17.2 Markétce

20. listopadu 2016 v 13:38 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Vnější Hebridy; 15. března 2013

"Dovolte mi páchat Dobro skrze Zlo. Nic jiného se totiž nenabízí."
Anton Goroděckij. Sergej Lukjaněnko: Noční hlídka

Wolfric vyšel na práh domu, který postavil pro sebe a pro Mai v době, kdy si myslel, že by zde snad mohli spolu skutečně žít a vychovávat své děti. Nasál čerstvý vzduch. Voněl mořem, deštěm a zemitou vůní jara, i přes ostrý vítr vanoucí ze severu a zledovatělé zbytky sněhu. Zhluboka dýchal, miloval sílu jara, naději nového, kterou přinášelo. Jenže letos jaro znamenalo stěhování; Kenley sám přišel s tím, co po něm měl podle Snapea chtít, tedy aby byl v první skupině přesídlenců do jejich nového domova na nehostinném dálném východě Ruska. To samo o sobě nebyl takový problém, chápal důvody, a třebaže to zde, na výspě Skotska, miloval, stěhování do nové vlasti, první vlastní země vlkodlaků, ho lákalo.
Problém ale byl, že o tom ještě Mai neměla ani tušení.
A nevěděla o mnoha dalších věcech: o tom, že hovořil s člověkem, který je bezpochyby odpovědný za zmizení její matky a že nic neudělal. Nevěděla, že to nejsou jen ovce, které padají za oběť vlkodlačí přirozenosti obyvatel ostrova v době, kdy je bezpečně uklizená v Edinburghu. Netušila, tedy alespoň v to doufal, že Sandy Bright, s jehož manželkou Beryl Mai pojilo opatrné přátelství, svého malého synka Ulmera už zasvětil. Nevěděla o tom, že kouzelnické dítě, které si Ruelle Chaput se svojí vlkodlačí manželkou osvojili - či spíše koupili - od uprchlíků z kontinentu, je už také iniciované. A opravdu neměl chuť Mai vysvětlovat, co taková iniciace obnáší, ani to, že Sandyho k tomu nepřímo přiměl Kenley tím, že to očekával. Není to choroba, jsme to my. Jistě, jsme to my, a naše existence musí mít nějaký smysl, s tím bylo těžké nesouhlasit; vlastně si vůbec nebyl jist, zda s tím nesouhlasí. Bylo toho tolik, co stále nevěděla - v neposlední řadě i to, že on ve skutečnosti vlkodlačí lektvar užívá a že ji každý den ohrožuje tím, že zrazuje.
Byla to zrada? Nepochybně, protože vůči Kenleymu cítil loajalitu i přátelství a obdiv, přes to, co dělal a čím se stával. Pokaždé, když se měl sejít se Severusem Snapem, musel bojovat se svou instinktivní poslušností, sounáležitostí ke Smečce. K Souručenství, jak je nazval Kenley. A s pocitem odpovědnosti vůči Mai a se strachem o sebe; jistěže se bál i o svůj život - bylo na tom snad něco špatného? Hrál si s myšlenkou, že Snapeovi dnes řekne, že se vidí naposledy, že už nadále nebude jejich informátorem. Byla to zbabělost? A co bylo horší - přestat, nebo pokračovat? Ta malá, teoretická možnost, že ohrožuje Mai, byla problémem, do jisté míry. Jenže její přítomnost na Ostrově byla tím nejlepším krytím, to malé riziko bylo tedy omluvitelné. A Kenley… bylo snadné obdivovat jej a milovat. A co hůř - i Kenley důvěřoval jemu, považoval ho za jednoho z nejbližších přátel; ne, jejich vztah nebyl jen pracovní, bylo to přátelství, a to z obou stran. Zrazovat ho bylo nečestné. Bolelo to, rvalo ho to na kusy. Jenže horší by bylo ho nezrazovat, protože Kenley překročil hranici, kterou není správné překračovat, to si přece už vyjasnil dávno. Dělal to pro větší dobro, jistě, klasické odůvodnění, jimiž si dokázali lidé vždy omluvit cokoli - kolikrát o tom četl! A přece to zneužité heslo Grindelwalda bylo pravdivé. Skutečně existovaly situace, kdy dobra lze dosáhnout jen prostřednictvím menšího zla, kdy i konání zla může být nejen ospravedlnitelné, ale i nutné, protože i zdánlivé odmítnutí takové volby, které kdosi v jedné z knih stupidně a alibisticky doporučoval, bylo volbou. Nekonání je vždy konáním, a prakticky vždy v neprospěch slabších.
Tohle mu přece bylo jasné. Jenže… bylo to těžké. A navíc se zdálo, že to k ničemu nevede. Ministerstvo nijak nezasáhlo proti vraždám údajných zločinců - skutečně ten slizký Malfoy dokázal získat tolik zločinců? - jichž se Smečka ve jménu přirozenosti dopouštěla, aniž by se kdokoli zajímal, co za zločiny muži určení k rozsápání zaživa spáchali. To nebyla jejich odpovědnost, že. A byla to odpovědnost jeho? Řekl to Snapeovi, ale bylo to dost? Nemohlo to být dost, když se vůbec nic nestalo. Nezasáhl ani Fénixův řád, pokud tedy vůbec existoval. Možná zvolil špatnou osobu, možná slovo Severuse Snapea nic neznamenalo. Bude si s ním muset důkladně promluvit; ne dnes to bude Snape, kdo bude odpovídat na otázky.
"Mai, jsi už hotová?" otočil se dovnitř domu, kde si jeho žena stále ještě balila, přestože chtěli vyrážet už před dvaceti minutami.
"Ještě pět minut, Wolfricu. Tyhle tašky ale už můžeš odnést k lodi."
Wolfric vytáhl hůlku a tři tašky odlevitoval směrem k jejich malému soukromému přístavišti. Mai téměř nikdy nepřemísťoval. Nekouzelníci snášeli přemísťování špatně, bylo zde i vyšší riziko odštěpu, doporučovalo se proto jen v případech skutečné potřeby. A přepravu na pevninu dokázal vyřešit jinak, stejně jako přepravu na pevnině; mudlové skutečně pokročili mnohem více, než si jeho rodiče vůbec dokázali představit.
Vrátil se k domu a nahlédl do síně, která sloužila jako kuchyň i obývací pokoj. Mai tam nebyla. Vešel dovnitř a zaslechl z koupelny zvuky prozrazující, že ranní smažená vajíčka Mai tak docela nesedla.
"Jsi v pořádku?" otevřel dveře.
"Jo," odpověděla po chvíli a šla si opláchnout obličej k lavoru, do nějž si nalila ze džbánu trochu studené vody. "Miluju, když mě vidíš takhle."
"Bál jsem se o tebe." Pak mu to došlo. "Myslíš -"
"Nic nemyslím," přerušila ho ostře. "Jen mi není dobře. Zajdu v Edinburghu k doktorovi."
"Jo, to bude nejlepší," přikývl. "Pokud -"
"Žádný pokud, Wolfricu, dokud nic nevíme."
"Pokud to tak je, tak bude mít matka radost."
"O tom tak trochu pochybuju. Pokud to tak je, tak je to ta nejpitomější věc, co se mi na téhle výspě civilizace mohla přihodit."
"Zvládneme to."
"Nestraš. Žaludeční nevolnost, jasný?"
"Když to říkáš," pousmál se, protože třebaže by těhotenství za těchto okolností opravdu bylo komplikací, bylo i něčím, co ho rozechvívalo. A jeho krytí - a postavení ve Smečce - by samozřejmě těhotná manželka jen posílila, stejně jako u Sandyho nebo Ruella Chaputa. Zvláště kdyby - zarazil se, ne, to, co udělal Sandy, by nikdy bez vědomí Mai neudělal. A Mai by s tím nesouhlasila.
"Co se děje, Wolfricu?" všimla si Mai jeho zaváhání. "Není to tak, že bych nechtěla dítě, jen… Navíc fakt nic nevíme, takže se mi o tom nechce ani uvažovat. I když někdy mám pocit, žes to udělal schválně," zabručela.
"Ne, alespoň vědomě ne," pousmál se a obejmul ji. "Byl by to krásný dárek k našemu výročí."
"Výročí?" zvedla obočí Mai.
"Dnes je půl roku od svatby. Chci tě pozvat na večeři. Domů se vrátím až zítra."
"To je milé," odpověděla Mai bez úsměvu. "Já jsem z toho spíš nervózní, Wolfricu. Neplánovala jsem to, je to brzy."
"Není to zas až tak brzy. Kouzelníci mají děti dříve."
"Všimla jsem si. My zas ne, takže… nezlob se, že nejsem nějak zvlášť nadšená, že jsme… i když došly pilulky…"
"Jsi zkrátka příliš sexy," zašeptal jí do vlasů. "A já jsem vlkodlak, my se hůře ovládáme, víš?" zajel jí dlaněmi pod svetřík a vyhledal její rty. Neodporovala, ale po chvíli se spíše neochotně odtáhla.
"Neříkal jsi, že spěcháme?"
"A jsi už hotová?"
"Jo," popadla svou čtvrtou tašku, přestože se do města chystala jen na několik dní. Ale už si odvykl nad množstvím věcí, které byly pro jeho ženu nezbytné, přemýšlet.
"Matka je dobrá žena," navázal na předchozí rozhovor, když pomohl Mai usadit se v motorovém člunu. "Jsem její jediné dítě, takže bude určitě nadšená, pokud… Uvidíš, že si tě zamiluje. Jen potřebuje víc času, protože v naší rodině -" zarazil se, když si uvědomil, jak je Mai alergická na slovo mudla.
"Jo, jste vznešená, starobylá a čistokrevná rodina," vzdychla si. "Ale mám pocit, že by to bylo stejné, i kdybys patřil k starobylé normální rodině."
"Ty moc neznám. Ale vzali nás sebou na ministerský vánoční ples."
"Byla velmi zdvořilá, naprosto neosobní a nepozvala mě k vám domů."
"Náš domov je zde, Mai."
"Jo, jak jsem mohla zapomenout," ušklíbla se a zabalila se do pokrývky. "Jedeme?"


Edinburgh; téhož dne

"Nedůvěřujete mi?" přerušil ho Snape, když mu začal vysvětlovat to, co jej tížilo.
"Důvěřuji. Ale o to nejde."
"Nemusíte pokračovat, pokud nechcete. Pokud vás někdo v tomhle pochopí, jsem to já, pane Scamandere."
Wolfric se zadíval stranou a měl co dělat, aby Snapeovi nepřitakal. Mohl skončit. Hned. Jednoduše. Jenže to nebylo vůbec jednoduché. "Je moje spolupráce důležitá?"
"Velmi."
"Tak proč nemám ten pocit?"
"Jste netrpělivý mladý muž."
"Riskuju život. Mám právo vědět, jak je s mými informacemi nakládáno."
"Právo?" nadzvedl Snape obočí. "Ne, nemáte na to právo. Máte právo skončit, máte právo pokračovat. Volba je na vás. Ovšem," spojil špičky prstů a zadíval se na ně, jako by v nich hledal odpověď na otázku, zda má načatou větu dokončit. "Ovšem bude vhodné, když vás seznámím s dalšími, a to i když mi důvěřujete. Samozřejmě, pokud souhlasíte."
Wolfric přikývl.
"A pokud jde o vaše pochybnosti o využitelnosti informací, které poskytujete: informace jsou předávány těm, kteří mají na starosti bezpečnost této země."
"Nic se neudělalo proti smrti těch mudlů!"
"Nebyli to jen mudlové, pokud vím," odpověděl Snape, aniž by dal najevo jakoukoli emoci. "Prioritou je udržet co nejdéle vaše krytí."
"Za každou cenu?"
"Ta cena je pečlivě zvažována, pane Scamandere. Informace, co jste mi dal, byly ověřeny. Draco Malfoy skutečně vybírá jen zločince. Netvrdím, že tento druh trestu schvaluji, a je nepochybné, že by to mohl být důvod pro zásah, ale to by ohrozilo vaše krytí. To považuji za důležité nejen já. Jaký je váš vztah se Selwynem?"
"Považuji ho za dobrý."
"Je nezbytné, aby takový zůstal. Váš hlavní úkol je nejen získávat informace, ale mít na něj vliv. Znám ho dost dobře, abych si dokázal představit, že v něm zůstalo něco dobrého. Váš hlavní úkol je ho přesvědčit."
Wolfricovi se sevřelo hrdlo a jen přikývl.
"Podařilo se vám dostat do první vlny, která pojede do Ruska?"
"Ano. Ale neměl bych spíš zůstat s Kenleym -"
"Minule jste hovořil o tom, že za vámi dorazí během měsíce. Změnilo se na tom něco?"
"Ne."
"Nemyslím si, že měsíční odloučení na vašem vztahu cokoli změní," zvedl koutek úst Snape. "Naopak, pokud zvládnete svůj úkol dobře, vaši pozici to posílí. Souvisí s tím ovšem také váš druhý úkol," Snape se odmlčel a napil se čaje. Určitě pro zvýšení důrazu, ušklíbl se v duchu Wolfric. Přesto se neubránil přesně těm pocitům napětí, které v něm chtěl Snape nepochybně vyvolat. "Máme informace o tom, že se tam nacházejí tábory, kde nepřítel vězní ty, které považuje za méněcenné, a snad i své odpůrce. Máme tam spojence, s nimiž navážete spojení."
"Je otázka, jak moc volně se budu moci pohybovat."
"Samozřejmě. Potřebujeme nalézt někoho, komu plně můžete důvěřovat, kdo patří k vám, a přitom nebude podezřelé, když bude odcházet. Kdo nebude tak blízko Selwynovi jako vy, ale kdo bude opravdu blízký vám. Nikdo takový vás nenapadá?" podíval se na něj vyčkávavě.
Wolfric nakrčil čelo. Taková osoba ho napadla a nemohl se zbavit pocitu, že Snapea také. Ale jak to mohl vědět? Tohle přece bylo jejich rodinné tajemství.
"Pokud mu ovšem nedůvěřujete," nespouštěl z něj Snape oči, "budeme muset najít někoho jiného."
"Napíšu mu," přikývl konečně Wolfric.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama