19.2 The Great Destroyer

28. prosince 2016 v 17:57 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
"Je dobře, že si kladeš otázku, zda bylo správné ty muže zabít."
"Nezabil jsem je!"
"Vůbec se neodvažuji tvrdit, že tvé rozhodnutí bylo špatné."
"To nebylo moje rozhodnutí!" ohradil se znovu Joshua, přestože měl pocit, že ho Brumbál neposlouchá, tedy alespoň pokračoval, jako by vůbec nebral v úvahu jeho výhrady:
"Já bych pravděpodobně učinil jiné. Já jsem učinil jiné," dodal po krátké odmlce. "Nechtěl jsem zabíjet, potřísnit si svou duši smrtelným hříchem, obětovat sám sebe - jsi si vědom toho, že vraždou člověk vždy ztratí kus sebe samého, Joshuo?" Nečekal však na odpověď a hovořil dál: "Obávám se, že právě má snaha vyhýbat se v největší možné míře násilí vedla nakonec k většímu zlu. V mé touze neušpinit se byl notný kus sobectví. Usiloval jsem o moudrost, o Dobro, o čistotu své duše. A v důsledku mého Dobra, v důsledku mé snahy o vlastní ctnost, kterou jsem stavěl nade vše, zahynulo mnohem více lidí, než bych si vůbec dokázal představit. Dobré úmysly nemusí vést k dobru, Joshuo."
Joshua přikývl, nebyl si však jist, zda ho Brumbál vnímá.
"Po Gellertově porážce jsem shromáždil mnoho vzpomínek přeživších. Snažil jsem se být s těmi, kdo byli upáleni v běloruských vesnicích, postříleni na Ukrajině, kdo zmrzli v ruské stepi a kdo shořeli v Drážďanech. Jako bych tím mohl odčinit svou nečinnost! A přesto jsem pak udělal stejnou chybu, když jsem se setkal s chlapcem, o němž jsem věděl, že se stal vrahem ještě jako dítě. Neudělal jsem nic, tedy téměř nic. Zabít jej bez důkazů - zabít jej! - zabít dítě… tím bych potřísnil své bílé ruce… Styděl bych se, neunesl bych to. A styděl jsem se i za to, že jsem ho nezabil."
"Nemohl jste to vědět, tím myslím, skutečně vědět."
"Ovšem věděl jsem, Joshuo. Můžu přesvědčit každého, jen sebe ne." Brumbál se odmlčel, stále se však na Joshuu nepodíval.
"Jsem jako mladý Tom Raddle?" přerušil Joshua mlčení, když se mu zdálo už příliš dlouhé. "Mám se obávat, že se stanu temným pánem?"
"Nejsi jako on. Už proto ne, že Tom by si nikdy takovou otázku nepoložil. To ovšem neznamená, že se nemůžeš stát nebezpečím. Jsi na začátku cesty, která k tomu může vést, je na tobě, kam se dál vydáš."
"Víte… řekl vám Snape o… o mých přátelích? On si myslí, že -"
"Ano, vím, co si myslí. Upozornil jsem ho, že shromažďovat učedníky bylo zvykem mnoha velkých a dobrých mužů. Toto mi starosti nedělá."
"A co vám starosti dělá?"
"Snadnost, s jakou můžeš zabíjet. Abys mi rozuměl, neodsuzuji sebeobranu. Násilí není vždy zlé, násilí může být naopak potřebné k tomu, abychom si udrželi svou lidskost. To byl případ Gellertova Německa: porážka jeho mudlovské říše, jeho kouzelnických spojenců, celé Říše obojího lidu, z nichž mnozí jej či jeho mudlovskou loutku následovali celou silou svého srdce a přesvědčení, tato porážka vyžadovala i mnoho násilí; náš souboj byl podmínkou nutnou, ovšem ne dostačující. Nezapomínej však, že ačkoli zabíjení druhých může být někdy omluvitelné, někdy dokonce nezbytné, nesmí se nikdy stát normálním. Je třeba, abys měl na paměti, že i oni byli lidmi."
"Sami se rozhodli nebýt lidmi, když zaútočili!"
"Je snadné zapomenout, že člověk páchající zločiny je stále člověkem. Je snadné reagovat na zlo zlem. Ale přes nutnost bojovat s násilím - Joshuo, skutečně vím, že to někdy nutné je," zopakoval Brumbál naléhavě, "přesto si musíš být vědom toho, že jde o překročení hranic. Znepokojuje mě, jak snadno jsi to dokázal a jak snadno ti to prošlo. Ostatně i za pomoci tvého otce."


Ne, on je nezabil, ujišťoval se Joshua i poté, co odešel z ředitelny. Možná Aodhfionna mohl zastavit, možná měl - a možná ne; nepřipouštěl to dokonce i Brumbál? A samozřejmě, že nezapomínal, že ti útočníci byli lidmi! Kdo jiný dokáže být tak krutý jako člověk? Byli lidmi, ale to je přece neomlouvalo, to z nich nedělalo nevinné oběti, to je činilo ještě nebezpečnějšími… i to ostatně řekl Brumbál, a třebaže hovořil o kentaurech, v plné míře to platilo i o člověku.
Byli nebezpeční a bylo správné se jim bránit, protože neodporování zlu pomáhá vždy zlu a nikdy jeho obětem.
A hlavně: na tyhle myšlenky neměl čas, protože se útok mohl kdykoli opakovat; teď už bylo jasné, že jde skutečně o něho, že Grindelwald tuší, kdo je dítětem z proroctví. Teď by se k němu i Snape mohl přihlásit, a nic by to nezměnilo. To ovšem neočekával, a ani po tom teď už nijak zvlášť netoužil; rozhodně s tím nehodlal sám začínat. Ani tímhle se teď nemělo cenu zabývat. Mohli však unést někoho z jeho blízkých, aby jej vydírali, tak jako Gellert Grindelwald nechal unést Lily, když chtěl získat Harryho. Nebyl si jist, co by v takové situaci udělal, ale to nebyla podstata problému. Podstatné bylo, že jeho přátelé byli v ohrožení, protože byli jeho přáteli. Tohle byl problém, který musel řešit, na přemýšlení o lidskosti nepřátel opravdu neměl čas ani náladu.
Po večeři požádal Willa, aby jej následoval, a společně s ním vyzvedl od nebelvírského stolu Jamese a Furtunu. Už dávno se nestaral, co si Zmijozel myslí o jeho přátelství s Nebelvíry. Pokud se to někdo odvážil zpochybňovat, k němu se to nedoneslo; ostatně by to nepovažoval za důležité, ani pokud by k němu nějaké řeči dolehly.
Zadrž dech. A počkej, dokud si nebudeš jistý, že teď je ten správný čas, že konec je blízko, zazněl mu v uších verš z písničky, kterou poslouchal před návštěvou Brumbála, a po zádech mu přeběhl mráz. Teď ještě není správný čas, i když jej James nepochybně bude přemlouvat k akci. Nemýlí se však? Brumbál také vyčkával a jeho oddalování konce vedlo k miliónům mrtvých. I nyní umírají lidé. Čím později zasáhne, tím jich bude více. Proč střet s Grindelwaldem oddaloval Brumbál, spíše jen tušil. Proč jej oddaluje on sám… skutečně je to jen proto, že se necítí dost silný? Na to nedokázal odpovědět, jen věděl, že teď ještě správný čas není, ať už to znamenalo cokoli. Ovšem pro to, co se rozhodl udělat už po rozhovoru se Snapem - a ani Brumbálovy řeči na jeho rozhodnutí nic nezměnily - správný čas byl, třebaže to bude ze strany Jamese znamenat ještě větší tlak než dosud.
Dovedl své přátele do Komnaty nejvyšší potřeby, potřeboval maximální míru soukromí.
"Snape řekl, že je nutné, abyste o mně věděli všechno," začal, sotva zabezpečil dveře.
Will napjatě přikývl a nespouštěl z něj znepokojený pohled.
James dychtivě vyhrkl: "Řekneš nám, jak jsi je dokázal porazit? Byl jsi neskutečný, úžasný! Avadu nikdo nikdy nezastavil! Kromě táty, samozřejmě."
"Samozřejmě," pousmál se Joshua a díval se na Furtunu. Ta však mlčela.
Přesto byl zcela klidný, jak jen může být klidný člověk, který se rozhodl.
"To je důvod, proč vám nevymazal paměť."
"Neměl ji vymazávat ani Dorinovi. Mohlo ho to poškodit," sevřela rty Furtuna.
Joshua se na ni zadíval. "Ale neřekneš mu to."
"Aby to udělal znova? Ne, fakt ne."
"Jsem rád, že to chápeš." Furtuna neodpovídala a Joshua pokračoval: "Souhlasím s ním. Chci, abyste věděli všechno." Zavřel na chvíli oči a pak zřetelně vyslovil: "Ilcaril, á tulë, nérhroálsetyë!"[1]
A Aodhfionn přišel, snad z nebytí, ze snové země, snad zde byl pořád, neviděn a neslyšen. To Joshua nevěděl, a ve skutečnosti to ani nepovažoval za důležité. Viděl, jak jeho kamarádi strnuli. Furtuna zbledla, Jamesovi se rozšířily oči překvapením, Will o krok ustoupil, zůstal však klidný. Dokonce pro sebe přikývl hlavou, jako by něco důležitého pochopil, což byl nepochybně správný dojem.
"Furtuno, Jamesi, Wille, to je Aodhfionn, neboli Ilcaril. Bílý oheň. Můj služebník. Ilcarile, to jsou moji přátelé."
"Už jsme se viděli," uklonil se obřadně Aodhfionn. "Několikrát."
"To jsi byl ty, tenkrát s těmi vlkodlaky?" vyhrkl James.
Aodhfionn se beze slova uklonil.
"A teď v neděli taky?" ujišťoval se, zatímco Furtuna i Will mlčeli. "To je… to je skvělý, Joshi!" obrátil se James k Joshuovi. "Vždyť… teď tomu rozumím, ty skutečně můžeš porazit Grin -"
"Nevyslovuj to jméno!" přerušil ho Will ostře.
"Proč?"
"Pro jistotu. Jméno Toho-kterého-nevzpomínáme se taky neříká. Musí to mít důvod."
"Oba víme, že to mělo důvod, Jamesi," přidal se Joshua. "Tvůj táta nám to vyprávěl. Nebudeme ho jmenovat."
"Máma jméno Nepřítele taky neříkala," ozvala se Furtuna, nespouštějíc oči z Aodhfionna.
"Jo, dobře, ale - fakt je to bomba, Joshi! Proč sis to tak dlouho nechával pro sebe? Kdy vyrazíme?"
"Až bude čas."
"Chápeš, že každý den umírají lidi, chápeš, že jo?"
Joshua neodpovídal. Jistěže to chápal, už tehdy, když hovořil s Brumbálem, to chápal, už když šel k Brumbálovi, tak to chápal. Ale teď ještě nebyl čas, tím si byl právě tak jist, jako tím, že Furtuně se objevení Aodhfionna nelíbí a že mu to vadí.
"Musíš s ním bojovat!" pokračoval naléhavě James, zatímco Will a Furtuna mlčeli. "Stejně se tomu nevyhneš. Kdy bude čas?"
"Nevím. Ale až bude, tak to poznám. Aodhfionne, uslyšíš i je, když tě zavolají?"
"Ano, pane."
"Pak chci, abys přišel, a ochránil je a ty, o jejichž ochranu ti řeknou, jako bych tě volal já."
"Ano, pane."
"Řekneš mi znova to zaklínadlo, Joshi?" zeptal se James.
"Uslyším tě, i když budeš mluvit svým jazykem, Jamesi, a přijdu," usmál se Aodhfionn.
"Zachránil jsi nám život, Ilcarile," řekl Will. "Děkuji ti."
"Já ti taky děkuji. Za všechno," řekl Joshua, protože si uvědomil, že za celou dobu svému bělovlasému společníkovi nepoděkoval. "Dnes tě ještě představím svým rodičům. Chci, abys chránil i je."
"Tvůj otec si nepochybně bude myslet, že mou ochranu nepotřebuje," usmál se Aodhfionn a James se rozesmál. Aodhfionn se také zasmál, rozpustile, a Joshuovi připomněl chlapce. Jak stará vlastně tato bytost byla?
"Snape je tvůj otec? Opravdový?" zeptal se Will, ale nevypadal tolik překvapeně jako Furtuna, která - pokud vůbec něco chtěla říct - tak svou otázku spolkla.
"Jo," přikývl Joshua. Nezlobil se na Aodhfionna. Teď už skutečně bylo jedno, jestli to vědí. A jeho přátelé přece měli podle Snapea vědět vše.

………

Tamtéž, 12. dubna 2013

Od útoku v dračí rezervaci uplynuly tři dny a Snape stále přemýšlel, co se stalo a jak se to vůbec mohlo stát.
Síla jeho syna ho překvapila. A spolu s Joshuovou odtažitostí a nezávislosti by jej znepokojovala, i kdyby neznal druhou část Sybillina proroctví. Zároveň ho však naplňovala hrdostí; Joshua samozřejmě musel být silný, pokud měl porazit Nepřítele, to bylo jasné i Evandrusovi a Harrymu. A nejspíš i Brumbálovi, ačkoli ten mu nic o svém rozhovoru s Joshuou neřekl. "Věř svému synovi, Severusi. To potřebuje ze všeho nejvíce. Pokud mi tedy nechceš konečně prozradit, co ses mi rozhodl neříct." Nechtěl. A slovům starce se rozhodl věřit, nejspíš hlavně proto, že jim věřit chtěl. Dobře, bude věřit svému synovi, měli snad jinou naději než jeho? A on byl nadějí, třebaže byl i ohrožením. Bude mu věřit, že se rozhodne správně, až nastane čas k volbě, bude se snažit potlačit nutkání srovnávat ho se sebou, protože Joshua nebyl jako on. Ostatně povzbuzující bylo už to, že Joshua konečně za Brumbálem zašel a také že jemu i Hermioně se zvláštní obřadností představil svého - a nyní i jejich - přízračného ochránce. Aodhfionn, takto jej Joshua jmenoval, už když se objevil poprvé. Vypadal jako člověk, ale nebyl jím, lidská podoba byla jen jednou z mnoha, kterou byl schopen na sebe vzít. "Ty nepřátele jsem zabil já, Joshua mi k tomu nedal příkaz," řekl, aniž by se ho ptali. I tomuto se Snape rozhodl věřit, třebaže si nebyl jist, zda to na věci cokoli mění.
Poslední dny se však zabýval spíš něčím jiným: Jak Draco - ani na okamžik nepochyboval, že byl za tím on - věděl, kde na Joshuu zaútočit?
Kde je dračí rezervace, vědělo poměrně dost lidí - Hagrid, všichni Weasleyovi, James, Silver, a nezjistitelný počet lidí na ministerstvu. Zjistit její polohu tedy mohl při trošce snahy kdokoli. Obrany rezervace byly dobré, ale počet útočníků byl příliš velký, zejména pokud si terén na útok připravovali. Sebelepší obranu bylo možné za takových okolností prolomit, navíc schopnosti Draca a jeho lidí by nepodceňoval, ani kdyby se nespojili s Grindelwaldem.
Tohle nevyřeší. Mohl ovšem, a tedy musel, zjistit, kdo Dracovi řekl, že Joshua do rezervace chodí a že tam bude právě v té době. Museli mít informátora v Bradavicích. Musel to být někdo, kdo byl Joshuovi velmi blízko. První ho napadl samozřejmě William Silver, ovšem nitrozpytem se přesvědčil, že to on nebyl, pokud mu někdo velmi schopný nevymazal paměť, ovšem ani po úpravách paměti žádné stopy nenašel. A Joshua mu důvěřoval, dokonce natolik, že mu ukázal i svého podivného služebníka. Zrádcem nebyl ani Flint, Avery, ani nikdo další z jeho učedníků, jak je nazýval Brumbál.
A pak tu byli ti, kdo se rozhodli raději zmizet. Higgsová, Baddocková, Baddock, Montague. A Scorpius Malfoy, samozřejmě. Terence Higgs, otec Gythy Higgsové, byl na seznamu, který mu kdysi dal Draco, stejně jako starší bratr Gordona Montaguea Graham. Z domu Baddocků tam nikdo nebyl, což ovšem nemuselo nic znamenat; nikdy si nemyslel, že mu Draco prozradil všechny. Musel to být někdo z nich, s největší pravděpodobností Scorpius nebo Higgsová, kteří byli ve stejném ročníku jako Joshua.
Nemýlil se, jak zjistil, když se Scorpius k jeho překvapení jako jediný z nich v pátek vrátil do Bradavic. Okamžitě si ho vzal stranou a podrobil nejen nitrozpytu, ale i důkladné prohlídce. A udělal dobře, protože zjistil nejen, že Scorpius poslal v neděli zprávu Terenceovi Higgsovi, který si vybudoval stanoviště v horách poblíž dračí rezervace, ale dokonce že si Scorpius přinesl jed, obyčejný mudlovský jed, aby jej nebylo možné odhalit magicky. Nebylo to jednoduché, protože Scorpius nitrobranu poměrně dobře ovládal, ovšem nikoli tak dobře, aby jej zastavil. Tím hůře pro něj, pomyslel si, když mu v bezvědomí vymazával paměť.
"Nemáte právo na studenty používat nitrozpyt a vymazávat mi paměť," opovážil se namítnout chlapec, jehož tak neprozřetelně slíbil chránit, když se po necelé půlhodině vzpamatoval. "Musím jít na ošetřovnu. Měl jste mě tam zavést hned, mohl jste mě poškodit."
Ztuhl, protože toto nečekal. Strach, výmluvy, lži, pláč, snad i pokus o útěk, ale vyzývavou drzost ne.
"Proč si myslíš, že jsem na tebe použil nitrozpyt?"
"Poznám to."
"Napsal jsem tvé babičce, zatímco jsi byl v bezvědomí."
"Proč?"
"Slíbil jsem jí, že tě budu chránit," podařilo se mu nedat najevo vztek, který v něm nebezpečně rostl. "Mezi mé povinnosti tedy patří i to, že ji budu informovat."
"Myslíte, že to neví?" ušklíbl se Scorpius a chytil se oběma rukama za spánky. Hlava ho bude bolet ještě několik hodin, pokud nedostane lektvar - a on rozhodně neměl v úmyslu mu ho dávat.
"Ano, přesně to si myslím. Ještě dnes s ní odjedeš."
"A když ne?"
"Pokus o vraždu není dostatečný důvod?" zasyčel Snape. "Svůj slib, který vám mimochodem právě teď zachránil život," s uspokojením pozoroval, že nejmladší Malfoy konečně zbledl, "slib vás chránit, který jsem dal vaší babičce, vypovídám, pane Malfoyi. Za hodinu již nebudete pod jeho ochranou. Modlete se, aby přišla včas."

[1] Ilcarile, přijď, ve své lidské podobě.



Poznámky:
  1. Rozhovor v Zapovězeném lese s Magorianem si můžete připomenout v kapitole 96. Eclipse.
  2. Jak to bylo s Brumbálem a Tomem si můžete připomenout v intermezzu (kap. 158. Sorrow Child).
  3. A jak to bylo se soubojem Brumbála a Gellerta? O tom nám vypráví Tiamat, doporučuji si to přečíst. Tímto prohlašuji Gellerta Divotvůrce za plně kompatibilní s Bless a součást této fikční reality. Doporučuji toto dílo těm, kteří chtějí vědět, jak to bylo předtím, než Gellert vytlačil skomírající duši z těla nebohého Romana Hellera.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama