30. 2 When I’m Gone

7. března 2018 v 22:40 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník

Moskva; 27. května 2013

"До свидания, Магдалена Марековна," vstala šedovlasá dáma, kterou jejich hospodyně Galina doporučila hned druhý den po jejich příjezdu do rezidence, "ваш прогресс замечателен, я с нетерпением жду завтрашнего дня."
"До свидания, Лариса Макаровна," vstala Magdalena, aby učitelku doprovodila.
Když osaměla, zastavila se před dveřmi Rolfovy pracovny. Chvíli váhala, zda vzít za kliku, ale neudělala to. Rolfova práce byla příliš důležitá, on sám byl opravdu důležitý, a zavřené dveře byly jasným signálem, že nechce být rušen. A ona navíc neměla žádnou záminku, tedy žádný dostatečně závažný důvod, proč by s ním měla hovořit. Pocit osamělosti rozhodně dostatečný důvod být nesměl.
Vrátila se do své pracovny, chvíli v ruce podržela ještě otevřenou učebnici ruštiny, pak ji odložila a zvedla knihu v nádherné pozlacené vazbě, kterou včera dostala jako dárek při slavnostní ceremonii uvedení Rolfa do funkce kouzelnického konzula v Rusku.
Jestli ji něco opravdu překvapilo, ačkoli při bližším zamyšlení by nemělo, tak provázání kouzelnických politických struktur a normálních - slovo mudlovský odmítala používat i ve svých myšlenkách. Kouzelníci sice byli i v Rusku striktně odděleni od nekouzelnického světa, zároveň však zůstávali jeho skrytou součástí jak v Británii, tak i zde, stejně jako nejspíš kdekoli jinde. Nejdříve je přijal s britskou neproniknutelnou samozřejmostí sir Philip Wilberforce, velvyslanec vlády Jejího nemagického Veličenstva, a včera jeho jmenování vzal oficiálně na vědomí Grigorij Jefimovič Novych, hlava ruských kouzelníků. Zvláštní muž. Jeho dlouhé vlasy i plnovous byly již téměř bílé, ústa se zdála bezkrevná a vodové oči, lemované světlými řasami pod rozcuchaným šedivým obočím vypadaly unaveně. Na první pohled. Na druhý cítila, věděla, že tento čaroděj je silnější - ve všech významech toho slova - než kdokoli, s kým se dosud setkala, Rolfa nebo Kenleyho nevyjímaje. Děsil ji.
A někoho jí připomínal, jen si nemohla vzpomenout, koho.
Ostatně jej na lehkou váhu nebral ani Rolf, protože hned po jejich návratu do rezidence dárek od charismatického Rusa důkladně zkontroloval.
Vzala knihu do jedné ruky, druhou nastavila k bonsaji břízy. "Půjdeš se mnou ven, Birchie? Na naší zahradě je celý březový háj. Třeba tam najdeš kamarádku."
Drobounké stvořeníčko, připomínající sazeničku stromku, a také trochu strašilku, kterou její babička kdysi chovala ve sklenici od okurek, jí vylezlo na ruku a zavěsilo se na rukáv trička. Pak se k ní otočilo zády. "Taky ti chybí Rolf? Netrucuj, přijde za námi. Určitě."
A přišel.
Nestihla vyluštit ani první stránku knihy - byla psaná starobylou formou azbuky; ne že by přes pochvalu Larisy tu současnou zvládala bez potíží - když se objevil.
Kůrolez stále trucoval s hlavou zabořenou do Maina rukávu.
"Všechno v pořádku, Mai? Měl jsem dojem, že se mnou chceš mluvit. Nic se nestalo?"
"Ne. Nic důležitého."
"Dobře," kývl hlavou a posadil se vedle ní na lavičku. "Až budeš to nedůležitépovažovat za důležité, tak nezapomeň, že jsem slíbil se o tebe postarat. Co tvoje ruština? Koukám, že už v ní zvládáš číst."
"Něco už ano, je to o zvířatech, že?" otočila stránku a zadívala se na portrét muže středního věku. "Kdo to je? Vypadá jako Wolfric. Jen trochu legračněji."
"Dědeček."
"Ale mile."
Rolf se pousmál. "Napsal knížku, jejíž překlad držíš v ruce. Možná ti o něm Wolfric už vyprávěl. Vlastně je docela slavný."
"Nevzpomínám si," nakrčila čelo. "Nemáš zprávy od Wolfrica?"
"Málem bych zapomněl," řekl Rolf ledabyle a vytáhl z kapsy zapečetěný svitek. "Přiletěl havran s dopisem."
"A to mi říkáš jen tak?" vrhla se Magdalena po dopisu. Zatímco se snažila rozlomit pečeť tak, aby ji co nejméně porušila, zeptala se: "Havran? Dopisy přece nosí sovy, ne?"
"Tady ne. Havrani jsou v tomhle počasí a na místní vzdálenosti rozhodně vhodnější. A jsou vlastně vhodnější na všechno, vzhledem ke své nesrovnatelně vyšší inteligenci, dědeček, co se ti tak líbí," pousmál se, "se to snažil prosadit i v Británii."
"Marná snaha. To je jasný i mně; slovo konzervativní získává u britských kouzelníků zcela nový rozměr."

………

Kruval; téhož dne

V Kruvalu se mu nelíbilo.
Všechno bylo jiné: školní uniformy, způsob výuky založené na drilu a tělesných trestech, jídlo, striktní oddělení chlapců a děvčat… takže ani přítomnost Haldis to nedělala lepší. Jak by mohla, když ji za celou dobu prakticky neviděl a prohodit s ní mohl jen několik nic neříkajících slov při cestě na večeři? Několik velmi rychlých slov, než ho huvud - což byl místní výraz pro prefekta, jak pochopil během několika dní - poslal dál.
Zastavovat se bylo zakázáno. Hovořit bez tázání bylo zakázáno. Chodit jinak než ve vzorně seřazených trojstupech bylo zakázáno.
Byla tu zima, mnohem větší než v Bradavicích. Nedalo se jít vůbec nikam; jestli byla v okolí nějaká kouzelnická osada, zůstala utajena nejen jemu. Navíc se ven ani nedostal; ne že by podle pohledu z hradeb hradu bylo o co stát: kolem byly jen skalnaté hory a jezera. Dobře, ty skalnaté hory začínaly kvést, a když výjimečně vysvitlo sluníčko, tak bylo docela příjemně. Na procházky venku ovšem opravdu chuť neměl. Docela mu stačila pravidelná a povinná cvičení, která se bez ohledu na počasí odehrávala vždy na jednom z rozlehlých školních dvorů.
A pak tu byl malý problém s jazykem, protože jen část výuky byla v angličtině a znalost němčiny, kterou dosud považoval za zhola zbytečnou a podle toho k ní přistupoval, se považovala za samozřejmou. A na staré němčině byla založena i zaklínadla, která se tu učili, takže si připadal jako mudlovský šmejd v prváku.
Ne. Opravdu se mu v Kruvalu nelíbilo.
Někdy přemýšlel, proč vlastně nechtěl poslechnout matku a babičku a jít na ostrov Man. Horší než tady to být nemohlo. Přirozeně by jim to nepřiznal, naopak; vždyť byl Malfoy, a neočekávalo se od něj, že něco nezvládne, nebo že si snad bude stěžovat. Ostatně zdvořilé a chladné dopisy matky a babičky moc prostoru pro stížnosti nenabízely. Jenže ony alespoň psaly.
Otec se neozval vůbec a to nemohlo být samo sebou. A přestože v něm zůstávala iracionální dětská víra, že otci se nemůže nic stát, tak se o něj začínal docela vážně obávat.
Uvelebil se na trám půdy jedné z věží, kam se mu dnes výjimečně kvůli pobytu huvuda na ošetřovně podařilo uniknout - jeho zástupce zdaleka tak bdělý nebyl - a rozepjal si škrtící límec nepříjemně kousavé hnědé uniformy. Sáhl pod košili a nahmatal otcův váček a v něm kámen, který se mu podařilo propašovat do školy vskutku nedůstojným způsobem. Ale účel světí prostředky, ne?
"Řekni, k čemu jsi?" přitiskl jej k ústům. "Zaplatil jsem za tebe opravdu draho." Náhle pocítil nechuť dát jej otci. Vždyť ani neví, zda ho ještě má! Nemuselo se mu podařit jej sem pronést, mohla mu ho zabavit matka… mohlo se stát tolik věcí!
A otec se ostatně ani neozýval, třeba ho už nikdy nebude chtít. Zastyděl se okamžitě, jakmile si to pomyslel. Není to přeci tak, že by si přál, aby se otec nevrátil! "Chci, aby se otec vrátil. Jsem dobrý syn. A udělám všechno, co si bude přát," zamumlal rychle, aby nevhodnou myšlenku odčinil.
"To ovšem může být chyba," ozval se vedle něj protáhlý hlas.
Scorpius se překvapeně rozhlédl. Kdo jej tady mohl najít? Kolem něj však byla neproniknutelná tma.
Vytáhl hůlku. "Lumos."


Přímo před ním, na protějším trámu, seděla vzpřímená postava poněkud přízračného muže, přece však natolik skutečného, aby mu bylo jasné, že to není duch. Muž byl vysoký, hrdého držení těla, měl dlouhé světlé vlasy a pohledné, aristokratické rysy tváře. Přes šero ho po chvíli poznal, ačkoli mu jeho rozum bránil tomu uvěřit.
"Vy nejste živý," ubezpečil se.
"Ne."
"Jste můj příbuzný."
"Zdá se," nespouštěl z něj muž oči. "Jsi můj potomek, řekl bych. Jak se jmenuješ?"
"Scorpius Hyperion Malfoy. Vy jste Lucius Malfoy?"
"Ano. Rád tě poznávám, drahý vnuku."
"Já vás také," odpověděl Scorpius automaticky, třebaže si tím vůbec nebyl jist. A nejenom proto, čím Lucius Malfoy byl. Mluvit s mrtvým bylo jednoduše divné. "Jak jste to myslel?"
"Co myslíš? Je překvapivé, že tě rád poznávám?"
"To, co jste říkal na začátku."
"Ach tak… Může být chyba, pokud slepě posloucháš kohokoli. Nevyjímaje vlastního otce."
"Proč?"
"Protože se tak stáváš nástrojem."
"Můj otec nechce nic zlého!"
"To jsem neřekl, ačkoli mám své důvody, proč si tím zdaleka nejsem jist. Hovořil jsem však o tom, že se staneš nástrojem. Pak už není na tobě, s jakým účelem. Je to to nejhorší, co se ti může stát."
"Proč? Není to jednodušší než… než… Chci říct, že nemůžu být viníkem, když já sám nezamýšlím nic zlého, ne?"
"Jednodušší to je. Ale to, co říkáš, není pravda, byť je to velmi častý omyl. Člověk za to, co udělá, odpovídá vždy, když mohl rozpoznat a mohl volit."
"Jsem dítě," řekl obranným tónem Scorpius.
"Kolik je ti let? Třináct? Čtrnáct?"
Scorpius přikývl.
"Jsi dítě," souhlasil Lucius Malfoy. "Zatím. Teď ještě omluvu máš, do jisté míry. Brzy se ale změní na pouhou výmluvu."
Scorpius na něj nechápavě hleděl.
"Měl jsem také otce. A byl jsem otcem. Znám své viny i co k nim vedlo. Nevím, co přesně dělá můj syn a kam směřuje. Ale ať je to cokoli, přemýšlej svou hlavou a uvědom si, že bez ohledu na to, kdo vedle tebe byl na počátku, na konci budeš jen ty. Ty a smrt.
A napravit už nepůjde vůbec nic."

Poznámky:
1. Překlad ruštiny: Na shledanou, Magdaleno Marekovno, váš pokrok je pozoruhodný, těším se na zítřek. Na shledanou, Lariso Makarovno
2. Joanne je v poslední době velmi aktivní v obohacování kánonu, a mně nezbývá než se k tomu postavit. Pokud jde o Prokleté dítě odehrávající se téměř v "mojí" současnosti", tak mi nezbývá, než je zcela pominout. Nicméně pokud jde o Fantastická zvířata a Newta Scamandera, je to složitější. Většinu motivů lze bez problémů do světa Bless začlenit, tím spíše, že herecký představitel Newt byl vybrán velmi vhodně vzhledem ke svým potomkům Rolfovi i Wofricovi, kteří mu jsou kupodivu fyzicky podobní. Nemám nic ani proti americké babičce - vždyť za kým jiným Rolf po rozvodu s Lenkou do Ameriky utíkal, že? Ovšem prohlašuji, že v tomto světě Newt neporazil Gellerta Grindelwalda, protože o tom nikdy nebyla zmínka - a je velmi nelogické, aby se člověk, který porazil, byť dočasně, kouzelníka takového formátu, zapsal do povědomí britské kouzelnické veřejnosti jen jako magizoolog, jak nám ho dosud Joanne představovala. Kromě toho Gellert, který by se takto nechal porazit, není až tak mocný, že? Anebo by Newt musel být kouzelník Brumbálova formátu, což spíše není. Tohle jednoduše neberu. A taky se mi to do mého univerza nehodí, protože bych nemohla nechat oba Scamandery hrát role, které u mě hrají. Prosím, vezměte tedy na vědomí, že v mém univerzu Newt porazil v Americe jednoho z Grindelwaldových lidí, nikoli jeho samotného, tomu se podařilo uprchnout. Už to je na Mloka dost, ne? (A ještě něco, ne, nebude to Mlok, fakt ne. Newton mi docela vyhovuje.) A když jsme u toho, film doporučuji, bavila jsem se, byl Nad očekávání. (Ovšem má očekávání nebyla vysoká.)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama