30. 1 When I’m Gone

7. března 2018 v 22:36 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
There's another world inside of me
That you may never see
There're secrets in this life
That I can't hide
Somewhere in this darkness
There's a light that I can't find
Maybe it's too far away...
Or maybe I'm just blind...

So hold me when I'm here
Right me when I'm wrong
Hold me when I'm scared
And love me when I'm gone
Everything I am
And everything in me
Wants to be the one
You wanted me to be
I'll never let you down
Even if I could
I'd give up everything
If only for your good
So hold me when I'm here
Right me when I'm wrong
You can hold me when I'm scared
You won't always be there
So love me when I'm gone
Love me when I'm gone...

When your education X-Ray
Cannot see under my skin
I won't tell you a damn thing
That I could not tell my friends
Roaming through this darkness
I'm alive but I'm alone
Part of me is fighting this
But part of me is gone

3 Doors Down
Písničku si můžete pustit zde.

"To, co jsem udělal, mělo vždycky své důvody, dobré nebo špatné, to nevím, v každém případě důvody lidské. Ti, kdo zabíjejí, jsou lidé stejně jako ti, kdo jsou zabíjeni, a to je strašné. Nikdy nemůžete říct: Nebudu zabíjet. Já v to doufal taky, já jsem taky chtěl vést dobrý a užitečný život, být člověkem mezi lidmi, být stejný jako ostatní, i já jsem chtěl přiložit svůj kamínek ke společnému dílu. Mé naděje se ale nenaplnily, má upřímnost byla využita pro vykonání díla, které, jak se ukázalo, bylo špatné a šílené, a já překročil hranice stínu a všechno to zlo mi vstoupilo do života, a nic z toho se už nikdy nedá napravit." Max Aue in Jonathan Littell: Laskavé bohyně.

Prasinky, U Tří košťat; téhož dne (26. května 2013)

Gorawen Kirkeová vnímala jen napůl, co jí vypráví Isolda Bonattiová, jejíž zamilovanost do Hectora Dohertyho vzrostla natolik, že nebyla schopná nejen mluvit, ale nejspíš ani myslet na kohokoli či cokoli jiného, OVCE nevyjímaje. A nevyjímaje ani smrt ubohého Hanka, od níž uplynul teprve měsíc.
Nebyla to ovšem jen Isolda; ta se ostatně alespoň zpočátku snažila jí dávat najevo smutek, který nejspíše necítila. Hanka jednoduše neměl nikdo rád. Možná ani ona ne - hned se kousla do rtu, protože takto uvažovat jednoduše nesměla - ne, Hank ji sice občas iritoval, ale ráda ho samozřejmě měla. Byl to přece její mladší bratr! Pamatovala si jej jako docela maličké miminko, hrála si s ním, starala se o něj… a styděla se za něj, když tak nepokrytě dolézal za slavným a arogantním Jamesem Potterem. Znovu skousla ret. Ne. Kdyby kdokoli o něm říkal cokoli, tak ona ne. Jednoduše ne. Bude na něj vzpomínat v dobrém; kdo jiný by měl?
Jenže to nic neměnilo na tom, že Hankova smrt byla opředena pachutí něčeho podivného a nesprávného, protože Hank bezprostředně před svou smrtí napadl Teddyho Lupina, tedy Nebelvíra, a něco - nikdo nevěděl přesně co - pak odnesl Scorpiusovi Malfoyovi, Zmijozelovi. Dědičnému nepříteli, synovi, vnukovi a nejspíš i pravnukovi Smrtijedů, s nímž se neměl vůbec nikdy bavit, natož se s ním scházet o samotě. Není divu, že si většina koleje myslela, že si to zasloužil - jako by si nějaké dítě mohlo zasloužit takovou smrt! A vyrojilo se toho víc o jeho motivech a druhu přátelství, jež ho mělo k tomu zmijozelskému vrahovi poutat; nemohla si nevšimnout řečí spolužáků, třebaže vždy provinile zmlkli, když si všimli, že je poblíž.
"Gorawen, slyšíš mě? Nebude to trapný?"
"Co?"
"Tamhle je Hector s Quentinem. Koukl na mě."
"Quentin?"
"Hector. Quentin se dívá na tebe, nedívej se tam!"
"Nebude," pokrčila rameny Gorawen.
"Tak pojď!"
"Kam?"
"Přisednout si k nim, přece."
"Když budou chtít, tak přijdou."
"Tak proč jsi říkala, že to nebude trapný? Gorawen, jdou sem!" šeptala Isolda nervózně a chytila ji v panice za ruku.
"Vidíš. Potřebuju si odskočit," vymanila se jí a vstala od stolu.
"Teď?" šeptala nevěřícně Isolda. "A co já -"
"Jsi Nebelvírka. To zvládneš," odpověděla a zamířila na toalety do suterénu hostince.
Ve skutečnosti si odskočit až tak nutně nepotřebovala, dokonce se ani nechtěla vyhnout Quentinovi, vlastně možná právě naopak. Jenže s Quentinem by jí bylo dobře, a ona měla pocit, že nemá právo, aby jí tak brzy po smrti Hanka bylo dobře.
Zavřela se do kabinky a zavřela oči. Život nebyl spravedlivý. Hank byl možná někdy opravdu protivný, jenže i tak z něj mohl vyrůst správný kluk, vlastně určitě, vždyť byl Nebelvír! Jenže ten vrah mu tuhle šanci vzal, sevřela pěsti. A pak zmizel, nepotrestán. Nejspíš je teď někde se svým otcem, na něhož je také vydán zatykač, a smějí se jim.
Ucítila závan chladného vzduchu a to ji v uzavřené sklepní kabince překvapilo natolik, že sevřela hůlku a otevřela oči.
A zadívala se do neskutečných, stříbřitě modrých očí svého mrtvého bratra. Zvedla ruku a pokusila se ho dotknout.
Jen se smutně usmál, když její ruka projela tou jeho.
"Hanku," vydechla. "Ty… ty… jsi neodešel?"
Duch zavrtěl hlavou.
"Proč?"
"Nemohl jsem to všechno nechat jen tak."
Přikývla. "Přesně na to jsem teď myslela. Tvůj vrah unikl, ale… ale jednou ho dostanou. Když ne bystrozoři… Táta to tak nenechá. A já taky ne."
Hank zavrtěl hlavou. "Scorpius není vrah. To je to, co jsem nechtěl nechat jen tak."
"Cože?!"
"Scorpius Malfoy není vrah," opakoval duch jejího mrtvého bratra pomalu a zřetelně. "Byla to nešťastná náhoda. Možná se na něj trochu zlobím -" zarazil se a položil si přízračně průsvitnou ruku před ústa.
"Takže za to může," prohlásila rezolutně Gorawen. "Je to Malfoy," dodala opovržlivě.
"Neměl jsem to říkat, protože ti to nechci vysvětlovat."
Gorawen sevřela rty.
"Měl jsem ho rád."
Zamračila se. Jsou věci, o nichž je lepší nemluvit. Tušení, které měla, vlastně vůbec mít potvrzené nechtěla.
"Byla to nešťastná náhoda, hloupě jsem upadl."
"Když do tebe strčil."
"Ano. Ale to neznamená, že je vrah! On to udělat nechtěl!"
"To nemůžeš vědět."
"Vím to. Byl jsem tam i potom, co… viděl jsem ho, jak plakal. Prosím, slib mi, že… že přesvědčíš tátu, že se nemá Scorpiusovi mstít."
"To nevím, jestli ho přesvědčím. Ale myslím, že jestli chceš Malfoyovi pomoct, měl by sis promluvit s někým z bystrozorů. Pokud vím, tak to vyšetřuje Battley. Mluvil jsi s ním?"
Duch zavrtěl hlavou. "Neviděl jsem ho. Až teď jsem konečně narazil na tebe."
"Tady ho nejspíš ani neuvidíš. Proč vlastně nejsi v Bradavicích?"
"Chtěl jsem tam jít, ale potkal jsem Sira Nicholase."
"Koho?" nechápala.
"Skorobezhlavého Nicka. Varoval mě. Řekni mi, kdy jsi ho naposledy viděla?"
Zkrabatila čelo, pak pokrčila rameny. "Netuším. Je to důležité?"
"Ano, myslím, že ano. Kdy jsi naposledy potkala nějakého jiného ducha? Kohokoli? Krvavého barona, kvílící jeptišky, Veselého kováře… kohokoli."
"Fakt nevím. Kam míříš?"
"K tomu, co mi řekl Sir Nicholas," odpověděl Hank vážně. "Duchové opustili Bradavice. Bojí se."
"Proč? Čeho? Duchům přece nejde ublížit."
"Tak kam mizí?" rozhodil Hank ruce. "Sir Nicholas taky neví přesně, co se děje, ale mezi duchy se říká, že ti, co zmizeli, před svou… před svým zmizením, mluvili s Joshuou Grangerem."
Chvíli se odmlčel, pak dodal: "S budoucím pánem zla. Kvůli tomu jsem zůstal."
"Tohle jsi přece nevěděl," odpověděla zaraženě Gorawen.
"Tohle ne. Ale zapadá to perfektně do toho, co jsem věděl už předtím. Je moje povinnost vás varovat."
"Před chvilkou jsi řekl, že jsi zůstal kvůli Malfoyovi."
"To taky," přikývl Hank. "Očisti Scorpiuse. Prosím. Nechci, aby byl odsouzen za mou vraždu. Ale to nebyl jediný důvod. Proč jste všichni tak slepí?"
"Proč si myslíš, že je Granger budoucí temný pán? Je to syn Nebelvírky a -"
"A koho? Co myslíš, koho?"
"Pottera. Dvou hrdinů, kteří porazili Toho-koho-nejmenujeme. To je blbost, Hanku. To ti navykládal Malfoy?"
"Mluvím o synovi mudlorozené čarodějky, který je ve Zmijozelu. Už to je samo o sobě divný, ne? Nikdy nikdo nepotvrdil, že je synem Pottera. A podle toho, co jsem o něm četl, je tak čestný, že by se k němu přihlásil. Určitě. A James to taky jednou se smíchem popřel, byl si jistý, Gorawen, to poznám!"
"No a co, tohle nic nedokazuje."
"Myslíš? Nemluvil jsem jen se Scorpiusem, i když ten mi řekl všechno, co se o něm povídá ve Zmijozelu, a všechno o tom, co dělá. Víš o kom si Zmijozel myslí, že je jeho otec?"
"Snape?" plácla Gorawen první jméno, co ji napadlo.
Hank obrátil oči v sloup. "Ne. Vždyť jeho matka pak na dlouho zmizela bůhvíkde a narození syna tajila. Proč by to dělala, kdyby to byl Snape, když si pak Snapea vzala? Ne, to si nikdo nemyslí. Mluví se o -" ztišil hlas, "- o Tom-koho-nevzpomínáme."
"To ti řekl Malfoy?"
"Nejen. Mám taky vlastní oči, byl jsem s ním dost často na to, abych poznal, jak je silný - i když se to snaží před námi z ostatních kolejí tajit - a jak je divný. On námi všemi pohrdá! Ale mluvil jsem o tom taky se Sirem Nicholasem a… věděla jsi, že pamatuje i mladého Toho-koho-nejmenujeme, když byl na škole?"
"Nepřemýšlela jsem o tom, ale je to logické. Ale co by o tom Skorobezhlavý Nick mohl vědět? Byl to přece už tehdy duch Nebelvíru, ne?"
"To jo. Ale duchové spolu mluví. Sir Nicholas si myslí, že mám pravdu. Vidí tam hodně podobností. Shromažďuje následovníky, jako to dělal on. Všichni ho poslouchají, i potomci Smrtijedů, a zmijozelští prefektové mu říkají pane! To není normální. Navíc Granger ovládá bílý oheň, proti kterému nefunguje nic. Už několik lidí tak zavraždil, každého, kdo se proti němu postavil. A tím nemyslím jen toho vlkodlaka, to snad byla sebeobrana, i když Scorpius si myslí, že -"
"Hele, Hanku, zadrž. Tohle bys měl říct bystrozorům."
"Komu přesně? Battley je s ním spřažen. Virdee taky. Oni určitě vědí tohle všechno, a všechno zametají pod koberec. Nemá smysl jim nic říkat."
"Gorawen, jsi v pořádku?" uslyšela zpoza dveří znepokojený hlas Isoldy.
"Už musím jít, Hanku." Gorawen se mračila, celá záležitost se jí zdála podivná, ale její bratr mluvil s takovou jistotou… "Víš co? Tohle chci slyšet všechno, v klidu a hezky od začátku. A nejen já, mám pár přátel, kterým můžu věřit." A Quentin o Grangerovi vlastně v podobném duchu už jednou mluvil, uvědomila si. I když to zní šíleně, tak to neznamená, že to celé nemůže být pravda. "Na příští neděli zamluvím zadní místnost u Kozla. Budeš tam?"
Duch přikývl. "Pomůžeš mi očistit Scorpiuse?"
"To s tím nesouvisí."
"To s tím hodně souvisí."
"Promluv si s Virdeem. Nevím, proč mu nevěříš, ale na mě nepůsobí vůbec špatně. Řeknu mu, že s ním chceš mluvit o své smrti. Určitě přijde, nebo pošle rovnou Battleyho."
"A co potom? Když to nepomůže?"
"Potom budeme řešit potom."

………

Sacha (Jakutsko); 26. května 2016

"Moje drahá, nejdražší Mai," nadepsal už čtvrtý pergamen a s brkem v ruce zíral na prázdnou plochu. Jak má vtěsnat do slov to, co by jí nedokázal říct ani osobně?
"Je tady skutečně hodně velká zima, přestože už je téměř léto; dneska třeba sněží, i když včera bylo docela teplo. O to víc nás týrali komáři, budu muset zapracovat na repelentních kouzlech."
Banální. Namířil hůlku, aby nicneříkající text vymazal, ale rozmyslel si to. Napsat jí opravdu musí; od jeho prvního rychlého lístku, že dorazil v pořádku a že se ozve, jakmile bude mít trochu víc času, uplynuly již bezmála dva týdny. Navíc se neměl na co vymlouvat, přinejmenším sám před sebou ne, když se rutina dnů po počátečních zmatcích konečně ustálila. Jenže on nevěděl, jak jí napsat to, co cítí, když to hlavní jí říct - a už vůbec ne napsat - nemůže.
"Vím, že jsem tě zklamal, určitě nejsem tím, koho sis představovala. Příliš jsem ti lhal nebo mlčel, kde jsem mlčet neměl - a já vím, že i mlčení je lež. Moje milovaná, prosím, věř mi, že to nemá nic společného s tím, co cítím k tobě, vlastně naopak. A měl bych ti napsat, že lituji a že to už nikdy víckrát neudělám, že už k tobě budu vždy upřímný.
Nenapíšu.

Lhal bych, a já už ti lhát nechci, i když někdy budu muset a i když určitě namítneš - pravdivě - že i tenhle dopis je lež. Ale přesto: prosím, věř mi, že to všechno dělám proto, že se snažím jednat správně. Jenže když se snažíš jednat správně v nesprávném světě, tak to může být opravdu složité.
Někdy pochybuji sám o sobě a pak o úplně všem, o smyslu všeho. Někdy jsem zoufalý, zvlášť teď, když se mnou nejsi. Chybíš mi. Připadám si tak sám, i když sám poslední dobou téměř nejsem.
Píšu nesmysly, že? Měl bych tento dopis zničit, stejně jako jsem zničil ty předchozí, ale asi lepší nejsem schopný napsat, tak to nechám tak. Prosím, zkus mě pochopit, i když si budeš myslet, se nechovám správně.
Když jsi mi řekla, že jsi mě tehdy milovala, měl jsem pocit, že jsem tě ztratil, že mě už nemiluješ, že jsem tak trochu umřel. Pak jsi mě opravila, že jsi neřekla, že mě nemiluješ, pamatuješ? Já ano, slovo od slova. I to, jak jsem ti uvěřil. Tak proč se teď bojím a nejsem schopný tu větu dostat z hlavy? Prosím, napiš mi, že se bojím zbytečně.
Rolf psal, že tě vzal sebou do Moskvy, napiš, jak se ti tam daří. Doma to muselo být hodně zlé, když se rozhodl vzít tě sebou; jak ho znám, bezdůvodně nedělá vůbec nic. Je to silný a čestný muž.
Miluji tě, Mai. Miluji tě nade všechno na světě. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti cokoli stalo. Jenže ve skutečnosti jsem tě ohrožoval a ohrožoval bych tě ještě více, kdybys tu byla se mnou. A i když tě chci mít u sebe, tak nechci, abys přijela, ani teď, ani později. To, že jsi s Rolfem, mi dává sílu a odvahu. Vlastně bez něj bych tě tady chtěl, a to by bylo špatně. Teď vím, že kdybys nebyla teď pod ochranou nejskvělejšího člověka, kterého znám, tak by bylo leccos jinak, a to by bylo také špatně.
Jsi schopná mě milovat, i když já sám vůbec nevím, jestli to, co považuji za správné, vůbec správné je? Prosím, buď se mnou svým srdcem, miluj mě, Mai, miluj, i když jsem daleko.
Víc ti bohužel nemůžu napsat.
Tvůj Wolfric"

Chvíli se mlčky díval na zmatený a zoufale nicneříkající text, pak pergamen rychle sroloval a zapečetil. Otevřel okno roubeného stavení a ovanul ho vlhký vítr. Zapískal a za chvíli se na okno usadil velký havran.
"Tarasi Tarasoviči, mohu vás požádat o expresní doručení do Moskvy? Mého strýčka nepochybně opět rád uvidíte. Mám pro vás tentokrát dopisy dva."
"Rrrád, rrád, Tarrras Rrrolf rrád," odpověděl havran a vznesl se do soumraku.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama