33.2 The Unforgiven III.

20. března 2018 v 20:05 | Richenza
Brú na Bóine; 31. května 2013

Její cíl se zdařil, byla tu. A na ničem jiném nezáleželo, zvedla hlavu. Jsi královna, tak se podle toho chovej, řekla jí teta Nia, a měla pravdu. Nebyla zneužita, ona byla tou, kdo zneužíval; to tu pachuť činilo snesitelnější. Stačilo tak málo, aby se nedůvěra Bertolda rozplynula. Nejen že ji pustil do Irska - bylo mnohem prozíravější mu o nutné návštěvě příbuzných říci - ale dokonce jí obstaral mezinárodní přenášedlo. Raději bych byl s tebou. Ale Gellert mi výslovně řekl, že máš jet sama. Bude pak chtít s tebou mluvit. Určitě to souvisí s tím, že jeho konzul pro Irsko je nezvěstný. Výslovně mi sice nic neřekl, ale měj oči i uši otevřené. Slíbila mu to, třebaže nepředpokládala, že by důvod, proč byla zde, mohl jakkoli souviset se ztraceným Grindelwaldovým poskokem. A po svém návratu konečně uvidí Gellerta v celé jeho nebezpečné kráse, zamrazilo ji.
Ocitla se v kouzelnické části Dublinu, tedy nepříliš daleko od jejího skutečného cíle. Přenášedlo bylo neregistrované, nemusela se tedy zdržovat zápisem na ministerstvu a raději hned zamířila do mudlovské části, kde si vzala taxíka; nechtěla na sebe pokud možno upozorňovat.
Neuplynuly tedy ani dvě hodiny, během kterých se dvakrát přehnala průtrž mračen a třikrát vysvitlo sluníčko, a stála na mostě přes řeku Bóine, překvapivě prudkou a kalnou, a zapochybovala o tom, že je tam, kde má být. Obří parkoviště, moderní turistické centrum, nástupiště s autobusy, davy turistů z celého světa a docela obyčejná venkovská stavení, tady má být něco tajemného? Kde?
A její pocit nepatřičné obyčejnosti nemizel, ani když ji autobus spolu s partou hlučících Holanďanů přivezl k největší a nejslavnější z mohyl, kterou mudlové nazvali Newgrange a kouzelníci Sí an Bhrú. Prošla se po areálu, nakoukla do kamenné rotundy z mnohem pozdějších dob, zkoumala podivné spirály staré tisíce let, dokonce se s davem Holanďanů podívala dovnitř, trpělivě sledovala výklad průvodkyně i její trapnou hru s baterkou napodobující první paprsek slunce o Beltineu, - a nic magického necítila.
A pak vyšla ven a procházela se znovu mezi zelenými kopečky a nechala smějící se Holanďany, kterým očividně svět řítící se do války a hrůz genocidy nekazil náladu, odejít na autobus. Osaměla. Tehdy to ucítila, ještě dříve, než k ní přistoupila dívka s červánkovými vlasy a přes studený vítr jen v dlouhých zelených šatech přepásaných páskem z pozlacené kůže a ukázala jí Brú, jaké bylo doopravdy.
"Dobré načasování," pousmála se rozverně dívka a lehce se uklonila. "Vítám tě zde. Mé jméno je Grainne, dcera Rionny. Jsem učednice. A ty?"
"Médea," zaváhala. Má se představit příjmením, nebo stejně jako tato zvláštní dívka jménem po matce? Nebo má raději odkázat na tetu Niu?
Ale dívka nečekala na její odpověď. "Aha, nevadí. Tak to dostaneš nové jméno. Pospěš si, ať nezmeškáme slavnost zapalování ohně Belenovi."


Nevěděl, kolik času trávil v tichu svého vězení. Nikdo s ním nemluvil, jen se před ním v pravidelných intervalech objevovalo prosté jídlo: vodová ovesná kaše bez cukru i másla, zeleninová polévka a irský sodový chléb - který mu po týdnech půstu už nepřipadal tak nechutný jako kdysi. Nedostatek jídla a ticho byly zpočátku alespoň přerušované vyčerpávajícími pokusy o nitrozpyt; ovšem že ani před ním či po něm na něj nikdo nepromluvil; kouzelnice, jejichž jména neznal, nijak nereagovaly na dotazy ani prosby.
Jenže i tato nevítaná vyrušení skončila před kdovíjakou dobou, nyní mu i nitrozpyt chyběl; cokoli bylo lepší než chladné, zoufalé, osamělé ticho - nikdy netušil, jak samota může bolet. A dny splývaly v jednolité mlze, rozdíl mezi spánkem a bděním se stíral a on se někdy neudržel a křičel, křičel do ochraptění, že chce domů, třebaže věděl, že už žádný domov nemá. Vždyť se přece držel dobře, na nic nepřišli, nic na něj nemají, tak proč nejdou? Musí ho přece pustit, dnes, zítra, brzy tato noční můra zmizí a on… co on?
Cítil se vyčerpán, příliš unavený z her, co rozehrál, z vin a zrad, jimž se nedokázal vyhnout, jimž se nemohl vyhnout; to nebyla jeho vina!
Zavřel oči, a nechal proplouvat v pološílenství osamění obličeje Brianny, Gellerta, Astorie, Scorpiuse, matky, otce, hlasy všech těch, které zradil, a už nedokázal oddělit sen a bdění, když jim naslouchal a skláněl hlavu níž a níž. Pak hlavou zuřivě zavrtěl a zaťal pěsti spoutané tenkým řetízkem z platiny. To vy jste zradili mě! Všichni, všichni, vy všichni můžete za to, kde jsem teď a co se ze mě stalo, ano, i ty, Brianno, se svým svatým nadšením nejdříve pro Strážce, pak pro změnu proti nim - jak to že jsi nepoznala, že to není cesta pro mě? Jak jen jsi mohla být tak hloupá a zatáhnout mě do toho nesmyslného plánu?
A ty matko, tak chladně krásná, nikdy jsi mi neřekla, že cesta mého otce je špatná, dokud nebylo pozdě. Říkáš, že jsi mě vždy milovala? Milovala? Ne, to nebyla láska, to nekritické zbožňování jediného plodu tvého jinak zbytečného života. Ne, vždy jsi milovala jen samau sebe, přiznej si to konečně, a mě jen v sobě, jako součást sebe, jako výhonek své dokonalosti. A pak, když jsi ze mě udělala to, co jsem, jsi mě odvrhla. Nenávidím tě!
Ty tu nesmíš chybět, má drahá Astorie, ach ano, jak bys mohla, krásná, bezchybná paní Malfoyová. Říkáš, že ses mi obětovala? Nikdy jsi při milování ani nevzdychla, ledově dokonalá. Nikdy jsi mi nic nevyčetla, jak bys mohla, když jsi o ničem nikdy nevěděla? Nechtělas vědět, odmítalas vědět, ctná anevinná. Skutečně tomu věříš? Myslíš, že jsi opravdu nevinná, že ty jsi má oběť? Ach ne, ne, tvá pokrytecká nevědomost přeci na věci nic nezměnila, řekni, odsuzovala jsi mě skutečně celou dobu za svou skleněnou stěnou dokonalosti? Mohla jsi mi podat ruku, otevřít mi oči, vždyť ty jsi to všechno věděla, dokonce i to o mně a Gellertovi…
Zavřel oči, jenže obraz usmívajícího se Gellerta, který šeptal slova o skutečné ctnosti a slabosti milosrdenství, nemizel. Nenávidím tě, řekl i zde raději jen v duchu, a vlastně si tím nebyl tak docela jist. Jenže Gellert z něj udělal slabocha lačnícího po každém jeho doteku, přes proklamace o síle a nezávislosti ducha.
A ty, můj drahý kmotře, zradil jsi nás všechny, využíval všechny, i mě, a třebaže jsem to věděl, přece jsem ti v tom nedokázal zabránit, když jsi mě nenápadně postrčil na cestu, po které jsem nikdy neměl jít. Nechal jsi mě nahlédnout do propasti, letět jako můru za světlem, kráčet přímo do zhouby, i když jsi věděl, musel jsi vědět, vždyť kdo mě znal lépe? A kdo tu cestu znal lépe než ty…
Otče, ty se tu ani neukazuj, myslíš, že máš právo mi cokoli vyčítat jen proto, že jsem oznámil bystrozorům tvůj návrat? Ne, ty jsi mi ublížil stokrát, tisíckrát víc, bez tebe by se nic z toho nestalo, to ty jsi selhal a jen ty jsi to byl, kdo mě donutil tě zradit.
A jejich tváře se křivily, měnily jedna v druhou, a všechny postupně dostávaly jednu jedinou podobu, jednu jedinou tvář, kterou nechtěl vidět, nechtěl pochopit, co mu jeho mysl říká; vždyť jak by mohl pak sám se sebou žít?
Když se probudil, pokud tedy předtím spal, ta tvář byla pryč, byl tu jen on sám, ztracený a nesmířený. A nevěděl kam se vydat, ztracen v mlze vzpomínek a samoty, ovšem něco by udělat měl, až se dostane ven, pokud má tohle všechno mít nějaký smysl.
"Ano," řekl nahlas a napřímil se, "Už vím." Musí dostat toho chlapce, dříve než ho najdou Strážci a rozpoutají svůj Armagedon.
"Musím zachránit svět."


"Dostala jsi neobyčejné jméno, Beleno, vnučko Bríghid, doufám pevně, že mu dostojíš."
"Vynasnažím se, paní," odpověděla co nejskromněji Médea.
"Říkej mi Liadán," pousmála se žena, o které usoudila, že je tu nejvýše postavená. "Liadán, vnučko Treasy, pokud chceš být oficiální. Takže ty přicházíš od Gellerta Grindelwalda."
"To není přesné, má paní. Liadán," opravila se rychle. "Posílá mě moje tetička Nia."
"Ano, jistě, to jsi už říkala," přikývla Liadán. "Ovšem patříš k lidem princepse."
"To také není docela přesné," nespouštěla Médea oči z hlavní Strážkyně. "I k němu mě poslala Nia. Řekla mi, že stejně tak tam byla vyslána moje sestřenice Gvenda, o tom jsi nepochybně věděla, Liadán."
"Ano. Jak dlouho znáš princepse?"
"Chodila jsem s ním do školy. Pak jsem se účastnila odboje proti němu. Mezi jeho lidmi jsem od ledna. A ne, s princepsem jsem se od doby závěrečných zkoušek na škole nesetkala," zopakovala Médea stručně informace, které dnes vyprávěla už několikrát, a o nichž nepochybovala, že je Liadán zná.
"Tři slova, kterými bys ho charakterizovala. Ihned."
"Nebezpečný," vyhrkla Médea. "Charismatický. Dravý."
"S jakým posláním tě sem poslal?"
"Poslala mě sem Nia, dcera Brigitina," trvala na svém Médea.
"Princeps ví, že tu jsi?"
"Ano."
"S čím tě sem poslal?" nenechala se zviklat Liadán.
"On jen ví, že jsem v Irsku. U příbuzných. O tomto místě a o vás, tedy o nás, neví vůbec nic."
Liadán z ní nespouštěla oči, jen vyčkávavě naklonila hlavu.
"A… nevím, jestli je to důležité, ale… prý se mu z Irska nevrátil jeho konzul. Draco Malfoy."
"Takže tě poslal pro Gannona," přikývla s uspokojením Liadán, jako by jí Médea potvrdila jen to, co si celou dobu myslela.
"To není -"
"Přesné, já vím, dítě. Nejsi první, kdo za něj oroduje. Potěším tě. Ty budeš tou, kdo uspěje. Pustím Gannona Ailbina, kterého venku nazývají Malfoyem. A ty budeš tou, která se o to přičinila. Dáš na něj pozor. Budeš schopná se k nám vrátit za měsíc?" Liadán vstala, a dala tak najevo, že jejich schůzka je u konce.
A on bude hlídat mě, pomyslela si Médea a vstala také. "Udělám pro to vše, Liadán, vnučko Treasy. Nezklamu tě."
Napjatý výraz z tváře ženy náhle zmizel. "Dost bylo práce. Nyní nastává noc radosti a znovuzrození. Přeji ti krásný Beltine. Eithne," zatleskala a ve dveřích se objevila hnědovlasá, neskutečně pihovatá dívka, "ujmi se naší nové sestry, budeš její patronkou."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama