23.1 The Shining Path

23. července 2017 v 18:34 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
We had lived a blessed time but we knew nothing
Now we know even less on the Shining Path
The moon so full, we run to catch it - this kindly light
Bathes us all as we walk on the Shining Path
We are blind - we hear nothing - we know nothing
So we can live without blame
We don't know where we're going, but we know
That all things will be ours on the Shining Path

A living secret, in silent darkness: abominations
As soft and discreet as Uranium
Your silver voice called us to action, the parts we play
Are illusions that seem like we really are.
If we were different some other time we don't remember
But there is one thing we know -
There is nothing in explanation, and we can see
You and I hand in hand on the Shining Path

From now, when you hear us we're a whisper on the wind
And when you look there's nothing
Only the flicker of a dying fire...

Nous entendons ta voix d'argent, tu nous appele
Une fois pour toute sur l'chemin éclaire
La lune si pleine - nous la poursuivons - cette belle lumiere
Nous baigne doucement sur l'chemin éclaire
Nous sommes aveugles - ne pas comprendre - ne pas entendre
C'est pour vivre sans honte;
Nos destinations - nois les ignorons - mais nous esperons
Que nous aurons tous sur le chemin éclaire

...On the shining path
...On the shining path
...On the shining path
...On the shining path

Písničku si můžete pustit zde.

"Až poslední hvězdu si
rozprostřeš na vlasy
a jen nerada půjdeš spát,
tehdy tě noční děs
odnese do nebes,
na rty dáš tmavý chlad - dej si pozor. Jednou i tebou noc
bude stín všech stínů malovat."
Tiamat

Vnější Hebridy, noc 25. - 26. dubna 2013

Měsíc zářil a volal ji a všechno vonělo, jak jen může vonět jarní úplněk. Noc ji vábila a ona netrpělivě pobídla čenichem Maličkého, který se opozdil. Poběž, necítíš snad kudy? Tohle je naše noc, tato noc vám patří, byla stvořena pro vás. A pro nás, protože jen v tyto noci jsme my skutečně my.
Cítila poblíž vůni Silného, který je vedl na místo Shromáždění. Vdechovala pach členů své rodiny mísící se v opojný koktejl s vůní trávy, moře, tlejícího dřeva, kořisti i těch, kteří se k nim blížili ze všech stran ostrova.
Zastavil se a děti jej obklopily. Jen Zvědavá odběhla odvábena vůní myšiny a začala zuřivě hrabat. Jenže na to teď nebyla vhodná doba, později, moje milá, za chvíli ti pomůžu, budeme spolu lovit, ještě tuto noc, víš? Zahnala ji dloubnutím čenichu zpět k otci a posadila se u nich. A kolem dokola se usazovali další a další, ze tmy svítily oči, divoké a známé. Rozeznávala vůni každého z nich, a přesto se napřímila a pro výstrahu zavrčela. Ovšem z dětí strach nevnímala, jen zvědavost a důvěru, a necítila ani nepřátelství nikoho ze Smečky.
A osmělila se první, vlčice, jejíž lidské jméno si v této podobě nebyla schopná vybavit - a k čemu by bylo, když bezpečně rozpoznávala její vůni a věděla, že od ní nebezpečí dětem nehrozí? Přibližovala se, nevšímajíc si hrdelního, téměř neslyšného vrčení, jímž ji přesto varovala. Došla až k mláďatům, s ocasem staženým na znamení podřízenosti se sklonila před napjatou alfa samicí. Pak pozorně očichala Krásnou a dlouze ji olízla po temeni hlavy. A poté i Maličkého a Zvědavou, ale to už přicházeli další a další a vítali její děti. Tato noc je naše, neslíbila jsem vám to? Lovella si ani neuvědomila, kdy přestala vrčet, třebaže nepřestala napjatě sledovat pohyb každého ze svých druhů.
Vůdce dlouze zavyl na oslavu noci a k poctě Zářivé a Smečka odpověděla. A po chvíli se přidaly i její děti, a ona sama.
Všechno bylo v pořádku. A proč by nemělo být?

………

Skotská vysočina; 28. dubna 2013

Mai to za volantem skutečně slušelo, pozoroval Wolfric spokojeně svou ženu, řídící ten nebezpečný mudlovský vynález s jistotou, o které se rozhodl, že jej nesmí znepokojovat. Vlastně i toto byla jedna z jeho revolt proti matce, která mu cestování automobilem vždy zakazovala, ačkoli on po tom jako kluk tak toužil! Dnes, když si cestování přes celé Skotsko užíval pravidelně, už úplně nechápal proč, ačkoli sledování krajiny za oknem ho stále ještě neomrzelo. Jen si nebyl jist, jestli to stojí za všechna spíše jen tušená rizika, která ostatně minimalizoval, a nepohodlí spojené s dlouhým sezením. A hlavně - může být zábava cokoli, kde nemáte možnost volby? A on možnost volby neměl, třebaže největší odpor z přemisťování i přenášedel už jeho žena překonala, nebo to alespoň tvrdila. Jenže pak jí Beryl řekla tu hloupost o přenášení a těhotenství a Mai trvala na tom, že pojedou z Obanu až do Kentu autem. Přes šest set mil! - bez započtení cesty po moři, samozřejmě.
"Nemusíš být nervózní, Wolfricu. Neřídím poprvé."
"Nejsem nervózní, má drahá."
"Jsi napjatý."
"To se ti jen zdá."
"Tak proč se neopřeš? Bude tě bolet hlava."
"Jen sleduji cestu. Je tu krásně."
"Ano, to je," přikývla Mai. "Miluju skotskou vysočinu. Tedy do doby, než se rozmnoží muchničky a další odpornosti. Tak se opři, mám to pod kontrolou, fakt."
Wolfric zkontroloval polštářové kouzlo, které umístil už před cestou po všech vnitřních i vnějších stranách pekelného vynálezu a opřel se. Ano, měl to pod kontrolou. A rozhodl se přece, že nebude nervózní. Mai skutečně neřídila poprvé, auto jí koupil hlavně proto, že zkracovalo cestu do Edinburghu oproti autobusu téměř o třetinu. A nikdy se dosud nestalo nic, co by nedokázal hůlkou za několik okamžiků vyřešit.
"Klidně si zdřímni, vypadáš unaveně, Wolfie."
Wolfric zavřel oči a snažil se nemyslet na to, že sedí ve stroji, jehož princip sice do všech detailů nechápal, ale věděl, že je založen na spalování nebezpečné hořlaviny. Jak si do toho mohou mudlové sedat bez ochranných kouzel? To nechápal, zejména když zjistil, jak vysoké je riziko nehod.
Před očima mu vytanula vzpomínka na minulý úplněk. Lovella přivedla svá štěňata poprvé mezi Smečku, jako její členy. Byl konec pohádce o tom, že Kenley chtěl utěšit Lovellin žal ze ztráty dítěte třemi novorozenými vlčaty. Ovšem Wolfric si myslel, že tomu beztak nikdo nevěřil ani předtím, už proto ne, že se kvůli nim Lovella měnila do své vlčí podoby, aby je mohla kojit - při vší hrdosti na to, kým byli, tohle by žádná jiná neudělala. Nebo ano? Nedokázal si to představit, vlastně mu představa ženy kojící vlčata připadala nechutná. Navíc vlčata rostla výrazně pomaleji, než aby to byla obyčejná zvířata, a zdálo se mu, že jsou až příliš chytrá, i když právě tohle nemuselo všem dojít. Nikdo o tom samozřejmě nemluvil, ani Kenley s Lovellou ne, přesto si byl Wolfric jist, že všichni věděli; pach vlčat nikoho na pochybách nenechal.
Ale považovali to skutečně všichni za samozřejmé a přirozené? Tím si rozhodně nebyl jist, už jen proto, že si nebyl jist ani svými pocity. Zpod přivřených víček se podíval na Mai. Od jejich svatby uplynulo už sedm měsíců, a on ji miloval spíš více než méně. Byl s ní méně, než by chtěl, protože stále dělila svůj čas mezi Ostrov a Edinburgh. Jak to bude zvládat nyní? Minimálně na nějakou dobu bude muset školu přerušit, a to i pokud s ním neodejde do Ruska. Jejich odjezd se nezadržitelně blížil, už příští úplněk měli strávit ve svém novém domově kdesi na studeném a nehostinném - a také nádherném a divokém - Dálném východě. Pod dočasným vedením Ruella Chaputa, ne, skutečně na toho Francouze Wolfric nežárlil, třebaže jej potěšilo, že se mu Kenley omlouval, že nepověřil vedením jeho. Ty přece nejsi vůdčí typ, Wolfricu, jsi výborná beta, opravdu skvělá, ale ne vůdce. Prosím, buď Ruellovi tak dobrým přítelem jako mně. Jistě, ušklíbl se v duchu Wolfric. Jako tobě. Budu ho zrazovat jako tebe, ovšem v Ruellově případě mi to nebude dělat zdaleka takové vrásky, a nejen proto, že si se svou vlkodlačí manželkou obstaral - kdoví jak - kouzelnické dítě od arabských uprchlíků z kontinentu a hned je i inicioval. Dobře, není alfa, to bylo ostatně jeho výhodou, když dělal to, co dělal. Ale proč nepověřil vedením mladého Čejena? Z něj autorita přímo zářila, ačkoli byl velmi tichý a ve své lidské podobě útlý. Je možné, že si toho Kenley nevšiml? Nebo právě proto - ostatně Ruelle Chaput povede předvoj Smečky jen dva měsíce, pak se k nim připojí Kenley. A s Cliffem by měl nepochybně větší práci.
Vzdychl si. Za tři týdny už budou stavět novou osadu, a on stále nenašel odvahu Mai o tom říci, tedy - to nebyla záležitost odvahy, jednoduše zatím nebyla správná chvíle, jednoduše se nemohl rozhodovat, aniž věděl, jak dopadne pozvání do rodinného sídla. Tam by jí bylo samozřejmě nejlépe, pokud… nemělo smysl rozhodovat, co bude, dokud neuvidí na vlastní oči, jak se Mai snese s jeho matkou.
A Mai mhouřila oči do dopoledního sluníčka, tak netypického v této době a na tomto místě, na mléčně bílé pleti několik pih, ústa dokonalé růžová a vykroužená, husté, tmavě hnědé vlasy lehce rozcuchané. Byla dokonalá, v prosté bílé halence a černé sukni, která se napínala přes bříško ukrývajícího jeho syna. Bude mít syna! jeho srdce zaškobrtlo z toho neznámého pocitu, který si dosud snažil nepřipouštět. Skutečného, normálního syna, to bylo více, než se kdy odvažoval doufat. Rolfovi se to nepodařilo, a to měl za manželku kouzelnici, ne, rozhodně to nebyla samozřejmost, a už vůbec ne tak rychle, vlastně neplánovaně. Zázrak.
Kenley syna neměl - ta vlčata přece nemohl vážně považovat za své děti! - a nepochybně po něm toužil. Naruší to jejich vztahy? Nemuselo by, dokud… odmítne, to, samozřejmě, že to odmítne. Ale neohrozí tím úkol, který po něm chce Snape a Fénixův řád? Udržujte si jeho důvěru, to mu řekl nejen Snape, ale i Harry Potter spolu s bradavickou ředitelkou. Je pro mě těžké věřit v dobré jádro Kenleyho Selwyna poté, co udělal mé dceři, to jistě chápete, Wolfricu - smím vám tak říkat? řekl mu hrdina jeho dětství a Wolfric se ho zeptal, jestli s jeho posláním vůbec souhlasí. Samozřejmě, ujistil ho. Harry ve skutečnosti v jeho dobrý základ věří, a já také, samozřejmě; vaše poslání považujeme za velmi důležité, dodala Minerva McGonagallová a Wolfric zaznamenal úsměšek Snapea. Jak typické pro jejich tvrdého a cynického učitele lektvarů, a on by mu jeho nevíru i věřil, kdyby nevěděl, že to byl právě Snape, kdo s tím přišel první.
Měla by zpomalit, napadlo Wolfrica, jenže než stihnul cokoli říct, tak se ozvala rána a Wolfric narazil do vzduchového polštáře ochranného kouzla.
"Ta zatáčka nebyla značená. To nebyla moje chyba," prohlásila po chvilce snad přeci jen trochu otřesená Mai.
"Jistěže nebyla, má drahá," odpověděl Wolfric zíraje na staletý dub, který se ocitl v cestě jejich volva, údajně nejbezpečnějšího automobilu na světě. Nepochybně, minimálně po jeho vylepšeních, protože tu byli, oba a nezranění. "Jsi v pořádku?" ujistil se pro jistotu.
"Samozřejmě, jak jinak. Ten tvůj magický airbag je lepší než opravdový."
"To jsem rád," chytil ji za ruku. Přes svá vylepšení si vůbec nebyl jist, zda zvolil nejbezpečnější způsob přepravy. Co bylo vlastně tak špatné na přemisťování těhotných?
"Budeme tu jen tak sedět?" přerušila ticho opět Mai. "Myslím, že to odneslo pravé světlo. Docela bych už jela, máme před sebou ještě sedm hodin cesty."
"Už jdu na to," otevřel dveře a vytáhl hůlku.

………

Sídlo rodiny Scamanderů, Ashfordský okres, Kent; 30. dubna 2013

"Tvoji rodiče mě nesnáší, odjíždíme," prohlásila Mai rezolutně, sotva se vrátili z rodinného oběda a hodila sebou do křesla. Wolfric se jí posadil k nohám, chytil za ruce a položil jí hlavu do klína. Chvíli neodpovídal a přemýšlel, jestli oběd byl skutečně taková katastrofa, jak to viděla Mai. Formálně bylo všechno v pořádku. Matka se chovala velmi zdvořile, ani slovem nezmínila nevhodnost Maina oblečení - opravdu se ji snažil přesvědčit, že džíny a krátké tričko nejsou nejvhodnější kombinací na oficiální oběd domu Scamanderů. Byl přesvědčen, že se matka skutečně snažila chovat mile. Ovšem sám měl z oběda nepříjemný pocit už v jeho průběhu, kdy se pokoušel vyplňovat zámlky a rozmluvit mlčícího otce, který rozhodně býval z jeho rodičů ten rozumnější. Obvykle.
"Otci ses líbila."
"Fakt? A jak jsi to poznal? Víš, že mě ani jednou neoslovil přímo? Víš, že se na mě ani jednou nepodíval? Dokonce mi ani neodpověděl na přímou otázku."
"Něco řekl, slyšel jsem ho."
"Něco zamumlal a vsadím se, že ani ty jsi nerozuměl, co."
"On je málomluvný. Nesmíš si to brát osobně."
"S tebou se bavil."
"Nezná tě."
"Nesnáší mě."
"To není pravda. Jen tě musí víc poznat. Měli bychom jim říct o tvém těhotenství, uvidíš, jak roztají. Matka si tě pak zamiluje."
"Ne," stiskla rty Mai.
"Co ne, že si tě nezamiluje, nebo že jim to nemáme říct?"
"Nezamiluje si mě, ale dítě. A ne, neřekneme jim to."
"Proč ne?" nechápal Wolfric.
"Protože pak by ve své zdvořilosti trvali na tom, abych tady zůstala, až odjedeš do Ruska. A to by bylo utrpení nejen pro mě. To jim přece neuděláš," usmála se nevesele.
Wolfric zvedl hlavu a v překvapení na ni zůstal zírat. Připadal si jako hlupák. On si láme hlavu, jak a kdy jí říct, že odjíždí a ona… Polkl. "Chtěl jsem ti to říct."
"O tom nepochybuju. Nejspíš tady, že?"
"Podle toho, jak dopadne setkání s rodiči," přiznal.
"Tak to už víme. Nedopadlo."
"Přesto by bylo nejlepší, kdybys zůstala tady. Potřebuju, abys byla v bezpečí. Jsi pro mě nejdůležitější člověk na světě, víš?"
"Nevím, když mi neřekneš ani to, že někam jedeš, natož aby ses se mnou o tom poradil," řekla překvapivě klidně Mai.
"Jak jsi to vlastně zjistila?"
"Zaslechla jsem tvůj rozhovor s otcem. Včera večer."
Wolfric přikývl. Jistě, nepoužili tišící kouzlo. Chyba. Měla se to dozvědět od něj, tohle bylo jednoduše špatně, naprosto špatně.
"Nechtěla jsem poslouchat! Byly otevřené dveře!" vykřikla, když si mylně vyložila jeho konsternovaný pohled.
"Neměl jsem v úmyslu ti to vyčítat, Mai," řekl tiše a položil si hlavu znovu do jejího klína. Nechtělo se mu říkat vůbec nic, jen tak s ní být a užívat si každý okamžik, kdy může dýchat stejný vzduch s ní. Více ji snad ještě nikdy nemiloval a už nyní ji postrádal, už nyní mu chyběla, protože ona musí zůstat tady. Vždyť její setkání s rodiči nebylo zdaleka tak katastrofální, jak být mohlo, ujišťoval se.
"Víš, jak jsem se na tebe zlobila, když jsi mě už jednou postavil před hotovou věc?"
"Cože?" zvedl Wolfric hlavu a snažil se zahnat neodbytný pocit katastrofy.
"Jak jsi mi řekl, že si tě buď vezmu, nebo mi vymažou paměť. Všechny vzpomínky na tebe. Nebo taky i jiný a ze mě bude blekotající troska."
"To by ale bylo opravdu velmi nepravděpodobné."
"Nepravděpodobné!" odfrkla. "Tohle jsme si ale už vyříkali. To jsem ti odpustila. A naučila jsem se ti znovu věřit, protože… asi protože jsem chtěla a protože jsem tě milovala a -"
"Ty mě už nemiluješ?"
"To jsem neřekla," mávla rukou netrpělivě Mai. Wolfric se s ní nedohadoval. Sice si nebyl jist, ale bylo rozhodně mnohem lepší, pokud si myslela, že to neřekla. Ostatně angličtina nebyla její rodný jazyk, takže určité nepřesnosti… ne, pokud říká, že to neřekla, tak to jednoduše neřekla.
"Jenže teď mám pocit, že tě vlastně neznám. Neznám tvoje rodiče a připadají mi hrozně cizí. A najednou… to není jen ten odjezd do Ruska, jenže jedno k druhýmu… Co všechno přede mnou ještě skrýváš?"
"Co myslíš?" zeptal se Wolfric a přemýšlel, co odpovědět. Mohla něco zjistit o lidských obětech? Nebo o jeho roli špióna, kvůli níž ji každý den, který trávila na Ostrově, vystavoval nebezpečí? Nebo ví o Lovelliných štěňatech?
"Je toho víc?" pochopila správně Mai a Wolfric rychle zavrtěl hlavou.
"Nic mě nenapadá."
Mai sevřela rty a podívala se na něj skoro jako profesorka McGonagallová a Snape v jednom. "Mluvila jsem s Beryl. Ty jsi to věděl, Wolfricu? A nelži mi."
"S Beryl?" zopakoval pomalu. Ovšem téměř okamžitě mu došlo, kam Mai míří. Berylina malého synka Ulmera Sandy zasvětil, když mu byly dva roky. "Beryl s tím souhlasila."
"Takže věděl."
"Nebyl důvod ti to říkat. Je to jen jejich rodinná záležitost."
"Možná. Očekávalo se od něj, že to udělá?"
"Nemusel to udělat, stačí?"
"Ne. Očekávalo se od něho, že to udělá?"
"Já to neudělám."
Mai neodpovídala, jen ho upřeně pozorovala svýma velkýma zelenýma očima. Nespouštěl z ní pohled a snažil se dát do něj všechnu lásku, kterou k ní cítil, a také svou víru v to, že mluví pravdu, že to neudělá, že to neměl v úmyslu, že dokáže Kenleymu vysvětlit, proč jejich syn nebude vlkodlakem.
Snad se mu to i dařilo, protože Mai po nekonečně dlouhé době konečně přikývla.
"Beryl říkala, že jestli chci mít jistotu, ať mi složíš nezrušitelný slib. Co to je, Wolfricu?"
"Magická přísaha. Když ji poruším, zemřu. Skutečně to chceš, Mai?"
Mai se dívala stranou a kousala se do spodního rtu. "Nevím. Rozmyslím si to."
"Ulmer se mohl stát vlkodlakem i tak. Stejně jako naše dítě, Mai.
"Jenže nemusel. Předtím jsi mi říkal, že se přenos z otce potvrdil jen výjimečně."
"Protože vlkodlaci před vynalezením vlkodlačího lektvaru prakticky děti neměli. Ale to jsem ti taky říkal."
"Jo, to jo," mračila se Mai, ale aspoň se na něj znovu podívala. "Co mi ještě tajíš?"
"Miluješ mě, Mai?"
"Ano. Jinak bych se potom, co mi řekla Beryl, nikdy nevrátila. Miluju tě, Wolfricu. Ale říkej mi všechno."
"Všechno je strašně moc," zamumlal. "Všechno nemá vědět ani… ani nikdo."
"Řekni mi všechno, co se týká mě a našeho dítěte," upřesnila. "Poznám, že ještě něco tajíš."
"Dobře," přikývl Wolfric rezignovaně. "Na Ostrov dostáváme na noci, kdy je úplněk, odsouzené zločince. Lovellina štěňata jsou její vlastní děti."
"Počkej, lidi? Ty…" nedořekla, jen se na něj zhrozeně dívala.
"Já ne. Beru lektvar. Jestli to tedy pro tebe na věci něco mění."
"Říkal jsi mi, že jste na Ostrově právě proto, že lektvar neberete. A proto se nedokážete ovládat. Ale když to naplánujou jako lidi… Samozřejmě, že je neomlouvá, že se pak nedokážou ovládat!"
"Neomlouvá," přikývl Wolfric.
"Víš určitě, že to jsou zločinci?"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama