18.2 I'd Love To Change The World

12. prosince 2016 v 23:48 | Richenza
Sluneční zahrada; 21. března 2013

"Jsem ráda, že jsi přijela," řekla Lenka, když s Hermionou osaměly poté, co jejich manželé odešli zkontrolovat zabezpečení pozemků i domu. Přesněji řečeno, co Snape odešel, následován Nevillem, jenž velmi nedokonale skrýval své rozladění. Seděly na dece sešité ze stovek barevných ústřižků, obklopené polštáři a hračkami a pocitem domova, který Hermiona nezažila snad ani v Doupěti, a mezi nimi si hrály Sungifu a Rosie. Pro Rosie bylo setkání s o něco starší Sunnie fascinující. Jako by si pamatovala na Davida, o němž Hermiona dostávala jen krátké zprávy, jako by Sunnie vyplňovala mezeru, již si holčička dosud nebyla schopna uvědomit. David byl v pořádku, a bylo nepochybně správné, že žil v Americe se svými prarodiči. V největším bezpečí, v jakém mohl v této podivné době být, rozhodně ve větším než v rodině bývalého Smrtijeda a budoucího Vyvoleného, pomyslela si. A přesto jí nesmyslně bylo líto, že z jejich života tak náhle a definitivně zmizel.
"Jak se má Dave?" zeptala se Lenka, jako by jí četla myšlenky. A na určité úrovni je nejspíš četla, protože takovéto náhody se s ní stávaly příliš často na to, aby to byly skutečně náhody; pokud vůbec něco jako náhoda existovalo.
"Je v pořádku. Je tam, kde má být."
"Ano, je," přikývla Lenka vážně. "To je dobře. Máš dost jiných věcí, o které si děláš starosti."
"Ano. Mám."
"Jsi napjatá. To Rosie neprospívá. A dělání starostí ještě žádný problém nevyřešilo."
"Samo o sobě ne. Ale… být připraven na problémy pomoct může, nemyslíš?"
"Připravit se, ano. Ale když uděláš, co můžeš, proč na to dál myslet?"
"To je těžké," vzdychla si Hermiona. "Snažím se, ale nedokážu to, co bude, hodit za hlavu."
"Jenže přece nevíš, co opravdu bude."
"Dívám se, a vidím. Nemusím věřit v předpovídání budoucnosti, abych poznala, kam to směřuje."
"Jenže ty si jen myslíš, že to víš. Ani u proroctví nemůžeš mít jistotu, že jde o skutečné proroctví."
"Ty věříš, že existují skutečná proroctví?"
"Samozřejmě. Vše tvoří jeden celek. Co bylo, je i bude, to je přece jasné," odpověděla Lenka. "Tobě ještě pořád ne?"
"To je těžké: nevíme, co je, a co není proroctví. Ostatně bych, nebýt těch událostí kolem Harryho, vůbec v předpovídání budoucnosti nevěřila." A nebýt toho snu o Chroptící chýši, dodala v duchu, ovšem o něm a o povaze jejího manželství by Lenka vědět neměla. Stejně to bylo paradoxní - právě jí, která předpovídání budoucnosti považovala ne za nejisté, ale přímo za absurdní, se zdál tehdy, po té strašné noci, která její život převrátila naruby, prorocký sen.
"Takže teď už v ně věříš," pousmála se Lenka. "Sluníčko, nech Rosie toho zajíčka."
Sunnie matku k Hermionině překvapení poslechla a Rosie, která už začala natahovat, se opět spokojeně usadila mezi hračky.
"Ráda bych řekla, že ne, ale…" Hermiona zaváhala. "Věřím. Jen to moc nepomáhá. Vlastně vůbec. Jsou nejasná a jsou spíše břemenem. Probouzejí jen otázky, na které dávají odpovědi jen zdánlivě. Smysl mají až zpětně."
"Ano, to jsem chtěla říct - že nemá cenu si s tím lámat hlavu," souhlasila vážně Lenka. "Zvlášť když je neznáme celé."
Hermiona ztuhla. "Jak to myslíš? Proč by nemělo být celé?"
"Ty myslíš, že nám Severus prozradil tu věštbu Trelawneyové celou?" vykulila na ni Lenka oči. "Tak asi ano. Nelam si s tím hlavu, Hermiono. Pokud ti to nechce říct, tak to určitě má svoje důvody."
"On si umí zdůvodnit všechno." I vraždu, pomyslela si hořce. Kdy se vlastně změnila natolik, že začala být schopná tolerovat něco tak hrozného, jako je vražda?
"Ano. Třeba má někdy i pravdu, nemyslíš?" pousmála se Lenka. "A třeba to proroctví bylo celé. Vlastně nevím, proč mi připadá, že ne."
"Mně nepřipadalo neúplné."
"Tak to tak bude. Ty jsi matka, takže bys to cítila, ne?"
"Nevím," pokrčila Hermiona rameny. Vůbec si nebyla jistá svými instinkty. To už spíš věřila těm Lenčiným. A pak jí došlo, co Lenka řekla. Jenže ona nemohla vědět, že se proroctví týká Joshuy, neměla na to dost informací! Měla by se jí zeptat, jak na to Lenka přišla, ale dokázala si poměrně přesně představit, co by bylo odpovědí. Lenka nevěděla, ona cítila. A cítila podivuhodně přesně. "Co si myslíš, že by mohlo být v té chybějící části proroctví?"
Lenka pokrčila rameny. "Já přece vůbec nevím, že nějaká další část je. Nejspíš jsem se spletla. Byl to jen pocit."
"A máš nějaký pocit ohledně toho, co je v té druhé části?"
Lenka zavrtěla hlavou. "Promiň."
"A tvé pocity tě vedou i k tomu, že jsi odešla z Řádu?"
"Ano," odpověděla Lenka po krátkém zaváhání. "Ty s tím nesouhlasíš."
"Je to tvoje volba. A pokud ti tvůj instinkt říká, že v Řádu pracovat nemáš… Míváš docela často pravdu, víš? Jen teď nevím, jestli mě to má naplňovat optimismem, protože vyhrajeme i bez vás, nebo pesimismem, protože -" nedokázala doříct.
"Já nevím, Hermiono. Tohle nevím. Jen mám pocit, že moje účast nic nezmění. Nemysli si, že jsem slepá, já vím, kolik věcí je špatně. Možná ti připadám sobecká -"
"Nepřipadáš. Jsi těhotná, tedy chráněná."
"Možná bych ti tak měla připadat. Nejde přece jen o to, že jsem zrovna teď těhotná. Já bych chtěla všechno zlepšit, opravdu bych si přála, aby každý byl tak šťastný, jako jsem teď já. Ale… Tohle neumím. Jednoduše nevím, co dělat. Ty jsi jiná, vždy jsem na tobě obdivovala, jak jsi praktická a rozhodná. A kromě toho nechci zabíjet - nikdy v životě a za žádných okolností nechci zabíjet. Ty určitě řekneš, že jsou i dobré boje, že je někdy nutné zabít, že je to pro dobro. Jenže co je to dobro? Moje dobro, dobro rodiny, národa, dobro většiny? Vždyť většinou ani nevíme, co je dobré pro nás samotné, jak tedy můžeme vědět, co je dobré pro ostatní?"
"Obávám se, že skutečně řeknu, že jsou i dobré boje," stiskla rty Hermiona. S Lenkou nesouhlasila. Nevěděla, co dělat, tak raději nedělala nic, proti tomu se v ní všechno vzpíralo, o to víc, že ani ona už nebyla tak rozhodná, jak si myslela Lenka. Chápala ji, až příliš ji chápala, ale o to více s ní nesouhlasila. "Co Neville?"
"Chci, aby zůstal se mnou," řekla tiše Lenka. "Bojím se, že…" zavrtěla pro sebe hlavou. "Ale nebráním mu. On se rozhodl sám. Řekl, že zůstane tady, i kdyby začala skutečná válka, a že nás bude chránit. Není zbabělec. Prosím, neříkej mu -"
"Neřeknu. Neville rozhodně není zbabělec. Já přece tobě ani jemu nic nevyčítám." Ne, nesouhlasila s jejím postojem. Ale chápala ji. A chápala i Nevilla, že se rozhodl zůstat s Lenkou a starat se o ni, o Sungifu i o to maličké, co se narodí v létě. Je povinností muže chránit své děti a jejich matku, to je součást přirozeného řádu věcí, který Hermiona ctila, i když ne vždy dodržovala. Otázka samozřejmě byla, zda je přirozenější bojovat osaměle, každý sám za sebe - nebo zda je lepší se spojit v obraně všech dětí a ty své ponechat bez bezprostřední ochrany. Její rozum jí říkal, že to druhé - ale co je rozum proti instinktu? Ostatně ve skutečnosti vůbec nevěděla, jak se Neville s Lenkou rozhodnou, až skutečný boj nastane.
A hlavně - byla si čím dál méně si jistá, jak se nakonec rozhodne Severus.


Tamtéž; 23. března 2013

Ve Sluneční zahradě trávili už druhý zbytečný den a byl čím dál netrpělivější. Sluneční zahrada - jak stupidní název! - byla příliš barevná, neuspořádaná a příliš dýchala intimitou, do níž nepatřil, než aby se zde mohl cítit příjemně. Ovšem když už tu musel být, rozhodl se využít čas co nejlépe. Skleník Nevilla Longbottoma obsahoval nesmírně zajímavé exempláře, včetně ingrediencí, které od jeho odchodu v Bradavicích k dispozici, při vší úctě k Cinnamon Goshawkové, nebyly. Nahlas by to samozřejmě nepřiznal, ale Neville Longbottom mu v Bradavicích chyběl. Ostatně jeho ochranná zaklínadla nepotřebovala vylepšovat. Téměř.
Přesto se jej nijak nepokoušel přemlouvat, aby se vrátil, či aby se alespoň připojil k Řádu. Být hrdinou nebylo povinné a nedělalo dobrotu, když někdo byl jakkoli nucen jít nad svou nosnost. Tohle si Longbottom musí zvážit sám. Ostatně si byl jist, že se nakonec rozhodne správně; ne že by si byl jist, co správným rozhodnutím je.
A byla tu ještě jedna věc, kterou si musel upřesnit a kvůli které ve skutečnosti s návštěvou Longbottomových souhlasil. O tom, že Lenčin bývalý manžel je vlkodlak, věděl přímo od Fenrira Šedohřbeta, kterého tehdy musel ošetřovat; Rolf Scamander svého malého synovce nedal lehce. Promluvit s Lenkou o muži, jehož hodlal navrhnout za velvyslance v Rusku, o samotě a tak, aby nebudil pozornost, se mu však podařilo až téměř před odjezdem.
"Napsala jsi mi, že mu můžu věřit. Proč?" zeptal se jí.
"Protože je to Rolf," pokrčila rameny Lenka.
"Tvůj bývalý manžel."
"Nestal by se mým manželem, kdybych mu nemohla věřit."
"Rozvedli jste se."
"To není otázka důvěry. Chtěla jsem děti."
"To jsi nevěděla před svatbou, že je vlkodlak?"
"Věděla. Ale víš stejně dobře jako já, že i vlkodlaci můžou mít děti."
"Výjimečně."
"Věřili jsme tomu, že se to podaří," pousmála se Lenka. "Nejspíš jsem mu ublížila, ale on mi to nikdy nijak nevyčetl. To je Rolf."
"Stýkal se někdy s jinými vlkodlaky?"
"Pokud vím, tak nikdy. Odkud vlastně víš, že je vlkodlak? Wolfric ti to neřekl."
"Ne. Proč si to myslíš?"
"Znám ho. Tohle je rodinné tajemství, tchýně se za to nikdy nepřestala stydět. Brandon a Salusie také ne. Wolfric měl svého strýce vždy moc rád. Neřekl by to nikomu. Víš, jak se stali vlkodlaky?"
"Ano."
"Tak potom víš, jaký Rolf je."
"Zachoval se jako Nebelvír," ohrnul ret Snape. "Zbytečné riziko. Fenrir děti nezabíjel. Dospělé ano. Překvapilo mě tehdy, že ho neroztrhal, ačkoli nepochybně mohl."
"Někdy jsem měla pocit, že se Moudrý klobouk spletl," souhlasila Lenka. "Vlastně to jsem na něm měla nejraději."
Snape přikývl. Nepochyboval o tom, že Rolf Scamander je inteligentní, statečný a čestný. A loajální, nepochybně, byl přece vlkodlak. A pokud se nikdy nestýkal s jinými vlkodlaky, tvořila jeho smečku jeho rodina. Loajalita Rolfa Scamandera potom závisela na loajalitě jeho synovce, kterému nikdy nedokázal důvěřovat bezvýhradně; ovšem to bylo riziko, kterému se nemohli vyhnout. Ve skutečnosti byl již rozhodnut, ale návrh na velvyslance byl příliš velká odpovědnost, zvlášť když ministr slíbil Harrymu, že mu vyhoví. A Nebelvíři nikdy nebyli moc dobří špióni, dokonce ani tehdy, když je Klobouk zařadil do Havraspáru.
"Dokáže Rolf Scamander lhát?"
Lenka se zamračila. "Nechci, aby riskoval svůj život. Nestačí, že je špión Wolfric?"
"To není tvoje rozhodnutí. Odpovíš mi?"
"Rolf je čestný. Ale nade všechno na světě staví rodinu. Myslím," zaváhala, "myslím, že by pro ně dokázal nejen lhát."

………

Bradavice; 7. dubna 2013

"Bylo to dobré, mami, ale teď už musím jít, máme sraz v jednu." Joshua se usmál, klidně a normálně, a Hermiona mu úsměv vrátila.
"Všechno v pořádku, Joshi?"
"Jo," odpověděl na půl úst, a i to ji paradoxně uklidňovalo. Joshua byl od jejich návratu od Lenky zamlklý, tedy ještě zamlklejší než obvykle. A ona se snažila být u něj, být s ním.
"S kým?"
"Mami…" zareagoval přesně, jak odpovídalo jeho věku. "S Jamesem, Willem… Furtuna s Dorinem jsou už na místě, povolení pana profesora máme."
"Je to tvůj otec, Joshi," vzdychla si Hermiona.
Joshua jen pokrčil rameny.
"Můžu jít s tebou? Potřebuju mluvit s Charliem."
"A povolení pana profesora máš?" ušklíbl se Joshua.
"Nebuď drzý!" ohradila se Hermiona. "Vezmu i Rosie, běž ji, prosím, obléknout. Máte přenášedlo?"
"Není potřeba."
"Snad tam nechodíte pěšky!" podívala se na něj ostře. "S tím otec souhlasil?"
"S tím by naprosto určitě nesouhlasil," kývl Joshua. "Přemisťuju nás tam. S tím pan profesor souhlasil. Poté, co mě vyzkoušel, zkontroloval, jak jinak."
"Ty se umíš přemisťovat?" podívala se na něj překvapeně. Co všechno o Joshuovi Severus nepovažoval za nutné jí sdělovat? I když tohle možná opravdu zapomněl. Něco tak obyčejného jako přemisťování ve čtrnácti letech rozhodně nestálo za zmínku. "Kdy konečně přestaneš s tím profesorem?"
"Až přestane učit?"
"Slibuješ?"
"Ne," pousmál se Joshua. "Jen budu muset něco vymyslet."
"Joshi… Jdu se oblékat, postarej se o Rosie."
"Rozkaz, mami."


Těsně před hranicemi bradavických pozemků se k nim přemístila Alice Tolipanová.
"Ahoj Hermiono, ahoj děcka. Do rezervace?"
"Jo," protáhl James a obrátil oči v sloup. "Jako minulý týden, jako předminulý… Můžeme dál?"
"Propustku máte, mladý muži?"
"Nestačí, že jsem s nimi já, Alice?"
Alice zkrabatila čelo, pak se usmála. "Stačí. Pro tebe a Joshe. Propustky, mládeži."
James neochotně a Will s úsměvem vytáhli propustky podepsané jejich rodiči i řediteli jejich kolejí a Alice Tolipanová je dlouze kontrolovala.
"Viděl je váš kolega minulý týden," mračil se stále více James.
"Máte nějaký problém, mladý muži?"
Hermiona se pousmála. Byla ráda, že se členové Fénixova řádu střídají při ostraze školy a že alarmy nastavené Severusem tak dobře fungují. Při pohledu na Alici pocítila však lehké výčitky svědomí. Harry ji navrhl Cormacovi jako budoucí velvyslankyni v Rusku. Cormac jí poslal ale životopisy dvou kandidátů - její a Rolfa Scamandera, navrženého kdovíkým. Chtěl její stanovisko jen ke Scamanderovi, jako by o Alici ani neuvažoval. Věděl, že je členka Řádu? Anebo mu připadala jen příliš mladá?
Nebyla tak úplně špatným kandidátem, přesto ale Harryho návrh nechápala. Rolf Scamander byl jednoznačně vhodnější. Pro Alici hovořilo samozřejmě to, že pracovala už několik let v na odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce, konkrétně v kanceláři Mezinárodního sdružení kouzelníků. Rusko však na starosti neměla, rusky ani neuměla. Rolf Scamander naopak neměl zkušenosti z diplomacie. Byl ale mezinárodně známým a uznávaným vědcem, v době války s Voldemortem vedl katedru magizoologie na Lomonosově univerzitě v Moskvě a zkoumal nepříliš dobře známou kouzelnou faunu východní Sibiře. Po rozvodu s Lenkou využil pozvání vladivostocké univerzity, na níž založil katedru magizoologie a magibotaniky. Rusky uměl výborně, prostřední znal a z té doby mu nepochybně zůstala i řada kontaktů. Příliš však tohoto Havraspára neznala a jen litovala, že o Cormacově úmyslu nevěděla před pobytem ve Sluneční zahradě. Ale když si ho vzala Lenka… jejímu úsudku ohledně lidí důvěřovala, navíc o něm nikdy neslyšela nic špatného. Snad jen, že odešel v době války do zahraničí. Rozhodně však nebyl jediný. Zeptala se na něj Severuse a Evandruse a oba jej jednoznačně podpořili. S Harrym ale mluvit neměla příležitost, byl opět v Americe, kam doprovázel Percyho, kterého ministr jmenoval velvyslancem ve Spojených státech.
"Všechno v pořádku, Hermiono?" vytrhla ji z myšlenek Alice.
"Jistě," pousmála se. "Můžeme už pokračovat?"
"Přivolám Nigela, pak se přemístíte."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama