28. 1 Žabí král

14. ledna 2018 v 21:11 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Je tma, v níž ptáci bez peří
klovají zobáky mršiny koní
a těla vojáků, padlých v boji
o zbytek světla.

Je tma, v níž stěží uvěřit,
že květina, kvete-li, voní
a lvice ve znaku, dávno je po ní,
bouře ji smetla.

Kdo nedrží krok, ať padne,
tma je trest pro ty, co nechali
za dne své oči slepnout.

Je tma a kolem nic není,
snad jenom v místech,
kde dřív byla víra,
cosi jiskří a síly sbírá,
když spolkne to žába.

Žába, co ve tmě zuby cení,
v místech, kde pramení voda čirá,
nechá tě hodiny žízní zmírat
a prstíčkem hrabat.

Kdo prosí ji o milost,
toho má v moci
jak lacinou děvku,
zlomenou v bocích.

Pak, až slunce zčernalé,
opře se poprvé
naplno do skal,
se zatřpytí naděje
v troskách
a navěky zhasne ve tmě.

Slizké jak hlava krále
jsou praktiky žabího vojska,
zas budem ropuchy na tváře bozkat,
řka jednohlasně: Veď mě!

Přijímám prohru,
stavím se k ní čelem,
buď jak buď, jsem uvězněn v cele
-kvákám.

Se smolnou pochodní
a ksichtem z gumy,
dělám to, co nejlépe umím
-kvákám.

Tomáš Klus

Písničku si můžete pustit zde.



"Čest národa, a tedy i armády žádá, aby se každý jeho příslušník a tím méně už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor. Všichni, kteří se nechali a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni před vojenský soud." Generál Vojtěch Luža, 1944.



Mladkov, a také Praha; 23. května 2013
Zavázala batoh s proviantem, naposledy se rozhlédla po kuchyni a bez dalšího váhání sáhla po klice dveří.
"Mohla bys počkat na Vojka, jeho tvář mudlové neznají," ozval se dívčí hlas shora.
"Ten přijde až odpoledne. Půjdu lesem, takhle ráno potkám maximálně lesní dělníky. A je mlha."
"Vždyť Tomáš se má vrátit už zítra," pousmála se, ale jinak nic nenamítala.
Dívka si hodila na záda těžký batoh a vyšla z domu. Neotáčela se, jen sklopila hlavu, přetáhla si přes ni kapuci mikiny a rychlým krokem zamířila ven z vesnice. V mlžném oparu zněly její kroky tlumeně, v osamělé krajině působila jako z jiného světa. Vklouzla do lesa a stále nepotkala nikoho, dokonce ani lesní dělníky. Přesto se nezdržovala, pokračovala rychle a rozhodnutě. Zastavila se až u pramene knížete Rostislava. Teprve tam těžký batoh položila na zem pod kvetoucí divokou třešeň, které nevěnovala pozornost, snad ji v mlze ani neviděla. Napřímila se. Dýchala zrychleně, sundala si kapuci a z čela si otřela pot; vojenskou bundu, kterou nosí trampové a ti, co si hrají na vojáky, si však nerozepla. Několik minut se dívala na cestu vedoucí dál do lesa. Kdyby pokračovala, došla by k Vysokému kameni, a pak dál k vojenským bunkrům z dob minulé války. Po chvíli se odvrátila, sklonila se k prameni, v němž si opláchla obličej i dlaně, pak se napila a z rukávu vytáhla hůlku.
"Deferzo," zamumlala a batoh zmizel.
A pak zmizela i ona.


"Vrať mi hůlku," neotočila se od okna Doubravka.
"To nejde, pochop to."
"Ty přece víš stejně dobře jako já, co musíme udělat."
"Ty přece víš stejně dobře jako já, že to nemůžeme udělat."
Pokrčila rameny a pokračovala v hypnotizování kvetoucího svahu. Jarek si poprvé uvědomil, že je jaro, a nadechl se. Žije. A byl by rád, kdyby to tak zůstalo. Byla to ostatně jeho povinnosti, proč to Doubravka nechápe?
"Nemůžeme přistupovat na jeho hru."
"Nemůžeme si to vzít na svědomí. Řekni mi, Jarku, smrt kolika nevinných lidí jsme zavinili za ty dva dny, co mě tu vězníš?"
Otočil ji násilím k sobě a chvíli držel její tváře v dlaních. Vpíjel se do hnědých očí, jindy tak laskavých, a hledal v nich pochopení. "Doubravko," nadechl se odhodlaně a pustil její hlavu. Okamžitě se odvrátila a prázdný pohled jí sklouzl zpět ke kvetoucím hlohům. Nechal ji být a vypočítával jejím zádům: "Zaprvé, my jsme to nezavinili. Na našich rukách jejich krev není, jsou to Jeho, jejich rozhodnutí, jejich zločiny - a mají toho na svědomí mnohem více. Za druhé, ti lidé nejsou nevinní. Každý jsme odpovědný, každý máme povinnost bojovat proti zlu, pokud se nemáme stát jeho součástí. A oni se rozhodli být slepí - a pak jsou vinni svou slepotou. Anebo chtěli bojovat, a možná i něco dělali, kdoví… ale pak jsou vinní stejně jako my, když chceš to, co děláme, nazývat vinou. A za třetí - nevězním tě. To nebylo jen moje rozhodnutí."
"Jen," odfrkla si. "Jarku, co si to namlouváš? Ti lidé se jen rozhodli přežít, to není zločin."
"Ti lidé se rozhodli nevidět, jak jejich sousedy vraždí," řekl přísněji, než chtěl, řekl více, než si ve skutečnosti myslel. Jenže jakmile ta krutá slova byla venku, tak byla skutečnější, stávala se pravdou, a on si uvědomil, že by na nich neměnil vůbec nic.
"Byly mezi nimi děti," řekla hlasem odsuzujícího soudce. "Kolik jich zemřelo?"
"Nevím," přiznal po chvíli.
Několik okamžiků jej pozorovala, než pomalu přikývla. Netušil přesně, co tím přikývnutím myslí, jen mu bylo jasné, že to nebylo znamení souhlasu. "Dostala jsem dopis. Od Něho."
"Šimona taky," přikývl. Ten dopis, o kterém jim Šimona - na rozdíl od Doubravky! - hned řekla, jej předevčírem vyděsil. Ale pokud by skutečně nesly tu mudlovskou stopovací vymyšlenost, o které jim před časem vyprávěl Tomáš, tak by je už měli. Šimona si myslela, že jakákoli mudlovská technika u soví pošty nemůže fungovat, protože sovy jsou magická stvoření a necestují ve viditelném světě. Něco na tom bylo, jak jinak by dokázaly vždy najít adresáta, aniž by se musel obtěžovat se psaním adresy? Anebo stopovací mudlovské hračičky, stejně jako stopovací kouzla, rušilo Fidélio; ty řeči o meziprostoru, které jim kdysi říkala Všetečková, nikdy moc nebral.
"Jsem rád, že jsi mi o něm řekla. Ale uvědomuješ si, že nemá smysl očekávat, že splní cokoli z toho, co slibuje? Uvědomuješ si to?!" Doubravka neodpovídala, jen hleděla do prázdna kvetoucího křoví.
"Šimona má stejný názor jako já."
"Je to nesmysl!" vybuchl. "Jak si to vlastně představujete? Půjdeme tam, pěkně pozdravíme a vzdáme se. Fajn. Co dál?"
"To už není naše odpovědnost."
"A v tom se právě pleteš!" Rozčileně vstal a začal přecházet po podkrovním pokoji. "Strašlivě se mýlíš. Ve všem. Že je můžeme zachránit. Že naše smrt cokoli změní. Že to tím končí, že tím naše odpovědnost skončí. Že je to správné, oběť pro záchranu druhých. Není, stokrát není!"
"Proč?"
"Vždyť jsem to právě řekl!"
"Neřekl. Proč by nebyla naše oběť správná? Udělali jsme, co bylo v našich silách. Ukázali jsme, že je možné bojovat, že jim neprojde všechno. Ukázali jsme, že náš národ nesouhlasí s tyranií, že odboj existuje, že Češi jsou oběťmi, ne viníky. Nejsme v tom už sami, jsou další, kteří budou pokračovat. Jenže naše tváře jsou teď notoricky známé, poznali by nás nejspíš i děti ze školky. Magicky se maskovat je kontraproduktivní, takže tu můžeme jen trčet a nechat ostatní, aby se o nás starali. Jsme teď už jen břemenem pro ty, co můžou pokračovat. Břemenem a nebezpečím, a nejen pro ně. Jde proti našim rodinám - ano, i protivná Agáta je moje příbuzná, a její smrt nechci mít na svědomí."
"Nebudeš ji mít na svědomí."
"To nech na mém svědomí. Beze mě by jí nic nehrozilo." Konečně se odvrátila od okna, postavila se proti němu a z očí jí zmizela letargie. "On ví, odkud pocházíme. Živelné katastrofy, teroristické útoky… přesně cílené, tak, abychom věděli proč. Vždyť ani ten dopis by nemusel posílat, nejsem hloupá. A pokud chceš mluvit jen o vyšších cílech… - já tomu přece věřím, Jarku, jinak bych to dávno vzdala! Ale i když to beru z tohohle hlediska, tak jednoduše našim cílům už neprospíváme."
Nemohl z ní spustit oči. Byla ve svém rozhořčení tak přesvědčivá! Jak mohl tak dlouho nevidět, jak krásná je? Jenže jeho láska k ní nic neměnila na tom, že neměla pravdu.
"Nejde přece jen o nás," pokusil se jí to znovu vysvětlit. "Víme o dalších, i o těch, o kterých nevěděl ten sketa Zbyněk. Přes nás dokáže zničit celou síť. Máš pravdu, že na nás odboj nestojí. Počítám s tím, že kdykoli můžu umřít, ne že bych chtěl… ale počítám s tím. Rozhodně to nemíním vzdávat. A rozhodně přitom nemíním ohrozit ostatní."
"Ostatní už ohrožuješ. Řekni to přesněji - nechceš ohrozit své přátele, několik desítek lidí, které znáš, a ohrožujeme tím tisíce, možná desetitisíce jiných, které většinou neznáš, nebo ne příliš dobře. Jenže naše životy nejsou cennější než jejich."
"V tom se mýlíš, Doubravko. Jsou."


Ocitla se v Jelením příkopu pod kvetoucím stromem a kolem ní se rozezvučely alarmy. Sledovala, jak se k ní blíží několik mužů s vytaženými hůlkami. Sklonila se a tu svou pomalu položila na zem. Pak o několik kroků ustoupila a zvedla ruce nad hlavu.
První tři z mužů k ní doběhli.
"Ty vole, Rabane, to je ta kurva Domanská!" vykřikl jeden z nich a radostně ji srazil pěstí k zemi.
Nebránila se.
A pak do ní začal kopat, zatímco jeho druzi ji magicky spoutávali.
Z úst vyplivla vyražený zub, ze zlomeného nosu jí crčela krev. Rozkašlala se. Pak zavřela oči.
Někdo, snad právě Raban, její krvácení zastavil. "Neblbni, vole, máme ji dovést nepoškozenou."
Muž si ještě jednou kopl přesně mířenou špičkou okované boty do čéšky. Pak přestal. A ona ztratila vědomí.


"Vrať mi moji hůlku."
"Nejde to, Doubravko, prosím, pochop mě."
"Víš vůbec, jak moc mě bolí tvoje nedůvěra?"
"Ano. A vím, že jsi vedená těmi nejlepšími úmysly. Jenže tady nejde o mě a tebe, mám povinnost nás všechny chránit před tvým neuváženým rozhodnutím. Zkus pochopit i ty mě."
Zavrtěla hlavou. "Nikdy jsem neměla v úmyslu vás zradit. I proto tak bolí, že mi nevěříte. Ale udělám všechno pro to, abych tě… abych vás přesvědčila."
"A když nepřesvědčíš? Co uděláš pak?"
"To, co vždycky. Podřídím se rozhodnutí většiny. Jarku, tohle přece není poprvé - kolikrát jsem s váma nesouhlasila a kolikrát jsem pak neposlechla?"
Chvíli přemýšlel, pak vstal a vyšel z místnosti. Po několika minutách se vrátil a podával jí hůlku z březového dřeva. "Máš pravdu. Půjdeme dolů?"
"Budu vás přesvědčovat."
"Jak si přeješ," přikývl vážně. "Dole k tomu bude skvělá příležitost. Jsou tam všichni. Teda kromě Kazi, ta šla odnést proviant Tomovi a klukům v pevnosti. Ale tu stejně nepřesvědčíš."
"Třeba ano."


Lékouzelnice dokončila hojící kouzla a magicky dívku očistila. Pak jí do žil vpravila posilující lektvar a přejela nad ní dlaněmi.
"Je v pořádku, pane. Každou chvíli se probudí, nebo se spíše už probudila. Má hodně tuhý kořínek. Budete mě ještě potřebovat?"
"Teď ne, Almo. Buď ale připravená za dveřmi."
Žena odešla, a dívka stále ležela bez hnutí. Víčka držela pevně zavřená, až příliš, než aby byla v bezvědomí. Do bledých tváří se jí vracela barva a život. Baltazar si povšiml, že se oči pod víčky pohnuly a že dívka je ještě pevněji sevřela.
"Vítám tě, Kazimíro. Dlouho jsem tě neviděl."
Dívka stále předstírala bezvědomí. Ne že by to nechápal, ale nebylo v zájmu ani jednoho z nich marnit čas. Jorik se na něj tázavě podíval, Baltazar jen zavrtěl hlavou.
"Otevři oči a posaď se. Joriku, Guntrame, pomozte našemu hostu do křesla."
Kazi se nebránila, oči však stále neotevřela. Nepokusila se ani promluvit, zatímco ji Jorik poutal ke křeslu; ne že by se jí to podařilo, podruhé už stejnou chybu neudělají.. Zbytečně pevně, pozoroval Baltazar řemeny zarývající se do dívčiných paží.
Posadil se naproti ní. "Podívej se na mě, Kazimíro. Musíme začít pracovat. Oba přece víme, proč jsi sem přišla."
Kazi se na něj konečně podívala. Její oči byly přesně tak zelené, jak si je pamatoval; kdysi se mu tahle hnědovláska plná života docela zamlouvala. Jenže se svou studentkou by si nikdy samozřejmě nezačal, navíc - Kazi byla života plná až příliš. To už ovšem neplatilo, nyní byly její oči vyhaslé.
"Chvíli ti ještě nedovolím mluvit. Víme sice oba, že by tvá cesta sem byla zbytečná, kdyby ses to teď rozhodla skončit, ale nechci, abys udělala hloupost. Odpovídej mi přikývnutím nebo zavrtěním hlavy. Rozumíš mi? Můžeš se soustředit?"
Kazi přikývla.
"Jsi strážkyní Fidélia?"
Kazi přikývla.
"Jsou v tom domě ti, kteří zavraždili Dandu?"
Kazi opět přikývla.
"Dobře, to nám situaci dělá jasnější."
"Proč jí vlastně nedáš Veritasérum, Baltazare?" zeptal se Guntram.
Baltazar se na něj s nevolí podíval. Tohle jim přece vtloukal do hlavy tolikrát. Ještě že Guntramovo zasnoubení s Rosinou zrušil, takového hlupáka si jeho sestra nezaslouží. "Fidélio můžeš prozradit jen dobrovolně, pokud to má fungovat. Veritasérum ani nitrozpyt není dobrovolné prozrazení. Učivo šestého ročníku."
"Ano, pane profesore," zazubil se Guntram.
Baltazar se od něj odvrátil a znovu pozoroval Kazi.
"Zapamatuj si jednu věc, Kazimíro. To, že máme tebe, na věci nic nemění. Uvědomuješ si to?"
Kazi přikývla.
Baltazar vytáhl hůlku: "Dicere. Poslouchám."
"Chci mluvit s Gellertem Grindelwaldem. Nikomu jinýmu to neřeknu."
Baltazar vážně přikývl. "Chápu. A nemáme moc času, pokud máme společně dosáhnout našeho cíle, takže to nebudeme zdržovat. Guntrame, dojdi pro Jeho Veličenstvo."


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama