18.1 I'd Love To Change The World

12. prosince 2016 v 23:41 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Everywhere is freaks and hairies
Dykes and fairies, tell me where is sanity
Tax the rich, feed the poor
'Till there are no rich no more

I'd love to change the world
But I don't know what to do
So I'll leave it up to you

Population keeps on breeding
Nation bleeding, still more feeding economy
Life is funny, skies are sunny
Bees make honey, who needs money, No none for me

World pollution, there's no solution
Institution, electrocution
Just black and white, rich or poor
Senators stop the war

I'd love to change the world
But I don't know what to do
So I'll leave it up to you

Jetta

Písničku si můžete pustit zde.


"Definujte bezmoc." "Jak? Já nevím. Smrtijedi. Voldemort. Tara. Už nikdy to nesmím zažít znovu. Tu příšernou bezbrannost, jen snášet, co za hrůzy si vymyslel, modlit se za smrt, nebýt schopný ani umřít. Tohle ne."
Alice O'Reilly: Elysejský klíč

Bradavice; 19. března 2013
Jak se vlastně dostal až sem? Jak ses dostal tak daleko, zeptal se ho Páleč, když ho k jeho překvapení a znechucení navštívil v jeho cele; díky Bohu lepší, než byla ta předchozí. Rány z želez byly již zhojeny; nepochybně k úlevě bývalého přítele, jenž si zvolil jinak. Nemohl jsem pokračovat, snažil se mu Páleč vysvětlit nevysvětlitelné, ani ty bys neměl. Cožpak nevidíš, kam to vede? pokračoval, jako by mu nevadilo, že neodpovídá. Snad hovořil spíše k sobě.
Vymklo se ti to z rukou. Tohle jsi přece neplánoval! Stále mu neodpovídal, protože jsou věci, které se odpustit nedají, a zrada přítele mezi ně patří. Neplánoval jsi to, vím to, odpověděl si Páleč sám. Mohlo to dopadnout jinak, kdybys mi naslouchal. Kdybys vůbec něco plánoval a bral v úvahu skutečný svět. Jistě, svět zkažené moci. Zapomenout na pravdu a sklonit se před nimi… Tohle po mně chceš, Pálči? Kvůli mně, nebo kvůli sobě? Potřebuješ svou cestu ospravedlnit, já tě přece chápu. A měl bych ti odpustit, je správné odpouštět, a třeba to ještě dokážu, než to všechno skončí, třebaže čas odměřují přesné pohyby prelátů dokonávajících jeho ponížení. Ale nic z toho, co uděláš, Pálči, nic z toho, co udělají, nemůže mé rozhodnutí změnit.
A děkuji za optání, bývalý příteli, rád bych žil, nechci zemřít. Ale na rozdíl do tebe vím, že jsou věci, pro které stojí za to zemřít. Chtěl jsem změnit svět svým životem, a snad jsem i něco dokázal. Nezničím to tím, že bych zradil sám sebe, Pálči. A vím, že to, co jsem nedokázal svým životem, mohu dokázat smrtí, ty snad nechápeš sílu mučednictví? Chápeš, a nejen ty, jinak byste si u mne nepodávali dveře a nesnažili jste se mne zviklat. Kdybys svou paličatou hlavu sklonil, Jene… měl jsem tě vždy rád, upřímně, jako bratra… Ale ještě to můžeš napravit, pokračoval naléhavě ten had a jeho ústy hovořil nepochybně Pokušitel, ne první, ne poslední. Odvolej, odvolej, odvolej… dožij v poklidu, popři to, čím jsi žil, nedbej na pravdu, ale na život, připusť, že se můžeš mýlit, nebo si snad myslíš, že jsi moudřejší než moudří, mistře? Dopouštíš se hříchu pýchy, synu, ovšem pravou křesťanskou ctností je pokora. Boj se alespoň hříchu, nebojíš-li se smrti…
Nebál se smrti, tedy věděl, že se jí bát nemusí. Byl přesvědčen, že na každém rozcestí, na něž ho Otec postavil, se rozhodl správně. Nyní, když k němu přestali promlouvat poslední pokušitelé, by měl nalézt klid k poslední modlitbě. Ale nenacházel jej, nenechali mu ani několik minut o samotě. Vedli ho městem a lidé se nahrnuli, aby se na něj mohli podívat, plivali na něj, posmívali se mu. Poslední zkouška. Předposlední, opravil se a zalil ho ledový pot. "Blahoslavení chudí duchem," zašeptal. Nevědomí. Nevědí, co činí.
Každým krokem se blížil ke konci a každým krokem v něm sílil strach, každým krokem se měnil v hrůzu. Z bolesti, jistě. A také z neodbytného pocitu, že selhal. Cožpak nechápeš, že nejde jen o tebe?! vybavil se mu proti jeho vůli opět hlas Pálče. Odvolej, a odvolá i Jeroným. Nevidíš, že strháváš do záhuby i jeho? Já? Ne, nesnižuj jeho oběť tím, že z něj děláš slepého následovníka, můj bývalý příteli. Každý si volíme. Já, Jeroným i ty, odpověděl tehdy.
Udělal to, co bylo správné. Udělal to, co bylo správné? Dopustil se hříchu pýchy? Je hříšné řídit se vlastním svědomím? Mé svědomí je čisté, ujišťoval se, zatímco ho poutali ke kůlu. Ale stačí to? Roztřásl se, srdce se mu rozbušilo, když uslyšel praskot hořícího dřeva a úzkost jej dusila dříve než první dým. Rozhodl se správně, ujišťoval svou vyděšenou duši. Odolal svým pokušitelům i sám sobě. Byl by na to hrdý, kdyby jej nezačínala přemáhat panika, a to zatím cítil jen slabé teplo ohně, palčivá bolest teprve přijde. Ucítil slabý kouř. Příliš slabý, dali si záležet, aby konec nepřišel rychle.
Zaťal zuby, které se rozklepaly ze strachu z bolesti. Nebude křičet. Smrti se nebál, smrti hleděl vstříc a smrt volal. "Pane, přijmi mne, pane, nedopusť, abych v poslední zkoušce selhal. Pane, vezmi mne už k sobě!" nejdříve šeptal, pak křičel. Křičel do ochraptění. "Pane, proč jsem tady?"
Kdysi to věděl, před nekonečně dlouhou dobou v tom měl přeci jasno. Chtěl změnit svět. Proto studoval, proto neměl děti, proto nikdy nepoznal ženu. Bylo jeho povinností udělat vše pro nápravu instituce, která v jeho jménu páchala zločiny. Vrátit ji k tomu, co učil a zamýšlel, pro co zemřel, tak, jako zemře i nyní. Ach ne, bolest mu jen zatemňuje myšlení, tohle si nesmí myslet, tohle byl skutečný hřích, který zahubí jeho duši, ten sen, že byl Jím, nemohl než být od Zlého.
"Pane, odpusť mi," šeptal zoufale. Hřích pýchy, ano byl hříšníkem, protože se chtěl stát mučedníkem, chtěl se vyrovnat Jemu, namlouval si, že jím je, jak pošetilé! Měl zvolit jinak, a nyní by i jinak volil, kdyby mohl. Jeronýme, odvolej, Jeronýme, tohle si nezasloužíš, tohle si nikdo nezaslouží… Jeronýme, odpusť…
Věci přestávaly dávat smysl, jeho oběť mu přestala dávat smysl, pokud někdy vůbec nějaký měla. Zbyla jen bolest, strašná, vše požírající bolest, už nemohl myslet na nic jiného. Chtěl pryč, kamkoli, ale pouta ho držela. Uměl létat, kdysi kdesi létal, vybavil si z šera nevědomí či šílenství, zkus to, zmiz odsud, zastav to… Přijď mi pomoci, volal. Před očima se mu míhaly šílené obrazy, které se nestaly či neměly stát, nesměly být pravdou, protože ta bytost musela být Temným, třebaže byla bílá…
Zavyl, bolestí a bezmocí. Řval a jeho křik mohl snad i protrhnout oblohu, měl by se donést až k Tomu, kdo ho sem vyslal, a pro Něhož trpěl. A zašeptal do záchvatů kašle z dusivého dýmu, nehlasně křičel či si snad jen myslel­­­­ - ale na tom nezáleželo, protože pokud Otec bude chtít slyšet, uslyší: "Proč jsi mě opustil?"
Probudil se a bolest z plamenů pomalu odeznívala. Posadil se a potřásl hlavou, zaryl nehty do dlaní, aby zatlačil ten strašný sen do nevědomí. Myslel na vodu a voda zaplavovala jeho mysl, jak ho to kdysi učil otec. Jeho dech se zklidňoval, ruce se přestávaly třást. Přejel po pažích, byly hladké, kůže neporušená a na chvíli ho překvapilo, že jej to překvapuje. Uvědomil si, že mu je zima, protože byl zmáčený ledovým potem. Neverbálním kouzlem se osušil, pak vstal a potichu sešel do společenské místnosti. Zabezpečil dveře vedoucí do všech ložnic a snažil si vybavit střípky snu, který ještě před několika minutami chtěl tak vehementně potlačit. Nezbylo jich mnoho. Bolest, strašlivá a vše zaplavující bolest. Strach z hříchu a selhání. A ještě strašnější bezmoc, zoufalství z toho, že stejný osud čeká jeho přítele - a že i za jeho smrt může, protože mohl volit jinak. A v poslední moment by i jinak volil, to si také pamatoval. A vzpomněl si také na to, že jeho bílý strážce nepřišel, ačkoli ho volal.

"Ilcarile?"
V krbu vyrašilo několik bílých plamenů.
"Ne, jako oheň ne, prosím, teď bych to nesnesl."
"Jak poroučíš, pane," řekl mladík s bílými vlasy, který se zhmotnil před krbem a posadil se na koberec. "Vypadáš rozrušeně."
"Měl jsem špatný sen."
"Chceš mi ho povědět?"
Joshua pokrčil rameny. "Nevím. Spíš ne. Jen… řekni mi, byl jsem tu už předtím?"
"Myslíš, že tvůj sen je vzpomínkou na skutečnost?"
"V tom snu jsem si to myslel, v tom snu jsem vzpomínal na jiné sny. I když jsem jim věřit nechtěl."
"A teď jim věřit chceš?"
Joshua zavrtěl hlavou.
"Ale věříš jim."
"A co si myslíš ty?"
"Byl jsi tu."
"Byl jsi tu se mnou?"
"Někdy ano," odpověděl Ilcaril po krátkém zaváhání.
"Kolikrát?"
"Nemám dovoleno ti říkat víc, než co si sám vzpomeneš, pane."
"Zničil jsi město."
"Bylo to potřeba. Rozhodl jsi správně."
"Proč jsi se mnou?"
"Abych ti pomáhal a abych tě chránil."
"A proč jsi se mnou nebyl vždy?"
"Vždy byl někdo poslán s tebou, pane."
Joshua se na Aodhfionna nechápavě díval "Vždy? A když jsem byl…" snažil se rozpomenout na jméno, kterým ho v té noční hrůze oslovovali, marně. "Když jsem skončil na hranici… to jsi přece byl poslán ty."
Aodhfionn sklopil hlavu. "Ano, pane."
"V tom snu jsem si tě pamatoval, ale nedokázal jsem tě přivolat. Věděl jsi to?"
Aodhfionn se sklopenou hlavou přikývl.
"Tak proč jsi mě neochránil?! Dokážeš si vůbec představit tu hrůzu, tu bezmoc -"
"Ano," jeho přízračný přítel zvedl hlavu a konečně se mu podíval do očí a v jeho očích Joshua viděl bílé plameny. "Myslíš, že jsi jediný, kdo zná bolest z bezmoci? Jsi to ty, kdo rozhoduje, ne já. Zakázal jsi mi se k tobě přibližovat, i kdybys mne volal, pane. Odmítl jsi mne."
"Teď tě neodmítnu," řekl Joshua po chvíli. Už nikdy nebýt bezmocnou obětí. Už nikdy se nenechá odvést jako ovce na porážku. Nikdy.


Bradavice; 20. března 2013

"Počkej tu chvíli, Joshuo," zastavil Snape svého syna po středeční hodině lektvarů.
"Mám za chvíli francouzštinu," namítl Joshua a pokračoval směrem ke dveřím. Několik studentů se zvědavě otočilo, ovšem pokračovalo, jakmile se na ně Snape podíval. Alespoň něco je takové, jaké má být, pomyslel si. "Zůstaň," řekl a Joshua zůstal.
Chlapec se zastavil, opřený o první lavici a s rukama zkříženýma na prsou vyčkával.
"Tvá matka mi řekla, že jsi odmítl jet s námi do Sluneční zahrady," začal, když ve třídě osaměli.
"Samozřejmě. Nemám se vyčleňovat. Nepřítomnost v době vyučování nepochybně je něco, co docela vyčleňuje. Spíš mě překvapuje, že to nechápete vy."
"Tvá matka si přeje trávit svátek jarní rovnodennosti se svou přítelkyní, a já ji jet samotnou nenechám."
"To je od vás hezké, pane profesore. Ovšem oba máme své povinnosti. Mýlím se, že vaše pozice na škole je ohrožena a že ji vaše absence bez vážného důvodu nevylepší?"
Snape se zamračil. Joshua měl pravdu, samozřejmě. Jenže Hermioně chtěl tentokrát vyhovět, když jí to tak neprozřetelně slíbil, než si uvědomil, na který den svátek jara připadá a že jej Lenka nyní-Longbottomová, již se nikdy ani nesnažil pochopit, bude chtít slavit přesně, nikoli první neděli po jarní rovnodennosti jako všichni ostatní. Tohle samozřejmě Joshuovi neřekl. "Budeme pryč jen tři dny."
Joshua pokrčil rameny.
"Tvá matka si přeje, abys jel."
"Nepojedu."
Snape přemýšlel, co je méně nevhodné - Joshua byl samozřejmě v Bradavicích nejbezpečnější, neměl rád ani jeho krátké pobyty v dračí rezervaci, přestože jejími ochranami si byl jist. Na druhou stranu Hermiona chtěla mít syna sebou, a chápal její důvody. Měli málo příležitostí fungovat jako rodina, a tohle Joshua potřeboval minimálně stejně jako bezpečí. Kromě toho i on chtěl mít syna co nejblíže sobě. Možná to nebylo tak docela racionální, protože se samozřejmě mohl kdykoli do Bradavic přemístit a Joshuovi skřítci - Greeny a Bramley, který nahradil zavražděného Wrena, ho byli schopní kdykoli přivolat; pokud při ochraně Joshuy nepoložili život, samozřejmě. Ostatně Joshua se po Bradavicích pohyboval většinou sám a on občas Bradavice opouštěl, byť nikdy ne na tak dlouho. Nebyl to velký rozdíl. Přesto se mu to nelíbilo. Možná i proto, že se Joshua o tom s Hermionou nekompromisně odmítl bavit. To by si dítě dovolovat nemělo.
Ani to mu samozřejmě neřekl, místo toho namítl: "Je mou povinností dbát o tvé bezpečí. Pokud ti nezáleží na přáních tvé matky, vezmi v úvahu alespoň toto."
"Vzal jsem to do úvahy. Pokud vás to uklidní: nemám v úmyslu nechat se zabít, pane profesore. Už nikdy. A jsem přesvědčen, že mi zde nehrozí větší nebezpečí než jindy. Vaši skřítci mě stále sledují, není to tak?"
Snape přikývl a nevěděl už, co dodat.
"Musím na další hodinu."
"Dávej na sebe pozor," řekl zbytečně a Joshua vážně přikývl a opustil třídu.
A Snape přemýšlel, co z rozhovoru se synem způsobilo husí kůži na jeho předloktích.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama