě před chvílí, že nic takového jako náhoda ve skutečnosti neexistuje?"
"Ne, jsem si jistý, že neřekl. Řekl jsem, že vy na náhodu nevěříte. Proč jen mám dojem, že vy to víte také a tak trochu mnou manipulujete?"
"Jen jsem se zmýlil," pousmál se Brumbál a ihned zvážněl. "Tvé chyby znám, znám i své. A tvé chyby neomlouvám, stejně jako neomlouvám své. Vysvětlení není omluva, a není jí ani uvedení do souvislostí. Jen chápu, že jsi člověk. Jsi jen člověk, rozumíš, Severusi? A ještě jednu věc si uvědom: i já jsem jen člověk. Vím, jak velmi jste si všichni přáli - i ty, chlapče, přiznej to alespoň sám sobě - abych byl neomylným, doufali jste, že přinejmenším já mám vše pevně v rukou, že vím, kam jdu, že se mnou se vše vyřeší… Ale vždy jsem byl jen člověk. Měl jsem své přesvědčení, nazývej je klidně iracionální vírou, a budeš mít i pravdu: ano, byla to víra, ta naděje byla iracionální, ostatně stále tuto iracionální víru ve vyšší síly mám. Možná vše viselo jen na nepatrném paprsku naděje, možná jsem byl naivní blázen, když jsem vsadil vše na osud, který ty nazýváš nepravděpodobnou náhodou. Mohl jsem se mýlit. Ale bylo to moje rozhodnutí, a vaše zase bylo, že jste mě následovali.
Nejsem mesiáš a nenesu vinu ani za tvé viny ani za tvá rozhodnutí, ani za viny a rozhodnutí nikoho jiného. Nemůžu tě ani spasit, nemůžu ti přinést odpuštění, pokud je nenacházíš sám v sobě.
Severusi, ta hra tě ještě neomrzela?"
Snape vstal a prudce přešel ke dveřím. Tam se zastavil, s rukou na klice. Brumbálova slova se ho dotkla, on jej přece až dosud z ničeho neobviňoval, ačkoli by mohl a možná i měl - nebyla snad pravda, že byl jen figurkou v Brumbálově plánu, v němž se mu jeho bílý vůdce ani neobtěžoval sdělit, že počítá s jeho smrtí? Až dosud mlčel, až dosud v sobě dusil jakoukoli výčitku či jen její náznak, vždyť on sám s ní počítal, nebylo třeba o tom mluvit. Vždyť i Brumbál sám byl ochoten se obětovat. Vždyť to vše nebylo bez důvodu. Jen to bylo založeno na neskutečně nepravděpodobné náhodě, která podle Brumbála neexistovala. Až dosud se topil jen ve svých vinách, ve svých výčitkách svědomí za zločiny, před nimiž drobné Brumbálovy manipulace bledly a mizely. Ne, tohle nebyla hra, alespoň pro něj ne; jak mohl tu bolest, tu temnotu, která mu někdy způsobovala závratě, která ho stahovala do propasti, která mu i v okamžicích štěstí připomínala, že jde jen o dočasné záblesky světla, které si nezaslouží, nazývat hrou?
Jenže v jednom měl Brumbál pravdu. Byl jen člověk a nemohl za jeho viny a rozhodnutí, včetně rozhodnutí ho slepě následovat.
Navíc on s ním dnes skutečně potřeboval hovořit, potvrdit si správnost toho, k čemu již dospěl.
Otočil se a vrátil se před portrét. "Omlouvám se. Nebylo správné vám vyčítat, že jsem se rozhodl vás poslouchat. Byly to moje volby. Jsem si toho vědom."
"Nemáš se za co omlouvat, chlapče," díval se na něj Brumbál přesně tím laskavým, vševědoucím a soucitným pohledem, proti němuž se nikdy nedokázal bránit bez ohledu na to, jak moc věděl, že to Brumbál ví. "Vážím si toho, že tě můj názor stále zajímá. A je moji povinností ti být nápomocen."
"Zvažuji, že pošlu Joshuu do Irska. Je třeba, aby se naučil zvládnout svého ohnivého služebníka."
"Do Irska?" zvedl Brumbál obočí, ale jeho hlas překvapeně nezněl. "Ano, logické. Klíč bude v zemi tvých předků. Dozvěděl ses něco konkrétního, co tuto hypotézu potvrdilo?"
"Slyšel jste někdy o škole v Brú na Boiné?"
"Něco jsem zaslechl, nicméně se mi s ní nikdy nepodařilo navázat spolupráci. Je to velmi malá a velmi uzavřená škola. Pokud vím, tak i Irové své děti většinou posílají do Sneaffelské školy na ostrově Man; samozřejmě až na ty, kteří využívají služeb Bradavic. Studovala tam tvoje matka, než přišla do Bradavic?"
"Nevím. Neptal jsem se na to."
Brumbál svraštil obočí, jako by to bylo důležité. Bude se na to muset ještě drahé tetičky zeptat. "Co přesně od toho čekáš, Severusi? Co míníš slovy zvládnout svého služebníka? Má se tvůj syn stát pánem té zvláštní síly, jíž ani jeden nerozumíme?"
"Řekl bych, že jejím pánem už svým způsobem je," ušklíbl se Snape. "Nebo si to alespoň myslí, a právě to dělá situaci tolik nebezpečnou. Takže vlastně ano. Očekávám, že pochopí svou moc a že Aodhfionna skutečně ovládne."
"Měl jsem za to, že se vzrůstající moci Joshuy spíše obáváš," díval se na něj se zvláštně zvědavým úsměvem Brumbál.
"Samozřejmě že obávám! Jenže situace už nebezpečná je. Může začít něco, co nezvládne - a nikdo mu nedokáže pomoci! Ani nikomu jinému. Řekl bych, že ani vy byste to nezvládl, Brumbále. Jeho moc už je mimořádně nebezpečná, neřiditelná a nepředvídatelná, ale nemyslím si, tedy předpokládám… že ovládnutí Aodhfionna situaci přinejmenším nezhorší."
Nevyzpytatelně se tvářící Brumbál mlčel a Snape začal nervózně přecházet po ředitelně.
"Vy se mnou nesouhlasíte?" zeptal se naléhavěji, než chtěl, a pak se odvrátil. "Mohl by… myslíte… roste z Joshuy nový temný pán?"
"Kolikrát tě mám ještě ujišťovat, že doufám, že ne?"
"Doufáte," odfrkl si Snape.
"Ano. Doufám. Věřím v osud a věřím, že Joshua byl poslán osudem a že je součástí vyššího plánu, v nějž nevěříš. Ale pokud se ptáš na to, jestli by se Joshua mohl stát temných pánem, tak odpověď znáš stejně dobře jako já. Mohl, jistěže. Kdo zachází s temnotou, měl by se starat o to, aby se sám nestal temným. A Joshua se s temnotou ještě setká, možná příliš brzy. A čím dříve, tím hůře, což nepochybně také víš."
"Takže vy doufáte. Jistě, kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se přitom nestal nestvůrou. A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe, to už jsem slyšel, tedy přesněji prožil," řekl Snape příkře, mnohem příkřeji než cítil; chtěl vyprovokovat Brumbála k obhajobě Joshuy a i jeho samého, tak jako tomu bylo dosud vždy. A Brumbál to nepochybně věděl a odmítal s ním hrát hru, která ovšem pro něj hrou nebyla, protože odpověděl úplně jinak, než Snape očekával a potřeboval.
"Každý se může stát temným, odvrátit se od světla k temnotě, bez ohledu na cokoli. A některé situace vedou k temnotě přímo a rychle. Další z nich je velká moc; tu nezvládnou mnohdy ani zralí muži, natož chlapci. Chápu, že se obáváš, a chápu také, že to chceš přesto udělat. Je třeba se rozhodnout. Máš pravdu. Ani já nevidím jinou možnost. Nemá smysl, aby Joshua utíkal před svým osudem. Ať tam bude čelit čemukoli, věřím, že to zvládne. Ostatně ty ses již rozhodl, mýlím se?"
Snape neodpověděl. Přešel k oknu, chvíli pozoroval kapky deště dopadající na sklo ředitelské věže a lesy obklopující hrad mizející v nafialovělém světle zamračeného soumraku, pak se posadil za psací stůl. Vzal do rukou bezmyšlenkovitě brk, který na pergamenu nechala Minerva, a četl, co napsala, aniž by vnímal z navržených zkušebních otázek jediné slovo.
Musí se rozhodnout. Vlastně se už rozhodl, Brumbál měl pravdu. A obával se, děsil se toho, že zvolil špatně, protože on nikdy neměl nést tuto odpovědnost: Jak k tomu došlo, že ji nesl právě on, kdo se už jednou rozhodl tak fatálně chybně, když očividné zlo v očích i skutcích Lorda Voldemorta odmítl vzít na vědomí a nechal se s ním stáhnout do hlubin, z nichž se nelze vrátit - z nichž by nemělo být nikomu dovoleno se vrátit! Alespoň on by to nedovolil, kdyby byl otcem třeba Lisy Harperové, a nejen jí, rozhodně nejen jí.
"Není paradoxní, že přestože jsem temný, je to na mně?" zeptal se polohlasem, spíše sebe než Brumbála.
"Stále si myslíš, že jsi temný, můj chlapče?" řekl Brumbál měkce.
"A ne snad? Před chvíli jste to potvrdil - pokud jsem já neměl co do činění s temnotou, tak kdo?"
"Severusi…" pousmál se jemně Brumbál, "Severusi, můj drahý chlapče, u tebe je to jinak. Ty jsi přesně opačný případ: měl jsi co do činění se světlem, a stal ses světlým, kdy mi to konečně uvěříš? Ale pokud se mě ve skutečnosti ptáš na to, jestli jsi temným byl, tak ano, byl. Vlastně jsi byl temný už v okamžiku, kdy jsem tě poznal."
Snape se na něj překvapeně podíval. "Bylo mi jedenáct, Brumbále. Nevinné dítě. Jako třeba Draco nebo Scorpius z toho prokletého rodu. Ti za záchranu stáli. Já ne?"
"Neřekl jsem přece, že ty jsi za záchranu nestál."
"Pak jste mi to dával najevo dosti zvláštním způsobem."
"Ach, Severusi…" Brumbál se díval smutně, laskavě, ale neměl ani tolik slušnosti, aby odvrátil pohled. "Vždyť jsem neměl na starosti pouze tebe. Nebyl jsi jediný, koho se mi nepodařilo odvrátit od temnoty, lituji každého ztraceného či nezachráněného dítěte. Děti se rodí nevinné, tomu věřím. A mají naději, dokonce i ty, které se už jako děti stanou temnými - i Tom takový byl, to jsem poznal, když jsem ho poprvé uviděl; neříkal jsem ti to už? Proč? Jak se mohou stát lidé temnými už v útlém věku? A mohou to změnit?" rozhodil Brumbál ruce, ovšem nevšímal si Snapeova pokusu zeptat se jej, co přesně míní temným u dětí, a hned pokračoval: "Mnozí se stanou temnými až v dospělosti, a někteří z temných se naopak stanou světlými. Co tím myslím?" položil si Brumbál řečnicky Snapeovu nevyslovenou otázku. "Ve Vesmíru existují dvě síly a věčný boj o rovnováhu mezi nimi: síla, směřování k chaosu, destrukci, k oddělení, bezohledná vůle, sobeckost, můžeš říct zlo, ačkoli to vůbec není přesné, protože bez této síly by svět fungovat nemohl, alespoň si to mnozí myslí; včetně mne. A tendence k řádu, systému, organizovanosti, životu, ochraně slabších a celku, můžeme ji nazvat láskou nebo také světlem.


Tyto síly spolu bojují od okamžiku, kdy se spojily první molekuly ve složitější struktury, a pak v první živé organismy. Bojují spolu o každou buňku, o každou živou bytost, o společnost, planetu, celé jsoucno. Organizace a destrukce, tedy Život a Smrt. Světlo a Tma, jak jsme si je zvykli nazývat - a je to mnohem vhodnější než Dobro a Zlo, jak je používají mudlové, protože skutečné dobro je v rovnováze těchto sil, nikoli ve vítězství světla. Myslím, že to pochopili už i Světlí v Rusku. Vždyť i přemíra světla může oslepit."
"Nebo spálit," doplnil Snape, kterému na mysli vytanul obraz bílého ohně, jasnějšího než slunce.
"Nebo spálit," přikývl Brumbál. "Nejspíš je troufalé, chtít takto rozlišovat živé bytosti, zejména tak záhy; ostatně už dlouho jsem měl pochybnosti i o dělení dětí do kolejí, ačkoli bez ohledu na názory mnohých v Bradavicích nejde o dělení na temné a světlé… A přece základní směřování existuje a je rozpoznatelné.
Ale nejde o předpověď toho, jak kdo skončí, vůbec ne! Mám za to, že jde jen o tendenci, o převažující směr, protože obě síly jsou v každém z nás, chlapče. Nelze říci, kým se dítě stane. Podobenství Jehošuy ben Josefa o pleveli má ještě jeden rozměr: chtěl nám říci, že nejsme schopni rozpoznat, co je dobré símě a co plevel. Tvrzení, že někteří lidé jsou ke zlu jednoduše předurčeni kvůli svým předkům, konstelaci hvězd či jiné příčině, která působí, že je osud vede do temnoty, odmítám. A i pokud tomu tak je, tak i tehdy se člověk může svobodně rozhodnout, zda se tam dovést nechá.
Někteří si myslí, že vůbec není v moci člověka rozsuzovat mezi dobrem a zlem, a jiní hlásají, že zlo samo o sobě neexistuje, že je jen nedostatkem toho, co má být, a že existuje jen jako parazit na dobru. Že jsou jen vyšší a nižší dobra a že zlo je pouze důsledkem toho, že se odvrátíme od vyšších dober k nižším dobrům.
Já si to nemyslím. Jak jsem před chvílí řekl, vnímám svět jako střet mezi Světlem a Temnotou, v každém člověku a o každého člověka.
Dítě, které je počato bez lásky, které je porozeno bez lásky, které je vychováváno s necitelností, v lepším případě… Takové dítě se stane s největší pravděpodobností temným. A stejně tak i dítě, které je učeno, že sobectví je normální, že ničení je dobré… Ale mám za to, že i tyto případy jsou primárně nedostatkem lásky.
Tudíž láska může takové dítě vrátit zpět, jako tomu bylo v tvém případě, Severusi.
Ale tobě jde především o to, jestli je Joshua temným, nebo světlým, je to tak? Nevím, Severusi, třebaže věřím a doufám. Ale jsem si jistý, že jeho základní směřování jej povede ke Světlu. Je dítětem Života, tedy lásky, protože to je totéž, věř mi."
"Jste si jistý…" zavrtěl Snape hlavou. "Jistý… ačkoli víte nebo aspoň tušíte, za jakých okolností byl počat… Odporujete si, Brumbále. Pokud je to tak, jak říkáte… Joshua není dítětem lásky, ale zoufalství, bolesti, nenávisti -"
"Ne," přerušil ho Brumbál rázně. "Ne, jsem si jistý, že se mýlíš. Neznám všechny okolnosti, ale nepochybuji o tom, že tvé - a také Hermioniny, nemrač se, je to tak, Severusi - že vaše pocity byly odlišné. Vaše vzácné pouto i narození Joshuy vzešlo z naděje, s kterou se na tebe Hermiona obrátila, z vůle k životu, kterou cítila, a z tvé touhy ji chránit, když už nechceš uvažovat o lásce, ačkoli podle mého názoru jde o totéž. Ne z nenávisti a zoufalství, ale z naděje a víry v budoucnost, tedy ze Světla. Joshua je dar Osudu a Hermioniny víry v tebe a v Život. Nechtěla zabít nenarozené dítě, rozhodla se tedy opět pro život. To je, myslím, hlavní, její přitakání naději, životu, lásce, a tedy Světlu."
"Ta vaše teorie má jeden nedostatek," řekl po chvíli mlčení Snape. "Člověk nemusí být temným, aby páchal zlo, to jednoduše není pravda. Pokud můžu soudit ze své zkušenosti, tak jen málokdo ze Smrtijedů se dostal do takového stavu, aby vyhledával zlo pro ně samotné, tady jako temnotu. Většinou člověk musí sám sebe přesvědčit, že ve skutečnosti mu jde o něco jiného. Třeba, že jeho moc je tím dobrem nebo že zmírňuje zlo ještě horší, nebo že je spravedlivým trestem za cokoli… A cokoli, co ho k ní dovede, použije, protože to dokáže omluvit."
"Jistěže. Ovšem to mi neodporuješ, právě naopak. I touha po Světlu často vede ke zlu, a třebaže základním zákonem života je zvyšování strukturovanosti, není jeho cílem strnulý, nehybný řád. Pořádek šedivé uniformity, umrtvující jedinečnost, pořádek strojové mechaničnosti a zatuchlé nehybnosti přece není směřováním k životu, ale ke smrti, není již dobrem; dobrem je pouze rovnováha mezi těmito silami.
Bezúčelné lpění na pravidlech a řádu může vést k zlu ještě horšímu než je chaos. V chaosu je kus přírody - podstaty, přirozenosti každé bytosti, tedy i člověka. Řád tuto základní přirozenost ruší, měl by ji nahradit tedy něčím lepším. Řád, který zaměřuje lidskou přirozenost zlým směrem, činí z lidí bytosti bez lidské podstaty. Pokud tedy hovoříme o řádu jako o součásti světla, lásky, je třeba si uvědomit, že řád je součástí světla právě jen tehdy, když jeho účelem je láska."
Brumbál domluvil a vyčkávavě se na něj díval. Severus unaveně zavřel oči. Vůbec si nebyl jist, že mu Brumbál pomohl, a jestli mu vůbec kdy pomohl.
"Opravdu si myslíte, že to všechno dobře dopadne?" řekl po několika tichých minutách.
"Už jednou ses mě na to ptal, vzpomínáš? Vždyť přece vůbec není důležité, jaký je můj názor. A co myslíš tím, že všechno dobře dopadne? Dobře dopadne pro koho?"
"Pro lidi. Že svět zůstane takovým, jaký ho známe."
"Je zajímavé, s jakou samozřejmostí předpokládáme, že to, jak je svět právě teď a právě v naší společnosti uspořádán, je dobré. Ne, nemusíš protestovat, já jsem podle toho samozřejmě také vždy jednal, a právě tohle jsem nikdy nezpochybňoval, přestože jsem byl vždy přesvědčen, že jsou horší věci než smrt. Smrt jedince, samozřejmě, jsme schopni připustit ztrátu části, byť bychom tou částí měli být my sami, pokud to, co jsme znali, přetrvá dál… Smrt civilizace, konec uspořádání světa v podobě, ve které jsme mu přivykli, vnímáme jako to největší zlo, ale to přece vůbec nemusí znamenat, že to skutečně největší zlo je.
Ví o tvém úmyslu poslat Joshuu do Brú na Boiné Hermiona?"
"Řeknu jí to."
"Tedy neví. Ona je ovšem k tomu, aby se vyjádřila k tvému rozhodnutí, nepochybně mnohem více povolána než já."




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ┼Vampire┼ Erin Walentine Sammael ┼Vampire┼ Erin Walentine Sammael | Web | 30. března 2018 v 14:35 | Reagovat

pěkné

2 Mik Mik | 13. dubna 2018 v 14:28 | Reagovat

Obrovský obdiv, už se celým cyklem prokousávám nějakou dobu a to jenom čtu. Ta obrovská spousta postav, občas se v tom pořád trochu ztrácím. Ale je to super, moc se mi to líbí. Díky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama