21.1 The Snake

2. března 2017 v 22:13 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
On the way to work one morning
Down the path along side the lake
A tender hearted woman
Found a poor half-frozen snake

His pretty colored skin
Had been all frosted with the dew
"Poor thing" she cried, "I'll take you in
And I'll take care of you."

Take me in tender woman
Take me in for heaven's sake
Take me in tender woman
Sighed the Snake

She wrapped him up all cozy
In a comforter of silk
And laid him by the fireside
With some honey and some milk

She hurried home from work that night
And as soon as she arrived
She found that pretty snake she'd taken in
had been revived.

Take me in tender woman
Take me in for heaven's sake
Take me in tender woman
Sighed the Snake

She clutched him to her bosom
"You're so beautiful" she cried,
"But if I hadn't brought you in by now
you might have died."

Well she stroked his pretty skin again
And kissed him really tight,
Instead of saying thanks,
the snake gave her a vicious bite.

Take me in tender woman
Take me in for heaven's sake
Take me in tender woman
Sighed the Snake

"I saved you!" cried the woman
"And you've bitten me but why?"
"You know your bite is poisonous
And now I'm gonna die."

"Ha shut up, silly woman."
Said that reptile with a grin.
"You knew darn well I was a snake
before you took me in."

Take me in tender woman
Take me in for heaven's sake
Take me in tender woman
Sighed the Snake

Take me in tender woman
Sighed the Snake
Take me in tender woman
Sighed the Snake.

Shivaree

Písničku si můžete pustit zde.

"Měl se moc rád. Zbytek světa vlastně taky, ale sebe měl úplně nejradši ze všeho." Anton Goroděckij. Sergej Lukjaněnko: Noční hlídka

Prasinky; 21. dubna 2013

Scorpius téměř ztrácel naději, že se jeho nebelvírský spojenec v domku Flóry Carrowové vůbec objeví. Do doby, kdy se bradavičtí studenti budou muset začít vracet do školy, zbývalo už sotva deset minut a těch deset minut se s každým poskočením ručičky hodin krátilo.
Možná neuspěl a nechce se mu neúspěch přiznat. Anebo ho chytili, třeba ho teď vyslýchají, snad už bystrozoři dokonce míří sem; o statečnosti a mlčenlivost Kirkea si iluze nedělal. Scorpiusovo srdce se hlasitě rozbušilo. Zbytečně, ujišťoval se. Žádné nebezpečí mu samozřejmě nehrozí, nejen proto, že dům otcovy příznivkyně byl bezpečný a dobře chráněný. Přece toho Nebelvíra neposlal spáchat opravdový zločin, měl odnést jen artefakt plný černé magie, jak ho ujistil otec, aby se nedostal do rukou Grangerovi. Budoucímu temnému pánovi, který ho děsil svou nepředvídatelností, svou nepochybně obrovskou mocí a tím, že bylo až příliš jasné, že je na druhé straně, ať ta druhá strana znamenala cokoli. Dobře, to, co chtěl po Kirkeovi, byla technicky vzato krádež, ale krádež není nijak vážný zločin, a hlavně - Lupin si přece nebude stěžovat kvůli ztrátě artefaktu, který nejspíš mít vůbec neměl, když jeho držení dosud tak úzkostlivě tajil. Ne, bystrozoři pro něj nepřijdou, i kdyby si Lupin všiml, kdo mu ho vzal. A tak neschopný přece Hank Kirke není. Snad.
Z venku k němu dolehl hlas jeho spolužaček. Bývalých, opravil se v duchu, ještě nepřivykl tomu, že už není - a nejspíš nebude, alespoň než se otci podaří odstranit Snapea - bradavickým studentem. Nebylo samozřejmě špatné být doma, dosud se vždy na prázdniny těšil a rozhodně mu nevadily ani krátké návštěvy v průběhu školního roku, které si jeho rodiče čas od času vyžádali. Jenže tohle bylo jiné. Snape ho ze školy vyloučil, neodvolatelně, vlastně mnohem neodvolatelněji, než kdyby to udělal formálně. Babička sice považovala za důležité, že formálně vyloučen nebyl, nicméně Scorpius netušil proč. Tak jako tak se vrátit nemohl, dokud tam je Snape. Pracuji na tom, Scorpiusi. Je to moje priorita, stejně jako tvoje ten kámen, ujišťoval ho otec. A zařídím co nejdřív tvůj přestup do Kruvalu. Matka i babička se ale rozhodly, že zůstane do konce školního roku doma. Do Kruvalu tě v žádném případě nepustím, napíšu příbuzným mého zesnulého manžela do Irska, řekla mu babička. Do Irska? Měl by jít studovat mezi ty fenianské bastardy? A jak to myslela, že tam má příbuzné, to nikdy nikdo nezmiňoval. Gaelská magie je velmi starobylá a mocná, rozhodně ti její studium neuškodí, Scorpiusi Hyperione, dodala matka vážně, asi dal příliš najevo, co si o nápadu babičky myslí. Na otázku, zda s tím otec souhlasí, mu neodpověděly. Ale otec se jednou zmiňoval, že často jezdí do Irska, takže to nejspíš bude v pořádku, bude si s ním o tom muset promluvit, až ho příště uvidí. Koneckonců proč ne Irsko, třebaže Haldis navštěvuje Kruval. Jenže Haldis by se teď nedokázal podívat do očí, třebaže tamto, co se stalo mezi ním a Kirkem, rozhodně nebylo nic důležitého. Jednou se s ní ožení, jejich rodiče se na tom přece domluvili. Ale teď s ní raději být nechtěl. Dobře, po prázdninách pojede do Irska. Třeba tam skutečně nějaká pořádná škola je.
S úlevou rozpoznal hlasy slečny Carrowové a Hanka a spěšné kroky na schodech.
"Mám ho," vydechl Nebelvír, sotva se za slečnou Carrowovou zavřely dveře, a natáhl dlaň s černým kamínkem. Nenápadným a překvapivě malým. A přece z něj Scorpius ucítil zvláštní sílu, když kolem něj nedočkavě sevřel svou dlaň. Splnil konečně úkol, který mu uložil otec. Nezklamal jeho důvěru.
"Díky," zamumlal, když ukládal černý kámen do váčku začarovaném jeho otcem proti ztrátě i krádeži. Zastrčil jej pod košili. "Budu muset jít," dodal rozpačitě, protože Hankův upřený pohled mu začal být nepříjemný.
"Cože?"
"No, víš… není pro mě bezpečné tady být, to přece chápeš," odvrátil pohled a sáhl po svrchním hábitu.
"A já?"
"Co ty?"
"Co já? Co teď? Pro mě je to tady bezpečný, Scorpiusi?"
"Proč by nemělo být?" mračil se Scorpius.
"Já… nevím určitě, jestli mě nepoznali."
"To myslíš vážně? Zastírací kouzlo ti přece docela šlo."
"Jo, ale… Použil jsem ho, samozřejmě, ale… říkal jsi, že Granger umí číst myšlenky. Budou mě podezírat. Přijdou na to." Hankův hlas zněl s každou větou plačtivěji a bezmocněji a v Scorpiusovi tím vzbuzoval tak trochu lítost, ale mnohem více nechuť. Tohle je Nebelvír? Ne, že by je měl rád, ale některé vlastnosti svým způsobem obdivuhodné byly. Právě ty, které Hank Kirke zcela postrádal.
"Není důvod."
"Možná… Byl tam i James a… stihl použít protikouzlo, než jsem je znehybnil. Musíš mi pomoct, nemůžu se vrátit." Hank ho chytil za hábit, jako se topící chytá trámu z potápějící se lodi, a Scorpius měl pocit, že ho hábitem škrtí.
"Pusť mě," řekl otcovým, co nejchladnějším tónem.
"Ne, nemůžeš mě tu nechat. Bojím se."
"To jsi Nebelvír? Ti o sobě vždycky tvrdili, jak jsou stateční," ohrnul Scorpius pohrdavě rty. "Tak zůstaň tady, otec něco vymyslí."
"Chci jít s tebou."
"Ne!" odpověděl Scorpius hlasitěji, než zamýšlel. Jenže Hankova žádost ho vyděsila. Co si o něm otec pomyslí, pokud zjistí, jak ten zatracený kámen získal? Malfoy přece… ne, tamto se nesmí nikdo dozvědět.
"Pusť mě," procedil.
"Vezmi mě sebou. Musíš -"
"Nemusím. Samozřejmě tě ochráníme, ale -"
"Tak jak jsi myslel, že mě máš rád? Chceš mě teď opustit? Využil jsi mě a teď mě chceš odkopnout?" Hankův hlas zněl téměř plačtivě a ve Scorpiusovi se zvedla vlna odporu. Sevření neustávalo, spíše naopak, a Scorpius měl čím dál intenzivnější pocit nedostatku vzduchu, přestože pro to, objektivně vzato, nebyl důvod; Hank tolik síly neměl.
"Nikdy jsem ti neřekl, že tě mám rád. A přestaň mě škrtit."
Hankovo sevření trochu povolilo. "Neškrtím tě," řekl dotčeně. "Jen… vezmi mě sebou, prosím. Chci být s tebou. Udělám, cokoli budeš chtít. To, co bylo -"
"Nic nebylo. Rozumíš, nic nebylo!"
Hank se na něj ublíženě díval, ale sevření nepovolovalo.
"Pustíš mě konečně? Nebudu ti odpovídat, dokud mě nepustíš."
"Ty mi pak zmizíš. Nemůžeš mě opustit, to nesmíš, prosím, potřebuju tě, Scorpiusi. Udělal jsem, co jsi chtěl, ne?" škemral Hank tak nedůstojně, že se z něj Scorpiusovi dělalo fyzicky špatně.
"Pusť," procedil skrze zuby, ale Hank nepouštěl. Scorpius to už nevydržel a prudce ho od sebe odstrčil.
"Jen jsi mě využil!" změnil se výraz Hankova obličeje z prosebného do sveřepého a vrhnul se na něj. Začal do něj bušit pěstmi jako nějaký mudla a Scorpiusovo znechucení vystřídal vztek a začal mu údery vracet.
A najednou se to stalo. Hank upadl na římsu krbu, vykřikl a svalil se na podlahu.
Scorpiusovi hučelo v uších, srdce mu bušilo jako o závod. Měl pocit neskutečna, když čekal, až se Hank Kirke zvedne, každým okamžikem si přál víc a víc, aby se zvedl, aby mu znovu nadával, vyčítal, aby se ho držel jako klíště, aby škemral, ale hlavně aby se zvedl a aby čůrek krve z jeho spánku nebyl opravdový.
"Hanku," klekl si vedle bezvládného těla chlapce a vytáhl hůlku.
"Co to děláš?" uslyšel ode dveří hlas slečny Carrowové. "Okamžitě toho nech!"

………

Bradavice; 22. dubna 2013

Seděl v křesle ředitelny, oči zavřené, v rukách skleničku toho nejostřejšího, co našel v zásobách, které skryl sám před sebou. A někde před sebou tušil přítomnost Brumbála, tedy až příliš životného otisku jeho duše, který se sice do ničeho neměl plést, který sám opakovaně zdůrazňoval, že záležitosti živých patří živým, a který nyní trpělivě čekal, až sám začne.
Napil se ještě jednou, avšak skutečnost zahnat nedokázal, skutečnost tu byla a křičela na něj z každého koutu, z každého prázdného obrazu, protože ostatní ředitele požádal - ne, přikázal jim to - aby zmizeli a aby se neukázali dříve, než odejde. Porušil nepsanou etiketu Bradavic, ostatně ne poprvé, protože nebyla doba na slušnost, neměl náladu na slušnost, neměl náladu ani na Brumbála, a ještě méně měl náladu sám na sebe, protože selhával, protože nezvládal vůbec nic a všechno se hroutilo a on to věděl, i Brumbál to věděl, a věděli to všichni ti, jejichž služba již skončila a on jim to záviděl.
"Dnes zemřel další bradavický student, Brumbále. A Nepřítel nejspíš získá poslední relikvii smrti. Jsem špatný ředitel." A špatný otec a špatný manžel, dodal v duchu. Ovšem do toho Brumbálovi nic nebylo.
"Potřebuješ mé ujištění, že jsem přesvědčen, že by si na tvém místě nikdo nevedl lépe? Dám ti je, pokud ti pomůže. Ale jak tě znám, už se nadechuješ k námitce, že to byla má volba a že nejsem schopný přiznat svou chybu. Nepřiznám, stále jsem přesvědčen, že jsi byl nejlepší možná volba."
Věděl, aniž by k tomu potřeboval otevřít oči, že Brumbál na něj shlíží zpoza svých brýlí. Znovu se pokusil napít, sklenka byla prázdná. Neměl ale už ani sílu s ní mrštit o zeď, ačkoli by se mu snad ulevilo, neměl sílu či snad chuť ji ani dolít, jen ji unaveně svíral v dlaních.
"A Minerva?" vyslovil konečně námitku, již starý pán očekával.
"Ty se radíš s Minervou o všech problémech, které tě tíží, Severusi?" navázal Brumbál přesně svou oblíbenou otázkou, k níž očividně mířil.
"To je něco jiného. Ona tu odpovědnost nenese. Kdyby ji nesla… Ale nenese. To nebylo moje, ale vaše rozhodnutí."
"Jistě. A při vší úctě k Minervě jej nelituji. Ovšem nevěděl jsem, že zemřeli nějací studenti. Dlouho jsi tu nebyl."
"Mrtví jsou i ti čtyři, co zaútočili na Joshuu u Zakázaného lesa. Aspoň si to myslím."
"Ovšem nevíš to."
"Ne. Zmijozel je o tom přesvědčen. Stejně jako jejich rodiče."
"A mimo Zmijozel?"
"Možná někteří."
"A ty?"
Snape neodpovídal.
"Severusi, ty si skutečně myslíš, že je tvůj syn vrah?" zeptal se znovu Brumbál naléhavě.
"Ne." Ne, určitě je nezabil přímo Joshua, to z jeho vzpomínek pochopil a tomu i věřil. Ale byl až takový rozdíl, pokud zabíjel jeho služebník? Snad ano, doufal, že ano. "Nevím."
"A ten dnešní student?"
"Myslel jsem, že vás bude zajímat spíš ten kámen," ušklíbl se Snape a pokusil se napít z prázdné sklenice. "Hank Kirke, kamarád, tedy spíše patolízal Jamese Pottera. Joshua ho vždy nesnášel, pokud mohu soudit."
"To není motiv k vraždě."
"Kirke ukradl Teddy Lupinovi kámen, o kterém si myslím, že je Kamenem vzkříšení."
"To pořád není důvod k vraždě. Kde je ten kámen nyní?"
"Nevím. Tělo Kirkea našli včera za Prasinkami u lesa. Spálené na uhel. Bystrozoři ho identifikovali až dnes. Kámen u sebe neměl. Předpokládám, že by ho oheň nezničil."
"Ne. A ačkoli si tím nejsem jist, domnívám se, že by to nedokázal ani Zložár. Takže nevíš, kdo má kámen nyní."
"Ne. Vyslechl jsem všechny zmijozelské studenty, Brumbále. Použil jsem na ně i nitrozpyt." A pak paměťová kouzla. A Evandrus Virdee totéž udělal s několika Nebelvíry a Mrzimory, kteří se v době incidentu nacházeli poblíž, samozřejmě včetně Jamese Pottera a Vicky Weasleyové - ovšem těm paměť nevymazával. Ti mu své vzpomínky odevzdali ochotně a disciplinovaně. Jak jinak, ušklíbl se.
"Jsou situace -"
" - kdy můžeme porušit každé pravidlo," přerušil ho s nádechem ironie Snape. "Jenže já jsem nic nezjistil."
"Skutečně podezíráš svého syna?"
"Řekl jsem, že ne."
"Řekl jsi, že nevíš."
"Joshua ovládá nitrobranu. A Veritasérum riskovat nebudu."
"Uvažoval jsi o tom, že bys mu mohl věřit? Co ti řekl?"
"Neptal jsem se ho. Myslíte, že by se přiznal?"
"Už jsem ti to jednou říkal, ale zopakuji to znovu: Víš, jak musí být pro tvého chlapce těžké, pokud jej podezíráš neprávem?"
"On není já, vím," zkřivil Snape ret. "To už mi řekl. On přecenení vrah."
"Ale ty máš pochybnosti," díval se na něj Brumbál tak, že měl chuť hodit prázdnou sklenicí do obrazu. Prázdnou! Konečně se odhodlal přivolat si láhev a dolít ji. "Třeba by byl raději, kdybys Veritasérum použil."
"Řekl jsem, že to riskovat nebudu! A nepodezírám jeho!"
"Koho tedy? Jamese Pottera?"
"Samozřejmě, že ne," mávl Snape netrpělivě rukou. "Ostatně Joshua Bradavice podle všeho vůbec neopustil."
"Tak proč ho podezíráš?"
"Už jsem vám řekl, že ho nepodezírám." Ne, Joshuu přímo nepodezíral. Bylo zde příliš nejasností, Burton Battley, který smrt Kirkea vyšetřoval, ho upozornil, že tělo sice leželo stranou, ale bylo umístěné tak, jako by si někdo přál, aby ho našli. Joshua měl alibi, jenže Snape si byl jist, že by se z Bradavic dostat mimo kontrolu Filche dokázal, natolik o schopnostech svého syna nepochyboval. Nemusel ostatně Bradavice vůbec opouštět, stačilo mu vyslat svého děsivého služebníka. Ovšem pokud by Kirkea skutečně zabít chtěl, udělal by to skutečně tak, aby to na něj tak okatě ukazovalo?
"Ne, nepodezírám ho. Ale… kdysi jsem se vás ptal, co víte o ohňových démonech."
"Ano, vzpomínám si."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama