31. 1 Zog nit kein mol

8. března 2018 v 21:02 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
zog nit keyn mol, az du geyst dem letstn veg,
khotsh himlen blayene farshteln bloye teg.
kumen vet nokh undzer oysgebenkte sho,
s'vet a poyk ton undzer trot: mir zaynen do!

fun grinem palmenland biz vaysn land fun shney,
mir kumen on mit undzer payn, mit undzer vey,
un vu gefaln s'iz a shprits fun undzer blut,
shprotsn vet dort undzer gvure, undzer mut!

s'vet di morgnzun bagildn undz dem haynt,
un der nekhtn vet farshvindn mit dem faynt,
nor oyb farzamen vet di zun in der kayor -
vi a parol zol geyn dos lid fun dor tsu dor.

dos lid geshribn iz mit blut, un nit mit blay,
s'iz nit keyn lidl fun a faygl oyf der fray,
dos hot a folk tsvishn falndike vent
dos lid gezungen mit naganes in di hent.

to zog nit keyn mol, az du geyst dem letstn veg,
khotsh himlen blayene farshteln bloye teg.
kumen vet nokh undzer oysgebenkte sho -
s'vet a poyk ton undzer trot: mir zaynen do!
Písnišku si můžete pustit (a překlad přečíst) tady nebo autentičtější verzi tady.

"Doložme, že agenti-parašutisté nejsou jednotkou bojující do posledního dechu, nýbrž to jsou lidé, co změknou, zhroutí se a pak se sami přihlásí na úřadech. Českému národu neposkytneme obraz o boji do poslední chvíle a o hrdinství." K. H. Frank

Praha; téhož dne (27. května 2013)

Zbyněk se zálibně podíval na podpisovou knihu s emblémem českého lva a láskyplně ji pohladil. Svou práci miloval. Jeho pohled na chvíli zachytila fotka Tomáše Braunera v novinách. Mudlovský terorista, který se spojil s kouzelníky. Dnes bude čelit soudu; Zbyněk nepochyboval, s jakým výsledkem, a nejen vzhledem k nedávné popravě Jarka a Lukáše. Zamrazilo ho - tak málo chybělo, a mohl tam skončit s nimi. Ostatní ale mají naději, král se ukázal nejen jako schopný organizátor - a ochránce přírody, což rozhodně nebylo nedůležité - ale i jako člověk schopný odpuštění. Nyní už nechápal, co ho vlastně vedlo k jeho zbytečnému a předem ztracenému pokusu o odboj.
Otevřel podpisovou knihu, přes své stáří stále majestátní, a pečlivě si prohlédl první vložený pergamen. Podle značky jej připravovala Ctirada Zlatá, postarší, hubená čarodějka, s nepříjemně šmejdivýma, pichlavýma očima.
Rozhodnutí bylo bez chyby. Škoda.
Namočil brk do inkoustu - na něco tak důležitého rozhodně odmítal používat jakýkoli rychlobrk či moderní vynálezy, beztak odpozorované od mudlů, třebaže mu ještě nedávno nevadily. Ale to nebyl ředitel odboru pro ochranu magické flóry. Zálibně se podíval na název funkce uvedené hned pod svým jménem. Vypadalo to právě tak dobře, jak to znělo. Rozmáchle se podepsal a otočil kožený list, za nímž byl založen další úřední pergamen.
Konečně. Byla tam.
"Albíno!"
"Ano, pane řediteli?" objevila se ve dveřích téměř okamžitě pihovatá dívka s neuvěřitelně světlou pletí.
"Pojď blíž, kotě," přivolal si ji prstem jako malou holčičku. Albína skutečně dítě připomínala - jemná, něžná a zcela poslušná. A na rozdíl od dětí, které ve skutečnosti nesnášel, byla i tichá.
Dívka se zastavila dva kroky od stolu a od něj.
"Sem," odsunul svou těžkou židli trochu od stolu, aby jí udělal místo, a poklepal si na rozložité stehno.
Dívka se ani nepohla.
Chvíli si ji mlčky měřil, pak se pousmál. "Připomeňte mi, slečno Wittinská, za koho jsem se měl přesně přimluvit: za vašeho bratrance nebo bratra?" Ne, že by se za ně přimluvit skutečně chtěl, kdyby vůbec mohl. To však sladká Albína nevěděla.
"Za oba," špitla dívka.
Zbyněk pomalu přikývl, podíval se znovu na svůj klín a vrátil pohled ke své sekretářce. Své! Jak to to hloupé stvoření může nechápat?
Albína usedla, opatrně, napjatě, jako plaché zvíře připravené ihned uprchnout. Levačkou si ji přitáhl k sobě, pravačkou ukázal na jedno místo na pergamenu. "Co to je, slečno Wittinská?"
"Pravopisná chyba," odpověděla tiše.
"Vidíš?" usmál se spokojeně. "I ty to víš! A to jsi jen nezkušená sekretářka. A někdo na pozici odborné radní to neví… A tohle?"
"To je jen překlep, pane řediteli."
"Jen. Překlep," zopakoval pomalu. "Ne, to není jen překlep. To jsou ostudné chyby v textu, pod nějž se mám podepsat. To je sabotáž, milá Albíno. To je snaha mě poškodit v očích české kouzelnické veřejnosti. Teď vstaň a zavolej paní odbornou radní Zlatou. Hned."
Dívka se rozpačitě zvedla.
"Pospěš si," plácl ji po zadečku.


Život běžel příliš rychle. Na to si za posledních několik měsíců měl vcelku dost příležitostí přivyknout, přesto to nebylo nic proti současnosti. Jenže dnes si nedokázal připustit nic z toho, čím poslední čtyři dny prošel, navzdory zradě a utrpení a smrti jeho přátel - pokud ten černovlasý muž s hlubokou vráskou na čele a srostlým obočím, který ho vyšetřoval, mluvil pravdu. Navzdory tomu všemu, co jeho rozum věděl, nic z toho teď nedokázal vzít na vědomí. Cítil se bezpečně a klidně, a nepřipadalo mu na tom nic zvláštního.
"Obžalovaný, popište přesně motivy, které vás přivedli k terorismu," zazněla další z otázek, na něž se mu v hlavě vždy automaticky vynořovaly odpovědi. Později si uvědomil, že se tomu měl alespoň pokusit bránit - ale jak, když se v tu chvíli cítil tak samozřejmě?
"Bojoval jsem za svou víru. Za své zavražděné bratry a sestry," odpověděl bez přemýšlení, klidně a bezstarostně Tomáš.
"Jakou víru máte na mysli?" zeptal se zamračený soudce. Proč se mračí? Do soudní síně pronikaly paprsky květnového sluníčka. Tomáš jim spokojeně nastavil tvář. Svět je krásný a ten muž ve fialovém taláru to ani nevnímá. Ovšem ani to mu nedělalo starosti.
"Jsem svatý bojovník za jediné pravé náboženství a jeho proroka, nechť mu Bůh žehná a dá mír."
"Buďte konkrétnější, obžalovaný."
"Jsem muž odevzdaný Božímu míru, je to už pro vás dostatečně konkrétní?"
"Odpovězte na otázku a nebuďte drzý. Přelíčení se může konat i ve vaší nepřítomnosti."
"Jsem muslim, tedy muž odevzdaný do míru Božího, oddaný Bohu, Alláhu akbar, la Illáh il Alláh, wa Muhammadu rasúl Illáhi!" Tuhle frázi nikdy celou snad ani neslyšel, natož aby ji sám dokázal říct v arabštině, ovšem ani to mu v tu chvíli nepřipadalo zvláštní.
"Říkáte, že jste muž míru. Kolik lidí jste zavraždil?"
"Zavraždil? Nikoho z domu míru jsem nezabil. Zabití nepřítele ve válce není vražda."
"Kolik civilistů, včetně žen a dětí, jste jako své nepřátele připravil o život?"
"Nikdy jsem to nepočítal. Ale myslím, že několik tisíc," pokrčil Tomáš rameny.
"Cítíte se vinen?"
"Ne. Kdo žije v domu války, musí počítat s tím, že zemře. Žili ve hříchu, zemřeli ve hříchu."
"Mohli mezi nimi být i vaši souvěrci, mladý muži," poznamenala tiše stařičká přísedící.
"Pak jsou z nich mučedníci. Co může být vznešenějšího než položit život za svou víru?"
"Vyjmenujte všechny vaše spolupracovníky."
"Už jsem to říkal vyšetřovatelům do protokolu."
"Musíte to zopakovat zde."
"Dobře," pokrčil rameny Tomáš a začal vyjmenovávat všechny přátele, kouzelníky i nekouzelníky, na jejichž jména si dokázal vzpomenout.
"Ta jména nezní arabsky," poznamenala přísedící.
"Islám je náboženství pro všechny. Já třeba jsem až do morku kostí Čech."
"Některá z těch jmen znějí židovsky," pokračovala žena nedůvěřivě a nahlížela přitom do spisu.
"To je krytí. Stejně jako to, že nenosím plnovous. Nejsme přece pitomci."
"Odpovídejte pouze na otázky, obžalovaný," mračil se soudce. "Řekněte vše, co víte o výbuchu obchodního centra na Pankráci."
"Toho semeniště mamonu a Satana?" odplivl si Tomáš.
"K věci, obžalovaný!"

………

Ratno Dolne, Dolní Slezsko; téhož dne

"Nejjasnější Matko, ochraňuj mne pro mého syna," šeptala Šimona. "Královno hvězd, Sněhobílá, Rozsvětitelko, Matko Země, stůj při mně. Čistá Panno, moudrá Stařeno, milující Ženo a Matko, Trojjediná, vzývám tě, prosím tě, Tobě se svěřuji. Ty, jež život dáváš i odnímáš, Ty, která jsi tu byla od počátku věků, Tebe prosím, Uzdravovatelko."
Měla by obětovat, tak jak ji učila babička, jenže neměla květiny, nemohla zapálit obětní oheň, neměla zrno ani ovoce, a už vůbec ne med a mléko. V ruce žmoulala jen kousek chleba, a třebaže se jí žaludek svíral hlady, rozdrobila jej na dlaždici, na niž dopadal tenký svazek slunečních paprsků.
"Jak jsi byla se mnou při mém zrození, buď i při zrození mého syna, dopřej mu život. A pokud já s ním nebudu moci být, dej mu milující matku, zachraň ho, Mokošo, dám svůj život za jeho, pokud je to Tvá vůle."
Šimona se posadila na studenou a tvrdou podlahu, sevřela kolena a upřeně pozorovala drobky chleba. V uších jí hučelo, z únavy, strachu, hladu i nejistoty, protože neměla vůbec žádné informace o svých přátelích; její strážci i vyšetřovatelé byli k otázkám hluší. A od jednoho okamžiku, kdy jí srdce sevřel strach, až na několik okamžiků zapomnělo bít, a kdy se jí zmocnil neodbytný, iracionální pocit, že Lukáš nežije, se ptát přestala.
A doufala, že se mýlí; smí snad člověk přestat doufat?
Svět kolem ní se točil, a snad se jí to jen zdálo, když ve světle, jež pronikalo do její cely, spatřila překvapivě štíhlou, popelavě zbarvenou divokou husu, jak vyzobává obětovaný chléb. Hra světel ji ozářila a Šimona přestala dýchat. Po chvíli husa zvedla hlavu a prohlížela si ji černýma očima, jako by jí chtěla něco říct.
Muselo se jí to zdát, vždyť tak velký pták by se k ní úzkým oknem vůbec nemohl dostat. A když natáhla ruku, aby se jí dotkla, zmizela. Neodletěla, jen tam najednou nebyla.
A přesto se Šimona přistihla, že se usmívá.
A na dlaždici, kam stále dopadal tenký svazek slunečních paprsků, nezbyl vůbec žádný chléb.
…......
Praha; téhož dne

Odbila pátá hodina a ministerští úředníci opouštěli své kanceláře. Zbyněk ještě chvíli počkal, vždy odcházel až třicet pět minut po ostatních - to stačilo, aby vypadal jako ten, kdo je skutečně oddán své práci.
A on jí oddán byl, miloval ji, považoval ji za důležitou, protože prostřednictvím své práce se stával důležitým i on sám, jí odůvodnil vše, co udělal a co třeba ještě udělá, protože co jsou životy jednotlivců proti velkolepému úkolu ochránit ohroženou přírodu?
Kolem úst mu pohrával úsměv, jak si připomněl výraz Ctirady Zlaté, když ji oznamoval, že je na hodinu propuštěna. Nesnášel ji od první chvíle, kdy nastoupil do své funkce, pro niž musel obětovat tolik. Zasloužil si ji! Paní Ctirada neměla právo mu každým pohledem, každým gestem dávat najevo, jak jím pohrdá! Byla snad lepší než on sám? Ona, na rozdíl od něj, se nikdy o nic ani nepokusila, sloužila moci celou dobu, zahrabaná v lejstrech a šanonech, zaprášená a neužitečná: co tak dobrého vykonala, aby jej soudila? Možná selhal, pokud to bylo selhání - třebaže ani tím si nyní už zdaleka nebyl jist, když viděl, jak velký důraz klade nový režim na hodnoty, jež pro něj vždy byly tak důležité. Ale dobře, selhal, ale alespoň se o něco pokusil. Ne, ctná, přísná a ach-tak-bezúhonná Ctirada Zlatá neměla nejmenší právo jej soudit. Byla stejná jako on. Ne, ani to ne: byla ve své pokrytecké, malé a sobecké, nenápadné zbabělosti mnohem horší.
Rozevřel zaťaté pěsti a znovu se přinutil usmát se. Nebude se rozčilovat. Vypořádal se s tou pokryteckou myší dostatečně. Nebo by snad měl na ni něco… ne, on není mstivý, a nikdy neudělá víc, než bude muset. Ať si Ctirada Zlatá klidně žije svůj přísně ctný život. Kdekoli, kde ji nebude mít na očích.
Šel svou obvyklou trasou, z Hradu dolů ke Staré Bubenči, čtvrti, kterou si tak oblíbily české kouzelnické rodiny. Podařilo se mu zázrakem pronajmout si zde malý byt v podkroví vily patřící vyzáblé Maxmiliáně Geberové, poslednímu, neplodnému výhonku staré, byť nepříliš vážené kouzelnické rodiny, o níž se tvrdilo, že svůj obchodnický talent získala díky nečistému spojení se skřety. Něco na tom muselo být, protože slečna Maxmiliána se svraštělá a stará nejspíš už narodila. To však byl ochotný snést; bydlení bylo skvělé, tedy až na to strašné schodiště, kde se pravidelně zadýchával. To ale nebylo nic proti tomu, že se nemusel každý den přemísťovat do Podmok - občas to nevadilo, ale každodenní přemísťování bylo jednoduše úmorné. Zejména však nemusel každý den vidět matku; to bylo snad ještě horší než potkávat ctnou Ctiradu, ačkoli mu nic ani slovem nevyčetla. Ostatně ani Ctirada ne; copak to však na věci cokoli měnilo, když věděl, co si o něm obě ženy myslí?
Ovšem to nic neměnilo na tom, že příště jednoduše Baltazarovi Byrtusovi nemíní vysvětlovat, proč ještě jeho matka nesložila Jeho Veličenstvu požadovaný slib. Proč nestačila přísaha hlavy rodu, strýce Diviše? Slib mu ostatně složili i ostatní členové rodu, jen jeho matka zůstávala neoblomná a zatvrzelá. Jistěže to zvládne, musí to zvládnout, vždyť na tom - na něm, hrdě se napřímil - závisejí životy Doubravky, Šimony i té pyšné Barbory Kaplířové. Zachrání je, ať si jím pohrdají, jak chtějí, on je zachrání.
Ne, jeho život není zbytečný.
Ovšem dříve, než si stihl rozmyslet, jak přesně svou matku přesvědčí, aby udělala to, co bylo v rozporu s jejím svědomím, se kolem něj omotala neviditelná magická pouta a on padl na zem.
Možná i na chvíli ztratil vědomí, protože svět kolem sebe vnímal rozostřeně. Obličej dívky, která se nad něj skláněla s vítězoslavnou nenávistí, však rozpoznával až příliš ostře.
"Vidíš mě rád, Zbyněčku?" zasyčela Hanka Joskowitzová, do níž snad byl před časem, v minulém životě, i zamilovaný. "Neměl bys."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama