31. 2 Zog nit kein mol

8. března 2018 v 22:07 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník

Ratno Dolne, Dolní Slezsko; téhož dne

"Plním jen svou povinnost," řekl obranným tónem muž a Baltazar Byrtus povolil zaťaté svaly v obličeji. Jistěže si dozorce počíná přesně podle předpisů, tak neobvyklý příkaz si jednoduše musel ověřit, ať již jej donesl kdokoli, včetně jeho samotného.
"Vím. To je v pořádku. Zpochybnil jsem snad nějak váš postup?"
"To ne, pane Byrtusi," odpověděl rychle strážce. "Já jen, že jsem opravdu musel -"
"A já skutečně váš postup nijak nezpochybňuji, naopak."
Jistěže jej nezpochybňoval, jen jednoduše odvykl tomu, že jeho slovo není zákonem. Měl by ho naopak za bdělost a ostražitost pochválit, jenže k tomu neměl chuť. Nemínil se mu samozřejmě ani mstít, to bylo pod jeho úroveň; ostatně právě takováto bezduchá pozornost je přesně na tomto místě užitečná.
Po chvíli se rozhodl epizodu s dozorcem pustit z hlavy; měl příliš mnoho jiných starostí. Stále se jim nepodařilo získat většinu kouzelníků z Jednadvacítky, a Gellert začínal být netrpělivý. Vzdorovala dokonce i Adalberta Milešovská, matka toho tlustého, bezpáteřního zbabělce, což ho osobně překvapilo. Mohla něco tušit o osudu svých neteří? Baltazar nevěděl a nechtěl vědět, jak přesně Albergovny zemřely, a o jejich obětování nevěděl nikdo kromě Gellerta, Vršovce a toho zbabělce. Ne, nemohla nic vědět. Ale tušit… tušit ano, koneckonců zmizela celá její původní rodina, to jí mohlo, vlastně mělo, znepokojovat.
Nebude to moci nadále nechávat jen na tom tlustém hňupovi, zajde za ní osobně. Ostatně nyní bude mít pádnější argumenty, když přesvědčil Gellerta, že má ukázat, že své milosrdenství myslí vážně. Navrhl mu propuštění dvou dívek - maličké, a zcela nevinné Františky Kaplířové, která uvěznění snášela velmi špatně, přestože ji umístili na celu s její sestrou Barborou, a Šimony Vršanské, přes své těhotenství nezdravě hubené. Vyber si jednu z nich, usmál se Gellert. A on si vybral Šimonu, třebaže byla vinná, vlastně právě proto - právě to ji ohrožovalo, vždyť ona si smrt ve skutečnosti zasloužila. Jenže byla těhotná a kdovíproč se na ni ptali příslušníci více než jednoho rodu; bude muset ostatně zjistit, jak se o jejím těhotenství dozvěděli. Její propuštění mělo tudíž větší význam.
Strážce otevřel dveře její cely a pokynul mu.
Šimona seděla na studené dlažbě, přestože měla k dispozici kavalec, a nepřítomně se usmívala.
"Slečno Vršanská?"
Žádná reakce.
"Slečno Vršanská? Šimono?"
Dívka konečně zvedla hlavu a upřela na něj své modré oči; v nezdravém obličeji působily téměř přízračně.
"Lukáš je mrtvý, pane profesore?"
Baltazar přikývl. "Můžeš jít domů."
"Jen tak?"
"Ano. Jen… musíš samozřejmě složit nezrušitelný slib, že nebudeš přímo ani nepřímo podnikat nic proti Jeho Veličenstvu. Nebudeš moci opouštět patnáct let váš dvorec; pokud vím, tak je ale dostatečně rozlehlý, abys tam nestrádala."
"Myslíte, že se udrží u moci celých patnáct let?" pousmála se Šimona.
"Dávej pozor na to, co říkáš, děvče," zamračil se Baltazar. "Složíš přísahy?"
Dívka sklopila hlavu a na chvíli zavřela oči. Pak se na něj znovu podívala. "Ano, složím. Ne kvůli sobě."
"Doufám, že to budeš mít na mysli i nadále."
"Budu," odpověděla vážně Šimona. "Trpěl?"
"Jeho smrt byla rychlá," vyhnul se Baltazar celé odpovědi; ostatně, nebyla to lež. "Pojďte sem," obrátil se na dozorce, "budete svědkem." Pak otevřel zlacené pouzdro a uchopil obsidiánový nůž. "Nastav zápěstí."
Šimona bez váhání poslechla. "Normální nezrušitelný slib by stačil také," poznamenala jen.
"Jeho Veličenstvo si to přeje takto." Rychle a nepříliš silně ji řízl do zápěstí; tato slabá dívka si nemohla dovolit ztratit ani kapku krve navíc. Na modře mramorované kůži se objevilo několik drobných, rudých krůpějí. Z pouzdra vyňal uloženou lahvičku s Gellertovou krví a přesně jednu drobnou krůpěj vzácné tekutiny spojil s krví Šimoninou.
"Teď vy," natáhl dlaň k pobledlému strážci, aniž by se na něj podíval. Řízl obsidiánovým nožíkem i jej a nechal stéci kapku mužovy krve do dívčiny ranky.
Vytáhl hůlku, namočil její hrot do směsi krví tří kouzelníků a zakouzlil pouta nezrušitelné přísahy. "Opakuj po mně, Šimono."
A dívka poslušně opakovala, nezaváhala, nezaškobrtla, nijak nedala najevo nesouhlas, ale ani úlevu či vděčnost; ne že by ji čekal.
"Pojď, doprovodím tě domů," řekl, když bylo po všem. "Tvá rodina tě už čeká."

………

Praha; téhož dne

Tomáš stál, jak se při vynášení rozsudku sluší, a v uších mu hučelo. Soudce se na něj neúprosně díval a slavnostně deklamoval slova, která ho nepřekvapovala. Chtěl se napřímit, vyslechnout rozsudek nepřítele, jak se na muže a bojovníka sluší, jenže něco v něm mu to nedovolilo - a poprvé za celé dlouhé přelíčení mu to přestalo připadat normální a snažil se síle, která jej ovládala, jak si nyní konečně uvědomil, vzdorovat.
Marně. Místo toho se zhroutil a začal plačtivým hlasem křičet: "Slíbili mi milost, když se přiznám a všechny udám! Udělal jsem všechno, co jsem měl! Dejte mi milost, prosím, chci žít, chci jen žít, jak mi slíbili!"
Jenže žádné ze slov, za něž se styděl, nepomáhalo. A po chvíli jej jeho mlčenliví strážci uchopili a vzpouzejícího a vzlykajícího jej odvlekli ze soudní síně ven.
Až nyní si povšiml kamer, které ho v jeho ponížení sledovaly krok za krokem, slovo za slovem, slzu za slzou, a frenetických blesků novinářů.
A pak se to stalo. Na dvoře soudu, v okamžiku, kdy jej nakládali do automobilu, uslyšel za sebou výbuch a vzápětí na to štěkot automatické zbraně z druhé strany dvora. Další výbuch, opět z jiné strany, uslyšel až poté, co se svalil obličejem k zemi, rukama si kryl hlavu a soukal se pod auto, jež ho mělo odvézt do věznice. Za chvíli jeho kotník sevřela čísi dlaň a dříve, než stihl vůbec přemýšlet o tom, zda je to ruka přítele či nepřítele, ucítil známý a nepříjemný pocit, jako by ho někdo chtěl protáhnout velmi úzkou klíčovou dírkou.
A pak se s ním všechno točilo a on zvracel, jako vždy, když ho někdo přemísťoval, a pod ním ležela sama velká Hagar Gadielová a šklebila se, zatímco se snažila dostat z obličeje obsah jeho žaludku.
"Děkuju by stačilo, Tome," řekla konečně. "Byl bys tak laskav a vstal?"


"Gellert tě zabije, Konráde," díval se Baltazar na posla katastrofálních zpráv a měl chuť jej vlastnoručně uškrtit.
"Nepřátelé měli taky ztráty," bránil se brzy již bývalývrchní velitel Gellertovy ostrahy; to opravdu neví, že skutečný muž by na jeho místě spáchal harakiri?
"Chci to vidět osobně."
"Nic tam není, mrtvoly mudlů i našich lidí jsme už odnesli, ranění jsou -"
"Teď. Hned."
Konrád Pluh už neprotestoval a aktivoval přenášedlo. Ocitli se v místnosti s několika obrazovkami zabírajícími chodby soudu, místo před soudem i dvůr, kde dva muži s odznaky smrtihlavů okamžitě vstali a pozdravili je. "Nic se tu nedělo, veliteli."
Baltazar si jich nevšímal a s hůlkou v ruce vyšel na dvůr, z kterého před chvílí zmizel vězeň, na jehož odsouzení a ponížení Gellertovi tak moc a tak osobně záleželo. Myslel si, že už nemůže být hůř.
Mýlil se.
"Nic se tu nedělo," zopakoval tiše. Před ním, uprostřed dvora, se na lucerně houpala tučná, nevzhledná mrtvola s vyplazeným modrým jazykem, vytřeštěnýma očima a s cedulí na hrudníku hlásající do světa, že zrádci si nezaslouží nic jiného než smrt. S tím v principu souhlasil, ostatně Zbyňka Milešovského nikdy neměl rád.
"Jak tohle vysvětlíme Gellertovi," uslyšel vedle sebe zničený hlas Konráda Pluha.
"Vysvětlíme?" otočil se k němu s ledovým vztekem přebíjejícím pocit zmaru Baltazar.
"Většina mých lidí se snaží najít stopy po útočnících… Nedívej se tak na mně, tady už nebylo co hlídat, Baltazare!"
"Snaží se. Takže nic nemají."
"Máme stopu…"
"Ty kamery… předpokládám, že se na nich nic nedělo ani v době útoku."
Konrád Pluh přikývl.
"A přesto se na ně tví muži znovu spolehli."
"Nebylo pravděpodobné, aby tak brzy po…"
"Nesnaž se před Gellertem mlžit, Konráde, pokud chceš přežít. A nesnaž se bránit ty hlupáky, pokud nechceš být za hlupáka sám."
"Ale ty mi pomůžeš, ano? Jsi přece… můj… přítel…" Konrádův hlas postupně utichal.
Baltazar si jej ještě chvíli měřil, zabíjet jej nemělo smysl. Ať si to udělá Gellert sám, když Konrád neví, co se sluší. Ovšem teď se musí pokusit zmírnit co nejvíce následky, a tedy porušit radu, kterou právě Konrádovi dal. Dobře, bude jej bránit, obětní beránky najdou o úroveň níž.
Byl to koneckonců jeho přítel.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama