17.1 Markétce

20. listopadu 2016 v 13:35 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Kolik nás takových bylo,
co zbloudilo cestou
za modrými květy?
Nás přátelé odsoudili
a hnali před popravčí čety.

Kolikrát vpila mě země
a já zbaven smyslů
ryl dlaněmi hlínu?
Já nikdy odvahu neměl,
bych přiznal svou vinu.

Kolikrát, Markétko, mával jsem tobě?
To ty jsi odteďkon má poslední oběť.
To s tebou se milují andělé
v kráterech měsíce
a zůstanou v tvém těle
jak tóny neznělé.

Při nástupu stoupám si na špičky
snad z malichernosti.
Čas žere hodinám ručičky
a vyplivuje kosti.

Rány si foukám dýmem z cigaret
a v pokoji pro hosty
otevřu soukromý lazaret
své sebelítosti.

Za ruce s šedohlavci
tlačím svět k úmoru
a není větší lež než pravda
o nás dvou.

Snažím se obelstít Lásku - potvoru,
aby mě nechala vznést se za tebou.

Kolikrát, Markétko, psával jsem tobě,
tolikrát, Markétko, čekal jsem na odpověď.
Ty se však miluješ s anděly
v kráterech měsíce
a tam mé tóny nedozněly,
já zůstal necelý.

Kolik nás takových zbylo, co zbloudilo
cestou za modrými květy,
jimž pod gilotinou se zalíbilo.

Tomáš Klus

Písničku si můžete pustit zde.

"Kdesi mezi obranou před světem, řízenou strachem, a útočným dobýváním světa, vedeným touhou po osobním prospěchu, rozkládá se oblast, kterou by nebylo správné přehlížet, protože i ona významnou měrou spolutvoří morální klima dnešní 'jednotné společnosti'. Touto oblastí je lhostejnost a vše, co s ní souvisí."
Václav Havel

Praha; 13. března 2013

Venku padaly načechrané vločky, tak netypické pro březen v Praze a sníh začal skrývat šeď zablácených ulic. Den začínal. Lidé spěchali. Jezdily tramvaje, Ječná byla neprůjezdná jako obvykle touto dobou. Jen ten sníh, to krásno, které do dnešního dne nepatřilo, narušovalo obvyklost pražského rána, stále stejného bez ohledu na to, co všechno se změnilo. Ten sníh lhal. Předstíral čistotu a naději. Nic z toho v předjarní Praze nebylo, nic z toho nebyl schopen nalézt u druhých, natož u sebe.
Stál u okna a téměř ty lidi s vyhrnutými límci, kteří spěchali za svými obvyklými záležitostmi, nenáviděl. K nástupnímu ostrůvku tramvaje zamířil hlouček děvčat, nemohlo jim být víc než šestnáct let. Jedna z nich mu připomněla Markétu, ani sám nevěděl čím. Bezstarostností? Drzým úsměvem? Možná vůbec ničím, možná jen jeho mysl hledala dívku, kterou miloval a kterou opustil. Nad kterou si umyl ruce; přece udělal to, co měl. Dívky se smály. Normální den, kdy se nestalo nic strašného. Žádný útok, žádné neštěstí. Jen oznámení o docela nevýznamné popravě docela nevýznamné dívky. Proč by je to mělo znepokojovat - pokud o tom vůbec věděly? Ale jiní to věděli, pozoroval ty, kteří si koupili noviny ve stánku na rohu, museli to vědět, protože ta odstrašující zpráva na titulní straně se nedala přehlédnout. Nevěděl, co čekal, ale to nic, které se zračilo v jejich obličejích, jej bolelo.
Jak krátká doba stačila, aby se stali lhostejnými! Poměry se normalizovaly - to byla slova Markéty. Lidé se stáhli do svých ulit, ti, co nesouhlasili, nesouhlasili tiše. A byl snad rozdíl v tom souhlasit, a tiše nesouhlasit?
A co všechno se musí stát, aby lhostejní být přestali? Poprava jedné nevinné dívky na to očividně nestačila. Nevinné… Ne, nebyla nevinná, tedy byla vinná svou nevinou, svou lhostejností, svou touhou přežít za každou cenu, stejně jako ti, co je pozoroval, i ti, co se převalovali ve svých teplých postelích, kde je možné si zachovat iluzi světa jako bezpečného místa; a nejspíš je to tak dobře. Jenže kvůli své vinné nevinnosti nezemřela.
"Tome," uslyšel za sebou tichý hlas a ucítil teplou dlaň na své paži. Měl chuť ji setřást; nebylo by správné, aby ho právě Kazi utěšovala. Neudělal to. Kazi s jeho vinou neměla nic společného.
Jen mlčel a Kazi mlčela s ním. Neřekla, že udělal všechno, co mohl, ačkoli si to snad myslela, a byl jí za to vděčný - tahle prázdná a zbytečná slova by nyní nesnesl, třebaže byla snad i pravdivá. Může pravda lhát? Jistěže, proč by nemohla, viny, neviny, chtění, touhy, příčiny, důsledky… tohle je vždy složitější. Na racionální úrovni přece věděl, že za Markétinu smrt nemůže. Věděl, kdo je skutečný viník, kdo je příčinou a kdo jsou jeho pomahači, a nenáviděl je; pochopil už, že by byl schopný zabít nejen Grindelwalda, ale kohokoli, kdo z jakéhokoli důvodu spolupracoval na jeho zločinném režimu. Ale to z něj jeho vinu nesmývalo, to přece věděl celou dobu, jinak by ta ostrá slova na Markétinu adresu tehdy vůbec nevyřkl. A neptala se ho, jestli ji ještě miluje, i za to jí byl vděčný, protože právě o tomhle vůbec přemýšlet nechtěl, natož aby o tom mluvil právě s Kazi.
Přes zavřené dveře k nim pronikal neosobní ženský hlas čtoucí ranní rozhlasové zprávy. Markéta Tichá… terorismus… odsouzena k výjimečnému trestu… O milost Jeho Veličenstvo nepožádala.
Skutečně nepožádala? Nevěřil, že by nepožádala, kdyby měla možnost. Markéta by udělala všechno, aby přežila, příliš jí záleželo na matce, bratrovi, kteří bez ní nepřežijí, a na jejím vlastním životě. Zradila ho? Pokud ano, nemohl jí to zazlívat, protože na to měla právo. Navíc - ona nic důležitého nevěděla. Její smrt byla zbytečná, její utrpení… trpěla? To nevěděl, to mu však nebránilo představovat si ty nejhorší možné scénáře; od přátel, které osvobodili z ruzyňské věznice, věděli až příliš o výslechových metodách i nelogicky zbytečné krutosti nepřátel.
Opřel čelo o chladivé sklo okna. Jak se dostal tak daleko? Nebylo to tak dlouho, co byl jeho život normální. Měnilo se to drobnými krůčky, malými volbami, které ho zavedly tam, kam ve skutečnosti nemířil. Ale přesto to byly volby, jeho volby, on si zvolil riskovat svůj život, počítal s tím, že ho mohou chytit, a měl pro ten případ pojistku od Hagar. Ale Markéta… ve skutečnosti jí takovou možnost nenabídl, pokud ji chytili, prošla si vším, čemu se on sám hodlal vyhnout. Ona si to nevybrala, ona nechtěla být hrdinkou. Její nemocná matka, slabomyslný a dobrosrdečný bratr… co teď s nimi bude? Měl by jim pomoci. Jenže jak? Nepochyboval o tom, že přiblížit se k nim, jakýmkoli způsobem je kontaktovat, by bylo to poslední, co by udělal. Ale něco udělat musí.
Díval se na normální svět a na tváře lidí čtoucích noviny. Jak to, že to všechny nechávalo tak klidnými? Neveřejný soud, trest zveřejněn až po jeho vykonání… Mladá dívka, vzor bezúhonného občana… Není přece možné, aby tohle považovali za normální! A pokud ano, pokud skutečně jejich strach a lhostejnost a zhůvěřilost či stupidita tohle všechno umožňuje, proč by za ně vůbec měl bojovat?
"Nechápu to," řekl nahlas.
"To, že jdou lidi normálně do práce, nebo to, že ji zabili?"
"Nic z toho. Jak se to mohlo tak změnit. Tak hodně a tak rychle. Připadá mi, že lidi jsou schopni smířit se se vším," ukázal bradou na skupinku rozjařené mládeže.
"Žijou. My taky žijeme. Snažíme se nevnímat, dokud se nás to nedotýká osobně. Možná je to sobecký, ale nejspíš je to jediný způsob, jak něco tak nebezpečnýho jako život přežít."
"Je jim to jedno."
"Neznali ji. Ti co ji znali… těm to jedno není. A možná to ani těm ostatním jedno není. Jen… někteří si myslí, že to nedokážou změnit, a proto to není jejich odpovědnost. Někteří otupěli, protože toho už bylo příliš. A někteří sami sebe přesvědčili, že ti popravení lidé byli vinní."
"Protože jinak by museli něco dělat."
"Možná. Někteří. Jenže ono je to nejspíš dobře, že nic nedělají."
"Dobře?" obrátil se ke Kazi nevěřícně. "Dobře? Být lhostejný je dobře? Neodporovat zlu je dobře? Být součástí vražedného systému je omluvitelné? Připadám si jako blázen, a připadám si tak právě proto, že se k nám ti, kvůli kterým to děláme, nepřidávaj. Řekni, Kazi, tak proč to vlastně děláme? Jaký smysl má Markétina smrt?"
"Její smrt nemá smysl. Její smrt je ale důvodem, proč to děláme. Tome," objala ho a přitiskla se k němu. "Tome, to je přece ten důvod, bojujeme proti tomu, aby se nestávaly věci, co nemají smysl. A že nebojujou všichni? Dřív jsem se na ně taky zlobila, protože mezi čaroději je to totéž - část se dokonale přizpůsobila a vyhovuje jim to, část se schovává a možná nesouhlasí, možná jen vyčkává, jak to dopadne. A většina nedělá nic. Většina nikdy nedělá nic, pokud nejsou zorganizovaní a donuceni. Většina to jednoduše nedokáže. Ale my nejsme státní mocí, která dokáže donutit lidi k boji, my jsme odboj. Ten má jiná pravidla. Je dobře, když se ti slabí nepřecení a když se k nám nepřidají. Víš, proč nenávidím Zbyňka?"
"Krysa," procedil Tomáš a sevřel pěsti. Právě Zbyňkova zrada nepochybně přispěla i ke smrti Markéty. "Mohl volit, a rozhodl se být krysou," dodal neúprosně.
"Ve skutečnosti byl stejný jako předtím, on se nezměnil, změnilo se jen to, čemu čelil. Zbyněk ve skutečnosti není horší než oni. Ale liší se v jednom. Přecenil se. Nezlobím se na ty, co nejsou hrdiny, to z nich nedělá krysy. Ale zlobím se na něj, že to o sobě nevěděl."
"A ty to o sobě víš?"
Kazi pokrčila rameny. "Myslím si to."
"Ale nevíš."
"Ne. Ale stejně ho nenávidím. A ty? Ty to o sobě víš?"
Tomáš zavrtěl hlavou.
"Vidíš," pousmála se Kazi. "Já ti věřím víc než sobě. Petr -"
"Jenže já nejsem můj bratr," řekl unaveně, aniž se na ni podíval. "Myslel jsem, že jsme si to už vyjasnili." Neodpovídala, a on po chvíli pokračoval: "Kolikrát jsem si říkal, jestli bych dokázal to, co Petr, a namlouvám si, že ano. Myslím, že to udělal i kvůli tomu, že měl Alu, že měli mít syna a že věděl, že je to jeho slabé místo. Že by mohl selhat, kdyby se jim dostal do rukou. Třeba by volil jinak, kdyby dostali Alu. A i o tom jsem přemýšlel, co bych dělal, kdybych měl volit mezi… ale tu volbu mi nenabídli," zavrtěl bezmocně hlavou. "Nedává to absolutně žádný smysl. Ona s tím vším přece neměla nic společnýho. Vždyť jsem ji už neviděl… dlouho. Proč?"
"Je to vzkaz," odpověděla tiše Kazi. "Pro tebe, pro nás. Proto to zveřejnili, což tak docela nebývá jejich zvykem. Mohla zmizet beze stopy jako tolik jiných. Ale oni z toho udělali případ. Riskují odpor lidí proti politické vraždě mladý sympatický bioložky. Oni nejsou hlupáci, oni vědí, že to riskují. Ale stojí jim to za to, protože chtějí, abychom věděli, že nikdo, na kom nám záleží, není v bezpečí. Nevím, jestli sis toho všiml, ale v dnešních Magických listech… Markéta není jediná, jejíž popravu dneska oznámili, Tome."
"To mi je líto. Někdo z tvojí rodiny?" podíval se na ni a bodla ho další výčitka svědomí, protože pro něj smrt těch, co neznal, skutečně nebyla tak důležitá. Zastyděl se, že těm na ulici vyčítá totéž, čeho se dopouští on sám. Neměl právo jim vyčítat něco tak naprosto lidského.
"Ne, díky Mokoše, ne," řekla tiše Kazi.
Chvíli mlčeli a Tomáš jen pozoroval mírumilovně se snášející vločky, už se nedíval na chodce, už se na ně ani nezlobil, protože Kazi měla pravdu - k hrdinství nikdo není povinen, hrdinství jsou snad dokonce povinni vyhnout se, pokud ho nedokážou unést - a většina ho unést nedokáže.
"Udělal jsi, co jsi mohl. To není tvoje vina," vyložila si Kazi špatně jeho mlčení, a tím mu znovu připomněla, že vinný je. I tím, že Markétu tehdy, když ji přesvědčoval, už nemiloval. Možná byl právě to důvod, proč ji nepřesvědčil. Cítil lítost, cítil vztek, ale necítil to, co by měl cítit, protože smrt Kazi by ho bolela mnohem více - a tohle si Markéta nezasloužila.
Neměl sílu jí to vysvětlovat, vlastně by nebylo správné jí to říkat právě teď. "Stejně to není logický, Kazi. Vždyť nám nijak nedali vědět. O ni přece nešlo, chtějí dostat nás, mě."
"To všechno ještě přijde, neměj obavy," odpověděla překvapivě věcně. "Tohle je vzkaz. To, že Zbyněk přežil, je vzkaz. To, že dostal významný místo na ministerstvu, je vzkaz, a nejen pro nás. Ale řekni mi, Tome, co bys udělal, kdyby ti tu volbu dali?"
Tomáš ztuhl. "Vydal bych se."
"Tady ale nejde jen o tebe nebo o ni."
"To přece vím. Neselhal bych."
"Vůbec by ti nemuseli dát možnost selhat. Nitrozpyt funguje i při plném znehybnění. Ta pojistka je pojistkou jen pro nepředvídatelnou nehodu. Hagar by ti nedovolila se vydat."
Tomáš se ušklíbl. "Jako mudla vás ohrožuju víc. Proto mě nechcete do akcí, není to tak?"
Kazi vzdychla. "Ve skutečnosti nás neohrožuješ víc než kouzelníci, co neuměj dokonale nitrobranu. A to je většina. Pokud jde o akci, tak o tom já bohužel nerozhoduju. Ale kdyby bylo ne mně -"
"Tak mě nepustíš," dořekl místo ní Tomáš.
"Tak ti bránit nebudu. I když… protože mi na tobě záleží, Tome."
Tomáš zavřel oči a nedokázal říct nic. Jen ji objal a držel, pevně, jako by mu ji mohli kdykoli vyrvat. A to nepochybně mohli.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama