16.2 Volám

12. listopadu 2016 v 15:49 | Richenza |  Kniha pátá: Poutník
Volchv odešel a Baltazar se stále nemohl zbavit nepříjemného pocitu. A Gellert měl nejspíš stejně nepříjemný pocit, alespoň tak Baltazar soudil podle jeho nevěřícného pohledu upřeného na dveře, které se za Vršovcem samy zavřely. Pak se otočil a beze slova, aniž by mu pokynul, aby šel s ním, odešel do vedlejšího salónu určeného pro méně oficiální návštěvy.
Po několika okamžicích váhání se ho rozhodl následovat. Stihl to naštěstí dříve, než se dveře za Grindelwaldem zavřely. V tuto chvíli nebylo dobré nechávat ho samotného.
V Baltazarovi se vše svíralo. Tři panny německé krve. Z rodu Gellertových spojenců. Jeho sestra byla mimo, snad, poprvé byl skutečně vděčný za slovanský původ své matky. Ale co Dietlindiny sestry? Gerhildě nebylo ani šestnáct, Wibke právě oslavila čtrnácté narozeniny. Měl je docela rád. A hlavně je měla ráda Dietlinde. Jenže právě ony byly z rodiny Gellertovi nejbližší, když Gellert vlastní rodinu neměl. Je vůbec možné, aby si to neuvědomil?
Grindelwald se posadil vedle krbu, v němž nepřestalo hořet od doby, kdy před chvílí, jež se zdála věčností, opustili tuto místnost. Baltazar došel až k druhému křeslu. Zůstal stát. Grindelwald, který do té doby nedal nijak najevo, že o jeho přítomnosti ví či že ji schvaluje, mu netrpělivým pohybem pokynul, aby se posadil. Pak zavřel oči.
Baltazar horečně přemýšlel. Obětovat někoho ze spojeneckých rodů pro něj může být nebezpečné. Který spojenec je věrný natolik, aby přenechal kruté smrti dívku, tedy spíše dítě ze svého středu? A neznamená to ztrátu jen jedné rodiny, ale i dalších, protože tohle je překročení hranice, kterou není radno překračovat. Nemůže to udělat. Nemá pro to důvod; jsou to jen řeči bláznivého starce. Ve skutečnosti útoky těch bláznů nic neznamenají.
"Tato země se mi brání, Baltazare," promluvil Grindelwald konečně, aniž otevřel oči.
Baltazar kradmo pozoroval jeho tvář. On to udělá. V srdci se mu rozlil strach, nejen o Gerhild a o Wibke, ale o jejich věc. Tímhle snad Gellert něco získá - snad! - ale může mnohem více ztratit. Musí najít řešení. Rychle.
Ucítil úlevu, ano tohle by mohlo fungovat. "Zbyněk Milešovský má matku z rodu Albergů." Albergové byli stará kouzelnická rodina, jedna z nemnoha německých rodin, které vyčkávaly. Ne, opravdu to nebylo tak, že by neutralitu zachovávaly jen rody slovanské.
"Albergů?" zpozorněl Grindelwald.
"Má sestřenice čistokrevného německého rodu. A je, striktně vzato, nyní tvůj spojenec. Přísahal ti. Pokud se zbavíme jejich mužských příbuzných, zbyde tu Milešovský jako hlava rodu. A on ti je vydá."
Trvalo několik minut, než Grindelwald konečně přikývl.
"A pokud jde o tu první podmínku-"
"Ach ano," zvedl Grindelwald koutek úst. "Oženit se… Připrav seznam vhodných dívek, nemusíš se omezovat jen na české rody. A zařiď pozvání pro slečnu Ludomiru Grodzkou. Tak sis to přál už dlouho, ne?"
"Důležité je, co si přeješ ty, Gellerte. Ale jistě, Ludomiru považuji za dobrou volbu."

………

Bradavice; 4. března 2013

"Vaše návrhy projektů na O.V.C.E., s nepodstatnou výjimkou slečny Talkalotové, jsou neakceptovatelné," prohlásil Snape, sotva vstoupil do učebny lektvarů. Opravené pergameny se rozlétly ke svým autorům. "Návrh pana Brocklehursta je do jisté míry kompatibilní s jejím, budete pracovat společně. Ostatní připraví nové do týdne, popřípadě zváží své schopnosti navštěvovat tento výběrový a nepovinný předmět."
"Ale pane profesore, s Morag Bainbridgeovou jsme počítaly, že -"
"Návrh slečny Bainbridgeové byl nevhodný, slečno Talkalotová." Mávl rukou a na tabuli se objevil předem připravený recept. "Antidotum proti dokrvovacímu lektvaru. Kdy ho využijeme? Slečno Cattermoleová?"
Mrzimorka neodpovídala. "Pět bodů z Mrzimoru. Chtěla jste pracovat na lektvaru proti polycytémii. Zamyslete se nad tím, až budete svůj návrh přepracovávat. Slečno Talkalotová, vy se nehlaste, máte už čtyři minuty s panem Brocklehurstem pracovat na vašem návrhu na odstranění vedlejších účinků kostisrostu, což se vám nepodaří, pokud si nepřesednete. Slečno Cattermoleová, už vám je jasné, proč byl váš návrh zcela absurdní?"
Mrzimorka se na něj stále dívala beze stopy porozumění něčemu tak triviálnímu. "Pokud ne, tak zvažte tu druhou možnost. Ano, slečno Rosenová?" vyvolal zrzavou Nebelvírku.
"Nejsem si vědoma žádné chyby, pane profesore. Svůj projekt jsem konzultovala přes vánoce s madam Wainscottovou, což je -"
"Znám madam Wainscottovou," přerušil ji a udělalo se mu téměř nevolno při vzpomínce na návštěvu bystrozorů v den jeho narozenin. Nenáviděl výslech pod Veritasérem. Nenáviděl důvod, proč mu byl podroben. A nenáviděl i lékouzelnici Wainscottovou, ačkoli ta k tomu přišla docela nevinně. Což ji, ani tuto zelenookou Nebelvírku, neomlouvalo. "U kterého lektvaristy složila mistrovskou zkoušku, můžete mi to připomenout, slečno Rosenová?"
"To není podstata problému, pane profesore. Můj projekt dával perfektní smysl. Nebyl důvod jej vracet."
"Toto posouzení je na mně. Pouze na mně. Dovolím si vám opět připomenout, slečno Rosenová, že tento předmět je nepovinný. Pět bodů z Nebelvíru za neschopnost uznat vlastní chyby."
Nebelvírka se ale nevzdávala, což od ní ani nečekal. Nebelvírky, zvlášť zelenooké, zrzavé Nebelvírky, tohle neměly v povaze. "Pokud jej mám opravit, potřebuji vědět, jaké v něm byly chyby."
"Základní chyby. Příliš mnoho základních chyb na úrovni nižších ročníků," měřil si ji s rukama složenýma za zády.
"Mohu tedy požádat o konzultaci, pane profesore?"
"Ne. Nevidím pro to důvod. Chybné odstavce jsem označil po pravé straně, jak jste nepochybně postřehla."
"Ale označené jsou prakticky všechny odstavce!"
"Což ovšem není můj problém."
"Pane profesore," přihlásila se Kara Baddocková, "v návodu na tabuli chybí cokoli magického. A minule jste vysvětloval, že bez magické přísady nemůže lektvar v sobě uchovávat-"
"Jste ve druhém pololetí výběrového předmětu, slečno Baddocková. Samozřejmě, že to není celý předpis, na přísadu, která odlišuje mudlovská léčiva od magických lektvarů musíte přijít sami. Učebnice zůstanou ve skříňkách, pane Towlere, pět bodů z Nebelvíru za pokus o podvod. A pro vaši bezpečnost - a protože mám dnes obzvlášť přátelskou náladu," nakrčil horní ret, "vám prozradím, že tam několik přísad přebývá. Kdo nebude schopen tento triviální problém vyřešit, nemusí zde marnit svůj, a hlavně můj čas. Ne, slečno Turpinová, nebudu vaše kolegy ani vás již obírat o čas nezbytný pro splnění úkolu odpovídáním na další zbytečné otázky."
Studenti se dali do práce a on do pozorného sledování jejich rukou, třebaže žádná z nevhodných přísad nemohla zapříčinit skutečný problém, tedy něco, co by Poppy nedokázala vyléčit.
Vedli si dobře, ostatně on by do svého výběrového šestého ročníku nepustil nikoho, kdo by tento úkol nemohl při trošce snahy zvládnout.
A on měl konečně příležitost přemýšlet o rozhovoru Hermiony s Evandrusem, zvažovat všechna pro a proti, projít znovu vše, co promýšlel již v noci. První otázka, kterou musel odpovědět, byla, zda se něco vůbeczměnilo. Druhá otázka zněla, zda jeho původní rozhodnutí nebylo chybné. A třetí, zda náprava chybného rozhodnutí je vhodnější než pokračování v chybné cestě. V noci si odpověděl na všechny otázky záporně.
Nic se nezměnilo, pokud Evandrus Virdee neměl jistotu. U snídaně pečlivě pozoroval jeho výraz. Zcela zbytečně, jak předpokládal. Obličej skutečné hlavy Oddělení-o-němž-se-nemluví byl neproniknutelný jako vždy. Nicméně zde nebyl jediný důvod, proč by měl mít jistotu. Pochybnosti, jistě, bylo by divné, kdyby jej nepodezíral. Ovšem jistotu o jeho vině by mohl nabýt pouze v případě, že skutečně dokázal nepozorovaně proniknout do Hermioniny mysli - a to bylo při její úrovni nitrobrany již nemožné. Evandrus Virdee blufoval.
Rozhodnutí mlčet v době minulé války Hermiona nezpochybnila. Nevyčítala mu riziko, jemuž byli vystaveni, když nikomu, dokonce ani Brumbálovi, neřekl o své druhé pojistce. Neuměli jste nitrobranu, řekl jen, než ho zarazila. Nemusíš mi to vysvětlovat. Nechci o tom mluvit. Ani o- o ničem dalším z toho. Jen jsem chtěla, abys to všechno znovu zvážil. Ovšem to rozhodnutí je na tobě, řekla vážně. Ne, neudělal tehdy chybu, protože bez dokonalého ovládnutí nitrobrany, kterého nebyli schopni, by jim protijed proti Veritaséru nebyl k ničemu, pokud by nebyl u výslechu i on, aby mohl zablokovat jejich mysli, jak se mu ostatně právě u ní té strašné noci podařilo. Stejně tak byl schopen i vyřešit problém s Veritasérem. A nikdo jiný než oni neměl tehdy takové informace, jejichž ochrana by převážila nutnost jeho vlastního dokonalého krytí.
A nyní… Okolnosti se samozřejmě změnily. Pořád však platí, že samotný protijed je k ničemu, třebaže je zřejmé, že by Evandrus mezi svými lidmi našel někoho, kdo by mohl mít z něj benefit; nejspíš by se takoví našli i mezi jejich spojenci. Jenže nebylo možné umožnit široké používání antiséra a udržet ho zároveň v tajnosti. Každé tajemství, které zná více než jeden člověk, je ohroženo. Tajemství, které znají více než dva lidé, už tajemstvím není. Už tak bylo chybou, když ze staré sentimentality k Narcise a kvůli svému kmotrovskému slibu prozradil existenci protijedu Dracovi. Ovšem Draco byl chytrý. Draco ho neprozradí, ne bez skutečně vážného důvodu a v nejzazší chvíli, protože by vzal i sobě tuto možnost. Prozrazením se stane tento nástroj zcela bezcenným, stejně jako Veritasérum samotné.
A konečně: i pokud by jeho mlčení po vypuknutí současné války byla chyba, nynější přiznání by situaci zkomplikovalo způsobem, který nemůže připustit. Pokud by jeho existenci prozradil Evandrusovi, bylo by to téměř jako přiznání k vraždě Umbridgeové - a k neloajalitě, což bylo nepochybně horší, v tom s ním byl zcela zajedno.


"Evandrusi," naklonil se k němu při obědě, když dojedl, "byl bys tak laskav a následoval mě?"
"Jistě," otřel si Evandrus Virdee ubrouskem ústa a vstal.
Snape nepromluvil, dokud neseděli v jeho sklepní pracovně.
"Hovořil jsi včera s Hermionou."
"Ano."
"Je znepokojená."
"To chápu."
"Nezabil jsem Dolores Umbridgeovou. Nedisponuji protijedem proti Veritaséru."
Evandrus Virdee se na něj po několik minut mlčky díval. Nedal nijak najevo překvapení, souhlas ani nesouhlas. Ta doba se zdála nesnesitelně dlouhá. Ovšem Snape neuhnul pohledem, protože to by prozradilo jeho slabost, jeho lež, třebaže pevný pohled neprozrazoval opak, což Evandrus Virdee věděl nepochybně stejně dobře jako on sám.
"Nečekal jsem, že mi řekneš něco jiného, Severusi," promluvil konečně. "Nicméně si ti dovolím připomenout, že tě váže přísaha věrnosti k Fénixově řádu."
"Jsem věrný Fénixově řádu. Stejně jako jsem byl i v minulosti."
Evandrus Virdee pomalu přikývl. "Nepochybuji, že děláš to, co sis ty sám vyhodnotil jako nejlepší." Vstal a opustil sklepení.
A Snape se díval na zavřené dveře a vůbec si nebyl jist, zda si na ty tři otázky odpověděl správně.

………

Podmoky u Milešova; noc z 12. na 13. března 2013

Luitgarda křičela docela krátce. Křik se brzy změnil v chroptění, když ten vousatý muž se strašnýma očima zatáhl šňůrku kolem jejího krku. Eddin křik byl přidušen režným pytlem, který jí dali volchvovi mlčenliví pomocníci přes hlavu a pevně zavázali, než ji přidrželi pod hladinou Dyje. Frederika křičela nejdéle. Díval se na tělo v ohni bez kouře a zmučenou tvář bez vlasů… Křičela. Křičela.
Otevřel oči, pokrytý ledovým potem, ruce se mu chvěly a žaludek svíral.
"Nevěděl jsem to," řekl do ticha opuštěného rodného domu.
A dům mu vracel ozvěnou věděl, věděl, věděl… Obžalovával ho a shledal vinným.
"Nevěděl jsem to, slyšíte!" zakřičel zoufale. "Pak už bylo pozdě, udělali by to, ať bych se pokusil o cokoli! Na mně nezáleželo!"
Tentokrát neslyšel nic. A to ticho bylo snad ještě horší. Může ticho křičet? Dům jeho předků mu neodpustil.
"To není moje vina. Nic z toho jsem nechtěl," zopakoval k hluchým zdem snad posté. Ale jeho hlas zněl i jemu samotnému cize a lživě. Vstal a posadil na podlahu, lůžko mu připadalo nesnesitelně normální. Nesnesitelně pohodlné. Místo, kde se vždy cítil bezpečně, kde mu matka vyprávěla staré legendy a pohádky. Napsal jí, aby přijela. Pokud přijede, bude se jí muset podívat do očí.
Opřel se prudce o zeď, až se bouchl do hlavy. Zabolelo to, ale málo. Udeřil se znovu, a znovu. Ale nepřinášelo to úlevu, možná kdyby si ublížil víc… Zkusil to, ale vždy se zarazil, nedokázal to. Byl zbabělec.
Měl by říct ta slova. Měl by zemřít, zasloužil si smrt, když zemře, nebude se muset podívat matce do tváře. Řekni to, poručil si. Řeknu to, hned. A přece ta poslední slova nevyslovil. Nedokázal to, stejně jako tehdy ne. Zbabělče, budižkničemu, srabe, nadával si. Ale neřekl to.
Řeknu to za chvíli. Noc je ještě dlouhá.
Zavřel oči, a znovu se mu před očima objevilo to strašné místo. Od první chvíle, kdy se přemístili na mýtinu v dubovém háji na břehu řeky, cítil podivný pocit zhouby. Temné místo, třebaže vypadalo na první pohled nevinně. Pamatoval si každý detail. Trávu, která byla v předjaří nezvykle čerstvá, vysoké topoly, v jejichž bezlistých korunách zářily dokonalé, stále zelené koule jmelí. Kamennou modlu a kamenný oltář. A tvář volchva z rodu těch hrozných Vršovců; teď už chápal, proč je nikdy neměl rád.
Ne, opravdu to nevěděl, když ho Baltazar Byrtus požádal, aby přivedl své tři sestřenice. Jak ho mohlo napadnout, že jsou ohroženy právě ony, když rodina Albergů patřila mezi ctěné německé rody, které se nikdy proti Grindelwaldovi nepostavily - ani tehdy, ani nyní. Téměř své sestřenice neznal, otec neměl strýce Ottu rád; viděl je jen na několika pohřbech a svatbách. Nic k nim necítil, ani ony k němu ne - přesto se na něj dívaly s nadějí a prosbou a se zděšením a nenávistí, když pochopily.
Nevěděl to až do chvíle, kdy se ho Vršovec obřadně zeptal, zda dobrovolně vydává panny, jejichž je poručníkem, svému pánovi k oběti Černobohovi. Mohl říci ne? Zemřel by, na místě by ho zabili, nemohl jinak. Ne, vlastně ani tehdy nevěděl, copak mohl předpokládat, že je skutečně zabijí? Nikoho by to nenapadlo, ujišťoval se. Obětí přece nemuseli myslet skutečnou oběť, naopak, to bylo tak nepravděpodobné… Měl to být jiný rituál, něco jiného, proč by se jinak ubezpečovali, že jsou panny?
Podíval se na stůl, kde ležel stočený pergamen. Jmenování do funkce ředitele odboru pro ochranu magické flóry. V tuto chvíli, kdy se rozhodl, že zemře, mu připadalo jako výsměch. A potvrzení jeho viny.
Nebylo to tak dávno, kdy by dal cokoli, aby tohoto místa dosáhl. Jenže konstelace na ministerstvu byla už několik let taková, že neměl šanci obsadit ani takto nedůležitou pozici. Tedy nedůležitou… pro něj samozřejmě důležitá byla, ale jinak se jejich odboru spíš vysmívali, protože v něm nešlo ani o moc, ani o peníze, alespoň ne velké peníze. Chtěl jen chránit ohrožené druhy, to bylo jeho poslání, to uměl a dělal dobře. Nechtěl být hrdinou, chtěl jen dělat práci, které rozuměl, kterou cítil jako své poslání. Ale i na naprosto nedůležitém místě referenta nejspíš dokázal někomu mocnému šlápnout na kuří oko. Když ho propustili, nenáviděl je. A tehdy kontaktoval Doru Ronovskou, která ho po několikaměsíčním oťukávání dovedla k Jarkovi Žitovi.
Nyní se může vrátit, a to dokonce na místo, kde skutečně může něco ovlivnit. Nastoupit můžete, jakmile bude vaše rodina zpátky, Zbyňku, řekl mu Baltazar Byrtus. Jeho Veličenstvo ovšem očekává přísahu věrnosti i od vašeho strýce.
Slíbil, že udělá, co bude v jeho silách, den poté, kdy ještě nedokázal myslet, kdy jej ještě nebudily vyčítavé oči sestřenic. Napsal otci, matce i prastrýci. Včera mu odpověděli. Vrátí se. Jak se jim bude moci podívat do očí? A budou v bezpečí? Měli by být, slíbil mu to nejen Baltazar Byrtus, ale i sám Gellert Grindelwald. Jenže… pokud zemře, až zemře, opravil se, budou v ohrožení. Nesmí se vrátit! Vstal a posadil se ke stolu. Vytáhl ze šuplíku čistý pergamen, namočil brk do inkoustu a začal horečnatě psát. Psal o svém strachu, o svých nadějích, o svém zločinu, o svých důvodech - a o své zbabělosti.
Pak na pergamen namířil hůlku a zničil ho.
Vytáhl další pergamen a začal psát o tom, jak byl podveden, o hrůze, které čelil, o tom, že nic z toho nechtěl. O nočních můrách a Frederičiných očích a o lítosti.
Pak na pergamen namířil hůlku a zničil ho.
Začal psát znovu, tentokrát se o Luitgardě, Eddě a Frederice nezmiňoval - proč by o nich měl vůbec něco vědět? - jen otce zapřísahal, aby se nevraceli. A aby mu odpustili.
Pak se zarazil, s rukou uprostřed slov na rozloučenou: pošta může být hlídaná, to si alespoň Jarek myslel. Je vůbec možné, aby nehlídali právě tu jeho?
I tento dopis zničil, pak složil hlavu na stůl a rozplakal se. Nemůže jim napsat, to by bylo zbytečné. Nemůže se zabít, tím by je ohrozil, Byrtus se vůbec netajil tím, co od něj očekávají.
Nemůže zemřít, kvůli své rodině. Nesmí zemřít, protože smrt těch dívek by pak byla zbytečná, uvědomil si a to pochopení bylo úlevné. Matka se to nemusí dozvědět, nikdo se to nemusí dozvědět. Není v zájmu nikoho ze zúčastněných o tom hovořit. Byrtus mu řekl, že ostatní členové rodiny Albergových jsou mrtví. Další z rodin, která zmizela v cizině nebo ve skrytu utajených domů. Jednou, po válce… jednou se zjistí, že jsou mrtví. Ale kdo bude pátrat po tom, že právě ty tři dívky zemřely jinak? A pokud - žaludek se v něm zhoupl - pokud nastane tato nepravděpodobná možnost… tak to vysvětlí. To nebyl jeho zločin. On byl donucen, vydírán a oklamán. Za to byl zodpovědný Gellert Grindelwald a ten zatracený Vršovec, stejně jako za smrt tety a strýce a zbytku rodiny Albergových. Zabil by je tak či tak, jeho vynucená slova o dobrovolném vydání v tom nehrála žádnou roli. On, ne, on není vrah.
Musí mít nějaký smysl, že je ještě naživu. Má chránit magické rostliny, z nichž nejméně dvacet druhů je ohroženo vyhynutím. Války jsou lidská záležitost, ale kdo ochrání v těchto bouřlivých dobách neocenitelné dědictví přírody?
To je jeho povinnost, a on ji splní.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama