23.2 The Shining Path

23. července 2017 v 18:41 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
"Mám to z různých zdrojů, tak snad… tak ano."
"Ty s tím nesouhlasíš."
"Jistěže ne."
"To je dobře. Ale… pokračuj. Teď přijde to nejdůležitější, že?"
"Jsem špión pro organizaci kouzelníků, kteří bojovali proti tomu, koho nevzpomínáme. Temnému pánovi."
"Vím, koho myslíš. Bojují stále?"
"Bojují znovu. Spojku mi dělá mimo jiné tvůj bratr."
"Hynek?" přerušila ho nevěřícně Mai. "Tomu se mi nechce věřit. Vždycky byl tak strašně nezodpovědný."
"A že jsem špión já, tě nepřekvapuje?"
"Ne. To mi dává docela dobrý smysl. Oni chtějí, abys jel i do Ruska?"
"Ano. Kenley se spojil s tím, kdo má na svědomí všechny ty útoky, Mai."
"A zmizení mámy," vážně se na něj podívala.
"Pokusím se ji najít. Tam, kam jedeme…"
"Rusko je velké, Wolfricu. Ale… je milé, že na ni myslíš. Pojedu samozřejmě s tebou."
"To nejde, Mai. Právě kvůli tomu, co dělám… a teď, když to víš… Mohli by na tebe použít legillimens…"
"To je čtení myšlenek, nebo nějaký obzvlášť rafinovaný způsob mučení?"
"Nitrozpyt. Nemůžeš si ubránit svou mysl, jsi mudla."
"Jenže já tady zůstat nechci."
"Prosím. Moc tě prosím, zůstaň tady."
Mai nestihla odpovědět, když se s hlasitým prásknutím do místnosti přemístila vrásčitá a neuvěřitelně ošklivá bytůstka.
"Teda na tohle si opravdu nezvyknu," trhla sebou Mai.
"Co chceš, Birdie?"
"Pán se vrátil a hned se sháněl po mladém pánovi, ale Birdie mu řekla, že mladý pán nemá čas, ale pán se nenechal přesvědčit a řekl, že na to je noc a že chce s mladým pánem mluvit hned, a Birdie mu -"
"Přiveď ho," vstal Wolfric. "Představím ti někoho hodně důležitého, Mai."
Téměř ani nedokončil větu, když se dveře jejich pokoje otevřely a v nich se objevil vysoký muž v mudlovské kožené bundě. Vypadal mnohem energičtěji, vlastně působil mladší, než když ho viděl naposledy, než odjel po rozvodu za oceán.
"Strýčku!" spěchal k němu Wolfric. "Vypadáš skvěle!"
"Představíš mě své manželce?" podíval se příchozí zvědavě na Mai, která se mezitím postavila, rozpačitě ušla několik kroků a zůstala stát.
"Jistě. Mai, to je Rolf Scamander. Bratr mého otce. Muž, který neváhal kvůli mně riskovat život, a člověk, kterého si vážím nejvíc na celém světě. Strýčku, Magdalena Scamanderová, moje žena, člověk, kterého miluji nejvíc na světě."
"Ráda vás poznávám, pane Scamandere," špitla Mai a podala muži ruku.
Ten ji přijal a pousmál se. "Pokud vám to nebude vadit, říkejte mi Rolfe."
Mai se pousmála a moc jí to v tu chvíli slušelo. "A vy mě Mai. Vůbec mi nepřipomínáte vašeho bratra. Jste vlkodlak?"
Ve Wolfricovi zatrnulo. Tohle nebylo absolutně vhodné, na tohle se jednoduše ptát neslušelo. Rozhodně ne tak brzy, vlastně rozhodně ne nikdy.
Jenže Rolf Scamander se nenechal vyvést z míry. "Ano, Mai. Myslím, že se mi budete líbit. Jste těhotná?"
Jen lehce nazdvihla obočí, ale hned se pousmála. "Ano. Myslím, že vy mně také."
Wolfric se usmál. S Rolfem bude vše jednodušší. Vlastně tento den, který se od počátku vyvíjel katastroficky, skončil docela dobře.

………

Český ráj; téhož dne

"Co to vyšíváš, tetičko?" Médea se rozhodla nebrat si osobně, že Nia po jejím příchodu do místnosti ani nezvedla oči, natož aby ji snad šla po několikatýdenní nepřítomnosti přivítat.
"Tvůj svatební závoj."
"Závoj?" nazdvihla obočí Médea. "Nemíním se vdávat. Rozhodně ne teď, jestli vůbec."
"Ten chlapec, Bertold, si tě snad nechce vzít?"
"Chce. Vlastně proto jsem přišla. Požádal mě o ruku. Tedy… zeptal se mě, jestli se může zeptat Grindelwalda, jestli si mě může vzít," ohrnula Médea pohrdavě rty. "Jak to víš?"
"Jen hádám. Co jsi mu řekla?"
"Ať se zeptá. Ale to přece ještě neznamená, že si ho vezmu."
"Pokud chceš ve svém poslání pokračovat, tak znamená."
"Ne," mračila se Médea. Bertolda ne, rozhodně ne někoho, kdo se musí ptát, než si ji vezme, pokud tedy odhlédne od té maličkosti, že ona je u Bertolda, aby plnila úkol, ne aby se vdávala.
"Nepochybně je ti jasné, že si hraješ s ohněm," zvedla konečně tetička hlavu od ruční práce a pozorně se na ni zadívala.
"Přesně podle tvých přání. Byla jsi to ty, kdo mě tam poslal."
"A ty jsi byla ta, kdo tam tu roli přijal. Tvá rozhodnutí jsou tvá rozhodnutí. Máš své důvody a svou hlavu."
"Jistě, sami si vybíráme, koho budeme poslouchat," ušklíbla se Médea.
"Ano, jsem ráda, že to chápeš," sklonila se Nia zpět k vyšívání. "S disciplínou jsi měla vždy poněkud problém, mé dítě. Ovšem učíš se. To nic nemění na tom, že tvé rozhodnutí podřídit se je tvým rozhodnutím. Dáš si trochu čaje?"
"To by od tebe bylo laskavé."
"V kredenci najdeš vše potřebné."
"Udělám ti také."
"Dám si mátový s kapkou kdoulového sirupu."
Rozhostilo se ticho, narušované jen cinkotem šálků. Jak daleko může tuhle hru nechat zajít, než ztratí sama sebe? Nebo už sama sebe ztratila? Může se snad vdát, dát sama sebe, svůj celý život, pro účely, jimž tak docela nerozumí?
"Spát s tím chlapcem ti nevadilo. Tak proč se bouříš nyní?"
"To je přece něco jiného."
"Vážně? Proč?" upřela na ni Nia své klidné oči.
"Je to definitivní."
"Ale není, dítě, není," usmála se tetička. "Ve skutečnosti ses přeci už rozhodla, Medo. Víš, co musíš udělat, a uděláš to."
"Proč."
"Protože se chceš pomstít. Protože chceš splnit své poslání, ke kterému tě osud povolal."
Médea odlevitovala šálky s čajem na nízký stolek u tetiččina křesla a posadila se naproti ní. Poslání. Tajemství jejího rodu, o němž tušila už od dětství, dědictví, které měla získat sestřenice Gvenda a pro které byla Gvenda tou, která si zasloužila pozornost babičky Brigity. Lákalo ji i děsilo. Ovšem mnohem více lákalo, a nejen proto, že bylo podle tety nástrojem pro její pomstu. Chce ho znát, má právo ho znát, není přeci o nic horší, než byla Gvenda; vlastně si připadala vždy inteligentnější. Neměli právo ji z toho všeho vynechat!
"Pořád nevím proč, teto."
Nia opatrně upila z šálku a na Médeu se usmála. "Tvé důvody už ztratily pro tebe smysl? Už nechceš pomstít smrt toho, koho jsi zradila?"
"Chci. Ale chci znát i tvé důvody. Před Slunovratem jsi mi řekla, že mi to řekneš za měsíc nebo dva. Je už skoro květen."
"Ach ano, máš pravdu. Vždyť jsi přijela na Belenův oheň. Zapálíme ho letos spolu. Nechceš pozvat i Bertolda? Bylo by to velmi vhodné."
"To je příkaz?"
"Nikdy ti nedávám příkazy, dítě. Ovšem Bertold by měl poznat i tvou rodinu, je to důležité i pro tvou bezpečnost. A ráda bych ho poznala, než se vdáš. Třebaže svatbu rozhodně nelze považovat za nezvratný krok, je to poměrně důležité rozhodnutí."
"Nepochybně. Dobře, pozvu ho. Neodpověděla jsi mi ale na otázku."
"Ty jsi mi položila nějakou otázku?" podivila se Nia. "Nevšimla jsem si."
"Slíbila jsi mi, že mi řekneš víc. Proč jsi to neudělala? A kdy to uděláš?"
Nia odložila vyšívání a posadila se velmi zpříma.
"Neřekla jsem ti to, protože jsem čekala, až mě vyzveš. Ve skutečnosti tě považuji za připravenou už přibližně od počátku února, ovšem důležité je, jak to vnímáš ty, ne já. A udělám to třeba hned, pokud si to opravdu přeješ."
"Přeji si to."
"Počkej, ne tak rychle. Je to příliš důležité a jsem daleka toho tě do čehokoli nutit nebo tě přesvědčovat, ačkoli mi na tom velmi záleží. Dříve než se rozhodneš, musíš vědět, že budeš vázána kouzlem, které tě zabije, pokud komukoli prozradíš tajemství našeho rodu. Přijímáš to?"
"O tom jsi už mluvila. Přijímám."
"Nebudeš si o tom moci promluvit pak ani se mnou."
"Proč?"
"Několik minut po předání zapomenu vše ze svého života, co se váže k našemu poslání. Budeš muset poslouchat své představené z místa, kam pojedeš. Přijímáš to?"
Médea přikývla. Hrdlo se jí svíralo. Co může být tak důležité, že je Nia ochotná zapomenout podstatnou část svého života? "Říkala jsi, že nebude cesty zpět. Ale… ty se tím předáním vyvážeš." Srdce jí bušilo, tohle bylo opravdu důležité. Je tedy možnost úniku, není to definitivní, stejně jako svatba s Bertoldem nebude, jak jí pragmaticky a pravdivě řekla Nia.
"Ano, tohle je cesta zpět. Nebo spíše jinam. Pokud najdeš někoho z naší krve, komu své poslání budeš moci předat. A měla bys také vědět, že dříve nebo později bys ji nebo jeho nalézt měla, pokud naše dědictví nemá být ztraceno. Tím se vyvážeš, ale ztratíš tím část sebe sama. Svou smrtí bez nástupce bys přerušila linii, která trvá deset tisíc let, pokud bych tedy v době tvé smrti byla již mrtvá. To by nebylo správné."
"Takže když zemřu před tebou, tak se dědictví vrátí k tobě?"
"Chápeš to dobře. Nenutím tě, Medo. Nepřesvědčuji tě, tohle je jen a pouze na tobě. Patřit k Vyvoleným je vždy nejen velký dar, ale také velká zodpovědnost a velké břemeno. Přijímáš je?"
"Ano, přijímám, všechno přijímám," řekla Médea velmi vážně a Nia zamířila hůlkou na starodávný prsten v podobě hada požírajícího vlastní ocas.
Médea se pousmála, toužila po něm už od dětství, kdy jí babička rezolutně odbyla s tím, že jej jednou zdědí Gvenda. Všechno najednou dávalo smysl, Nia měla pravdu, tohle je její osud, její poslání. A najednou neměla žádné pochybnosti.
Ačkoli by je možná mít měla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama