29. 1 Z náruče

4. března 2018 v 20:22 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Už tě nikdy neuvidí
vyrvou jí tě z náruče
ti zlí obři v uniformách
A chytnou ji za ruce

Obejme tě ve snech
umíš si ji namalovat
Trhala si svoje vlasy
potom zakřičela

Tvý jméno
naposled a pak
se otočil klíč
Ve vlaku jedete pryč

Už tě nikdy neuvidí
ale možná že jo
Z nebe pozoruje tebe
a tvůj život

V těle už roste
malej tygr a lev
Vyžene z hlavy ty obry
sežere je

A do uší proniká hudba
nebeských sfér

Nikdo neví
co v tobě poletuje
Bolí to celej život
takhle to je

Nikdo neví
co v tobě poletuje
Možná to někomu řekneš
anebo ne
anebo ne
anebo ne…

Vypsaná fixa

Písničku si můžete pustit zde.

"Jestliže člověk stojí před alternativou vyzradit a tím zavraždit své přátele, nebo poslat na smrt svou ženu a děti, za něž je v každém ohledu zodpovědný; jestliže dokonce sebevražda by znamenala bezprostřední zavraždění vlastní rodiny - jak se má rozhodnout? Alternativa už není volbou mezi dobrem a zlem, ale mezi vraždou a vraždou." Hannah Arendtová, Původ totalitarismu

Mladkov, Bukovohorská hornatina; téhož dne (23. května 2013)

Kazi se rozhlížela po světnici, kde nebyla celou věčnost, třebaže od doby, kdy ji ráno opustila, neuplynulo více než osm hodin. Všechno vypadalo stejné, nebyly tu žádné stopy po boji, jen po každodenním životě jejích přátel; tím to nebylo lehčí.
Její mlčenlivý průvodce poslal své muže hlídat ven, pak se postavil k oknu a díval se zachmuřeně směrem k Tiché Orlici. Vypadal unaveně; černé, lehce vlnité vlasy slepené potem, košile i sako pomačkané, jako by noc trávil v nich. Nepřipadal jí ve střehu, nepochopitelně ani neměl v ruce hůlku, a ona byla v důvěrně známém prostředí. Na kredenci dokonce zůstal vedle nakrojeného bochníku chleba ležet příhodně nůž. Byrtus si snad nebezpečí nebyl vůbec vědom, anebo si byl tak jist, že nyní již nesejde z cesty, kterou si sama zvolila?
Udělala krok ke kredenci, když se k ní pomalu otočil. Chvíli na ni hleděl, pak jeho pohled sklouzl na nůž, nijak však nedal najevo, že by jej blízkost zbraně u zajatkyně, za niž odpovídal, znepokojila.
"Pojď ke mně." Znovu se otočil rozložitými zády k ní.
Chvíli se ještě dívala na nůž, pak došla pomalu k němu.
"Proč jste se k němu přidal, pane profesore?"
"Nejsem profesor," odpověděl po chvíli. "Proč ty jsi zradila své přátele, Kazimíro?"
"Co je s nimi?"
"Nechceš to vědět. Posaď se," pokynul k dubovému stolu, kde tolikrát seděla v kruhu svých přátel. Všimla si, že na stole je ještě mísa s fazolovou polévkou, kterou včera večer pro všechny uvařila.
"Nemáme moc času, Kazimíro, pokud chceš dokončit to, co jsi začala."
"A pak… Myslíte, že svůj slib splní?"
"Je to možné," odpověděl po krátké odmlce. "Doufej, že ano."
"Prosím, pokusíte se udělat všechno pro to, aby ho splnil?"
Bezvýrazně se na ni chvíli díval, pak přikývl. "Je přesně," podíval se na hodinky, "jedna čtyřicet. Ve dvě čtyřicet tady buď budeš, nebo začnou popravy rukojmích."
"To mě skutečně necháte jít samotnou?" zeptala se nevěřícně. "Proč?"
"Jeho Veličenstvo chce živého a nepoškozeného Tomáše Braunera. Ty chceš bránit ty, co jsou s ním… a já nechci zbytečné ztráty. Vychází nám to docela dobře, ne? Takže ano, nechám tě jít samotnou. A ty se vrátíš a vrátíš se s ním."
"Jak můžu vědět, že mě nebudete sledovat?"
Pokrčil rameny. "Zdržuješ se, Kazimíro. Čas ti běží." Pak sáhl do kapsy a vytáhl z ní hůlku. Její hůlku, zatímco ta jeho byla stále kdovíkde zastrčená. "Nejspíš se budeš potřebovat přemístit, abys to včas stihla."


Přemístila se na druhou stranu, směrem k Žamberku. Chvíli šla pěšky, pak se znovu přemístila, tentokrát k Rokytnici, a napotřetí se ocitla - s třesoucíma se nohama a třeštící hlavou - zpátky, kousek od Mladkova, u Rostislavova pramene. Batoh s proviantem, který zde někdy před sto lety, v minulém životě, nechala, neviděla.
"Engorgio," zakouzlila přesto ke kameni, o nějž jej předtím opřela. Batoh se objevil a Kazi si ho hodila na záda. Byl ještě těžší než ráno. Chvíli pokračovala pěšky, na opačnou stranu, než vedla cesta k podzemnímu úkrytu, kde se skrývala nezávislá odbojová skupina, s níž se teprve nedávno Tomáš spojil, ale nezdálo se, že by ji někdo sledoval. A tak se naposledy přemístila.
Objevila se několik desítek metrů od třetího, utajeného východu z podzemního bludiště, krytého malým pěchotním bunkrem, kterému jejich přátelé říkali kdovíproč řopík, a pěšky k němu došla. Věděla, že nyní by už měla být pozorovaná a rukama udělala domluvené gesto potvrzující, že ji nikdo nesleduje či nevydírá. V řopíku si sundala batoh, přidřepla si na zem a odhrnula hlínu a smetí z kovové destičky. Vzala do ruky kámen a začala vyťukávat složitý rytmus. Pak se opřela o zeď a zavřela oči.
Neotevřela je, ani když se ve vchodu ukázal mudla, jehož jméno si nepamatovala. On však její ano, jak poznala z jeho nadšeného uvítání a jí se udělalo fyzicky zle. V hlavě jí hučelo, z častého přemísťování a z toho, že za chvíli uvidí Tomáše. A také ze zklamání, že o její zradě ještě nevědí, jak se děsila a jak doufala, protože to by z ní sňalo břemeno rozhodnutí. Jenže mudla namísto toho, aby ji na místě zastřelil, jak by si zasloužila, ji vedl s důvěrou dál a ona šla, protože co jiného můžete dělat než jít, když už se jednou vydáte na cestu?
"Čekal jsem tě dříve," podíval se na ni Tomáš s otázkou v očích a ona se musela podívat na něj a dělat, jako by se nestalo vůbec nic, třebaže od jejich posledního setkání skončil jeden věk a začal druhý, v němž už pro ni nebylo místo.
"Byla porada," odpověděl autopilot, který se usídli kdesi, kde dříve mívala srdce. "Potřebuju s tebou mluvit o samotě."
Muži okolo se smáli, jako by nevěděli, že oni všichni jsou už nejspíš mrtví, a ona následovala Tomáše, kterého ihned, jakmile osaměli, znehybnila. Chtěla zavýt, zarýt své nehty do tváří a skučet, třískat hlavou do zdi a drásat se, a plakat, plakat do vyčerpání, ale na to ještě nebyl čas. Ne, musela kráčet dál, protože čas neúprosně běžel, zbývalo už jen dvacet minut, než začnou vraždit první rukojmí, a ona nesmí dopustit už ani jednu zbytečnou smrt, pokud si má uchovat zbytky víry v to, že neudělala strašnou, nenapravitelnou a zbytečnou chybu.
Viděla otázku a zděšení v jeho očích, a rozhodla se mu přiznat, protože si zasloužil vědět, proč zemře, jenže teď ještě ne, nejdříve musí vyslat patrony, kde ksakru má nalézt šťastnou vzpomínku? Zavřela oči a vzala Tomáše za bezvládnou ruku a cítila jeho teplo, vůni, a připomněla si jejich milování, okamžik, kdy do ní vstoupil a ona zabořila dlaně do jeho vlasů a objala ho koleny a otevřela oči, aby ho mohla vnímat všemi smysly. Miluju tě miluju tě miluju tě, šeptala poprvé a naposledy a pak se jí podařilo vykouzlit tři stříbřité, vyčkávající lišky. A stále se nedívala do Tomášových očí, když pomalu a pečlivě vyslovovala varování, jež měli patroni donést do skrýší těch přátel, které prozatím nezradila, a které ještě zradí, protože tentokrát už nemají důvod nepoužít nitrozpyt, a ona byla strážkyní více než jednoho domu.
Zbývalo již jen deset minut, když přiznala Tomášovi, co udělala. Neprosila o odpuštění, protože je nečekala a nezasloužila si je, přinejmenším od něj ne. Nebyl už čas na to mu vymazávat vzpomínky, navíc ona na to nebyla příliš dobrá a mohla by nadělat více škody než užitku; tělo bez duše by určitě Gellert nepovažoval za nepoškozeného Tomáše Braunera.
Pak hůlkou vypálila do zdi nápis, že je úkryt prozrazen, uchopila Tomáše opět za ruku a přemístila se s ním zpět do Radbúzina domu v Mladkově.


Dívala se opět do zamračených černých očí svého bývalého profesora. Měřil si ji mlčky, jako by na něco čekal. A nezabránil jí mluvit.
"Splnila jsi, co jsi měla," řekl konečně. "A slyšela jsi, co řeklo Jeho Veličenstvo. Nemá v úmyslu tě zabít. Můžeš odejít, nebo se můžeš vrátit a vybrat si odměnu, což činí za těch dvanáct milion dvě stě tisíc -"
"Ne!" vykřikla a mimoděk se podívala do očí Tomáše, tak živých v jeho nehybném těle.
Byrtus nepatrně kývl hlavou a vyčkávavě se na ni díval. A ona konečně pochopila, na co čekal od chvíle, kdy se vrátila.
"Děkuju." Zavřela oči. Pak zašeptala: "Azъ na konîčinǫ."[1]

………

Praha; 25. května 2013

"Nevzpomínám si, že bych ti dal pokyn, že Domanskou můžeš nechat zemřít."
"Pak se omlouvám, pane," odpověděl s klidem, o němž nedokázal říct, zda je hraný či skutečný, Baltazar Byrtus. "Špatně jsem si vyložil tvé sliby té dívce. Měl jsem za to, že svou roli splnila."
"Slib červovi není slib," odpověděl co nejchladněji Gellert Grindelwald. "Nepochybně sis byl plně vědom toho, že nebyla řádně vyslechnuta."
"Nebyl v tom zlý úmysl," sklonil hlavu Baltazar Byrtus. Gellert z něj nespouštěl oči a přemýšlel, jestli si může dovolit zbavit se tohoto muže, který mu stál dosud zcela loajálně po boku a který za něj převzal všechny nudné a nepříjemné povinnosti spojené se správou ovládnutých zemí.
"Aspoň že se nevymlouváš, že jsi jí nestihl v tom zabránit."
"Je mi líto toho nedorozumění. Měl jsem za to, že máme jedenáct dalších a že už tedy nebude důležitá."
"Ty jsi ještě nemluvil s Benny?" zvedl obočí Grindelwald. "Přes veškerou snahu se jí nepodařilo z nich dostat vůbec nic o nikom, o kom bychom už nevěděli. A že se děvče opravdu snažilo. Chceš o tom slyšet více?"
Baltazar pokrčil rameny. "Netoužím po podrobnostech. Vím, jak vynalézavá dokáže být. Použila v zápalu plnění pracovních úkolů i nitrozpyt?"
"Měj k ní trochu pochopení… Byla to ona, koho se ti blázni snažili zaživa upálit, má právo na svou malou pomstu. A jistě, použila. Jak ona, tak i já osobně. Mají velmi přesně - a velmi selektivně vymazanou paměť."
"To jsem nevěděl. Můžu udělat něco, abych svou chybu napravil? Jistě si vzpomínáš, můj pane, že na domov mých rodičů tehdy zaútočili také, matka byla dokonce zraněna. Nemám důvody k nim být příliš vstřícný."
"O tom nepochybuji," udržoval stále přísný tón, ačkoli se už téměř rozhodl, že Baltazara postrádat nechce. Jenže tohle bylo skutečně za hranicí, a on to musel vědět už v tu chvíli, kdy jeho smysl pro čest zvítězil nad zdravým rozumem. Na druhou stranu právě Baltazarovo vlastní pojetí cti bylo to, co z něj dělalo tak loajálního - a tedy tak užitečného - služebníka. "Věděl jsi, že na tvůj dům zaútočila právě Domanská, k níž jsi naopak poměrně vstřícný byl?" dodal ledabyle.
"Ne," zachmuřil se Baltazar. "Ačkoli se obávám, že by to na věci nic neměnilo. Mám k tvým slibům příliš velkou úctu, než abych bral v úvahu osobní hledisko."
"Nebudeme se k tomu už vracet," mávl rukou Grindelwald. "Oceňuji, jak snadno se ti podařilo získat Tomáše Braunera."
"Děkuji," uklonil se lehce Baltazar. "Ten u útoku na dům mých rodičů nebyl?"
"To by přece na věci nic neměnilo," odpověděl Grindelwald s nádechem posměchu. "Jeho výslech ostatně nechávám na tobě. Benny jsem ho na hraní nedal. Je mudla a chci ho na soud způsobilého."
"Veřejný soud, rozumné," přikývl Baltazar, a jestli se mu ulevilo, nedal to nijak najevo. "Mudlovský?"
"Jak jinak. Proces s vůdcem teroristů, který ho ukáže jako nebezpečného šílence ochotného obětovat kohokoli ve jménu své soukromé představy dobra."
"To nebude těžké. Mám se do toho pustit okamžitě?"
"Nebuď tak netrpělivý," pousmál se Grindelwald, "dám ti na to celý týden. Jak jsi pokročil u Jednadvacítky? Mluví s tebou alespoň tvá rodina?"
"Osobně mi je zatěžko uvažovat o Branlinských jako o své rodině. Ale ano. Kontaktoval jsem je. A zranění matky našim obnoveným kontaktům pomohlo - minimálně jim dalo možnost jednat se mnou bez ztráty tváře. Myslím, že drahý prastrýc už své abdikace ze Starostolce lituje."
"Ne všichni se chtějí skrývat a ne všichni chtějí emigrovat."
"A ne všichni chtějí otevřeně vyhlásit tvou podporu."
"Po tobě chci, aby pochopili, že je čas se rozhodnout. Nadále nebudu tolerovat nic mezi tím. Nejenom u ctihodného rodu Branlinských. Jak jsi na tom se zásnubami sestry?"
"Je to na dobré cestě. Neměl jsem sice pocit, že by rodiče Dalibora Hronovice byli zvlášť nadšení, že jim Rosina namíchá jejich čistou slovanskou krev, ale nakonec se rozhodli tvářit, že je vlastně Branlinská, ne Byrtusová."
"Co bys na mém místě udělal se zatčenými?"
"Nejsem na tvém místě, pane," sklonil opět hlavu Byrtus.
"Ale no tak, Baltazare, pro tebe jsem Gellert. Tak povídej, nepochybně to už máš všechno rozmyšlené."
"To ty nepochybně také, Gellerte."
"Poslouchám."
Baltazar Byrtus chvíli přemýšlel, určitě chápal, že toto je zkouška. Grindelwald se pousmál. "Vždyť víš, jak moc si tě cením, Baltazare."
"Děkuji," přikývl. "Nepochybně jsi nezapomněl na slova volchva. Toho Vršovce."
Grindelwald neodpovídal a Baltazar Byrtus po chvíli pokračoval. "Chceš získat české země, skutečně získat a k tomu potřebuješ i Jednadvacítku, nebo aspoň její převážnou část. Jenže jich máš jen sedm - dobře, s mým drahým strýčkem Sezemou osm, s Hronovici devět. A ostatní mlčí. Navíc nesmíme zapomínat, jak úzce jsou všichni spřízněni. Pokud popravíš nezdárné ratolesti Kaplířových, přijdeš velmi pravděpodobně i o Jeníšky - paní Fidélia je kmotra Barbory Kaplířové a ve skutečnosti rod vede ona. Už mě požádala o setkání."
"Setkáš se s ní."
"A co jí řeknu?"
"Nezdržuj, nepochybně máš přesně promyšlené, co jí chceš říct."
"Zajali jsme nebo zabili syny a dcery osmi rodů. Ostatní vyčkávají. Od svého drahého prastrýce vím, že se na to dívají jako na mladickou nerozvážnost. Vzpour mladých proti panovníkovi v historii kouzelnických rodů najdeš dost. Pořád to zůstává jen na nejmladší generaci, stále je ještě můžeš získat." Baltazar Byrtus se odmlčel a Grindelwald na něj bez hnutí hleděl. Ne, nebude mu to zjednodušovat.
"Navíc se podle všeho ani jedna z dívek nedopustila žádné vraždy."
Grindelwald mlčel.
"Navrhuji popravit Lukáše Čarka a Jaromíra Žita. Ihned. Dát najevo, že o nich vyjednávat nehodláš."
Grindelwald stále nedal nijak najevo, co si o Byrtusově návrhu myslí.
"Samozřejmě také Ondřeje Nováka, ten nás jako mudlovský šmejd nemusí zajímat."
Grindelwald stále nepromluvil.
"A vyžádat si přísahu věrnosti výměnou za domácí vězení ostatních. Deset let by mělo stačit. Neporušitelný slib věrnosti mužů i žen."
Grindelwald konečně přikývl a vstal. Došel k psacímu stolu, vzal pergamen a pero. Pak další a další. Dekrety vlastnoručně podepsal a připojil královskou pečeť. Pak se vrátil ke svému pobočníkovi a podal mu je.
"Jmenovací dekrety do Starostolce. Včetně jednoho pro tvého prastrýce, který se ho tak neprozřetelně zřekl. Doufej, že mě nezklame."
"Ano, pane," polkl Baltazar Byrtus.
"Patnáct let domácího vězení pro ty děti. Neporušitelný slib všech členů rodů starších jedenácti let. Celé Jednadvacítky, tedy i těch, jejichž nezdárné ratolesti se na té dětské hře nepodílely. Soud nad Čarkem, Žitem, Novákem a Luborem Boreňovicem - ten ve svých třiceti letech představu naivního dítěte už skutečně nesplňuje - bude nejpozději zítra. Členy senátu budou jen lidé z Jednadvacítky - zejména tvůj drahý Sezema. Každý týden bez dohody bude znamenat popravu dalšího, pořadí navrhni ty podle důležitosti jejich rodin."
"Předpokládám, že rukojmí propouštět nebudeme."
"Tak proč se na to ptáš?" zeptal se Grindelwald netrpělivě. "Jdi už, Baltazare. Máš mé požehnání a důvěru."




[1] Jsem na konci. (staroslověnsky.)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama