22.2 Passing Bells

23. července 2017 v 17:36 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Brú na Bóinne; téhož dne

"Moje svědomí je čisté, Liadán, vnučko Treasy, vznešená Rado," uklonil se neúprosným obličejům svých soudců, když Briannu odvedli zpět na lavici a jeho předvedli, stále spoutaného, k výslechu před Nejvyšší radu Strážců, "a zopakuji to, kolikrát bude potřeba. Jsem samozřejmě připraven i k výslechu pod Veritasérem." Svět kolem něj se zbarvil do žluta a Draco si alespoň trochu oddychl. Nebylo vše ztraceno, rozhodně ještě ne. Podařilo se mu projít úspěšně nitrozpytem a nyní se Snapeovým dárečkem - pomoc jeho kmotra mu nyní připadala více než absurdní - zvládne i výslech pod Veritasérem. Teď jde jen o to, aby se od výpovědi Brianny odchýlil co nejméně, jen natolik, aby rozdíly byly vysvětlitelné odlišným subjektivním vnímáním událostí posledních měsíců.
"To ovšem nezáleží jen na tvé ochotě." V Liadánině obličeji stále nedokázal rozpoznat vůbec nic. "Brianno, dcero Keelan, vrať se zpět, budeš jí vše říkat do očí, Gannone. Doireann, dcero Ciannait, podej obviněnému potřebnou dávku Veritaséra."
Brianna byla bledá, ale vyrovnaná, Draco měl dokonce pocit, že se nepatrně usmívá. Nechápal proč. Potvrdila všechna obvinění, jimž čelila. Nyní zemře, a zemře bez důvodu. Odvrátil pohled, její oči mu připomněly oči Brumbálovy tenkrát na Astronomické věži. Jeho zabít nedokázal, na věci to ovšem beztak vůbec nic nezměnilo. A byla by to tehdy vůbec vražda, když Brumbál zemřít chtěl? Brianna se svým osudem také počítala, zdála se mu smířená. Neměl by se tedy cítit tak špatně.
"Dívej se do očí Brianně, Gannone, vnuku Ailbe," napomenula ho Liadán a on znovu zachytil pohled své milenky. Téměř jej hypnotizovala, neodvracela se, vpíjela se do jeho očí, její pohled pálil i hladil, obviňoval a znejišťoval jej tím, že v něm stále viděl lásku.
"Gannone," zašeptala, když spolkl čirou tekutinu, kterou mu podala léčitelka, "Miluji tě. Stále tě miluji." Draco zavřel oči a snažil se soustředit na to, co je skutečně důležité. Přežít, musí přežít, vše ostatní je nepodstatné.
"Nemluv, když nejsi tázaná, obviněná," zaskřehotala stará, vysušená žena sedící po boku Liadán.
"Nyní je vyslýchán Gannon, Brianno," přidala se i Liadán, nespouštějíc oči z Draca. "Jsi Draco Lucius Malfoy, narozen 5. června 1980, vnuk Ailbe, který přijal po svém zasvěcení jméno Gannon?"
"Ano."
"Měl jsi sexuální poměr s Briannou, dcerou Keelan, z rodu Princeů?"
"Ano."
"Proč?"
"Je krásná. Přitahovala mě. A nabídla se mi."
"Miluješ ji?"
"Ne." Odvrátil pohled od ublížených očí ženy, již zrazoval, ale vrátil jej, ještě než jej Liadán napomenula. A Brianna neříkala vůbec nic, jen se na něj dívala. Jenže teď šlo o všechno a on chtěl přežít a Brianna koneckonců spáchala zločin proti zákonům společenství, do nějž se narodila, s plným vědomím hrozících následků. Co teď záleželo na tom, jestli se mu nabídla, nebo jestli to byl on, kdo udělal první krok? Neudělal by jej, kdyby na ní tehdy nepoznal, že bude úspěšný. Byla to tedy vlastně pravda.
"Znáš cíle Strážců?"
"Nevím, jestli všechny, ale myslím, že ty důležité ano."
"Co přesně víš?"
"Naším posláním je udělat vše pro návrat Starších. Nalézt vyvolené dítě z proroctví a podpořit ho v jeho úkolu."
"Jistě, to vědí všichni. Co dalšího víš?"
"Po návratu Starších dojde k obnovení rovnováhy života na Zemi. K tomu musí být omezena přemnožená lidská populace."
"Jak?"
"Musí zemřít většina lidí. Jak, to nevím. Přežije jen jeden člověk ze sta."
"Od koho znáš věci, kteří Strážci tvé úrovně zasvěcení znát nemají?"
"Řekla mi je Brianna."
"Řekla ti je dobrovolně?"
"Ano."
"Proč?"
"Zeptal jsem se."
"Proč si myslíš, že ti je prozradila?"
"Protože s nimi nesouhlasila. Chtěla tomu zabránit a hledala spojence."
"Proč si myslela, že bys mohl být jejím spojencem?"
"Nevím… snad… vyjádřil jsem pochybnosti po Samhainu."
"Jaké pochybnosti?"
"O pádu Attalantë."
"Máš pochybnosti o našich cílech?"
"Mám. Ale… přes své pochybnosti jsem dospěl k závěru, že je to jediná možnost. Je lepší, pokud přežijí někteří, než když zahyne celý svět. Je ale možné nemít pochybnosti?"
"Ty nejsi ten, kdo klade otázky, obviněný," vložila se do výslechu opět ta samá nepříjemná žena.
Výslech pokračoval a Draco neodvracel pohled od očí své milenky, ale snažil se je nevnímat, nevidět její podivně vyrovnaný pohled, který jej znejišťoval více, než otevřené výčitky či pláč. Pokračoval bez slitování, přisazoval si proti ní více a více, možná i zbytečně, jenže ona zemře bez ohledu na cokoli, takže na tom beztak nezáleželo, přesvědčoval sám sebe. Ne, semínko Nimlothu zničit nechtěl. Ano, věděl, jaký je jeho význam. Samozřejmě, i kdyby jej nevyhledal Duane, tak by přišel za Liadán, je mu líto, že v jeho snaze o utajení vidí pokus o zradu. A pak přišla otázka, jíž se obával nejvíce.
"Máš informace o Vyvoleném, které jsi nikomu z Rady neprozradil?"
Draco polkl a nespouštěje pohled z Brianny odpověděl tiše: "Ne. Tedy… Brianna měla určité podezření, ale já jsem tomu nevěřil. Mnoho věcí tam nesedí, nemyslím, že jde o Vyvoleného."
"Proč jsi mi to neřekl?"
"Brianna mě prosila, abych to nikomu neprozrazoval, a já sám jsem to nepovažoval za důležité."
"Řekni vše, co víš."
A on řekl. Tedy ne vše, jen Brianninu informaci o pravděpodobném původu Severuse Snapea, jímž si samozřejmě nemůžou být jisti a jemuž ostatně nikdy tak docela nevěřil, protože proč by si vznešená dcera nejvznešenějšího z irských kouzelnických rodů brala chudého a primitivního mudlu, navíc Angličana? Muselo jít o omyl, a i pokud nešlo - nic přece nenasvědčovalo tomu, že syn manželky Severuse Snapea je skutečně jeho synem, nepochybně by se k němu přece přihlásil, přinejmenším po svatbě ano. Proč by to měl být on? Nebyl k tomu jediný důvod a on nemínil Liadán zatěžovat nepodloženými, šílenými teoriemi Brianny. Ne, ten chlapec je docela normální, ničím zvláštním nevyniká. Ano, na ztracenou dceru rodiny Princeů se ptal sám, ale jen ze zvědavosti, protože jde o jeho kmotra, rozhodně si to nijak nespojoval s proroctvím.
A pak výslech skončil a on by měl pocítit úlevu, protože si nevedl zle a snad se dokázal pohybovat v rámci přípustných odchylek vysvětlitelných zapomenutím či rozdílným vnímáním, a tedy působit důvěryhodně. Jenže přesto se cítil prázdný a nemohl potlačit pocit, že je všechno naprosto špatně.
"Brianno, dcero Keelan, slyšela jsi dobře odpovědi svého milence?"
"Ano."
"Byly pravdivé?"
"Nemůžu vědět, co si Gannon myslí či myslel. Některé věci si pamatuji trochu odlišně, ovšem mohu to být já, kdo se mýlí. Nemám důvod pochybovat o tom, že vypovídal pravdivě." Draco musel vyvinout veškeré úsilí, aby skryl překvapení. Brianna neměla důvod potvrdit jeho lži, a co víc - neměla by mít ani možnost je potvrdit, pokud tedy účinek Veritaséra již nevyprchával.
"Přiznáváš se tedy k činům, z nichž jsi obviněna?"
"Přiznávám se, že jsem chtěla udělat vše pro to, abych zabránila návratu Starších na Zemi," zvedla Brianna hrdě hlavu a její hlas zněl pevně a jasně. "Přiznávám, že jsem tajila informace, které jsem měla o Vyvoleném, přiznávám, že jsem chtěla zničit semínko Nimlothu."
"Lituješ svých zločinů?"
"Nepovažuji své jednání za zločinné. Tedy ne, nelituji."
Liadán přikývla, jako by nic jiného nečekala, a obrátila se k Dracovi: "Gannone, vnuku Ailbe, přiznáváš se ke zločinům, z nichž jsi obviněn?"
"Ne. Cítím se nevinen v celém rozsahu obvinění. Mé jednání bylo vedeno jen touhou sloužit co nejlépe cílům Strážců. Udělal jsem při tom mnoho chyb, a těchto chyb lituji. Nebyly však vedeny zlým úmyslem."
"Máme již všechny potřebné informace," pronesla Liadán. "Rada se nyní odebere k poradě."
Posadili je vedle sebe, dva obviněné a snad již odsouzené, alespoň to vyčetl z očí svých soudců, třebaže doufal, že mylně. A Brianna se na něj stále dívala, z jejích očí nyní opět zářila láska, pokud se nemýlil, a on to nechápal, protože by jej měla nenávidět, bylo by správné, kdyby jej nenáviděla, když ji zradil. On by ji nenáviděl, každý by jej nenáviděl, on sám sebe za svou zradu a selhání nenáviděl.
Osaměli, spoutaní stříbrnými řetězy, které se mu paradoxně zdály krásné, hlídaní několika mlčenlivými strážci u lomeného oblouku starobylých dveří.
"Odpusť," zašeptal neslyšně. "Neměl jsem na vybranou."
"Vždyť nejvíc jsi ublížil sám sobě, Gannone. Oba přece víme, že jsi volit mohl. Tehdy i nyní. A zvolil jsi," řekla smutně. A neřekla, jestli mu odpouští nebo ne, ovšem v jejích očích odpuštění viděl, či je snad jen toužil vidět.
Mlčeli a on složil tvář do dlaní. Věděl, že má pravdu. Mluvila z vlastní zkušenosti, ji také nikdo nenutil, a přece se rozhodovala v rozporu se zásadami, které jí její rodina i její společenství vštěpovali, jen podle toho, co považovala za správné. Nikdo je nemohl skutečně donutit volit tak či onak, bylo na nich, čí příkaz poslechnou, tak jako je to ve skutečnosti na každém. Vybírali si sami, tápavě, nejistě, instinktivně i rozumem, možná hloupě, možná špatně. Přes to všechno to však byly jejich volby.
Už spolu nemluvili, ani se neodvážil na ni podívat. Jen seděl s obličejem skrytým a toužil, aby se nic z toho nestalo, aby nikdy nedostal ten prokletý prsten od svého prokletého otce, jehož čím dál více chápal, což mu ovšem nebránilo jej nenávidět.
Neuplynulo více než deset minut, když se Rada vrátila. Nemuseli se radit dlouho, což nejspíš nebyla dobrá zpráva. Srdce se mu rozbušilo a ruce neovladatelně roztřásly a jako z jiného světa k němu dolehl hlas Liadán, který odsuzoval Briannu k smrti, protože její vina byla prokázána mimo veškerou pochybnost.
"Tvou vinu za prokázanou nepovažujeme, alespoň prozatím ne, Gannone, vnuku Ailbe. Přes určité nesrovnalosti jste vypovídali stejně a tvou výpověď Brianna potvrdila. Prozatím ovšem zůstaneš zde a pod kontrolou."
"Jsem tedy stále vězeň?" dokázal promluvit. "Pokud mi přece nebyla prokázána vina -"
"Nebyl jsi tázán," přerušila jej Liadán. "Odveďte jej. Soud skončil."

………

Tamtéž; 25. března 2013

"Keelan, dcero Tallulah, jsem velmi ráda, že tě mohu přivítat zpět mezi nás," vstala Liadán, aby objala ženu s tmavými, již prokvetlými dlouhými vlasy, která právě vstoupila do její pracovny. "Brianna se tedy rozhodla ti vrátit prsten sama."
"Tvou vinu za prokázanou nepovažujeme, alespoň prozatím ne, Gannone, vnuku Ailbe. Přes určité nesrovnalosti jste vypovídali stejně a tvou výpověď Brianna potvrdila. Prozatím ovšem zůstaneš zde a pod kontrolou."
"Jsem tedy stále vězeň?" dokázal promluvit. "Pokud mi přece nebyla prokázána vina -"
"Nebyl jsi tázán," přerušila jej Liadán. "Odveďte jej. Soud skončil."
………
Tamtéž; 25. března 2013
"Keelan, dcero Tallulah, jsem velmi ráda, že tě mohu přivítat zpět mezi nás," vstala Liadán, aby objala ženu s tmavými, již prokvetlými dlouhými vlasy, která právě vstoupila do její pracovny. "Brianna se tedy rozhodla ti vrátit prsten sama."
Liadán zvedla ruku: "Musí být potrestána, Keelan, zadrž svou prosbu. Je odsouzena Radou. To přece nebylo mé rozhodnutí."
"Ale měla jsi s ním mnoho společného a je v tvé moci je zvrátit."
"Ty sama bys žádosti o milost na mém místě nevyhověla."
"Přesto se o to pokusím," odpověděla Keelan a poklekla na kamennou dlažbu. I v kleče působila hrdě a důstojně, snad dokonce důstojněji než Liadán, jež rozpačitě odvrátila tvář a mimoděk o krok ustoupila. "Liadán, vnučko Treasy, prosím tě ve jménu našeho starého přátelství a přátelství našich rodin o slitování a o milost pro svou dceru Briannu z rodu Princeů," pronesla obřadně.
Liadán zavřela na chvíli oči, její tvář působila, jako by zestárla o deset let. "Nemůžu ti vyhovět, má přítelkyně. Na mém místě bys jednala stejně."
"Nevím. Nejsem na tvém místě a nechci být. Prosím, známe se tak dlouho!"
"Že je ženou mého synovce, mi nepřipomeneš?" zeptala se Liadán.
"Je matkou tvých prasynovců a praneteře, ano, to bychom si měly připomenout. Ty děti matku potřebují!"
"Takovouto matku? Zrádkyni? Nezradila jen naše cíle, Keelan!"
"Jenže ona to neví! V tuto chvíli si nic z toho nepamatuje, ve své mysli je nevinná jako dítě! Bude jim dobrou matkou, prosím, opravdu tě prosím. Netuší, že má zemřít, ani proč má zemřít!"
"Avšak ostatní o tom vědí. Není možné, aby unikla tak snadno."
"A děti?"
"Mají otce a mají tebe, mají mou sestru a mají mne. Kdyby… kdybych se to dozvěděla předtím, tak…"
"Nic se přece ve skutečnosti nestalo. Semínko je v bezpečí."
"Jenže u toho nic bylo příliš mnoho lidí. Je mi líto, Keelan."
Keelan sklopila hlavu a dál neprosila. Uvěřila Liadán, že jí je to líto. A jistěže od počátku věděla, že nemůže její prosbě vyhovět. Činu své dcery se zhrozila, a ještě více se jí dotkly okolnosti, nevěra, navíc s mužem o tolik let mladším; to bylo nevhodné, tak velmi nevhodné! Její otec by za ni neprosil, vyřízl by ji z rodiny jako rakovinu, stejně jako zničil všechny stopy po Eileen, a to její provinění bylo nesrovnatelně menší.
Ano, na jejím místě by se zachovala stejně, v tom měla Liadán pravdu, ve všem měla pravdu, ovšem to nebyl důvod se o to nepokusit. Po tvářích jí stékaly slzy a ona je nechala téci.
"Chápu, Liadán," zašeptala, protože rozumem skutečně chápala. To jen srdce, srdce bolelo k nesnesení.
"Nebude trpět. Slibuji ti, že o tom nebude vědět."
"Děkuji."
"Není zač, vůbec není zač," odpověděla potichu Liadán. A Keelan překvapeně zaznamenala, že i po jejích tvářích stékají slzy.
Ale možná se jí to jen zdálo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama