19.1 The Great Destroyer

28. prosince 2016 v 17:39 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Say your name.
Try to speak as clearly as you can.
You know everything gets written down.
Nod your head.
Just in case they could be watching.
With their shiny satellite.

I hope they cannot see.
The limitless potential.
Building inside of me.
To mirror everything.
I hope they cannot see.
I am the great destroyer.

Turn it up.
Listen to the shit they pump into your head.
Filling you with apathy.
Hold your breath.
Wait until you know the time is right on time.
The end is near.

I hope they cannot see.
The limitless potential
Building inside of me.
To mirror everything.
I hope they cannot see
I am the great destroyer

Písničku si můžete pustit zde.
NIN

"You have not yet learned the meaning of fighting, what truly happens when foes meet in battle. And so you dream, as young boys do, of teaching your foes to fear you. It frightens me that you, at far too young an age, might already have enough power to make some part of your dreams into reality. There is no turning of that road which does not lead into darkness, Harry, none. That is the way of a Dark Lord, for certain." Albus Dumbledore, MoR, Less Wrong
("Dosud ses nenaučil významu boje, co se skutečně stane, když se nepřátelé střetnou v boji. A tak sníš, jak mladí chlapci sní, že své protivníky naučíš, aby se tě báli. Děsí mne, že bys ty, třebaže tak mladý svým věkem, mohl mít již dost síly, abys některé části svých snů učinil skutečností. Neexistuje žádná z variant této cesty, která nevede do temnoty, Harry, žádná. Toto je nepochybně cesta Temného pána.")

Bradavice; 7. dubna 2013
"Pane, p- pane-"
"Přemísti mě tam, kde je," přerušil Bramleyho Snape a připravil si hůlku, když skřítkův vyděšený pohled téměř vyděsil jej. Téměř, protože děšení ve skutečném nebezpečí nepomáhá; už dávno se naučil oprostit se v těchto situacích od čehokoli.
Až tam, na holých a větrných kopcích skotské vysočiny, zachytil signál, jímž ho přivolávala Hermiona, nejspíš spolu s ostatními členy Řádu. Ovšem na to, aby jí odpovídal, nebyl nyní čas.
Ocitl se za skálou, za níž slyšel vystrašený a zlostný rykot draků. Skřítek s vykulenýma očima vyděšeně a vcelku zbytečně ukazoval směrem, odkud slyšel dračí řev.
"Zůstaň tady," přikázal mu.
"Ale -"
"Zůstaň tady, dokud tě nezavolám," zopakoval. Možná by ho mohl potřebovat. Ale ještě spíše by jej mohl ztratit, a on už nechtěl ztratit další z těchto věrných a bezelstných bytostí. Skřítci přece nebyli cvičeni pro boj. Nebylo rozumné zbytečně riskovat jeho život, ne, dokud to nebude skutečně nutné.
"Bramley položí život pro svého pána."
"Vím."
Zastřel se zastíracím kouzlem a opatrně vykročil, připraven bojovat třeba se samotným Gellertem Grindelwaldem, bude-li to potřeba.
Ke své úlevě, jejíž správností si dokonce ani v ten moment nebyl tak docela jist, brzy zjistil, že bojovat nebude muset.
Uviděl svého syna, ne více než čtyřicet stop daleko, spolu s ostatními dětmi a s draky, jejichž velikost jej překvapila. Vypadali nebezpečně, když chrlili plameny dlouhé snad přes deset stop. Dál, mimo jejich dosah, spíše tušil, než viděl několik temných postav.
Kolem skupiny dětí a draků zářilo bílé světlo. Bílý oheň. Téměř jako tenkrát, když zemřel Ranulphus Burke, ovšem jen téměř, protože namísto plamenů nabyl Joshuův démonický ochránce podobu štítu, nekonečně jasné a bílé kopule, která zářila kolem dětí jako svatozář. Ten pohled jej uchvátil, strnul, jen na okamžik. Nebyl čas na obdiv a hrdost a téměř až posvátnou bázeň, které pocítil, třebaže na základní úrovni nepochyboval, že Joshuu útok neohrožuje. Ale klid jeho srdce byl nelogický, neopodstatněný a nebezpečný, našeptával mu rozum, protože proti Avadě žádný štít nechrání. Avadě nebylo možné se samozřejmě ani vyhnout, třebaže se mezi hospodskými tlachaly vždy objevil někdo, kdo znal někoho jiného, kdo se dokázal vyhnout světlu. V ten okamžik vylétlo zpoza dračích plamenů několik zelených paprsků.
Dříve, než stihl cokoli udělat, dokonce dříve, než rozum dokázal jeho srdci vysvětlit, že by se mělo zděsit, paprsky zmizely v bílém štítě. Děti zůstaly stát.
Nebylo možné, aby nikoho z hloučku žádný z paprsků nezasáhl, ovšem význam toho mu došel až později. Nyní bez přemýšlení vyslal Nepromíjitelnou směrem k útočníkům, a někdo další za ním také. Minimálně jeden z nich musel zasáhnout, protože jedna z černých postav se skácela na zem.
Někdo z útočníků vyslal další kletbu, fialový paprsek se ihned rozšířil do koule oslepující a ohlušující exploze. A kouzlo, schopné bortit hradby Bradavic, jak si velmi dobře pamatoval, pohltila jako neškodnou hříčku Joshuova bariéra. Děti snad ani nezakolísaly, měl dokonce dojem, že se Joshua usmál. A na zádech mu naskočila husí kůže, ne z jeho úsměvu, nebo nejen z něj, protože v ten samý moment vyšlehly plameny, tentokrát ne dračí. Zářily oslňujícím bílým jasem tisíců hvězd, oslepující a cizí, a dva z útočníků se točili v děsivém tanci doprovázeném zvířecími skřeky bolesti. Měl by se cítit vyděšený a možná časem, až mu to všechno dojde, bude. Ovšem teď bylo potřeba zasáhnout přesně cílenou kletbou dalšího z maskovaných mužů. Tentokrát použil poutací kouzlo, chtěl alespoň jednoho vyslechnout. Ostatní se dali na útěk. Snapea překvapilo, že se nepřemístili. Někdo musel spustit protipřemísťovací bariéry, nejspíš jeho spolubojovník, v němž nyní rozpoznal Charlieho. Nepovažoval to za rozumné; krysy zahnané do kouta mohou být nebezpečné.
Jeho obavy se ukázaly zbytečnými, protože žádný z útočníků se neotočil, nepochybně zděšení neúčinností kleteb, které neúčinné být neměly. Ale to mu v tuto chvíli ještě nedocházelo.
Neschopen jakkoli zasáhnout, nyní jen pozoroval, jak jazyky plamenů dosahují dále a dále, jak s neomylnou přesností proměňují marně utíkající muže v křičící pochodně jasné tak, že jej rozbolely oči. A přece nedokázal odtrhnout pohled od hrůzného divadla.
Uplynulo jen několik sekund a v dračí rezervaci žádní živí vetřelci nezůstali, dokonce ani ten spoutaný muž ne. Ovšem to zjistil až později.
Bílý oheň mizel, mizel štít a Joshua vykročil směrem k němu. Díval se však na Charlieho a Snape si uvědomil, že je stále krytý zastíracím kouzlem. Zrušil je a Joshua došel k němu.
"Milé, že jste tu, pane profesore," pousmál se unaveně.
"Jsi v pořádku?" zeptal se zbytečně.
"Jak jinak. Neříkal jsem vám, že nemám v úmyslu nechat se zabít?"

………

Tamtéž, 10. dubna 2013

Od útoku v dračí rezervaci uplynuly tři dny a Joshua pořád přemýšlel, co se vlastně stalo a jestli něco měl či mohl udělat jinak.
Zemřelo sedm Smrtihlavů. Sedm mužů, sedm lidských bytostí, po nichž zůstala jen ohořelá těla. Měl by jich litovat, měl by snad i cítit výčitky svědomí, měl by pocítit soucit alespoň s těmi, které Aodhfionn spálil zaživa. A lítost cítil, ne však s nimi, ale s tím, že viděl, co lidé dokážou. Věděl to už předtím, samozřejmě, věděl, že dokážou i mnohem horší věci. Ne, nelitoval ty muže, oni sami se vyloučili ze společenství ochrany a pořádku, když se rozhodli vraždit - a ani na chvíli je neodradila přítomnost ostatních! A to Dorinovi bylo teprve jedenáct. Oni se rozhodli spálit je. Ne, neměl důvod litovat, že jim zabránil ve vraždě jeho i jeho přátel, ani toho, že jim nedovolil uniknout, nelitoval, že Aodhfionnovi nezakázal udělat to, co udělal. "Ochraň nás, Aodhfionne," řekl mu. "Udělej všechno, co můžeš, aby se nikomu nic nestalo. Ani drakům ne," dodal, protože věděl, jak moc ostatním na dráčatech, která vychovávali od vajíčka, záleží.
Jejich zneškodnění bylo nepochybně součástí ochrany, protože mohli kdykoli zaútočit znovu. Co na tom, že byli právě na útěku? Byli nepřátelé ve válce, a on nebyl tím, kdo tu válku začal či chtěl.
Ostatně očividně nebyl sám, kdo nelitoval. Snape jen prohodil, že jednoho znehybnil, aby jej mohl později vyslechnout a že je škoda, že to nebude moci udělat. Souhlasil s ním. Částečně. Bylo by dobré mít jistotu o tom, kdo vrahy vyslal, ovšem potřebovali ji? Bylo to přece jasné, i z toho, že pro Scorpiuse Malfoye hned v neděli večer dorazila jeho babička a odvedla si ho s tím, že jeho matka onemocněla. Ale co na tom, že o vině Malfoye nikdo nepochyboval? Nic se tím stejně neměnilo, vždyť díky Lilyině svědectví byl na Malfoye zatykač už vydán. Problém byl v tom, že marně, Malfoy stále dokázal nejen unikat, ale i organizovat nepřátele přímo jim před nosem. Možná by se dozvěděli jména dalších Smrtihlavů, ale stačilo by to jako důkaz před Starostolcem? O tom pochyboval. Nestačilo to tehdy, proč by mělo dnes? Joshua zatnul pěsti. Nevěřil ve spravedlnost Starostolce. K čemu by jim tedy byl svědek? Aby mohl šířit lži a báchorky o tom, co se v dračí rezervaci stalo?
Zvěsti se už ostatně šířily, tím více, čím méně bylo známo. O tom, co se přesně stalo, nevědělo mnoho lidí. Co udělal Aodhfionn, viděl kromě Snapea jen Charlie, další členové Fénixova řádu dorazili na místo až později. "Je neuvěřitelné, co dokážou tak malí draci," podotkl profesor Virdee. Jestli měl někdo pochybnosti - a Joshua měl pocit, že Charlie je skutečně měl - tak si je nechal pro sebe.
Co se dělo dál, Joshua nevěděl, Charlie je ihned odvedl do svého domu, kde na ně čekala vyděšená matka. Objala ho a na nic se neptala, alespoň zpočátku ne. Jen je usadila, přikryla dekami a každému do rukou vložila hrnek teplého mléka s medem a kus čokoládového koláče. Až později jim Snape s Charliem a profesorem Virdeem přišli říct, že se dohodli, že se vůbec nic nestalo. Žádný útok, žádní Smrtihlavové, žádné mrtvoly. A Dorinovi Snape se souhlasem Charlieho pozměnil vzpomínky. Joshuu překvapilo, že nevymazal paměť i ostatním dětem, druhý den za ním dokonce zašel, aby se ho na to zeptal. A také aby dal možnost Snapeovi se ho zeptat na cokoli, co uzná za potřebné, což k jeho dalšímu překvapení neučinil. Jen mu prozradil heslo do ředitelny. "Virdee a Harry mě přesvědčili, že je třeba, aby tvoji nejbližší přátelé věděli, co jsi zač, Joshuo." A Joshua se nedokázal zeptat, co přesně tím myslí a co všechno ví matka. Ani ona se nevyptávala, jen byla snad ještě milejší než předtím a marně se snažila zakrývat své starosti veselostí.
Atmosféra ve zmijozelské koleji byla snad ještě napjatější než po smrti Burkea. Domů kromě Scorpiuse odjeli také Gytha Higgsová, Kara a Garret Baddockovi a Graham Montague. A Thorn Flint ho požádal hned v pondělí odpoledne o soukromý rozhovor.
"Dneska pro mě přijela matka, pane."
"Proč?" nechápal Joshua, v první chvíli ho souvislost s nedělními událostmi vůbec nenapadla.
Flint se na něj nedůvěřivě díval. "To přece víš. Ale já s tím, co včera udělal strýc Bernard, nemám nic společného. Prosím, věř mi, pane." Flintův hlas zněl naléhavě, vystrašeně a upřímně.
"Věřím ti," odpověděl vážně Joshua, kterému pomalu docházelo, o čem Flint hovoří.
"Žije?" vyhrkl.
"Nevím, o čem mluvíš."
"Rozumím, pane. Neměl jsem se ptát. Ostatně na tom nezáleží, nikdy jsem ho neměl rád."
"Nezlobím se na tebe. Kdy se vrátíš?"
"Já přece neodjíždím. Odmítl jsem, vysvětlil jsem matce, že mi od tebe žádný nebezpečí nehrozí. Možná se ale naopak nebudu mít kam vrátit na prázdniny."
"Ty jsi dal mně přednost před svou rodinou?" zeptal se pomalu Joshua.
"Přísahal jsem ti, pane. Zmijozelové jsou věrní," napřímil se Thorn Flint.
"Vážím si tvého rozhodnutí, Thorne," odpověděl bez rozmýšlení a sledoval hrdý úsměv, který se objevil na tváři chlapce, jehož poprvé oslovil jménem.
A třebaže ani nyní, po dvou dnech, nevěděl, co si o tom myslet a jak s tím naložit, tíha, kterou po jejich rozhovoru pocítil, byla k neunesení.


Když mu Snape prozradil heslo od ředitelny, tak ho neměl v úmyslu využít. Namísto toho zašel v úterý ještě před famfrpálovým tréninkem za kentaurem, který učil Jasnovidectví. Měl to udělat už dávno, vlastně to zamýšlel hned po znepokojivém rozhovoru s kentaury o Obnovovateli, Bráně a pečetích, které nepůjdou slepit - je možné, že už uplynul téměř rok, co našli Vicky u té cize krásné ženy se starýma očima? Jenže tehdy za ním nezašel, sám by teď nedokázal vysvětlit proč. Nejspíš proto, že nechtěl myslet na slova Vickyiny prababičky, ani Magoriana. Odmítl, rozhodl se potlačit jakoukoli myšlenku na to, že by mohl být nebezpečím. Nechtěl jím být, copak to nestačilo? Chtěl sám sebe vidět tak, jak ho viděl James, jak ho viděl i Harry, matka a snad i někteří další: jako zachránce, Vyvoleného, jako Harryho - nebyl snad jeho bratrancem? Ve skutečnosti na to pozapomněl - měl příliš jiných starostí; zejména však zapomenout chtěl. Až nedělní události mu jejich podivná a znepokojivá slova připomněly.
A náhodou, pokud něco jako náhoda vůbec existuje, mu právě na schodišti cestou od Firenzeho ze sluchátek zpíval Trent Reznor o neomezeném potenciálu Velkého narušitele. Mohl skutečně zničit vše, jak si myslel Magorian, a možná i Firenze? Nepochybně mohl, ale rozhodně neměl v úmyslu to udělat - což ovšem ani jeden z kentaurů nejspíš nepovažoval za důležité. Ačkoli Firenze nic takového neřekl, alespoň ne přímo; mluvil snad v ještě větších hádankách než Magorian. A on nyní stál na místě, kam vůbec neměl chuť vstoupit - už jen proto, že si to Snape tak nepokrytě přál - a s rukou na klice oddaloval to, k čemu se už rozhodl.
"Rád tě vidím, Joshuo. Tvůj otec mi řekl, že přijdeš," pozdravil ho Brumbál dříve, než stihl zavřít dveře. A Joshua by se nejraději na místě otočil a odešel. Proč by mu vůbec měl stín toho mrtvého muže pomoci?
"Neměl jsem v úmyslu přijít," zamračil se a posadil se do křesla.
"Samozřejmě. To je logické. Není příjemné si něco takového vůbec připustit, natož o tom mluvit."
"Proč chtěl Snape, abych přišel?"
"Tvůj otec," zdůraznil Brumbál a upřeně se na Joshuu díval, "tvůj otec má strach."
"Strach? Snape?" zvedl Joshua obočí. "To by většině školy připadalo jako protimluv."
"Nepřiznal by to. Ale má strach. Větší, než kdy měl - a rozhodně měl velmi mnoho důvodů k obavám po většinu svého života."
"Proč?" mračil se Joshua.
"Některé důvody znám. Některé ne; jsem si jist, že mi neprozradil vše. Ty je znáš?"
"Ne," nepřestával se mračit Joshua. Měl chuť odejít. Co vůbec očekává od toho mrtvého starce? A co od něj očekává Snape, když ani jemu neřekne všechno? "Bojí se o mě, nebo mě?"
"Co myslíš ty?"
Joshua netrpělivě pokrčil rameny. "Jsem nebezpečný?"
Brumbál jej chvíli pozoroval zpoza svých zvláštně tvarovaných brýlí, pak se pousmál, zatímco jeho oči zůstávaly velmi vážné. "Jsi velmi silný. Je naivní se domnívat, že nejsi nebezpečný. Ovšem to není, myslím, podstata problému."
"Nechci nic zlého."
"To jsi mi už jednou říkal, chlapče, neklame-li mě paměť. Ovšem ani to není podstata problému."
"Něco takového řekl i Firenze."
"Byl jsi za Firenzem? Chodíš k němu na Jasnovidectví?"
"Byl. Nechodím. Připadal mi zmatený."
"Je kentaur. Ovšem že ti jeho slova připadala zmatená, neznamená, že v nich nebyla skrytá moudrost. Pokud nezpochybnil tvou vůli směřovat k dobru, je to nepochybně dobrá zpráva."
"Tak to přesně neřekl. Vlastně vůbec ne. Řekl jen, že není důležité, jestli jsem nevinný, ale jen, jestli jsem nebezpečný."
Brumbál přikývl. "To je na kentaura neobyčejně jasná řeč. Co ti na tom připadá zmateného?"
"Tohle jsem nemyslel. Mluvil jsem s ním o -" zarazil se. O Bráně a pečetích by nejspíš neměl mluvit ani s Brumbálem, když si i Snape před ním nechává svá tajemství. Ostatně mu Firenze vlastně nic neřekl, kromě řečí o velké křižovatce a o nejasných znameních, z nichž ve skutečnosti nikdo nic vědět nemůže, rozhodně ne lidé, a dokonce ani kentauři. Neprozradil mu, co si myslí o tom, co mu tehdy řekl Magorian, ani když ho přímo požádal. "Vím jen málo o tom, co si myslí oni. A nedoporučoval bych ti jít se Magoriana zeptat. Je zakázáno zabít mládě. Ale kentauři, stejně jako lidé, někdy zakázané věci dělají," řekl mu Firenze.Ve skutečnosti neměl co Brumbálovi vyprávět.
"Jsou kentauři nebezpeční?"
"Jistě. Každá bytost nadaná silou a schopností plánovat se může stát nebezpečnou. Dokonce i v dobré víře. Možná předevšímv dobré víře. Ale to ty nepochybně víš. Myslím, že jsi ostatně právě proto za mnou přišel. Obáváš se, že má tvůj otec pravdu?"
"Musím být silný, pokud mám porazit Grindelwalda!" řekl obranným tónem. "O tom vy přece něco víte. Nebo se vám snad vzdal dobrovolně?"
"Ne. Gellert nemá v povaze se vzdávat."
"Jak jste ho porazil? Neměl snad neporazitelnou hůlku?"
"Harry ti o ní vyprávěl? To je nepochybně dobře, zvlášť když Gellert bezovou hůlku opět získal. Neměl jen tu hůlku, Joshuo, a nepochybuj o tom, že ani nyní nespoléhá jen na ni. Používal krvavé oběti a ty udržovaly jeho sílu. Pokud mohu soudit, činí tak i nyní."
Joshua přikývl a Brumbál pokračoval: "Je otázka, jestli je bezová hůlka skutečně neporazitelná, nebo jen velmi silná. Především si ale myslím, že Gellert nebyl jejím skutečným pánem, stejně jako jím není ani nyní. Myslel si to, a snad jen díky jeho omylu se mi ho podařilo porazit. Bylo by dobré, kdyby na ni spoléhal i nadále."
"Nezabil jste ho."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama