24.1 Lord, Help the Poor and Needy

29. července 2017 v 19:26 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Lord, help sinnermen in this land,
Oh lord, help the sinnermen in this land,
When we all tight to together and we face the rising sun
Oh my Lord
Oh my Lord

Lord, help poor and needy in this land
Lord, help the poor and needy in this land
When we all tight together and face the rising sun
Lord, help, my lord

Lord, help human race
Lord help human race
Cause we all tight together and we face the rising sun
Oh Lord help

Lord, help the motherless children in this land, in this land
Oh Lord, help the motherless children in this land,
Cause when we all die together and we face the rising sun
Oh Lord, help, Oh Lord

Cat Power

Písničku si můžete pustit zde.
"I kdyby stromy naše přes řeku na sebe kývaly/
kdyby ta řeka nebyla vyschlá/
kdyby slunce milovalo nás a nepálilo tak strašně/
kdyby nehty nezarývaly vichry severní do kůže/
kdybych se neobracel všemi směry, vlastní oči hledaje/
kdyby to vše, nevím, kde hledat." Tiamat

Londýn; 1. května 2013

"Je tady znovu ta Vaneová, pane ministře." Jane Cattermoleová stála ve dveřích a zvědavě si jej prohlížela, jako by tušila, o co tu jde; což nejspíš tušila.
Cormac zvedl hlavu od rozdělané práce až za několik okamžiků, které potřeboval pro udržení své pečlivě budované tváře. A také pro to, samozřejmě, aby okamžitě nevyskočil, neodstrčil Jane od dveří a nezatáhl Romildu do svého hájemství.
Těch několik okamžiků však stačilo, aby na svou sekretářku upřel co nejpřísnější pohled a chladně odpověděl: "Čemu jste nerozuměla na tom, že bystrozorka Vaneová má své služební záležitosti vyřizovat prostřednictvím pana Robardse?"
"Ona tvrdí, že s vámi musí mluvit osobně." Zdálo se mu to, anebo v hlase sekretářky zaslechl osten pobavení? A oči nesklopila ani poté, co ji mlčky pokáral. Rozhodl se však, že se mu to jen zdálo, protože jinak by takovou impertinenci musel řešit; tohle si sekretářky jednoduše dovolovat nesměly. Jenže jemu se nechtělo zvykat si na jinou sekretářku, když Jane byla jinak po všech stránkách naprosto spolehlivá, a hlavně se mu to nechtělo řešit právě teď.
"Jak jsem řekl," dokázal znít nekompromisně, snad, a předstíral, že se opět soustředí na svou práci.
"Říkala jsem jí to. Už před hodinou. Jenže ona se usadila v mojí kanceláři a řekla, že se nehne. Odmítla mi říct, o co jde, nebo to pro vás napsat. Tentokrát mě úplně ignoruje. Mám zavolat ostrahu? Nebo jejího šéfa?"
"Ne," zvedl oči od tančících písmen. Tentokrát. Tentokrát, tentokrát, tentokrát… vyzvánělo mu ve spáncích. Tentokrát se nenechala odbýt. "Byla tu snad vícekrát?" zeptal se s pečlivou lhostejností, zatímco jeho srdce se hlasitě rozbušilo.
"Ano. Ale s tím jsem vás neobtěžovala, pane ministře, poradila jsem si s ní sama. Jenže tentokrát je opravdu umanutá."
"Zřejmě je to skutečně naléhavé. Přijmu ji tedy." Doufal, že jeho hlas zní stále tak lhostejně, pevně a ministersky, jak má.
"Tak já zavolám pana Robardse, pane ministře. Říkal jste přece, že žádné záležitosti nebudete řešit nestandardním -"
"Pošlete ji sem, Jane. Hned. Samotnou."
"Jistě, pane ministře," sklopila oči Jane a Cormac se snažil poručit svému srdci, aby se neradovalo, protože rozhodně pro to rozhodně nemělo žádný důvod.
A rozhodl se nezvednout hlavu, dokud Romilda nepřijde až k němu, dokud nepromluví a nepožádá ho o odpuštění, a on jí neodpustí. Ne, v žádném případě jí dnes neodpustí, protože to, co udělala, se odpustit nedá. Alespoň ne hned.
Jenže pak uslyšel její kroky a dech a ucítil její vůni. Romilda tu byla, živá a žádoucí, a on vstal, došel až k ní a objal ji.
"Odpusť mi," zašeptala do jeho ramene.
"Odpusť mi," řekl místo vět, které si tolik týdnů připravoval.
"Já tobě?" zvedla překvapeně hlavu.
"Nedal jsem ti možnost nic vysvětlit."
Znovu se na něj překvapeně podívala, oči se jí leskly.
"Nebylo to tak… už dlouho to nebylo tak," dostala ze sebe, než tvář zabořila do jeho ramene.
"Vím," řekl. "Já jsem přece věděl, že to z tvý strany nebylo hraný."
"Jenže to bylo na začátku špatně. Věděla jsem to, a stejně jsem do toho šla. Odpusť mi."
"Odpuštěno. Neříkal jsem to už?"
"Ne. Miluju tě, Cormacu. Proto jsem s tebou chtěla mluvit. Vím, že je těžký, abys mi věřil, aby cokoli znovu… ale chtěla jsem, abys to věděl. Nic od tebe nečekám, nic po tobě nechci, jen jsem ti to musela říct. To není jen touha, to není jen zamilovanost."
A Cormac neodpovídal, hrdlo se mu svíralo a srdce mu bušilo, tváře mu hořely, když s posledním zábleskem příčetnosti zabezpečoval dveře.
"Miluju tě, miluju tě, miluju tě," šeptal do Romildiných vlasů a doufal, že ho neslyší, protože tohle všechno bylo naprosto špatně, z více důvodů, než by dokázal vypočítat, kdyby teď mohl přemýšlet. Ale jsou okamžiky, kdy se přemýšlet nemá.
Snad.

………

Bradavice; 3. května 2013

"Ten Smrtijed byl dneska ještě příšernější než normálně, všimla sis, s jakou radostí čekal, až tam ty ropuší oči přidám nerozdrcený, aby mi pak mohl strhnout body? Kde vůbec bere drzost tady zůstávat?"
"Ticho, ten sadista je faktickej vrah," odpovídal hlasitý šepot. Joshua raději nechtěl vědět, kdo to řekl, ostatně to nebylo důležité. A vlastně nebylo ani důležité, jestli to slyšel i Snape, vždyť to přece byla pravda, všichni to věděli, i Snape to věděl, a Joshua to věděl taky, a věděla to i Furtuna, která mu položila ruku na dlaň a podívala se na něj zvláštním pohledem, jemuž nerozuměl.
"Bez něj by to tu bylo horší," zamumlal, spíše pro sebe než pro ni.
"Nemusíš se za něj omlouvat, víš to? Ostatně na mě je nadstandardně slušný. Skoro nevím, jestli bych s tím neměla něco províst."
Díval se do liščích očí, které nesklápěla, byly drzé a vyzývavé a matoucí, a až po chvíli si uvědomil, že jeho dlaň je stále zakrytá její, a její prsty nějakým záhadným způsobem vklouzly mezi ty jeho. Třída se mezitím vyprázdnila, jen u dveří postávali Avery s Flintem. Pokynul jim, aby odešli, a oni okamžitě zmizeli za dveře, které tiše zavřeli a za nimiž nepochybně čekali.
"Máš s tím v Nebelvíru problém?" dokázal odpovědět něco alespoň trochu smysluplného.
"Problém?" zvedla obočí. "Nemyslím, že tady vůbec někdo chápe, co je to mít skutečný problém, tedy kromě tebe. Doufám," podívala se na něj, podezřívavě a pochybovačně. "Špatný lektvar ani strhnutý body nejsou problém. Ne, ani tohle fakt není problém. Vím, že by to tu bez něj bylo horší."
"Ne že by to na věci něco měnilo," zabručel. "Měl by se chovat slušněji. Musí vědět, jak moc to lidi štve."
"Na tom si přece zakládá, že mu nezáleží na názoru druhých, ne? Tomu bys přece mohl docela rozumět."
"Nejsem jako on."
"Ne. Nejsi. Pořád toho příliš nevíš," podívala se na něj s výzvou v očích, a on konečně odvrátil pohled.
"Tak to on taky ne," ušklíbl se a vymanil i ruku.
"V něčem toho víc ale ví určitě," zasmála se způsobem, který jej zneklidňoval a dráždil. "A taky myslím, že on lituje."
"Skutečně?" zvedl obočí a dal si záležet na tom, aby zněl naprosto klidně. "Nechci o něm mluvit."
"Tak nemluvme," pokrčila rameny. "Kvůli němu jsme tu přece nezůstali."
Vstal a nadechl se. Byli tu sami. Jen za dveřmi strážili Avery a Flint. Jak se to vlastně stalo? "Musíme jít na Formule."
"Proč?" Její tvář stále vyjadřovala tak pro ni typickou sebevědomou posměvačnost, ale oči měla vážné.
"Cože?"
"Kratiknot nedělá docházku. Nevšimne si, že tam nejsme."
"To nemyslíš vážně. Považuješ ho za hlupáka?"
"Ani ne. Jen mu je to jedno. Když je tam většina… A i kdyby," vzdorně pohodila hlavou, "tohle taky není opravdový problém." Vstala také a přiblížila se až těsně k němu a on mimoděk o krok ustoupil. A pak o další, a další, a pak už ustupovat nemohl, protože za ním byla zeď. Opřel se o ni, a ona se na něj přitiskla. Uchopila ho za ruce, zvrátila lehce hlavu a upřeně jej pozorovala, snad ještě váhala. A on jí nepomáhal, ale ani neuhýbal, jen vnímal všemi smysly její zrychlený dech a vůni a čekal, co udělá.
"Vyhrála jsi," řekl po chvíli, kdy nedělala nic; tak jí to říkával kdysi v Doupěti, když ho chytila v dětské hře. A skutečně si připadal jako po honičce, tváře mu hořely, stejně jako jí, a srdce mu bušilo, nebo snad to bylo její srdce a její horkost a v očích se jí zaleskly slzy, kterým nerozuměl.
Usmála se, přitáhla si oběma rukama jeho hlavu ke své a políbila ho.
"Jsi člověk, Joshuo, víš to vůbec ještě?" Její dlaně mu vklouzly do vlasů, odhrnuly je z čela, hladily a vískaly a vzrušovaly jej jako vzpomínka z jiné doby. A on si připadal velmi starý, a zároveň příliš mladý, a pokusil se jí vymanit. Podařilo se mu to, jenže po pár krocích se zastavil a čekal na ni. "Pojď na ty Formule."
"Už to stejně nestihneme. Tak kam spěcháš?"
"Nemyslíš, že spěcháš příliš ty?"
"Ne," sevřela rty a došla až k němu. Posadila se na lavici, u níž stál, neschopný se pohnout, a nohama si jej k sobě přitáhla. "Chci tě, Joshi."
"Co chceš?" vypravil ze sebe.
"Nevíš?" pohodila hlavou a svlékla si přes hlavu svetr. Gumička se jí svezla z vlasů a na ramena se jí rozprostřela rudozlatá záplava. Pak si začala pomalu rozvazovat kravatu.
"A ty to snad víš?" řekl a věděl, že by měl odejít, protože tohle nepovede k ničemu dobrému.
"Jo. Vadí ti to?"
Polkl, když po několika okamžicích pochopil, co mu vlastně říká. Ne, nevadilo mu to. Nikdy neměl v úmyslu Furtunu soudit, a už vůbec ne teď a tady. Zavrtěl hlavou.
"Polib mě."
"To nejde. Musíme jít, Furtuno. Prosím," stál ale bez hnutí, když mu zajela horkými dlaněmi pod košili.
"O co prosíš?" Sklonila se k němu a její vlasy ho zašimraly po tvářích. A pak ho znovu políbila, tentokrát pomalu a dlouze, tak, že téměř nemohl popadnout dech a nalézt rozvahu, když se od něj odtrhla, aby jej mohla znovu hypnotizovat pohledem šedých očí.
"Proč?"
"Proč ne? Třeba abych zjistila, jestli jsi opravdový," přejížděla mu nehty po zádech, a on přestal vzdorovat, pokud tedy vůbec někdy doopravdy vzdoroval.
Sklonil se k ní, a znovu se políbili a byla tak nádherná, tak skutečná, opravdová, živá! Už nemyslel, bylo jen teď a tady a Furtuna se k němu tiskla a on si uvědomil, že ji svírá v náručí, že on sám ji k sobě tiskne, jako by chtěl uchovat ten okamžik navždy, protože jednou zmizí.
Vždy tomu tak bylo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama