6.1. Help!

31. srpna 2013 v 22:53 | Richenza |  Kniha druhá: Proroctví

Help! I need somebody
Help! Not just anybody
Help! You know I need someone
Help!

When I was younger so much younger than today
I never needed anybody's help in any way
But now these days are gone I'm not so self-assured
Now I find I've changed my mind I've opened up the doors.

Help me if you can I'm feeling down
And I do appreciate you being round
Help me get my feet back on the ground
Won't you please please help me.

And now my life has changed in oh so many ways
My independence seems to vanish in the haze
But every now and then I feel so insecure
I know that I just need you like I've never done before.

Beatles

Písničku si můžete poslechnout zde.



Bradavice; 1. září 2010

Slavnostní večeře končila, prefekti jednotlivých kolejí začali odvádět nové studenty do ložnic. Všichni už vstali, jen Joshua stále seděl, hlavu skloněnou, talíř před sebou netknutý.
"Grangere, vstávej. Odcházíme," šťouchnul do něj zmijozelský prefekt - vysoký mladík protáhlých rysů, s pichlavýma očima. Joshua nezareagoval. Mladík na něj namířil hůlkou, ale ruku mu zadržela drobná černovláska.
"Bedwyre, nech toho. Neumíš věci řešit jinak než silou?"
"Je to nejefektivnější, Blishwicková."
"Raději běž s ostatními, doženeme vás."
Dívka se posadila vedle Joshuy a položila mu ruku na paži. Joshua si odsednul a ruku nechal sklouznout vedle sebe. Dívka nijak nezareagovala, jen vedle něj chvíli klidně seděla. Bylo jí chlapce líto. Nebude to mít lehké. Jestli má něco společného s tou Grangerovou, jak napovídá jeho jméno, tak by to měl mezi zmijozelskými těžké v každém případě. Chápala proto, že se mu zařazení nelíbí. Ale svým hloupým a zbytečným odporem vše ještě zhoršil. Jestli zmijozelští nesnášeli něco ještě více než mudlovské šmejdy, tak to byla právě nesmyslná samoúčelná gesta. Člověk má vždy umět odhadnout situaci a podle toho se zachovat. Zaútočit, když se to vyplatí, vyčkat, když ještě nepřišel pravý čas. Ale hlavně nedávat najevo své emoce a přesvědčení, to dává druhým do rukou příliš velkou zbraň. A tenhle chlapec to neuměl. Přesto ho k nim Moudrý klobouk zařadil. Musel tedy mít nějaké důvody. Tak rychle a bez váhání bylo zařazeno jen málo studentů, i u ní klobouk před lety váhal mezi Zmijozelem a Mrzimorem. A u tohohle Grangera se rozhodl hned. Určitě má starou kouzelnickou krev - alespoň z jedné strany, když to ze strany matky nejspíš nebude. A určitě má znalosti a schopnosti být mocným kouzelníkem. Znovu se ho lehce dotkla na rameni. Kolem nich už bylo prázdno.
"Ahoj. Já jsem Lovella. Lovella Blishwicková. Začínám šestý ročník a jsem prefektka."
Josh mlčel, ale už se neodtahoval.
"Ty jsi Granger, vím. Ale nepostřehla jsem tvé křestní jméno. Jak ti mám říkat?"
"Josh," odpověděl po krátké odmlce chlapec.
Přemýšlela, jak pokračovat. Má mu říct, že se zachoval hloupě, když přede všemi zostudil kolej, kam patří? Že tím ostatní naštval a že mu to dají nejspíš pořádně najevo? Vzdychla si. Nebyla zvyklá se o nikoho starat a nevěděla, jak mluvit s dětmi. Netrpělivě a nervózně začala bubnovat prsty po desce stolu. Pak se zarazila. Tím to nevyřeší. A je to její první úkol v roli prefektky, musí uspět.
"Hele, všimla jsem si, že si ti mezi nás nechtělo. Ono si toho nešlo nevšimnout. Ale… už to nedělej. My jsme totiž hrdí na svou kolej. A ty bys měl být taky."
"Proč?" zeptal se Joshua a poprvé zvednul hlavu, aby si dívku prohlédnul. Prefektka byla neobyčejně hezká bledá černovláska s jasně modrýma očima.
"Protože je nejlepší. Protože ze Zmijozelu byli nejsilnější, nejnadanější a nejúspěšnější kouzelníci. Nejmocnější kouzelnické rody měly své děti vždycky u nás. Jsme zkrátka nejschopnější-"
"Smrtijedi," skočil jí do řeči Joshua a odvrátil hlavu směrem k učitelskému stolu. Lovella pohlédla směrem, jímž se díval, a zachytila pohled ředitele své koleje. Ten na ni pohlédl s otázkou v očích. Lovella zavrtěla téměř neznatelně hlavou, s chlapcem si poradí sama.
"Ano, jsou mezi námi i děti a sourozenci Smrtijedů. Jenže ono to bylo všechno složitější, Joshi." Zvedla se a dotkla se chlapce na paži.
"Pojď, musíme už jít. Nezhoršuj to ještě příliš pozdním příchodem. Až bude vhodnější doba, probereme to."
Joshua neochotně vstal a šel s ní. Cestou mu vysvětlovala pravidla a tradici koleje. Nejvíc mu zdůrazňovala, že nic, co se stane ve Zmijozelu, se nesmí prozraditi tomu, kdo ke Zmijozelu nepatří.
Když se ocitli u dveří koleje, Lovella se k němu naklonila a zašeptala: "A pro tvou informaci - moji rodiče Smrtijedy nikdy nebyli."
"Ale čistokrevná seš, ne?" ušklíbl se Josh.
"Jo, to jsem. A co?" pohodila dívka hlavou. "To snad není na závadu, ne? Naše rodina je strašně stará a spřízněná s kdekým."
"Vidíš. A moje máma je z mudlovský rodiny."
"Hele, tvoje máma je… ty máš něco společného s tou Hermionou Grangerovou?" zeptala se konečně na otázku, která jí od zaslechnutí jeho jména ležela v hlavě.
"Jo. To je máma."
"Takže tvůj otec…" Lovella nedokončila větu, nechtěla se chlapce dotknout. A být nemanželským dítětem bylo mezi starými kouzelnickými rody eufemisticky řečeno neobvyklé, přesněji řečeno - skandální. "On s vámi nežije?"
"Ne. Máma jen říká, že to byl nějaký mudla, který umřel dřív, než se dozvěděl, že je těhotná."
Lovella zavrtěla hlavou. "Žádný mudlovský šm… čaroděj nikdy ve Zmijozelu nebyl. Vždyť Salazar byl proti tomu, aby mudlorození vůbec mohli do Bradavic chodit. Nemyslím, že by k nám byl zařazen syn mudly a čarodějky první generace." Chvíli se odmlčela. Chlapec svého otce evidentně ani neznal. "Moudrý klobouk by se nezmýlil. Jestli jsem si něčím naprosto jistá, Joshi, tak že tvůj otec je čaroděj. A nejspíš fakt dobrý čaroděj."


Ten večer se Joshua s nikým nebavil. Nebyl si jistý, jestli by s ním vůbec někdo mluvit chtěl a rozhodně to nechtěl zkoušet. Po příchodu do společných zmijozelských prostor proto řekl Lovelle, že je unavený a chce si hned lehnout. Lovella se mu snažila předtím ještě ukázat, co kde je, vysvětlit, jak to chodí, ale Josh ji nebyl schopný vnímat.
Poté, co v ložnici konečně osaměl, si ani nevybaloval, jen se svlékl a co nejrychleji se uložil do postele, vedle níž našel svá zavazadla. Zatáhl závěsy kolem lůžka. Nechtěl s nikým mluvit, a když si později přišli lehnout i ostatní chlapci z prvního ročníku, předstíral usilovně spánek. Usnout však dlouho nemohl.
Pořád se nemohl smířit s tím, že je ve Zmijozelu. Přestože se celou dobu obával, že by se to mohlo stát, ve skutečnosti s ničím takovým nepočítal. Když se ptal Harryho, potřeboval se hlavně ujistit, že se bojí zbytečně. A když mu Harry řekl, že si mohl zvolit, téměř najisto počítal, že bude stačit, když si bude usilovně přát, aby nastoupil do Nebelvíru, že také dostane možnost volby. Jak to, že ji nedostal?! Ze dne, na který se tolik těšil, se stal nejčernější den jeho dosavadního života. Co si o něm teď myslí James? Co Teddy nebo Vicky? Co si o něm budou myslet ostatní děti doma? A Harry, George a ostatní Weasleyovi? Všichni, úplně všichni, které znal, neměli rádi Zmijozel. Pro všechny byl synonymem zla, líhní Smrtijedů a synonymem pro nadřazenost a nenávist k mudlům. Proč zde je? Je snad zlý? V duchu si promítal všechny nepravosti, které snad kdy komu provedl.
Přemýšlel i o tom, co řekla Lovella o jeho neznámém otci. Jistě, má to logiku. Pokud se mudlorození do Zmijozelu nikdy nedostávali, tak jeho otec musí být čaroděj. Jeho matka tedy lhala. Celý život mu lhala. Proto nikdy nechtěla říct jméno toho neznámého mudly. Protože nikdy neexistoval. Co na to řekne? Třeba ani nebude překvapená. Třeba ví, že jeho otec je Zmijozel, řekl si Joshua v duchu a zavrtal se hlouběji do přikrývek. Ale Harry přece měl jít taky do Zmijozelu…, pomyslel si ještě, než usnul.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama