21.2 The Snake

2. března 2017 v 22:17 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
"Moc jste mi toho tenkrát neřekl. Pátral jsem, kde jsem mohl, Hermiona také, a stále nic nevíme. Má ochránce, Brumbále, tedy spíše služebníka. Bílý oheň, který na sebe bere i podobu člověka. Mluví s ním. Přikazuje mu. Děsí mě to. Ne, nepodezírám svého syna. Podezírám jeho."
"A bojíš se, že i za něj je odpovědný, či jej za něj ostatní odpovědným mohou chtít učinit."
"Zmijozel o něm ví. Tedy ne vše, ale dost, aby si to spojili."
"A dost vědí i ti, co mohli chtít vraždu toho chlapce na tvého syna nastražit."
"Ano. To je ta lepší možnost. Co je to za bytost?"
"Už jsem ti řekl, že pověsti jsou příliš časté, než aby neměly reálný základ. A něco konkrétnějšího mne přeci jen napadá. Vzpomínáš si na Balrogha?"
"Balrogha?" nechápal Snape.
"Ohnivý démon z Morie. Tu knihu jsi sám svému synovi dal, tuším zmiňoval, že jsi ji také četl. Bylo by to milé, daroval jsem ti ji přeci já," dodal se svým falešně skromným úsměvem. Snape se napil. Sklenicí po něm nehodil.
"To je ale knížka pro děti," ohrnul pohrdavě rty.
"Ne tak docela, ale to není podstatné. Ovšem důležité by mohlo být, že ji tvůj syn za skutečnost považuje. Přinejmenším zčásti. Pana Tolkiena jsem znal, Severusi. Byl to moták."
Uslyšel, že jde někdo po schodech a otočil se ke dveřím. Vzápětí jimi prošla Minerva.
"Promiň, máme tu soukromý rozhovor," zamračil se na ni Snape.
"Zůstanu. Sice jsem jen formální ředitelka školy, Severusi, a nejsem nyní již ani tvoje zástupkyně, ale… zemřel student Nebelvíru a kolují zvláštní pověsti. Myslím, že je mojí povinností se o to zajímat. A jsem si jistá, že to je přesně to, co zde právě teď řešíte."
Snape si ji několik minut měřil, zatímco Brumbál nepochybně na Minervu pomrkával. Snad, neměl chuť se na něj dívat. A pak se rozhodl. Možná za to mohl alkohol, který nyní koloval v jeho krvi, možná zvláštní nátlak, který na něj vyvíjel Brumbál a jemuž podléhal, třebaže jej dokázal rozpoznat. A možná byl jen unavený. Ostatně Minervě důvěřoval, jinak by z ní neučinil strážkyni Fidéliova zaklínadla svého tajného úkrytu.
"Posaď se. Začnu od začátku." Opřel se o vysokou opěrku křesla a na chvíli zavřel oči, aby neviděl Brumbálův vítězoslavný úsměv. "Takže, vzpomínáš na tu událost s náhodnou magií, když na Joshuu, Jamese a Vicky zaútočili vlkodlaci?"
"Oheň. A máme tu další," přikývla Minerva.
"Bylo to víckrát."
Začal vyprávět. A řekl jí všechno, tedy všechno, co věděl i Brumbál. A pocítil úlevu, třebaže mu Minerva ve skutečnosti neporadila, pokud za radu nepovažoval její poslední větu, stejně nepodloženou a iracionální jako přesvědčení Brumbála: "Joshua Hanka nezabil. Jsem si tím jistá."
Je zvláštní, jak volně lidé nakládají se slůvkem jistý.

………

Brú na Bóinne; noc z 23. na 24. dubna 2013

Klesali stále níž a níž a v bludišti chodeb, kam by se bez Brianny nikdy nedostal, dávno ztratil orientaci. Podzemí bylo mnohem větší, než očekával, byly to snad míle cest, které končily v slepých zakončeních, aby hned pokračovaly, když Brianna přiložila dlaň na spirálu vytesanou do zdánlivě neprůchodného masivu skály, mnohdy setřenou natolik, že by ji nedokázal rozpoznat. A oni šli dále, v tichu přerušovaném jen jejich kroky a kapkami podzemní vody, k dalším koncům, které konci nebyly. Sestupovali zákrutami pozvolna se svažujících nízkých chodeb i po kluzkých schodištích ohlazených tisíci lety, kdy po nich sestupovali nejvýše zasvěcení Strážci a Strážkyně. Překročili dokonce i podzemní říčku a Dracovi bylo jasné, že už nemohou být pod stavbou hradu. Rozlehlost podzemí jej překvapovala, ačkoli by neměla - vždyť kolikrát se v sídle Strážců setkal s tím, že pod první vrstvou tajemství nalezl další. Možná ani Brianna nevěděla všechno, možná existovala tajemství, které nevěděla ani celá Rada, tajemství, která si pro sebe vyhrazovala jen Liadán, a nepochybně i ta, která byla zapomenuta a navždy skryta i před ní.
"Nemůžou tu být pasti? Jde to příliš snadno."
"Snadno? Nikdo, kdo se sem dostat nemá, tak se sem nedostane. A já mám nejvyšší stupeň zasvěcení. Nedělám nic nedovoleného. Zatím."
Zastavila je až poslední brána, tedy kamenná stěna, už na první pohled prastará. Spirálu, vlastně několik desítek spirál tentokrát viděl velmi zřetelně. Brianna se zastavila a přemýšlivě je pozorovala. Vytáhla hůlku a mumlajíc slova ve starém jazyce přejížděla z jednoho obrazce na druhý.
Pozoroval její štíhlé prsty pracující s hůlkou s klidným soustředěním a vzýval všechny bohy, v něž nevěřil, aby se Duanova intrika nepodařila, třebaže v to ve skutečnosti nedoufal. Ovšem udělal, co mohl udělat, snažil se přesvědčit sám sebe. Posunul přece čas akce o půl hodinu - ne příliš, aby nemohl být podezírán ze záměru, pokud Duane uspěje, ale dost na to, aby měli šanci uniknout, tedy aby Brianna unikla, protože jemu nic nehrozilo. A právě kvůli tomu se cítil špatně, téměř jako by ji zradil, ačkoli tomu tak nebylo. Vždyť nemohl v okamžik, kdy ho Duane konfrontoval s tím, co všechno věděl, dělat nic jiného! Nezáleží mi na tobě, Angličane, řekl mu tehdy Duane pohrdavě, chci ale dostat tu čubku. A ty mi pomůžeš, o tom nepochybuj. Nemohl jsem jinak, opakoval si v duchu tu lež, které ve skutečnosti ani sám nevěřil, protože samozřejmě tu byly jiné možnosti, jenže ty zahrnovaly varování Brianny a okamžité a definitivní opuštění Bruighu - a jeho povinností bylo alespoň se pokusit zničit to zlořečené semínko, které mělo přivodit zkázu světa. Tohle by Brianna pochopila, snad by to i schválila, tedy určitě by s tím souhlasila, protože šanci na úspěch ten plán měl, a ona se přece rozhodla s plným vědomím rizika.
Jenže to nic neměnilo na tom, že se cítil provinile, protože technicky vzato s tím Brianna nesouhlasila, když o ničem neměla ani tušení, a snad také kvůli večernímu milování, zoufalému a naléhavému, jako by věděla, že to bylo naposledy, a také kvůli její oddanosti a kvůli její lásce, kterou jí nikdy nedokázal opětovat a která ho čím dál více zlobila, protože zahanbovala - a ten pocit nesnášel, a která jej zavazovala, a on Brianně zavázaný být nechtěl. A zároveň cítil úlevu, protože věděl, že ať to dopadne tak či onak, brzy napětí posledních týdnů zmizí, nebo se alespoň zmírní, protože s Astorií to nejspíš hned tak neurovná. Ale bude mít Kámen vzkříšení a potěší Gellerta a skončí také tahle zoufalá akce se semínkem Nimlothu, ať již dopadne jakkoli.
Brianna konečně sklonila hůlku a přiložila dlaň na jednu ze spirál. Skála před nimi se začala nehlučně rozestupovat. Brianna se pousmála. "Víš, co by se stalo, kdybych se dotkla nepravé?"
"Zburcovala bys celé hradiště?"
"Nejenom, Gannone. Zabilo by mě to."
"Ale ty jsi věděla, která je ta pravá. Určitě tu nejsi poprvé."
"Nejsem. Jenže tohle jsou prastará kouzla. Spirály se střídají a interval se nikomu ještě nepodařilo vypozorovat. Jen zasvěcení poznají tu pravou a jen zasvěcení mohou vstoupit. A jen ženy."
"Proč jen ženy?"
"Asi nás naši předci vyhodnotili jako důvěryhodnější," pousmála se Brianna a Dracovi připadala nepřístojně rozjařená. Znovu ho bodl osten výčitky, který hned potlačil. Mezitím se kamenná brána otevřela.
"Calma," řekla Brianna a udělala hůlkou spirálu na dlani levé ruky. Na ní se objevila malá světelná kulička, která se během několika okamžiků zvětšila do velikosti Camrálu. Brianna ji poslala do černoty před nimi a Draco ustrnul v úžasu. Koule postupně zapalovala stovky či spíše tisíce svící v síni, jejíhož konce nedohlédl, a světlo zářilo i z oslepující bělosti sloupoví a krajkových ornamentů lomených oblouků. A po celém prostoru se tyčily alabastrově bílé sochy mužů i žen vznešené krásy.
"Síň Dedannanských," zašeptal a vykročil vpřed, za tím světlem, za tou nekonečnou krásou, která nemohla být z tohoto světa. A nejspíš ani nebyla.
"Dál už nemůžeš, vnímal jsi mě vůbec?" ucítil na paži Brianninu dlaň.
Okamžitě se zastavil, a třebaže věděl, že je to takto lepší, pocítil smutek a ztrátu z toho, že nemůže vstoupit. "Zapomněl jsem. Musel jsem ti připadat směšný, když jsem si myslel, že bych se o to mohl pokusit sám."
"Byla by to sebevražda. Neříkám, že takhle není," zamumlala a Draco si pomyslel, že by ho to mělo upokojit. Brianna počítá se smrtí, takže by si neměl lámat hlavu s tou záležitostí s Duanem.
"Ale nevím, k čemu mě tu vlastně potřebuješ. Vůbec jsem ti nepomohl."
"Bez tebe by to taky nešlo," vložila mu do dlaně perleťovou kuličku připomínající rybí měchýřek a druhou, o něco větší a také těžší. "Je možné, že až najdu hrob Oisina MacFionna, něco se stane."
"Máš dovolené dojít sem, ale nemáš dovolené otevřít hrob," pochopil.
Brianna přikývla a poprvé mu nepřipadala tak docela klidná. "Pokud něco uslyšíš, cokoli, tak rozmáčkni tu menší. Varuje mě. A pak počítej do pěti. Teprve potom otevři to přenášedlo. Dostane tebe - a semínko Nimlothu, pokud se mi ho podaří včas získat - do bezpečí. Prosím, pokus se počkat, pokud to jen trochu půjde."
"Slibuji. A ty?"
"Když všechno půjde dobře, stihnu se k tobě vrátit."
"Ze Síně Dedannanských se nedá přenést," konstatoval zjevné. "Víš, který hrob je ten pravý?"
"Tuším to."
"A když se spleteš…"
Brianna mu položila prst na ústa. "Nespletu se. Slib mi, že ho zničíš. Musíš použít Zložár, ale to už jsem ti říkala," dodala rozpačitě.
Draco se staženým hrdlem přikývl a Brianna vklouzla do síně.
Pozoroval její štíhlou postavu, ne nepodobnou alabastrovým sochám dedannanských žen, dokud se kamenná stěna se za ní nezavřela.

Poznámky:
1) Jestli se nechytáte, kdo je Haldis, tak to je ta norská dívenka, co se s ní Scorpius potápěl na Lofotech (kapitola 119 Carpe diem).
2) Jestli už nevíte, k čemu je dobré semínko Nimlothu, tak se podívejte znovu do kapitoly 94. Tak jenom pojistit.
3) Jestli si chcete navodit pocit, který měl Draco, když uviděl Síň Dedannanských, doporučuji tuto hudbu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vladka Vladka | 8. dubna 2017 v 14:46 | Reagovat

A jak to bylo dál?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama