29. 2 Z náruče

4. března 2018 v 20:30 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Praha; 26. května 2013

"A za tyto zločiny, které byly prokázány nad veškerou pochybnost, se obžalovaný Lubor Boreňovic z Kroměříže, Jaromír Žito z Holíče a Lukáš Čarek z Hermaně u Písku odsuzují k trestu smrti stětím. Ondřej Novák z Prahy se odsuzuje k trestu smrti oběšením. Proti tomuto rozsudku není odvolání. Popravy budou vykonány dnes v pravé poledne."
Poslední dny se mu zdály jako věčnost, třebaže od chvíle, kdy se vzdali, neuplynulo ještě ani čtyřicet osm hodin. Bolest střídala bolest a uzdravující kouzla a bolest a strach a nejistota a hrůza, co se děje s ostatními, a on čekal na smrt jako na vysvobození, či si to alespoň namlouval. A přece ho rozsudek překvapil, přece nedokázal být lhostejný a vyrovnaný a smířený, a Jarek nejspíš také nebyl, ani Lubor, ačkoli se tak oba tvářili. Jen Ondřej, který stál spoután po jeho levici, se neovladatelně třásl vzlyky, jež nedokázal skrýt. A on se za to na něj nemohl zlobit.
Snažil se vyhledat pohled muže, který je odsuzoval ke středověké popravě, ačkoli neuplynulo tolik času od doby, kdy nejen mudlovské, ale i kouzelnické zákony zemí Koruny České trest smrti zakazovaly. Příliš věcí se změnilo. Třeba i to, že člověk, kterého osobně znal a kterého si vážil pro nekompromisnost, s jakou složil svůj úřad, když začalo být zjevné, co se v zemi děje, vedl tuto trapnou nápodobu soudu, kde sice byli tázáni, ale magicky umlčeni. Nemáte k obvinění co říct, obžalovaný? ptal předsedající stále dokola, a on by samozřejmě měl, všichni by měli tolik co říci! Věděl to ten starý muž se sklopenýma očima? Na tom nezáleželo, měl vědět a věděl dost na to, aby byl odpovědný za to, co činil. Vždyť celý soud netrval ani dvě hodiny! A nebyl to jen ctihodný Sezema Branlinský, kdo jej překvapoval. Celý senát byl složen jen ze členů Jednadvacítky, z mužů i žen z rodů, které se dosud ke Grindelwaldovi nepřihlásily. Znamená to konec? Co vám slíbil, nebo čím vás vydíral, abyste klesli tak hluboko?
Zapotácel se, mučení jej oslabilo, a on zoufale toužil vydržet stát zpříma, třebaže na tom vůbec nezáleželo. Vydržel.
A ještě zoufaleji myslel na Šimonu, která tu s nimi nestála, a snažil se v tom spatřovat naději.
A čas běžel, vteřinu za vteřinou se blížil jeho konec, kterému přes to všechno v hloubi duše nevěřil, a vše okolo hučelo a třepetalo se v oparu mimoreality.
Pak je odvedli, a oni neměli možnost spolu hovořit, nikdo se neptal na jejich poslední přání - to přece bylo zvykem v těch dobách, které se vracely! - a nikdo mu nenabídl možnost setkání s knězem, kněžkou či volchvem, ne že by o to stál, ale i to se patřilo - a ani rozloučení s Šimonou. A proč by také, vždyť oficiálně mu nebyla ničím, i když si vybavoval každičký rys její tváře a její oči, které by se na něj měly dívat vyčítavě, ale místo toho zářily nadějí a dálkou…
Uplynulo příliš málo času, když pro něj znovu přišli a odvedli na nádvoří věznice. A on stále doufal, hloupě a naivně, protože stále dýchal a stále dokázal stát a jít. Vyhledal pohledy svých přátel, tichých a bledých; ani nyní z nich nesňali magické umlčení - to se jich tak báli?
A z oparu mimoreality k němu přistoupil černovlasý muž s výrazným obočím srůstajícím na kořeni nosu, poznával ho, byl to jejich bývalý učitel obrany - jak je svět malý!
"Jeho Veličenstvo nevyhovělo žádostem o milost. Trest bude vykonán," dodal zbytečně a Lukáš chtěl zakřičet, že on o žádnou milost nežádal, nikdy, nikdy! - za žádnou cenu by o ni nepožádal, a Jarek nebo Lubor také ne, tím si byl jist.
Muž se k němu sklonil a potichu řekl: "Věděl jsi, že je tvoje dívka těhotná?" Nečekal na jeho reakci, vlastně se mu ani nepodíval do očí, rychle se od nich odvrátil a přešel k velkému špalku, který na Jarka působil jako rekvizita z mudlovských filmů, a k rozložitému muži opírajícímu se o velkou sekyru, jehož si až doposud nepovšiml.
Zavřel oči. Taková laciná nápodoba středověku se přece nemůže v jednadvacátém století dít. Vytěsnil ze své mysli vše, kromě obrazu Šimony a slov, jež v něm probudila naději na pokračování, ačkoli mu je Byrtus řekl nepochybně jen proto, aby mu ještě více ublížil. Nepovedlo se mu to, protože se prořekl, že je těhotná, nikoli že byla. A pokud jejich dítě žije, tak nemohla být tak krutě mučena jako on, a snad přežije, jinak by tu přece stála s ním.
A z neskutečna k němu pronikl hlas jejich bývalého učitele: "Podaří se ti to napoprvé, Waldo, to je rozkaz."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama