20.2 Land of Shame

22. ledna 2017 v 21:53 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
"Gellerte, můj pane, neodcházej, prosím," natáhly se po něm bílé ruce. S lehkou nechutí se jim vymanil, oblékl si župan a přemístil se do své utajené vily v Bubenči, v jejímž podkroví žil i Baltazar Byrtus se svou rodinou.
Nikdy nepřespával v sídle českých králů. Málokdo o tom věděl, protože na hradě svou honosnou ložnici samozřejmě měl, nicméně nakonec se přemísťoval sem, do bubenečské vily chráněné Fidéliem Baltazara Byrtuse, člověka, kterému důvěřoval téměř bezvýhradně, tedy kterému důvěřoval více než komukoli jinému.
Uložil se do lůžka, v němž spal vždy sám, pokud nepočítal Bianka. Kocour samozřejmě nezklamal ani tentokrát a jeho hlasité předení jej příjemně ukolébávalo do polospánku.
Užíval si své samoty, svého hájemství, svého soukromí. Samozřejmě, že si mohl vzít prosícího Alberta sebou domů, protože Albert byl neškodný, třebaže nikoli nevinný. Grindelwalda bavila jeho štěněcí oddanost, jež tolik kontrastovala s chlapcovou krutostí k slabším. I to bylo zábavné, bavil ho Albertův mylný pocit, že něco znamená jen proto, že mu umí podržet. K ničemu jinému ho využít nemohl, byl příliš hloupý na to, aby ho mohl pověřit čímkoli odpovědným - ve skutečnosti ho považoval za ještě hloupějšího než Juditu, i když možná jen proto, že od něj jako od muže víc očekával. Nemiloval ho, měl ovšem rád jeho lásku k sobě, jeho oddanost i jeho blízkost, stejně jako blízkost Bianka, bílé připomínky Judity, jíž se měl už dávno zbavit. Proč by však měl dělat věci, které se od něj očekávají? Je Gellert Grindelwald, a může si dovolit i takový rozmar, jako je tahle něžná, předoucí vzpomínka na zradu. On to unese. Roztržitě hladil kocoura a trpělivě snášel drápky zatínající se mu do ramene. "Nikdo si nemůže dovolit to co ty, Bianko. Víš to?" Kocour vrknutím dal najevo souhlas a přitiskl tvář k jeho tváři. Proč by ho měl zabíjet? Stačí, že kdykoli může.
Albertova na odiv stavěná, Ludomiřina rodící se oddanost. Roztomilé. Byli tak odlišní - něžná a nevinná Ludomira, připomínka dob, kdy ženy znaly své místo, drzý a někdy až potměšilý Albert, ochotný k čemukoli, co jeho fantazie a touha vymyslely. Ale oba k němu vzhlíželi jako ke spasiteli. A nebyl jím snad?
Miloval ho však Albert dost? Na jeho pažích nyní chybělo ochranné tetování, které mu na zestárlém a dávno ztraceném těle kdysi udělal Parricida z krve Eltje, Agnes, Frauke, Hiltraud a… nemohl si vzpomenout na jméno té páté, ale na tom nezáleželo, protože její oběť byla beztak zbytečná, stejně jako oběť Hiltraud; její dar, ochranu před Avadou, nikdy nepotřeboval využít. Pět dívek proti pěti útočníkům - jak jej mělo napadnout, že Brumbál zvítězí, aniž by se jej vůbec pokusil zabít? Snažil se vybavit jejich tváře, ale jediná, na niž si vzpomněl, byla Eltje. Všechny jej milovaly, a žádnou z nich nemiloval. Všechny daly život ne pro jeho myšlenky či pro národ, nebo nejen pro ně - to mu Parricida vysvětlil, že by nestačilo - ale pro něj, pro ochranu jeho života, s láskou a z lásky. Samozřejmě také pro přesvědčení, že tím získávají jejich jinak zhola zbytečné životy vyšší smysl, což nepochybně byla pravda. Našel by dnes někoho takového? Snad. Vždyť ani tehdy si nemyslel, že vůbec bude moci požadavky milého Parricidy splnit. Možná dělá chybu, když o využití této další možnosti ochrany dosud ani nezačal uvažovat, natož usilovat. Žije ještě Parricida? Nejspíš ano, i když ten mladík, nabubřele sám sebe nazývající Lordem Voldemortem, se v místě jeho bydliště ochomýtal příliš často.
Měl samozřejmě ještě dvě pojistky jiného druhu, které ho spolehlivě znovu vrátí zpět, jenže do nového těla. A to by bylo nepříjemné, zbytečné zdržení; kromě toho byl se svým současným tělem více než spokojený. Zvykat si na novou podobu, dokazovat, že je tím, kým je… ušklíbl se. Ne. Tomu se musí pokud možno vyhnout.
Albert však nebyl jako Eltje nebo Agnes, Albert se pro něj neobětuje, ani Draco ne, ten bral svůj život i sebe samotného příliš vážně. Byli tu tací, co vypadali plně oddaní jeho myšlenkám, a tací, co jej milovali. Třebaže nikdo z nich, alespoň z těch, jež byl ochoten ztratit, by se neobětoval dobrovolně a z lásky. 'Klíčová je láska, Gellerte,' zdůrazňoval potměšile Parricida. 'Láska, kterou musíš umět vzbudit, avšak nesmíš jí sám trpět, jinak rituál nepřežiješ.' Odpověděl mu tehdy, že je zdravý muž a netrpí sentimentalitou, nicméně ten zvláštní stařík, který se mu zdál přes svou zdánlivou neškodnost okamžik od okamžiku znepokojivější, se jen bouřlivě rozesmál: 'Jistě, jistě, říká ten, kdo okamžitě odmítl využít lásku matky - to je tvoje slabina, Gellerte, měl by sis ji přinejmenším přiznat." Ovšem nejspíše by ani nyní matčinu oběť nepřijal, ačkoli si nemohl vybavit jediný důvod, proč by na ni měl vzpomínat v dobrém, snad až na to, že ho přivedla k Wagnerovi.
Ne, nenapadal ho nikdo, koho by mohl použít. To byla chyba. Slabina. A nejen pro ten rituál, který dnes už nejspíš beztak nemá kdo udělat.

………

Mendip Hills, Somerset; 13. dubna 2013

Nevěřícně na ni hleděl. "Zopakuj to. Nejspíš jsem ti špatně rozuměl, Astorie. A posaď se konečně."
"Obávám se, že jsi rozuměl správně, Draco. Nepřeji si, aby ses nadále jakkoli stýkal se Scorpiusem," odpověděla navenek chladně, ale podle několika rychlejších mrknutí víček poznal, že je rozrušená. Neposadila se.
"Vysvětli mi to."
"Přečti si konečně ten dopis, mám stejný názor jako tvá matka."
"Chci slyšet tvůj názor."
"Svůj názor jsem ti už řekla."
Vstal a došel až k ní. "A mne nevyslechneš?" Pokusil se vzít ji za ruku, avšak ona si dlaně založila na prsou a o krok ustoupila. V malé místnosti srubu, tak nedůstojném jeho rodu, se ocitla až téměř u zdi. Kdyby ji následoval, tak by už neměla kam unikat, a měl chuť to udělat, měl chuť jí zatřást a vysvětlit jí, že je jeho ženou a že manželky své manžely nesoudí, ale následují. Měl chuť ji obejmout a kleknout před ní a říci jí, jak moc nejistý se cítí, proč se rozhodl, jak se rozhodl, protože ačkoli jeho rozhodnutí nebylo dobré, bylo stále ještě nejlepší ze všech. Samozřejmě že nic z toho neudělal, protože když byl s ní, tak byl Malfoy, a Malfoyové se takto nechovají ani ke svým manželkám, tedy právě k nim ne.
Rozlomil pečeť své matky a posadil se s dopisem do křesla k sálajícímu krbu.

"Synu,
Je mou povinností tě informovat o tom, že tvůj syn Scorpius Hyperion Malfoy ukončil z vlastního rozhodnutí a rozhodnutí své matky studia v Bradavické škole čar a kouzel. Pokud bychom tak neučinili, byl by vyloučen a předán Starostolci - a ty jistě víš proč. Zbytky loajality Severuse Snapea k našemu domu však tvého syna uchránily od takové potupy. Ovšem nevykládej si jeho vstřícnost jako slabost. Severus Snape není slaboch; mám dojem, že jsi zapomněl, jak nebezpečným mužem dokáže být.
Velmi nemile jsi mne překvapil. Bez ohledu na to, jaké důvody máš, abys pokračoval v mylné cestě svého mrtvého otce, považuji skutečnost, že jsi použil vlastního syna jako nástroj a přivedl ho do smrtelného nebezpečí, za neodpustitelnou. Nepochybně nyní namítáš, že neděláš nic jiného než tvůj otec - ovšem kromě toho, že to nepovažuji za omluvu, bych tě ráda ujistila, že jde o něco jiného. Tobě bylo o tři roky více než Scorpiusovi, když tě Pán zla pověřil tím úkolem. A pověřil tě on, ne tvůj vlastní otec, který naopak kvůli tomu velmi trpěl.
Zklamal jsi mne. Nechci slyšet tvá vysvětlení, protože nic nedokáže tvůj čin v mých očích omluvit.

Tvá matka."

Když dočetl, hodil dopis znechuceně do ohně. "Žvásty!" ohrnul ret. "Scorpiusovi žádné nebezpečí nehrozilo."
"Jak to můžeš vědět?"
"Není snad živý a zdravý a v něžné péči své babičky?" zeptal se se záměrně přehnanou sebedůvěrou. "Snape by mu nic neudělal."
"Ani kdyby se mu to, čím jsi ho pověřil, podařilo?"
"Z čeho dovozuješ, že jsem ho tím pověřil já? Scorpius to tvrdil?"
"Nevymlouvej se jako dítě, Draco!" znechuceně odpověděla Astorie. "Kdo jiný? A ne, Scorpius nic neřekl. Považuje tebe i sebe za hrdinu. Neodpověděl jsi mi. Opravdu si myslíš, že by se mu nic nestalo, ani kdyby se mu to podařilo? Šlo o Grangera, mám pravdu? Člena Snapeovy rodiny?"
"Ten jed působil s třídenním zpožděním. V té době by byl Scorpius už dávno pryč."
"Alespoň, že jsme si vyjasnili, kdo ho tím pověřil."
"Tohle je nedůstojné, Astorie."
"Ano, nepochybně. Raději už půjdu. Co jsem ti chtěla říct, jsem už řekla."
"Opravdu mě nevyslechneš?" díval se na ni a snažil se přivolat všechnu důvěru, o níž si myslel, že mezi nimi vždy byla. Neodpovídala, ale ani neodcházela, což se mu zdálo povzbudivé.
"Přísahám. Nehrozilo mu nebezpečí. Neodpustil bych si, kdyby se mu cokoli stalo. Vše, co dělám, dělám kvůli němu, věř mi, Astorie." Opět vstal a pokusil se ji obejmout. Stejně tak by se mohl pokoušet objímat kamennou sochu. Astorie nikdy nevynikala vřelostí, ovšem nyní odtažitá být chtěla.
"Šlo o Grangera? Odpověz mi, Draco."
"Ano."
"Proč? Je ještě chlapec. Scorpius o něm zpočátku hovořil s obdivem."
"A později se strachem, toho sis nevšimla?"
"To byl pro tebe důvod ho proti němu vyslat? Buď ten chlapec není nebezpečný, a pak by to byl zločin, anebo skutečně je, a pak jsi vystavil našeho syna vážnému ohrožení. Jiná možnost není."
"Už jsem to vysvětloval. Neposílal jsem ho do přímé konfrontace. Riziko bylo velmi malé."
"Velmi. Malé. Riziko," odsekávala Astorie.
"Ano. Velmi malé," odpověděl ostře. "Nejsem nezodpovědný hlupák. Určité riziko hrozí při všem, i koupit mu koště k jeho šestým narozeninám bylo riskantní, možná víc než tohle."
"A co jeho duše?"
Pohrdavě si odfrkl. "Jsme ve válce, to ti snad nemusím připomínat. Je správné bojovat proti ohrožení. Bylo to nezbytné."
"Pořád jsi mi nevysvětlil, v čem je ten třináctiletý chlapec natolik nebezpečný, že ses rozhodl udělat z našeho dítěte vraha."
"Čtrnáctiletý."
"Zásadní rozdíl. Čím? Chtěl jsi, abych tě vyslechla. Poslouchám. V čem byl ten objektivní, skutečný a nezbytný zájem?"
"Nikdy sis nevšimla, jak se Scorpius Joshuy Grangera děsí? A nejen on, zdaleka nejen on. Zabil už minimálně pět svých spolužáků."
"Možná jsem něco zaslechla v Narcisině dámském klubu," přiznala Astorie. "I když z toho, co vím, je zřejmé i to, že není vůbec jisté, že za jejich smrt může. Ostatně mám dojem, že většina koleje ho považuje za svého vůdce, ne nepřítele, což mi potvrdil i Scorpius. Ale i pokud je skutečným nebezpečím a skutečně je nezbytné ho zabít, tak jde o úkol pro tvé Smrtihlavy, ne pro dítě."
"Poslal jsem na něj sedm svých lidí. Sedm dospělých mužů. Vůbec nevíme, co se s nimi stalo. Jen, že nežijí. Nejsem jediný, kdo si myslí, že je zabil Joshua Granger."
"Ve skutečnosti ani tohle nevíš. Ale jestli si to skutečně myslíš, tak tím víc je tvůj čin neomluvitelný. Ohrozil jsi život našeho syna, a to bez skutečně nezbytného důvodu," deklamovala, jako by vynášela rozsudek.
"Mám skutečné důvody."
"Tak mi je vysvětli."
"Nemůžu," podíval se na prsten. Zatracený dar zatraceného otce. Zavřel oči a téměř ani nevnímal manželčina slova o tom, že on byl přece tím, kdo chtěl celou situaci vysvětlit. Joshua Granger musí zemřít, jinak zemřou miliardy lidí. Počet mimo jeho představivost, množství, kdy se z jatek stávají čísla, která nikoho nedojímají. Ani jeho nedojímala, ovšem nepřál si to. A nevelké riziko úkolu, jež vložil na Scorpiuse, bylo v porovnání s tím nedůležité. Jenže právě tohle jí říct nemůže, pokud nechce zemřít.
"Jestli už nemáš co říct, jestli to nedokážeš ani popřít, vracím se domů, Draco," prořízl ticho, které si až nyní uvědomil, Astoriin hlas.
"Co popřít?"
"Že jsi to udělal kvůli tomu svému Grindelwaldovi, protože si myslíš, že Granger je dítě ze zmateného proroctví šílené Trellawneyové. Ubezpečuji tě, že tohle já za vážný důvod nepovažuji."
"Ne. To není ten důvod."
"Nelži."
"Přesněji… nejde o důvod jediný." Odmlčel se a zavřel oči. Tohle nevysvětlí a ona mu neuvěří.
"Poslouchám."
"Jsem vázán nezrušitelným slibem. Jen… vím, že Joshua Granger je nebezpečím pro… Jde o hodně, Astorie, prosím věř mi." Tvářila se neústupně a on se svezl do křesla a ponořil tvář do dlaní. Cítil se bezmocně a cítil se ukřivděně. Možná nebyl dobrým člověkem, ale byl lepším, než za jakého ho považovala Astorie, a on neměl jak se kvůli tomu zatracenému prstenu obránit. V tuto chvíli nenáviděl svého mrtvého otce jako dosud nikdy. "Nemůžu ti říct víc. Zemřel bych. Je mi líto, že mi nevěříš."
"Neřekla jsem, že ti nevěřím. Jenže to nic nemění. Kdyby celý svět - slyšíš! - kdyby celý svět byl na jedné misce vah a na druhé život mého syna, tak chci, aby přežil můj syn. Nepřeju si, aby ses dál stýkal se Scorpiusem. A nechci s tebou nadále žít ani já."
"Ale -"
"To není jen kvůli tomu, Draco."
"Chceš se rozvést?" zeptal se dutě a snažil se ignorovat tupou bolest, kterou v něm její zrada působila.
"Ano. Narcisa se mnou souhlasí."
"Matka s tím souhlasí?" zopakoval nevěřícně. Tupá rána způsobená Astorií začala řezat a pálit a krvácet, a on nemohl udělat vůbec nic, jen stát a dívat se, jak mu celý jeho život proklouzává mezi prsty.
"Chceme, abys přepsal panství na Scorpiuse," vrazila do něj jeho žena další nůž.
"Ne."
"Jsi na útěku, Draco. Velmi to komplikuje i hospodářskou stránku věci."
"Nedám souhlas k rozvodu."
"Nedělej to horším, než to je, Draco. Všechno může proběhnout diskrétně. A to je v zájmu nás všech."
"Chci mluvit s matkou a Scorpiusem."
"Matka s tebou hovořit nechce a Scorpius nebude."
"Scorpius se mnou mluvit chce. Jsem jeho otec, Astorie."
"Nepochybně ti chce podat hlášení. A nechat se zmanipulovat k něčemu dalšímu. V tomhle ti nevěřím, Draco."
"Věříš mi aspoň, že mám skutečné důvody? A že tě miluju, Astorie," dodal a myslel to naprosto upřímně.
"Věřím, že si myslíš, že máš vážné důvody. A nejspíš si opravdu myslíš, že mě miluješ," odpověděla chladně. "Jenže to na věci nic nemění. O tvých motivech věrnosti Gellertovi Grindelwaldovi vím své, nebo si snad myslíš, že jsem slepá a hluchá? Vždyť jste tehdy v Norsku ani nepoužili tišící zaklínadlo," podívala se znechuceně stranou, "nechtěla jsem o tom mluvit, nikdy bych sama nezačala. Vím, jaké jsou mé povinnosti manželky, Draco. Byla jsem připravená jim dostát. Ale jsem také matka. Je moje povinnost udělat vše pro to, abych svého syna ochránila přinejmenším do jeho dospělosti, pak to už bude na něm. Ty máš stejnou povinnost, a tu jsi porušil. Přesvědč mě, že ji bereš opět vážně."
"Jak," rozhodil Draco ruce. "Jak, když mi nechceš věřit?"
"Tím, že necháš Scorpiuse mimo své hry. Odpřisáhni, zavaž se k tomu - s nezrušitelnými přísahami máš přece zkušenosti, že. Je třeba ten kruh přetnout. To jsou ostatně slova tvé matky."
"Moje matka mě nezajímá," zalhal. "Přestaň se jí ohánět, chci slyšet tvůj názor, chci slyšet, co chceš ty!"
"Vždyť jsem ti právě řekla, co po tobě chci."
"Majetek!" jeho pečlivě předstíraný ledový klid Malfoye se začal lámat a on jí chtěl ublížit alespoň z části tak, jak ona ublížila jemu. "Jde ti jen o můj majetek - můj boj, boj za nás všechny, ti přináší hospodářské komplikace!" napodobil její hlas. "Chci mluvit se svým synem a to mi nemůžeš zakázat!"
Astorie o krok ustoupila, ale oči nesklopila. "Nic jsi nepochopil, Draco."
Přemístila se a Draco se několik minut díval na místo, kde stále viděl obrysy její postavy, cítil vůni pomerančových květů a jasmínu.
A uvnitř něj něco umíralo, když pozoroval déšť bušící do okenních tabulek. Jenže teď nebyl čas litovat sám sebe, teď musí konat. Astorie může splnit svou hrozbu a odstěhovat se. Pak by mohlo být skutečně obtížné dostat se ke Scorpiusovi. To nemohl dopustit, protože Scorpius se stal klíčem k tomu, aby pro Gellerta získal Kámen vzkříšení. Tolik příprav do toho společně vložili a teď to měl nechat být? Ne. Synovo vyloučení ze školy byla jen komplikace, nepříjemná, ovšem překonatelná.
Musí získat ten zatracený kámen a musí zastavit Grangera. Situace byla zlá, nicméně mohla být ještě horší. Třeba se matka a Astorie mohly dozvědět, že Granger je Snapeův syn; ačkoli to možná na věci až tolik neměnilo. Snape skutečně mohl Scorpiuse zabít, matka se mýlila - pokud to neudělal, znamenalo to, že je měkký. Přesto ho nemínil podceňovat. Od Scorpiuse věděl, že se Snape stále bez potíží dostává do ředitelny - proč, když je ředitelkou McGonagallová a jejím zástupcem ten nejhloupější z Weasleyů? Nabízelo se jediné vysvětlení, logické a jednoduché a naplňovalo jej hrdostí, že jeho syn na ně přišel. Vysvětlovalo mimochodem i skutečnost, proč se nikomu nepodařilo prolomit ochrany Bradavic; Grangera se pokusil dostat samozřejmě vícekrát; jak mohlo Astorii vůbec napadnout, že by život Scorpiuse riskoval bez vážného důvodu!
Udělal chybu, že to nezadal dychtivému Burkeovi už tehdy, když jej potkal poprvé, jenže tehdy ještě nebyl rozhodnut toho podivného chlapce zabít. To už nenapraví, takže nemá cenu nad tím přemýšlet. Nejlepší by bylo získat někoho dalšího zevnitř. Jenže všichni studenti se nyní Grangera buď děsí, nebo v něm vidí svého pána, nebo oboje. Vždyť si nemohl být jist ani věrností potomků svých nejvěrnějších, tedy těch, kteří tam zůstali. Marcus Flint jej ujišťoval o své věrnosti, stejně jako Gunilda Averyová, může jim však skutečně věřit, když jejich synové dělají tělesné strážce Grangerovi? Bude si je muset vyzkoušet. Všechno se komplikovalo, i když on to zvládne, je přece Malfoy. Ostatně mu nic jiného nezbývá.
Vyčaroval tišící kouzlo, zvuk deště jej rušil v přemýšlení. Takže co teď. Svolá vnitřní kruh, někdo něco musí vědět na Snapea. A Severuse Snapea musí odstranit, pokud má dostat Joshuu. Ale nejdříve musí promluvit se Scorpiusem a dokončit tu trapně se táhnoucí záležitost s kamenem.
Tleskl. "Burly! Mám pro tebe úkol, kde zase vězíš?!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama