27.3 Česká krajina

17. prosince 2017 v 21:19 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Mladkov; 21. května 2013

Kazi zavřela oči a znovu je otevřela. Dopis na jejím klíně stále ležel, stejně jako vrásčitý, od tabáku lehce zažloutlý prst s prstenem, který nosila její prababička a pak jej zdědil otcův bratranec, nejstarší člen rodu. Zůstali v Čechách, sice skryti, ale… zřejmě věřili nepravému. A nevěděla, jestli má být ráda, že nedostali otce a matku, nebo zda má cítit vinu a zoufalství za to, že mají strýčka Gordena a nejspíš i nesmírně hodnou a trochu bláznivou tetu Pěvuši a jejího bratra, kterého snad nikdy ani neviděla, a jejich syny a snachy a vnuky… Mají i děti. Co s nimi dělají? Co s nimi hodlá udělat? To v dopise nebylo, nebylo v něm, ani co její bývalý spolužák hodlá udělat s dospělými, nebylo v něm vlastně téměř nic…
"… ty přece víš, že hra skončila. Pro vás všechny. Ty víš, co máš dělat, má milá Kazi. A pokud uděláš to, co je hodné úcty, budu s tebou zacházet s úctou. To ti slibuji. Z Fulneku zdraví tvůj G.," přečetla si znovu závěr dopisu i s protivně vykrouženou, okrasnou iniciálou a znovu zavřela oči.
Tohle přece není její odpovědnost. Ona svým vzdáleným příbuzným, které téměř neznala, jejichž pouto k ní bylo tak slabé, že nepovažovala za nutné je ani varovat… ne, to není její vina. Každý si neseme své hříchy, v tom máš pravdu, Gellerte, ale právě od tebe to zní tak cynicky, že se mi zvedá žaludek. A cokoli říkáš ty, není pravda, nesmí být pravda, ať se sebevíce jako pravda tváří a ať mé srdce říká cokoli. Jsi had, Gellerte, a já tě nenávidím, s celou tvou krásou, nabubřele na odiv stavěnou skromností, tvým přesvědčením, že tvá pravda ospravedlňuje vše, cokoli, jakékoli zločiny, které uděláš. Ano, neseme si své viny, ale tvé viny jsou nesouměřitelné, někdo jako ty vůbec nemá právo připomínat druhým jejich svědomí - víš ty vůbec, co to slovo znamená? Ano, víš, protože s ním velmi dobře umíš pracovat u druhých, aniž by ses s ním sám zatěžoval.
Teta Pěvuše je hloupá, bláznivá, a veskrze neškodná, její dcery jsou povrchní a pitomé. Nikdy by proti tobě nešly, nikdy, slyšíš? Dokonce ani když je teď pustíš, nebude to pro ně důvod k pomstě, jen zalezou, schovají se a přežijou. Ty to víš, Romane, Gellerte - jakékoli jméno užíváš, budiž prokleto! - jsem si jistá, že to víš, jenže to mi rozhodování vůbec neulehčuje, a i to víš, bastarde! Buď zatracen!
Zaťala pěsti a otevřela oči, aby si znovu přečetla výsměšně a krutě zdvořilý dopis, jenže ten se před jejíma očima sám od sebe začal obracet v prach a za chvíli po něm nezbylo vůbec nic. Už muselo být po půlnoci a Tomáš by měl jít spát, ale nešel a ji náhle přepadl strach, že se stalo něco dalšího, něco hrozného, jestli tedy může být něco strašnějšího, než že se Jeho Veličenstvo chystá zavraždit všechny její příbuzné, které najde a které ještě nezavraždilo, pokud mu nevydá sebe - a nejen sebe, nepochybně. Anebo by mu to stačilo? Ta představa ji roztřásla, protože byla tak reálná, a tím děsivá: zemřít, aby oni mohli žít, a přitom neohrozit jiné… Tohle je to, co po ní chce? Ne, to by bylo příliš jednoduché, nenamlouvala si, že se spokojí jen s ní, a on teď ví o jejich obraně a zabrání jí v ní, on chce všechny, to by bylo jasné, i kdyby to v dopise nenaznačoval.
Přehodila si přes ramena vlněný šátek a tak, jak byla, v noční košili, sešla z podkrovní ložnice do síně roubenky.
Seděli tam snad všichni, hlava na hlavě těsně před televizí a poslouchali s napjatými výrazy mimořádné noční zprávy. Došla blíže, z dusivého ticha bylo jasné, že se stalo něco důležitějšího, než odpolední zasnoubení Jeho Veličenstva s nějakou Polkou.
A ona se snažila pochopit, co se stalo, a opravdu to mohlo být ještě horší, a tedy to ještě horší bylo a jí došel význam Gellertových slov na rozloučenou. V uších jí hučelo a kolem ní kroužila slova o Richterově škále, o tryskající vodě a stovkách mrtvých a o propadlých budovách, o neočekávané, nepravděpodobné síle a o zničeném zámku, jehož skryté křídlo stále patřilo kouzelnické větvi rodu Čejků, z něhož pocházela bláznivá teta Pěvuše. Žije ještě? A třeba by zahynula tak jako tak - a tak jako tak by to byla její vina, protože tohle nebyla přírodní katastrofa, jak tvrdil ten hloupý mudla na obrazovce.
A zprávy o katastrofě vystřídal vstup s portréty Tomáše, Jarka, Lukáše a Šimony, Doubravky a Elišky a Bohdanky a také Ariho a samozřejmě i jejím; tváře nebezpečných teroristů, kteří jsou hledaní za bombu umístěnou ve kbelské škole, nejspíš právě té, kterou jako dítě navštěvoval Tomáš. A ona tam stála, neschopná nejen slova, ale ani myšlenky, dokonce ani pocitu viny, protože tohle bylo příliš, jen v ní něco pomalu umíralo, když do hukotu, v němž se koupala jako v mlze, vpadl ostrý hlas Doubravky Pohanové, který vyjadřoval to, co ona sama se děsila i jen pomyslet pomyslet, natož vyslovit.
"Končíme! Slyšíte?! Tohle si přece na svědomí vzít nemůžeme!"

………

Pražský hrad; téže noci

Za Salomeou se dostal až nad ránem. Tedy přesněji, na Salomeu dostal chuť až nad ránem, protože do té doby měl dost práce ve Fulneku a také při nočním tahu s Baltazarem a mnoholičným lektvarem vykřičenou Stodolní, která ho lehounce zklamala, protože se je nikdo nepokusil napadnout. Ale i tak to bylo milé, Baltazar se uvolnil a po dlouhé době viděl jeho oči jiskřit a slyšel ho se smát, a dokonce zpívat. Zpíval čistě a znal neskutečně písniček českých, německých i polských, a - což ho skutečně překvapilo - uměl i ty, o nichž byl přesvědčen, že jsou zapomenuté. A ke svému štěstí je skutečněuměl. Připadal si jako za starých časů, tedy jako za ještě starších časů, třebaže Baltazar Stielmanna samozřejmě nahradit nemohl, na to byli příliš jiní. Ve skutečnosti byl Baltazar nepochybně lepší, alespoň pokud šlo o inteligenci a schopnost sebeovládání, a zdál se i stejně oddaný - jenže jeho loajalita byla jeho rozumových rozhodnutím, z čehož Stielmanna nikdy nepodezíral. Co však Baltazar udělá, až mu rozum poradí něco jiného?
Jenže dnes v noci Baltazar zářil, připíjel na novou královnu a císařovnu v jedné osobě a náhodní hosté se k němu přidávali a Baltazar platil všem přípitky, jako by to byl on, kdo se chystá ženit, a díval se podezíravě na kohokoli, kdo by snad o svaté Ludomiře chtěl poznamenat něco špatného.
K tomu se bohůmžel nikdo neměl, takže alespoň on poznamenal, že se mu budoucí královna zdá poněkud prostoduchá, byť nepochybně miloučká. Baltazar se na něj na okamžik podíval způsobem, nad nímž se ještě bude muset zamyslet, a pak se rozesmál, jako by řekl dobrý vtip. Jenže on si nebyl jist, jestli to byl vtip, protože ačkoli byla okouzlující, tak jí chyběl oheň Judity i inteligence Jenůfky nebo Melánie. To nebylo na škodu, nic z toho, vlastně přesně naopak. Baltazar měl pravdu, jak jinak, když Baltazar měl vždycky pravdu. Pannu Grodzkou Baltazar zvolil skvěle. Čistokrevná, slovanského rodu, dcera národního mučedníka a jako bonus královské krve. Alespoň toto bylo zábavné, a ještě zábavnější bylo pozorovat touhu její matky; tyhle absurdní situace jednoduše miloval.
Byla to krásná noc, se vzrušujícím zakončením se zachovalou, vášnivou, byť poněkud teatrální Polkou, třebaže - a to si musel přiznat - ho už začínala nudit. Ostatně jeho zasnoubení je dost dobrý důvod, proč vztah ukončit. Vlastně by to měla navrhnout sama.
"Czy to grzech, Gellercie, że cię tak kocham…? Ne, prosím, mlč, já vím, že bych neměla," pokračovala polsky, "a pokud už, tak bych ti to neměla říkat… je to hloupé, je to špatné, tak brzy po smrti Ludziwoje, a dokonce po vašem zasnoubení… a rozhodně netaktické… ale… já ti to musím říct, jednoduše musím. Jsi to nejkrásnější, co se mi v životě přihodilo, víš? Navíc v okamžiku, když jsem myslela, že nic takového mě už nepotká. Miluji tě k zbláznění, miluji tvé ruce, tvé oči, tvá ústa - víš vůbec, jak krásná máš ústa?" blábolila a on zavřel unaveně oči. "Možná jsem naživu jen kvůli tobě, a kvůli Wielce, samozřejmě, ale… měla jsem po smrti Ludziwoje pocit, že už můj život skončil, že mě už nic dobrého nečeká, a pak jsi přišel ty… Je to hřích, já vím, ale je to i život. Dal jsi mi život, a já bych pro tebe udělala cokoli na světě."
Salomein monolog ho začínal nudit, ale při její poslední větě zbystřil. Otevřel oči a líně se pousmál.
"Dalas mi svou dceru. Budeš matkou císařovny, má drahá. Nežádám po tobě víc."
"Budeš k ní dobrý? Prosím, slib mi to!"
"Musím ti to slibovat?"
Zavrtěla hlavou. "Věřím ti. A jsem šťastná, že se jí dostalo takové pocty. Jen… poté už… pak už to nepůjde, je to tak?" její hlas zněl zoufale, jako hlas topícího, kterému dochází, že prám, kterého se z posledních sil drží, mu uniká zpod rukou.
"Je mi to líto, moje drahá, ale obávám se, že máš pravdu," pohladil ji po nahé paži. "Po svatbě už… promiň. Pokusím se ti to nějak vynahradit."
"Vynahradit?" hořce se zasmála a oči se jí začaly lesknout. "Jak mi chceš vynahradit sebe? Víš vůbec, jak jsi úžasný?"
To samozřejmě věděl, přesto se jen skromně pousmál a zavrtěl hlavou. "Nevím. A… jedné věci nerozumím. A nechtěl bych, aby mezi námi zůstalo cokoli nevyřčeného a nedořešeného, vždyť si máme být ještě bližší, než jsme si teď." Sledoval, jak se jí po tváři kutálí první slza. "Ty víš, kdo jsem a kým jsem byl. Z čeho mě vinili. A co jsem udělal."
"Samozřejmě," přikývla krátce.
"Jsi Polka. Nikdy jsi tuto otázku neotevřela."
"Ne. Není pro mě důležitá."
"Proč?"
"Jsem Slezanka," zvedla hrdě hlavu. "Z rodu slavného Huona von Sagar… Mému dědečkovi tvé plány nebyly ani zdaleka cizí. Myslela jsem, že to víš."
"Myslel jsem, že jsi z rodu Golycinů."
"To se přece nevylučuje. Kdo si myslíš, že získal Ludziwoje pro tvou podporu?" pousmála se a odvrátila se.
Chytil ji kolem ramen a pohladil jí po tváři. Byla už úplně mokrá.
"Promiň. Nechtěl jsem ti ublížit," řekl tiše.
"Neublížil, právě naopak," dokázala se přes slzy usmát. "Neřekla jsem to před chvílí?" Vstala a začala se oblékat. Pak se k němu otočila, již opět klidná, jen oči měla červené. "Nemusíš si dělat starosti, můj milý. Mám přece Wielku."
"Jistě, máš ještě Wielku," přikývl Grindelwald zamyšleně. Ovšem s tím se nepochybně dá něco dělat. Je na čase zjistit, zda Parricida ještě žije.

Poznámka: Možná vám je povědomé jméno Huon von Sagar, možná ne - to bude záležet na tom, jestli jste četli Husitskou trilogii Sapkowského. Jestli si ho vymyslel, nebo pátral v pramenech (což docela často Sapkowski dělá), jsem nezjistila. Ale záleží na tom? Ostatně si už dlouho myslím, že Sapkowski, stejně jako Lukjaněnko, jsou motáci.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 HectorLof HectorLof | E-mail | 15. dubna 2018 v 4:58 | Reagovat

*
*
Pictures, images and Video  3 -5  -7 -9 -12 _15 years P0rno
*
Download here: Link1: http://minurl.ru/64o7N
Download here: Link2: https://go2cut.ru/ae5
*
*
*
*-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama