18.3 I'd Love To Change The World

12. prosince 2016 v 23:55 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník

Dráčata rostla jako z vody, za poslední měsíc musela přinejmenším zdvojnásobit rozpětí svých křídel. Když se postavila, tak už Hermioně dosahovala k ramenům. Nejvíc ji překvapilo, jak inteligentně působila. Vždycky se představovala draky jako tvory ne-li přímo hloupé, tak natolik odlišné od lidí, že si vzájemně nemohou porozumět. Ale tito draci jednoznačně rozpoznávali své lidi a zdálo se, že je mají rádi; snad to bylo právě proto, že neviděli po vylíhnutí své matky, ale právě Jamese, Furtunu, Dorina a Willa. Také musela přiznat, že jsou nádherní a již nyní krásní spíše svou majestátností než mláděcí roztomilostí. Budili respekt a bylo fascinující sledovat, jak poslouchali své adoptivní rodiče.
"Pokud chtěli lidé využívat draky, tak je vždy odebírali už ve vajíčku, Hermiono," naklonil se k ní Charlie. "V rezervaci jsme to ale nedělali, snažili jsme se o jejich přirozený život."
"Teď to jinak nešlo," odpověděla Hermiona.
"Nešlo," přitakal Charlie.
"Bylo to hodně zlý?" ztišila mimoděk hlas. Charlie nikdy o okolnostech svého útěku z Rumunska - a smrti své ženy - nehovořil a ona jeho mlčení respektovala.
Přikývl. "Jsem uprchlík," pousmál se hořce.
"Jsi tu doma."
"A to něco mění?"
"Ano."
"Nelíbí se mi to. A pojď dovnitř, Rosie už musí být zima."
"Mně také ne," odpověděla Hermiona v teple Charlieho jednoduchého srubu. Bylo jí jasné, o čem Charlie mluví. Také se jí nelíbilo to, co považovala za nutné doporučit, přesto neměla chuť se ospravedlňovat. Vlastně vůbec neměla chuť se k tomu vracet. Charlie očividně ano.
"To neznamená, že tě nechápu. Jen bych to nechtěl rozhodovat. Měnit životy lidí na čísla…"
"Jsem ráda, že to chápeš. I když já to vlastně chápat nechci."
"Ale nevyhýbáš se rozhodování. To se mi na tobě vždycky líbilo."
"Vždyť jsi mě předtím ani neznal."
"Znal. Z vyprávění," pousmál se. "Z toho, co jsi udělala. A párkrát jsem tě viděl. Já tě za to nekritizuju. Udělala jsi to, co jsi považovala za správný. A to je dobrý."
"I když si nemyslíš, že to bylo správné."
"Ne. Přesněji, nevím. Když se na věc dívám z pohledu konkrétního člověka, tak to samozřejmě správný není. Ale z hlediska celý země… přijetí uprchlíků je řešením pro ty, na něž se dostane. Pro ně je to správný. Jenže - není to spravedlivý, není to udržitelný, neřeší to skutečný problém. Takže to je i není správný zároveň. Já bych to rozhodovat nechtěl, a nejspíš ani nemohl. Jenže představa, že je možný před rozhodováním strčit hlavu do písku, zavřít dveře a s nadějí počkat na lepší časy, je pitomá. Je třeba rozhodnout, i když nevíme, co je lepší."
"Nebo co je méně špatně," dopověděla Hermiona. "Dáváme na misky vah životy, cizí životy, tedy jen naše odhady ztrát cizích životů, a pak je vážíme. Ale jsou to jen naše odhady. Nevíme vlastně nic."
"A přece se musíme rozhodnout."
"Bylo by jednodušší, kdyby mě Cormac neoslovil."
"Jednodušší? Určitě. Ale ne lepší. Jsem rád, že mu radíš právě ty. Jsi nejchytřejší a nejlepší člověk, kterýho znám. Hlavu vzhůru," pousmál se.
"Jsi příliš laskavý," zamumlala a sklopila hlavu. Poškrábala se mimoděk na zápěstí a na pokožce se objevily rudé pruhy s malými puchýřky. Povzdychla si. Asi by sem neměla chodit, třebaže její rozhovory s Charliem byly samozřejmě naprosto nevinné.
"Co to je?" ztuhla, když uslyšela křik a rykot dráčat z venku.
Charlie už měl v ruce hůlku. "Zůstaň tady."
"Ne! I já mám venku dítě!"
"Dítě máš tady, Josh už dítě není," řekl rozhodně. "Počkej aspoň, než tě někdo vystřídá. Teď ale svolej Řád."
zpět /dále

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama