24.2 Lord, Help the Poor and Needy

29. července 2017 v 19:35 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Sídlo rodiny Scamanderů, Ashfordský okres, Kent; 12. května 2013

Domem se rozléhal gong dávající všem - tedy madam Salusii a panu Scamanderovi, a Rolfovi - a možná i jí, o čemž docela pochybovala - najevo, že je čas oběda. A ona ho ignorovala, ne poprvé, ale poprvé v neděli; možná to byl větší prohřešek, jenže to ji nezajímalo.
Namísto oběda a zdvořilého rozhovoru, z něhož se jí stahoval žaludek, zamířila do knihovny, jediného místa v tomto děsivě dokonalém domě, kde se po odjezdu Wolfrica cítila dobře. A za chvíli uslyšela téměř nepatrné zaklapnutí dveří, jako vždy.
"Birdie, nemám ještě hlad, věnuj se raději madam Salusii."
"Madam Salusii se budeme věnovat společně, Mai," uslyšela namísto pištivého hlasu toho ušatého stvoření nesrovnatelně příjemnější hlas Rolfa Scamandera. Zvedla hlavu a zamračila se na něj.
"Neměl bys mě tak překvapovat. Není to nezdvořilé?"
"Nezdvořilé?" protáhl. "Pokud chceš hovořit o nezdvořilosti, tak bychom mohli začít u těch obědů, co je vytrvale vynecháváš. Dost těžko v tom nevidět záměr, Mai, a to je nezdvořilé vůči lidem, kteří tě bez otázek přijali pod svou střechu."
"Necítím se s nimi dobře," zamumlala v obraně, ale hned zvedla hlavu. Ona přece není tím, kdo by se měl za cokoli omlouvat. To oni se chovají špatně k ní, a ona má právo se jim vyhýbat. "Kvůli nim. Ostatně, tak docela bez otázek to nebylo. A já k nim zdvořilá jsem."
"Přesněji řečeno byla jsi. Dokud jsi je potkávala. Kolik dní jsi neviděla ani Salusii, ani Brandona?"
"Není mi s nimi dobře."
"To jim s tebou nejspíš taky ne," měřil si ji. "A přesto tě zdvořile prosí, abys byla tak velmi laskavá a strávila nedělníoběd s nimi. Mimochodem, nejspíš tě to až tak nezajímá, ale je tu na návštěvě lord Sewalis. Můj a Brandonův strýc, člen Starostolce. Tušíš, co je Starostolec?"
Mai přikývla, hrdlo se jí sevřelo. Připadala si jako dítě, malé, hloupé děcko. A sama nevěděla proč, ale před Rolfem si připadat hloupě nechtěla. Sklopila hlavu.
"Hlavu vzhůru, děvče. Jsi Scamanderová, tak se podle toho chovej. Nenech si od nikoho namluvit, že jsi horší, ať už z jakéhokoli důvodu. Přinejmenším nejsi vlkodlak."
Podívala se na něj, usmíval se. Měl uklidňující úsměv. "Nejsem vhodně oblečená."
"To je to nejmenší," namířil na její legíny s pohodlnou Wolfricovu košili hůlku a změnil je na hedvábný nebesky modrý hábit lemovaný stříbrnými ornamenty. "Rodinné barvy. To strýček Sewalis ocení. Přes oběd to přeměnění bez potíží vydrží, pak bys ale měla zauvažovat o změně šatníku. Doprovodím tě zítra k madam Malkinové."
"Proč? Bude sem snad strýček Sewalis chodit častěji?" ušklíbla se.
"To ani ne. Ale jako doprovod britského kouzelnického konzula v Moskvě musíš mít vhodnou garderobu."
"Prosím?" vytřeštila na něj oči.
"Budu ve středu oficiálně jmenován. Během dvou týdnů odjíždím. Wolfric mě požádal, ať na tebe dohlédnu. Oprav mne, jestli se mýlím, ale mám pocit, že tu nejsi šťastná. Tak jsem se rozhodl na tebe dohlížet osobně v Rusku. Jestli s tím nesouhlasíš, stačí říct."
"Souhlasím," vyhrkla.
"Skvělé. Takže zítra začneme šatníkem a pak se začneš učit. Je toho hodně, co musíš zvládnout."
"Celé dny se tu učím!" bránila se. "Je tu skvělá knihovna."
"To je. Tak jdeme oznámit tu šťastnou novinu drahému Brandonovi a Salusii?" došel až k ní a natáhl k ní ruku.
Mai se usmála a jeho ruku přijala.

………

Magadanská oblast, Olský distrikt; téhož dne

Začínalo jaro. Dokonce i zde, v lesích Dálného východu už denní teploty několik dní po sobě neklesly pod bod mrazu; povzbudivé. Přežili zimu. A to nebylo vůbec samozřejmé, protože nic, vůbec nic z toho, co četl, co slyšel nebo co viděl, co si kdy myslel o sobě, o ostatních, o celém světě, ho nemohlo připravit na beznaděj a lezavou, všudypřítomnou, bolavou zimu, jimž čelili.
Přes absurdnost samotné cesty do vyhnanství byla realita podivnější, než mohl očekávat; tak naprosto nelogická! Žádné gulagy z povídek Solženicyna, žádní dozorci, žádná organizovaná, vyčerpávající, otrocká práce, žádné jídelny nabízející každý den sice nechutnou, ale teplou - a hlavně jistou - šlichtu. Jeden dřevěný barák, ostatní si museli postavit sami. Jídla na přežití prvních týdnů, pak prakticky nic. Nalovte si, starejte se o své stádo sobů, pokácejte dříví, nasbírejte šišky, nanoste vodu, vyrobte si vše, co potřebujete… A měsíc výcviku přežití s místním mužem, s nímž se nedalo pořádně dorozumět ani zbytky středoškolské ruštiny, kterou pracně doloval ze spodních vrstev paměti. Strážení ohně, protože i sirky měli jen zpočátku, a nyní uchovávali troud a několik žhavých uhlíků stejně opatrně jako trosečníci na Tajuplném ostrově či spíše jako lovci mamutů zasutí v jeho dávných vzpomínkách z dětství. Hodilo by se znát z té doby víc, protože tohle to přesně bylo - návrat do pravěku. Zdaleka ne tak romantický, jak si myslel jako chlapec, když vyznával zásady Woodcraftu; ovšem za dětství strávené ve skautském oddíle byl skutečně vděčný! - možná právě kvůli tomu stále žil, jeho znalosti genetika zde byly k ničemu. Léky samozřejmě žádné, jen několik kožených váčků s bylinkami a návštěva šamana z nějakého místního pronároda, kterého kdovíproč zajímala ze všech nejvíce Erika.
Ne, nestačilo to na kloudný život, ale postačilo k přežití. Pro většinu, kupodivu. Jejich malé společenství, stejně nelogické, jako bylo toto absurdní drama, přežilo, alespoň prozatím - patnáct romských rodin, pár politických, pokud za politické provinění lze považovat pouhou možnost odporu. Jaký měla tato hra smysl? Nějaký účel to všechno mít muselo, a odsun nepohodlných nemohl být jediný. Erika si myslela, že jde o experiment, zda a jak lidé přežijí bez civilizace. Fantazírovala o tom, že každý tábor má možná jiné podmínky, jiné složení a že je někdo pozoruje, vede si statistiky, podporuje své pokusné králíky, když je nejhůř. Možná to byl zvrácený experiment - znělo to logicky a bylo by uklidňující nalézt v tom všem alespoň kapku racionality. Jenže on měl beztak sebemrskačský pocit, že to žádný smysl nemá, že se tou zvrácenou hrou na Ztracené v pravěku jen Někdo královsky baví. Možná na nás uzavírají sázky, dodal tehdy, a Erika k jeho překvapení vážně přikývla. Jedno nevylučuje druhé, dodala.
Vlastně ji na myšlenku zvráceného vědeckého experimentu přivedl sám. "Jak to může Amerika dopustit?" zeptala se asi týden poté, co přijeli do ledového pekla, a svýma velkýma dětskýma očima mu připomínala stále děvčátko, třebaže již překročila čtyřicítku.
"Proč Amerika? Proč ne Rusko? Jsme přece v Rusku, ne?"pokrčil tehdy rameny.
"Protože… v Rusku nikdy nic nedávalo smysl."
"Tohle ale smysl dává. Nezabíjej nás. Netýrají. Snaží se zjistit, jestli přežijeme. Třeba jsme na té lepší straně plotu, co ty víš."
Zbledla a on by si nejraději nafackoval. Na rozdíl od něj, vdovce, jehož děti včas přesídlily za oceán, ona doma nechala manžela a syna. "Nebude tam tak zle."
Přikývla, jen ten večer už nepromluvila. A o své rodině, o životě, který zmizel nenadále a absolutně, nemluvila ani nikdy poté, a ani on. Jinak nebylo možné přežít, to věděli, aniž si to řekli.
Erika… zabolelo ho srdce. Nechoval se k ní poslední týdny dobře. Tedy přesněji řečeno, od doby, kdy si všiml zájmu mladšího Gorola, jemuž po smrti ženy při porodu zůstaly na krku tři malé děti, o které se Erika začala starat, se k ní choval naprosto ohavně. Bolelo to, její bolest ho drásala; tu svou si sebemrskačsky užíval, protože takhle to jednoduše bylo správné. S ním neměla šanci. S Gorolem snad.
Ucítil trhnutí primitivní udice, kterou vyrobil právě s Erikou. Dnes bude co jíst.
A jako by ji svými myšlenkami přivolal, uslyšel, když se mu podařilo vytáhnout úlovek na břeh, nad hlavou její hlas. "Krásná ryba. Vykuchám ji, ty si odpočiň."
Ani se na ni nepodíval, když zavrčel. "Vykuchám si ji sám. Přestaň už otravovat. Tohle jsme si už přece vyjasnili."
"Pavle…" nenechala se odradit a posadila se k němu. Ze zkřehlých rukou mu vzala nůž a pustila se do kuchání.
"Měla bych se na tebe zlobit. Ale nedokážu to. Zachránil jsi mi život. A myslela jsem, že -"
Nedořekla. Jeden s jejích milých zlozvyků, které tak miloval, ačkoli mu znesnadňovaly porozumění této beztak zvláštní ženě. Myslela, že ji miluje? Jistěže, samozřejmě, stokrát ano! Myslela, že se o ni postará? Podíval se na své ruce, neuvyklé fyzické aktivitě. Kdyby byl mladší, tak ano, uvykly by si, postaral by se o ni, ale nyní? Bylo mu šedesát jedna, ona byla mladá, ona měla naději, a tu naději jí neměl právo sobecky vzít. Na chvíli dala naději i ona jemu, ne, nebylo to tak, že on zachránil ji, ona zachránila jej, když jej odtrhli od normálnosti, kterou nevděčně nazýváme všedností. A když se objevil Gorol… Tohle bylo to nejmenší, co pro ni mohl udělat.
"Moc mi chybíš."
Ty mně taky. K zbláznění. K smrti mi chybíš, a tentokrát to není nadsázka. Chtěl ji obejmout, ale místo toho vstal a přes rameno utrousil. "Tu rybu si nech. Ulovím si jinou."
"Tak to abys nahodil, ne?"
"Nahodím, až budu chtít. Teď se jdu ohřát."
"Ale já -"
"Ano?" pokusil se znít co nejironičtěji. Bezcitně. Zle. Tak to bylo přece správné.
"Miluju tě, Pavle."
"Ale já tebe ne. Běž už za svým mužem."
"Není můj muž."
"Je. Tady je. A ty žiješ teď a tady."
"Chci být s tebou."
"Ale já ne, Eriko. Přestaň už dolízat, ano? Je to nedůstojné."
"Jenže já vím, proč to děláš!" volala za ním. "A nesouhlasím s tím!"
Neotočil se za ní. A bolelo to, bolelo to k neunesení.

zpět / dále
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama