20.1 Land of Shame

22. ledna 2017 v 21:45 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Looking out my window staring
At the things that I can't see
If I listen closely
I can hear a dying dream
I'm wrapped up in the warmth
Of an unforgiving mind
I'm on vacation in another time

And we can thank the TV
We can thank the men of old
For this legacy of hate
Somehow they have sold
I'm wrapped up in the warmth
Of an unforgiving game
I'm on vacation in the land of shame

When the pigs are flying
And it's freezing cold in hell
Maybe we'll forgive the children, baby
Only time can

If I listen closely
I can hear a dying dream
I'm on vacation in the land of shame

We'll be alone together
In a world we call our own
We'll be alone together
In a place that doesn't feel like home
I can hear a dying
We'll be alone together
We'll leave this land of shame

VAST

Písničku si můžete pustit zde.

"Danton, otevřenější než Angličané, řekl: My krále nebudeme soudit, my ho zabijeme. A řekl také: Tito kněží, tito šlechtici nejsou vůbec vinni, ale je nutné, aby zemřeli, protože pro ně není místo, brání v pohybu věcí a překážejí budoucnosti. Tato slova, zdánlivě strašlivě hluboká, nemají velikost génia, protože předpokládají, že nevinnost není nic a že mravní řád může být oddělen od řádu politického, aniž ho to zahubí, a to je nepravda." Jacques Maritain

Praha; 7. dubna 2013

"Bylo by vhodné, kdyby tě tvá snoubenka na korunovaci v Budapešti již doprovázela, Gellerte," prohlásil Baltazar Byrtus, sotva po setkání konzulů osaměli. "Hodí se to."
"Tak nějakou vezmu sebou," mávl rukou Gellert. "Tohle není důležité."
"Je."
"Tak vezmu třeba Benny," ušklíbl se nespouštěje oči ze svého pobočníka. Věděl, že s tím nebude souhlasit. Baltazar však nedal najevo žádné rozčilení - což ostatně neměl ve zvyku - jen si vzdychl.
"Měl jsem dojem, že slova toho Vršovce bereš vážně. Jsem si jist, že jsi složku, kterou jsem ti dal před téměř dvěma týdny, už prostudoval."
"Dej mi ji znovu. Nepochybuji, že máš sebou její kopii."
Baltazar mlčky před Gellerta položil stříbrné desky ozdobené erbem, jenž neznal - zlatým dvojitým křížem v modrém poli.
"Má ten znak nějaký význam?"
"Jde o erb Jagellonců. Stojíš přece i o polský trůn. Nemá být příští na řadě?"
"Ovšem - a oprav mě, jestli se mýlím - na mudlovské dějiny se odborníkem necítím - Jagellonci nebyli posledním polským královským rodem."
"Ne."
"Tak proč?"
"Líbil se mi," otevřel bez výrazu Byrtus desky.
"Chceš říct, že důvody pochopím sám," prohodil Grindelwald.
"O tom jsem přesvědčený. Nemám ve zvyku tě podceňovat, můj králi."
"Nemusíš být tak obřadný, když jsme sami."
"Líbí se mi tykat králi," pokrčil Baltazar rameny.
"Prý to bylo u slovanských králů zvykem."
"Ano. Jsi slovanský král?"
"Rozhodl jsem se být. Proto jsou tu ty slovanské krásky, že," odpověděl a otevřel namátkou desky. Dívala se na něj dívka s hranatou, spíše mužskou bradou, tenkými, rozhodnými rty, ostrým nosem a hustým obočím nad očima, usazenýma na jeho vkus příliš blízko sebe. Jediné, co by na ní mohlo snad být přijatelného, byl plavý dlouhý, silný cop. Ale i ten v kombinaci s mužsky tvrdým obličejem vypadal spíše nepatřičně. Přes hrdé vzezření ruce založené na prsou a sevřené rty prozrazovaly nejistotu. "Krásky?" podal otevřené desky Baltazarovi. "Neříkal jsem ti, že máš vybírat jen z pohledných dívek?"
"Měrana Budarka je ze starého lužickosrbského čistokrevného rodu, který ti byl zcela loajální i minule. Není přímo ošklivá, možná trochu specifická -"
"Vyřaď všechny, které jsou trochu specifické, nehodlám se zdržovat."
Baltazar odstranil ze složky několik listů a podal mu ji zpět.
Grindelwald znovu otevřel desky, tentokrát na konci. Další blondýnka, tentokrát výrazně hezčí, s typicky rusky velkýma očima a malou pusou. Plaše se pousmála. Líbila se mu. Podíval se na její jméno i rod a podal desky zpět Byrtusovi. "Vyřaď i všechny Bělorusky. A Ukrajinky," dodal.
"Rusky ne?"
"Ne."
Byrtus zvedl své husté obočí, pak téměř jen pro sebe přikývl. "Nebudeme popouzet našeho mocného přítele. Ovšem Běloslava Zdeslavovna se narodila v Polsku."
"Tím hůř."
"Omlouvám se. Mělo mi to dojít samotnému. Teď by to mělo být v pořádku."
Grindelwald složku opět namátkou otevřel a usmála se na něj docela milá hnědovláska s dětsky kulatým obličejem a zelenýma očima. Perla Dobšinská. Dobrý rod, i děvče vypadalo pohledné, jen příliš mladé; podle popisku této Slovence bylo právě patnáct let. "Vědí o tom štěstí, které je může potkat?"
"Samozřejmě, že ne. Bylo by netaktické -"
" - naštvat tolik rodů odmítnutím. Vím, příteli. Tohle dítě nechci."
"Není špatné si manželku vychovat."
"Vypadám snad jako guvernantka?"
Z dalšího obrázku jej nehnutě pozorovala přízračně světlá dívka s téměř bezkrevnými rty. Nebyla ošklivá, působila však přísně, a ačkoli této Slovince mělo být podle popisku jen dvacet tři let, připomínala mu staropanenskou učitelku ručních prací, která kdysi naprosto zbytečně dožívala v Kruvalu.
"Moje žena musí být nejen chytrá a krásná, ale taky dobrá v posteli."
"Mám je vyzkoušet osobně, nebo to svěřit svým podřízeným?" zeptal se Byrtus s nehybnou tváří a Grindelwald se rozesmál.
"To přece poznáš. Ačkoli…" potměšile se na svého pobočníka ušklíbl, "ty možná ne. Víš, proč jsem o Dietlinde nikdy nestál?"
"Nad tím jsem nepřemýšlel. Ale tvůj nezájem byl důvod, proč jsem se s ní oženil. Dietlein je ovšem výborná manželka. Slečna Biserka by nepochybně byla taky, ostatně vybíráš si manželku, ne milenku. Jsem si jist, že bys ji naučil vše potřebné; tvé schopnosti jsou vyhlášené."
"Ji ne."
"Jak myslíš. Seřadil jsem dívky od nejvhodnější po nejméně vhodné, Gellerte. Bral jsem v úvahu - kromě pohlednosti a slovanského původu, samozřejmě - čistokrevnost rodu i spřízněnost s mudlovskými šlechtickými rody. Je to vhodné, když chceš vládnout obojímu lidu."
"Ano, je."
"Všechny vybrané dívky jsou čistokrevné nejméně pět generací."
"Ovšem některé jsou čistokrevnější a jejich krev je modřejší," pousmál se Grindelwald, zatímco obrátil zbývající listy a dostal se na začátek. Jak jinak. Slečna Ludomira Grodzká se lehce uklonila a velmi mile usmála. Byla oblečená v prostém tmavě šedém hábitu, zcela bez šperků, světle hnědé vlasy svázané ve volném uzlu. A přece z ní vyzařovala klidná krása, nepochopitelná směsice hrdosti i skromnosti dívky, která zná svou cenu, ale nepovažuje se kvůli tomu za nadřazenou jiným.
"Jaké překvapení. Nepochybně je příbuzná Jagellonců. Povídej, oni ve skutečnosti nevymřeli?"
"Vymřeli. Ovšem dodnes žije několik knížecích rodin, pocházejících od starších členů rodu, předcházejících krále Vladislava Jagella. Slečna Ludomira je po matce z vedlejší, kouzelnické větve rodiny Golycinů. Rod Grodzkých pochází z rodu Zamojských."
"O tom jsi věděl už tehdy?"
"Ano. Je mojí povinností vědět."
"Zařiď setkání. Zatím jen velmi neoficiální. Na… jak to vyjde. Nejspíš můj rozvrh znáš líp než já sám," ušklíbl se Grindelwald.
"Volno máš dnes večer. Shodou okolností je slečna Ludomira právě v Praze, můj králi," uklonil se s úklonou, kterou by téměř považoval za vážně míněnou, kdyby Baltazara neznal. "Nepochybně bude potěšena. Na tvou laskavost, kterou jsi její rodině projevil v době smutku, stále vzpomíná."


Udělal dobře, když vyhověl Baltazarově trpělivé manipulaci, kterou se jeho pobočník ani nesnažil příliš zakrývat. Pro slečnu Grodzkou hovořilo leccos: dobrý rod, čistá krev, otec, který zahynul mučednickou smrtí kvůli svému pyšnému národu. Stala se mezi polskými kouzelníky nesmírně populární, nevinný symbol polské směšné nabubřelosti. Oženit se s ní by bylo strategické. Vyhovovalo by to přání toho podivného volchva a zacpe tím rovněž ústa pochybovačům, kteří museli existovat, i když Jenůfka stále tvrdila, že nikdo oficiální verzi smrti Ludziwoje Grodzkého nezpochybňuje. A pokud mohl soudit podle jejích pohybů i nehrané stydlivosti, byla dosud panna. Možná nudné. Nicméně také velmi vhodné; i v tomhle měl Baltazar pravdu.
Pozval ji do divadla, kde měl vlastní zabezpečenou lóži, ačkoli Baltazar navrhl jen večeři v soukromých prostorách Hradu, což mnohem lépe odpovídalo jeho zadání velmi soukromého setkání. Ale měl své důvody, proč se rozhodl, jak se rozhodl - a nešlo jen o to, že návštěvu dnešního představení zamýšlel už před rozhovorem s Baltazarem. V průběhu představení s Ludomirou přirozeně nehovořil, Wagnerova hudba ho vtahovala natolik, že popravdě na její přítomnost téměř zapomněl, a ani o přestávkách se mu nechtělo začínat s ničím zásadnějším než s automatickými zdvořilostmi; většinu spíše nucené konverzace však obstarával Baltazar, protože Grindelwald se nedokázal, či spíše nechtěl, vymanit z opojení, do něhož jej Wagnerova hudba přiváděla. Jen při notoricky známé svatební scéně v úvodu třetího dějství vzal opatrně dívčinu dlaň do své a jejich pohledy se na chvíli potkaly, než sklopila zrak. Jinak však od prvních tónů něžné předehry až po překrásný závěr - je snad něco krásnějšího než vznešená smrt? - se plně do hudby ponořil, jako pokaždé. Nastudování mistrovy pravnučky Kathariny Friederiky bylo ostatně perfektní, tím spíše, že si splnil dávný sen a do provedení na jeho přání zapojila i kouzelníky. Žádné upachtěné nevěrohodné triky z doby jeho dětství, žádné hloupé moderní pojetí. Díky tomu se slečně Wagner podařilo stvořit nádherné, dokonalé spojení obou světů, kterého si k jeho pobavení mudlové, tak namyšlení na možnosti své techniky, ani nebyli vědomi. Věnovat se své společnici by znesvěcovalo génia muže, který by se nepochybně stal jeho milencem, kdyby se neminuli v čase a kdyby nebyl mudlou. Jen Baltazar se v průběhu pro něj jistě nekonečného představení zdál poněkud netrpělivý. Jistě, Lohengrin patřil k delším operám, ovšem i toto byl test. Pokud se má Ludomira Grodzká stát jeho ženou, musí buď milovat Wagnera stejně vášnivě jako on, nebo to musí umět alespoň úspěšně předstírat.
A zkoušku Ludomira úspěšně složila. Když po představení pozoroval její dětskou tvář, po níž stékaly slzy dojetí, napadlo jej, že to ona by měla být Elsou spíše než Anja Harteros, protože na Elsu se mu tato polovičně Řekyně zdála příliš tvrdá. Její hlas a Ludomiřina čistota by působily dokonale.
"Nebylo na vás představení příliš dlouhé, slečno Ludomiro?"
"Ne, vůbec ne. Miluji Wagnera."
"Skutečně? To je nečekané u dívky vašeho věku."
"Otec mě bral do opery, co pamatuji."
"To mne nepřekvapuje. Váš otec byl obdivuhodný muž. Znal jsem ho jen krátce, ale i tak si dokázal získat mou úctu."
Ludomira se skrze slzy usmála a přikývla. "Vím, že moje rodina má ve vás velkého přítele a ochránce, Vaše Veličenstvo."
Nelhal, skutečně si Ludziwoj Grodzki získal jeho úctu; vždyť právě proto se rozhodl jej zabít vlastní rukou. Zemřít ovšem musel, muži jako on by nemohl důvěřovat, protože jeho loajalita patřila především Polsku, a jeho vlastní představě o své cti, ne jemu osobně. Jednou by se proti němu obrátil, stejně jako se proti němu tehdy obrátila většina členů polské rady, když se situace v jejich zemi nevyvíjela podle jejich představ. A když dospěli k závěru, že menším zlem přeci jen bude nenáviděné Rusko. Nebylo to osobní, byl jen překážkou, tudíž musel být odstraněn.
"Mohu vás nyní pozvat na pozdní večeři?"
Její víčka se splašeně zatřepetala a dívka se rozpačitě otočila ke své o několik let starší přítelkyni, jež ji na schůzku doprovázela, jak se na dívku z dobré rodiny sluší. "Je už téměř půlnoc."
"A vy mi plánujete utéct? Se střevíčkem, nebo bez střevíčku?" pousmál se a Ludomira zčervenala. "Slečna Honorata je také samozřejmě zvána. Nemám v úmyslu se k vám chovat nečestně."
"Z toho jsem vás nepodezírala."
"Neumíte příliš lhát, raději to na mě ani nezkoušejte," zahrozil s úsměvem prstem a dívku opět polila červeň. Slušela jí.
"Slečno Honorato," oslovil i její společnici, "nemáte námitek proti královské kuchyni?"
"Bylo by nezdvořilé odmítnout, Vaše Veličenstvo," poněkud upjatě se usmála velmi nezajímavá a nepochybně velmi slušná dívka s nezapamatovatelnou tváří, "zejména, když pan Byrtus s paní půjdou s námi. Půjdou, ne?"
"Samozřejmě."
Zdání ctnosti bylo učiněno zadost a slečna Honorata Zawiszanka se posléze nevzpěčovala, ani když ji společně s Baltazarem a Dietlinde posadil do vedlejšího salonku, aby mohl s Ludomirou zůstat sám.
V průběhu večeře hovořili málo a jen o neutrálních věcech. O to více si ji prohlížel, snad až příliš upřeně, protože se pod jeho pohledem zadrhávala v řeči a klopila oči. Byly teple hnědé, lemované velmi světlými řasami, což vzhledem k tomu, že se vůbec nenalíčila, zvyšovalo dojem čistoty a upřímnosti. Dívaly se na něj s obdivem, s důvěrou, která jej svou absurdností bavila, a s příslibem budoucí lásky. Nezdála se příliš chytrá, ale ani hloupá, vlastně musel uznat, že je nejspíš mnohem chytřejší než Judita, a dokonce i krásnější, nenápadným půvabem slušných dívek. Jenže nebyla Juditou. Necítil z ní oheň, vášeň, nic z toho, co ho na Juditě přitahovalo od prvního dne, kdy si jí všiml ve vstupní síni hradu Houska. Judita byla šelmou, kterou zkrotil, nebo si to alespoň myslel. U Ludomiry nic takového nevnímal, žádné nebezpečí, žádná výzva, jen poddajnost a něha. Ne, nebyla Juditou, ale o to lepší bude manželkou i královnou. Baltazar měl opět pravdu. Lidé ji budou milovat.
"Budete souhlasit, když vaši matku požádám o vaši ruku, Ludomiro?" zeptal se jí po večeři bez okolků. Nač to odkládat, když se rozhodl? Baltazar měl pravdu, korunovace v Krakově bude s polskou snoubenkou po boku přijímaná mnohem lépe.
Ztuhla. "Ale… vidíme se poprvé, Vaše Veličenstvo."
"Podruhé, třebaže poprvé to bylo za okolností zejména pro vás příliš smutných. Nedivím se, že jste zapomněla."
"Nezapomněla jsem," špitla. "Jen… překvapil jste mě. Je to příliš rychlé."
"Setkali jsme se o dvakrát více, než své nevěsty viděli jiní králové."
"V jiných dobách. Ale nyní… A hlavně… jsem jen obyčejná dívka. Školu dokončím až letos. Nedokážu si představit, že bych se stala -" zarazila se, jako by to slovo nedokázala vyslovit.
"Královnou? Císařovnou?" políbil jí ruku s uctivostí, kterou by každá jiná považovala za přehnanou. "Královnou už jste. A císařovnou se být naučíte."
"Vy to myslíte vážně," konstatovala zaraženě.
"V těchto věcech nežertuji."
"Dáte mi čas na rozmyšlenou?"
"Ale jistě, dám. Jen přemýšlejte." Založil si ruce na prsou, natáhl nohy a opřel se pohodlně o opěradlo. Nespouštěl z ní oči, a také ona se na něj stále dívala. A zdálo se mu, že její pohled už není tak nevinný, její ústa, dokonale vykroužená a měkce růžová, v něm probudila k jeho překvapení touhu. Vstal, obešel stůl a dotkl se rty lehce jejích vlasů. "Já si nic rozmýšlet nepotřebuji, Ludomiro. Jste ta nejkrásnější a nejčistší dívka, kterou jsem potkal. Jste má Elsa. Mohu být vaším rytířem a ochráncem?" Chvíli čekal, zda mu nenabídne rty, k jeho spokojenosti to však neudělala. Místo toho se lehce odtáhla.
"Prosím, posaďte se," řekla tiše.
Neposlech, naopak, sklonil se ještě níž a políbil ji, trochu déle a hlouběji, než by si měl u dívky jejího druhu dovolit. I tato zkouška ale dopadla podle jeho představ. Teprve pak se vrátil do bezpečné vzdálenosti na své místo. "Omlouvám se, nechal jsem se unést," podíval se na ni beze stopy omluvy a uchopil ji za ruku, kterou položila až těsně k pomyslné hranici oddělující jeho a její část stolu. "Neznamená to, že si vás nevážím. Jaká je vaše odpověď?"
"Ano?" špitla nesměle.
"Ptáte se, nebo odpovídáte?"
"Ano," přikývla jistěji a zarděla se. "Nevěděla jsem, že chcete být i císařem, Vaše Veličenstvo. Nebo jste to myslel jen obrazně?"
"Ne. Musím se stát císařem, Ludomiro. Jistě chápete proč."
"Kvůli jednotě," přikývla. "Chcete sjednotit nejen kouzelníky, ale i mudly. Myslím, že vaše touha prospívat obojímu lidu se mi na vás líbí nejvíc. I mému otci se líbila. Ale… přijmou to? Je to příliš… nové."
"Nové? Neuplynulo tolik času od doby, co v Evropě císařství sjednocující národy bylo. A před ním jiná, ta myšlenka je přeci velmi tradiční. Kdyby Rakousko zůstalo zachováno, nikdy by nezačala ta ničivá válka. Tuto historickou chybu hodlám napravit. Hodlám udržet mír, ovšem nikoli mír ze slabosti, ale ze síly. Chápete ten rozdíl?"
Ludomira přikývla, v jejích očích se rodilo nadšení, které tak miloval v očích Juditiných.
"Považuji se za prvního služebníka státu."
"Bude mi ctí vám ve vašem poslání pomáhat, Vaše Veličenstvo."
"Gellerte."
"Gellerte," zopakovala váhavě. "Takže je to pravda?"
"Kým jsem? Ano. Jsem Gellert Grindelwald. Vrátil jsem se, abych dokončil svůj úkol. A abych napravil své chyby, to především," dodal skromně. "Nechci před vámi mít žádné tajnosti, má drahá."
"Ale…" zmlkla.
"Ptejte se, na co chcete. Vyprávěli vám o mně strašné věci, je to tak?"
Přikývla a lehce sklopila hlavu, přesto z něj dokázala nespouštět oči.
"Něco z toho je pravda, a mnoho není. Nejsem zločinec. Vše, co jsem dělal, jsem dělal v přesvědčení, že tím prospívám své zemi."
"Zničil jste Polsko," špitla.
"Je snad zničené?" rozhodil ruce. "Ve skutečnosti jsem mnohem více poškodil Německo, aby povstalo opět jako Fénix z popela, ještě silnější než dříve. Ovšem máte pravdu, Polsko trpělo příliš, ačkoli jsem to původně nezamýšlel a nikdy jsem si to nepřál. To ovšem nebyla jen má vina. Jedno mi prosím věřte: ať to bylo jakkoli, ať jsem vykonal cokoli, dělal jsem jen to, o čem jsem byl přesvědčen, že prospívá mojí zemi. Nyní ovšem považuji za svou zemi celou Evropu. A Polsko je její součástí. Můžete to přijmout? Věříte mi?"
Chvíli jej pozorovala, pak přikývla. "Věřím." A konečně se nechala políbit bez zdráhání.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama