32. 1 Žalm 71

11. března 2018 v 20:27 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Tři černí mravenci
topí se v slze srny
Nápisy na věnci
a na koruně trny
Padáme pod tíží
a snažíme se dolézt
vlekouce na kříži
svou samotu a bolest

Nebe je růžové
Po cestě křížové
snad konečně spočinem
jak pšenice v klásku
Spočinem bez hněvu
přirostlí ke dřevu
Vždyť nejtěžším zločinem
je hlásati lásku

Vezem se v kočáře
ve kterém přežijeme
s obrazem mocnáře
kterého milujeme
Plačíce pro mladost
jsme staří bohudíky
Řvem Ódu na radost
že nejsme mučedníky

Nebe je růžové
Po cestě křížové
snad konečně spočinem
jak pšenice v klásku
Spočinem bez hněvu
přirostlí ke dřevu
Vždyť nejtěžším zločinem
je hlásati lásku

Dozněla Devátá
a končí komedie
Namísto Piláta
svět si dnes ruce myje
Sám kříž si zhotoví
a sám si hřeby ková
a král je křížový
Hraje se Osudová

Nebe je růžové
Po cestě křížové
snad konečně spočinem
jak pšenice v klásku
Spočinem bez hněvu
přirostlí ke dřevu
Vždyť nejtěžším zločinem
je - hlásati lásku

Karel Kryl

Písničku si můžete pustit zde, pokud dáváte přednost klasice.
Ovšem k Baltazarovi se hodí více verze Landova.



"Já nakrátko uzřel jsem záblesk Tvé říše, zřel věčnosti Lokaje svírat můj plášť, zasmát se tiše, a zkrátka, já se bál." T. S. Eliot



Praha; téhož dne (27. května 2013)
Gellert nekřičel, ale to ani neočekával.
Gellert se neptal, vlastně vůbec nemluvil.
Gellert nedal najevo nic; někdo, kdo ho neznal tak dobře, by pravděpodobně vůbec nepoznal, že se zlobí.
Baltazar o krok ustoupil a těsně jej minula těžká váza.
A druhá by vzápětí srazila k zemi Konráda, kdyby okamžik předtím nepadl na kolena, což nejspíš neměl dělat. I když kdo ví, Baltazar nikde příručku, jak se zachovat v situaci, kdy zklamete Gellerta Grindelwalda, prodávat neviděl.
"Omlouvám se, pane, omlouvám," blekotal Konrád; i to nejspíš byla chyba. Anebo možná ne.
Vlastně určitě ne, protože Gellert se na Konráda jen znechuceně podíval a otočil se, a Baltazarovi došlo, že spolu nejspíš spí, ovšem to mu v tu chvíli bylo naprosto jedno. A přemýšlel, zda mu má říct, že se právě vrátil z Paříže a že tam byl úspěšný. Že tady v té době vůbec nebyl. Ovšem Gellert nesnášel výmluvy.
A Konrád Pluh žil.
I on žil, přes svůj hloupý nápad doprovodit viníka, a tím se k jeho vině přihlásit. Kde nechal rozum?
A Gellert se mlčky otočil, chvíli se díval z okna a jen do běla sevřené prsty prozrazovaly, že není klidný.
Gellert Grindelwald zuřil.
A pak se beze slova přemístil.
"Nebylo to tak zlý," vstával Konrád ze země. "Myslíš, že bys mě mohl na nějakou dobu převelet… třeba…"
"Třeba do prdele, idiote."
"Je to dost daleko?" zasmál se Konrád nervózně a očistil si bleděmodrou hedvábnou košili, která se o vzorně čistý koberec královských komnat nemohla ušpinit. "Co třeba Norsko?"
"Ne," zavrtěl hlavou Baltazar. "Mám ale pro tebe práci v Uzbekistánu."
"Proč tam?"
"Je todostatečně daleko. Opovaž se selhat. Pak budeš mít co do činění se mnou."
"Rozkaz. Kdo přebere moje povinnosti?"
"To je můj problém," mračil se Baltazar. "Aspoň doufám."
"Ty za to nemůžeš."
"Mohl ses to pokusit vysvětlit Gellertovi," řekl unaveně Baltazar.
"To… vždyť…"
"Vím."
"Potřebuje tě, Baltazare. A ví to."
"Ano. Poradím si. Zmiz už."
"Máš to u mě. Opravdu máš pro mě v tom Kazachstánu práci, nebo mě jen posíláš na dovolenou?"
"V Uzbekistánu. Jde o skutečný úkol. Potřebuju zjistit všechno o původu jednoho muže. Stav se za mnou zítra, vysvětlím ti co a jak."
"Proč zítra? Jsi si jistý, že ta záležitost tak dlouho počká? Neměl bych raději vyrazit hned?"
"Teď ne, už tak jsi mě zdržel dost dlouho," otočil se Baltazar a vyrazil ke dveřím. Bylo nebezpečné jít teď za Gellertem. Ovšem ještě nebezpečnější bylo nechávat ho samotného, pokud byl tam, kde se obával, že je.
Konrád Pluh mu zastoupil cestu a položil mu dlaň na rameno a zhlížel na něj ze svých nejméně sto osmdesáti centimetrů. "Baltazare, já ti jsem vážně vděčný. Takže mě fakt poslouchej: Není úplně dobrý nápad jít za ním."
"Ustup."
"A přesto…" vrtěl Konrád hlavou, pak se na něj podíval s porozuměním v očích. "Ty se bojíš o svý kluky? Neublíží jim."
"Jak to můžeš vědět?" shodil jeho ruku z ramene, naštvaný spíše na sebe než na Konráda, protože tohle jej vůbec nenapadlo. A ačkoli věděl, že toho bude později litovat, ačkoli si ve skutečnosti nemyslel, že Gellert by chtěl ublížit svým kmotřencům, alespoň nyní ne, když k tomu neměl žádný skutečný důvod, tak teď nemohl jinak, než je nejdříve zkontrolovat.
Třebaže tam Gellert Grindelwald nepochybně nebude a on tím jen ztratí čas.
Zatracený Konrád Pluh.


"Už je ti dobře? Měl jsi ještě odpočívat, Tome."
"Nemůžu odpočívat, když nic nevím, Ari. A připadá mi, že tu zrovna máte poradu, to bych asi neměl chybět, ne?"
"Probereme to zítra, Tomáši," zareagovala Hagar, aniž by zvedla oči od papíru, kam něco drobným, nečitelným rukopisem psala. "Máme teď práci."
Tomáš se rozhodl její odpověď ignorovat a přisedl si mezi ní a Ariho. "Co je s ostatními?"
Ari mu mlčky podal kouzelnické noviny. Na titulní stránce uviděl, jak Lukáše a Jarka odvádějí spoutané od soudu. Chystal se začíst do článku, ale Ari mlčky otočil list. Uvnitř pražských Magických listů byly další pohyblivé fotografie. Ondra Novák se smyčkou na krku. Jarek s rukama svázanýma za zády klečící s hlavou na popravčím špalku a jeho hlava s vyděšeným pohledem kutálející se vzápětí po vyprahlé hlíně vpíjející jeho krev v nekonečné, kruté smyčce. Ari noviny zavřel a vzal je Tomášovi ze sevřených rukou.
"Kdo všechno?"
"Ještě Lukáš Čarek a Lubor Boreňovic."
"Toho jsem moc neznal," řekl hloupě. Lukáš, Jarek a Ondra jsou mrtví. A Kazi… "Zachránili jste ještě někoho z těch, koho Kazi -" Nedořekl. A přece mu to slovo zvonilo v uších, tím hlasitěji, čím více ho chtěl potlačit. Zradila, zradila, zradila… zvonil zrady zvon, jež rozhoupaly ruce, v jejichž objetí tak rád usínal. Zradila i jeho, vydala jej jako ovci na porážku, třebaže jej milovala. A on se na ni nedokázal přes to všechno zlobit.
"Nešlo to," odpověděl po krátkém mlčení Ari, zatímco Hagar předstírala, že se plně věnuje psaní hlášení.
"Kazi je taky už mrtvá."
"Jsi si jistý?" zvedla konečně hlavu Hagar.
"Byl jsem u toho."
"Takže víš, že -"
" - že zradila," řekl konečně to slovo. A nebolelo to více, než když tepalo v uších.
"Jistě. Byla strážkyní Radbúzina domu."
"To jsem nevěděl."
"Neměli jsme o ní vůbec žádný informace. Popiš mi, co všechno víš. Přesně."
"Moc toho není," zavřel oči a ponořil se do vzpomínky, kterou se snažil poslední dny zapomenout.
"Neřekla ti, proč to udělala?" zeptala se Hagar, když dokončil vyprávění.
Zavrtěl hlavou. "Nesnažila se omlouvat. Ale důvod mít musela. Kazi byla -"
"Slabá. Selhala," přerušila ho nekompromisně Hagar a sklonila se zpět ke své práci. "Promluvíme si později, Tomáši. Jestli si myslíš, že už nemusíš odpočívat, tak tamhle leží halda normálních i mudlovských novin. Dočteš se leccos i o sobě, jestli na to máš odvahu. My teď máme s Arim práci." Vytrhla list z bloku a položila jej do mísy s nazelenalou tekutinou. Papír po chvíli vzplál a zmizel. V míse po něm nezůstala ani stopa, ani kousek popela.
Za chvíli se místo něj objevil rozměrný stříbrný kříž.
Hagar vstala a došla k zrcadlu. Světle hnědé vlasy smotala a upevnila sponkami. Pak si bez rozpaků svlékla šortky i košili a přes hlavu si přetáhla hábit jeptišky. Závoj upevnila hluboko v obličeji a nasadila si nehezké brýle s kostěnými obroučkami. Zamumlala několik slov hebrejsky a namířila hůlkou na svůj obličej. Její klasicky krásné rysy se změnily na velmi uvěřitelně nehezkou tvář dívky, která zestárla dříve, než dospěla. Z mísy si vzala kříž a pověsila jej na krk.
"Ty ještě nejsi hotový, Ari? Navlíkni na sebe ty hadry a nezdržuj. Napsala jsem Mošemu, aby nás očekával přesně za dvacet minut."
"Doubravka, Šimona… Eliška, Bára… ty všechny má?"
Ari přikývl a ztratil se v rozměrném hábitu katolických jeptišek. "Nezvládli bychom osvobodit víc než jednoho," dokončil, zatímco mu Hagar upevňovala závoj. Tomáš se zaujetím sledoval, jak jeho výrazný nos mizí, tváře se zakulacují, postava se zmenšuje a oči barví do vodově modré.
"Šimonu pustil," doplnila Ariho Hagar. " Nevíme proč, takže jí nemůžeme věřit."
Tomáš přikývl. Propuštění Šimony bylo skutečně zvláštní a neuměl si ho vysvětlit. "Proč právě mě?" zkusil to ještě. Ovšem Hagar už vzala za ruku Ariho a v dlani sevřela kříž a oba zmizeli.

………

Ratno Dolne, Dolní Slezsko; téhož dne

Počítal mrtvoly, jako v dětství počítal kroky, schody nebo příčky zábradlí.
Jedna žena svírající dítě, to byla dvojka, pak třetí a čtvrtá, dvě nedospělá děvčata, páté tělo patřilo staré ženě a šesté muži středního věku; toho poznával, byl to strýc Kazimíry Domanské Gorden.
Desátý byl jeho bývalý student, Hanuš Čejka. Provinil se tím, že byl vzdáleným bratrancem mrtvé Kazimíry. A jedenáctá, jeho matka, dvanáctá, sestra, třinácté tělo téměř přehlédl; nejmladšího Čejku jeho matka zalehla v marné snaze jej ochránit.
Osmnáctá Doubravka Pohanová, další z jeho bývalých studentek. Ale ta byla alespoň vinná. Devatenáct, dvacet, dvacet jedna, dvacet dva… další a další Pohanovi, příslušníci Jednadvacítky, kteří měli včas zmizet.
Dvacáté páté bylo nehybné tělo Barbory Kaplířové a dvacáté šesté její jedenáctileté sestry Františky, před níž dal přednost Šimoně.
Třicet, třicet jedna, třicet dva, tváře známé i neznámé, dětí, starců, silných mužů, kteří selhali v základní povinnosti ochránit své rodiny, a on šel z cely do cely zpustlého slezského zámku a díval se a počítal a pocit zhouby jej přikrýval jako těžký závoj, lepil se na něj jako pavučina a děsil a utlumoval v něm schopnost cítit. A on šel dál a počítal. Čtyřicet jedna, čtyřicet dva.
Počítal a pozoroval trosky stavby, kterou tak pečlivě budoval. Mohlo se to podařit. Mohli Jednadvacítku získat. Dodneška. Dopadlo by to tak, i kdyby nemusel odjet do té věčně nespokojené Francie, kde Nepojmenovaní dokázali vyřadit celou síť sledující Paříž? Nebo to spolu dokonce souviselo - odlákali ho tam záměrně? Možná právě tohle bylo skutečným důvodem osvobození Tomáše Braunera, protože jinak to jednoduše smysl nedávalo. Rozzuřit ho. Přimět ho udělat něco neuváženého. Odradit váhající. Odhalit jeho pravou tvář. Ale tohle nebyla Gellertova pravá tvář, ne, takového jej neznal, třebaže slyšel historky z jeho minulého života, které se nikdy neříkaly nahlas. Božský plamen zhouby. Nepředvídatelný. Neschopný sebeovládání, a tedy neakceptovatelný. Ztratí všechny, kteří dosud nepřísahali. A ztratí mnohem více, protože Jednadvacítka určovala chování i ostatních kouzelníků, kteří se považovali za Čechy, a Jednadvacítka ovlivňovala i slovenské, polské a slovinské rody.
Pocit zhouby rostl s každým dalším mrtvým. Za tohle zaplatí, dříve či později, protože některé věci se odpustit nedají a protože tato země patří slovanským bohům, kterým Gellert znovu plivl do tváře. A chvíli nebyl téměř schopen jít dál, to když uviděl padesáté tělo, starého muže s vytřeštěnýma očima připomínající mu děsivého Vršovce, ale nebyl to on, jistěže ne. Zhluboka dýchal a snažil se bojovat s iracionalitou, s nesmyslným pocitem zkázy a konce. Nesmyslným a neodůvodněným, přesvědčoval jeho rozum vystrašené srdce a dítě v něm, vždyť Gellert měl stále všechno pevně v rukách, Gellert je nepotřeboval, ani Jednadvacítku, a ostatně ani celé Čechy, protože Gellert měl korunu maďarskou, dánskou i belgickou, brzy bude mít polskou francouzskou a španělskou a byl pánem celé Evropy, kterou sjednotí do jedné mocné císařské říše. Gellert byl silný a zářil a dosud se nikdy nemýlil. Co jsou proti tomu slova šíleného starce s divýma očima?
A šel dál, jako pod impériem, po schodech do věže. Šedesát devět, sedmdesát, sedmdesát jedna… Naďa, Věra a Lubava Ronovské, které kdysi také učil a jež neochránila ani jejich nevinná krása, ani příslušnost k Jednadvacítce. Jejich těla byla na rozdíl od ostatních nahá, pokrytá krvavými runami.
A nad nimi Gellert, pronášející slova v jazyce připomínajícím němčinu. Jeho oči byly šílené.
Měl by odejít, dokud si ho nevšimne. Neodešel. Magie tryskala z Gellertových rukou, jiskřila kolem něj a přibíjela jej ke zdi, neschopného se hnout.
"Tohle jsou bohové, Baltazare, slyšíš? Jim jsem obětoval a nevidím důvod na tom cokoli měnit. Dávají mi sílu. Nikdy jsem beztak tomu Vršovci nevěřil."
Baltazar neodpovídal, slova mu došla a myšlenky uletěly. A svět kolem něj se točil a hořel Gellertovou magií, kterou nikdo nemůže porazit, jak si vůbec někdy mohl myslet něco jiného? Pocit zhouby znovu odmítl a potlačil, protože nedával smysl a jeho rozum mu nechtěl věřit. Jak by mohl tváří v tvář kráse síly živoucího boha? Zabije Vršovce, rozhodl se. Najde ho a zabije vlastníma rukama a s ním zmizí i ta nesmyslná hrůza, která z něj dělala vystrašeného slabocha.
Gellert zvedl oči, a kdyby mu kolem úst nepohrával úsměv, tak by vypadal již téměř normálně. "Udělal jsi na mě dojem, Baltazare."
"Proč, pane?" Jeho hlas zněl cize, ochraptělý z němého křiku.
"Že se mi nebojíš přijít na oči."
"Bojím," přiznal upřímně. Nic jiného před Gellertem Grindelwaldem nemělo smysl.
"Ale přišel jsi."
"Už dávno jsem svůj život spojil s tvým. Chceš i mou smrt?" položil před něj pomalu svou hůlku, poklekl a složil ruce za zády.
Gellert z něj stále nespouštěl oči. Ty se neusmívaly, třebaže jeho ústa stále ano. Baltazar cítil, jak mu po čele i zádech stékají čůrky potu.
Nevěděl, jak dlouho trvalo, než se Gellert přestal usmívat a vrátil mu hůlku.
"Zlobil jsem se."
"Měl jsi důvod."
"Ovšem teď se zlobíš ty. Vyčiníš mi, že to nebylo taktické?"
"Nebylo."
"Víc mi neřekneš?"
Baltazar pokrčil rameny. "Není co. Přeješ si, abych ti nadále sloužil?"
"A ty si přeješ mi nadále sloužit?"
"Samozřejmě. Vždyť jsem ti přísahal."
A kdybych ti dovolil vzít přísahu zpět? Zmizet s celou rodinou?"
"Ne," odpověděl Baltazar bez rozmýšlení. Nebylo návratu. Ani kdyby mu jej Gellert skutečně povolil, jiní by mu nedovolili zapomenout. Buď bude zářit s ním. Nebo s ním padne.
"Dobře. Zítra mi podáš hlášení, jak jsi dopadl ve Francii. Kam jsi vlastně poslal Pluha?"
"Do Uzbekistánu."
"Kvůli mně, nebo kvůli Ignatiji Borisoviči?"
"To se nevylučuje."
Gellert pomalu přikývl. "Dám mu ještě šanci. Ale jen kvůli tobě."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama