3.2. Jedem!

31. srpna 2013 v 22:49 | Richenza |  Kniha druhá: Proroctví

Příčná ulice; 20. června 2010

V hospodě U Zlatého lva bylo ten večer dost rušno. Sešli se zde členové Kudleyských kanonýrů po své dnešní výhře a oslavovali. Někteří hráči a hráčky měli sebou své partnerky či partnery a další přátele, takže se u dlouhého stolu sešla společnost čítající téměř dvacet lidí. Mezi nimi, uprostřed, seděl i Ron Weasley. Působil na pozici brankáře a stal se z něj velmi populární hráč týmu, a to nejen mezi samotnými Kanonýry, ale i mezi fanoušky - a také mezi fanynkami. To bylo důsledkem mimo jiné i toho, že byl stále svobodný. Jeho úspěchy ve hře a v neposlední řadě i to, že byl hrdinou poslední války, z něj učinily vděčný objekt mladých čarodějek a rovněž novinářů. A na rozdíl od Harryho či Hermiony neměl ve zvyku novináře odhánět, popularitu si užíval.
Seděl u stolu, mezi dvěma nápadně oblečenými a nalíčenými dívkami, v jedné ruce kotletu, kterou široce šermoval, když líčil nejzajímavější momenty z dnešního utkání. Najednou v půli pohybu zastavil let kotlety, s kterou právě imaginárně odrážel Camrál soupeře, a zadíval se ke stolu na druhé straně místnosti. Tam seděla jiná společnost, výrazně tišší a upjatější. Mafalda Hopkirková slavila své narozeniny a pozvala téměř všechny asistentky z Oddělení administrativních služeb Starostolce a dvě z tajemnic - Hermionu Grangerovou a Leanne Puceyovou.
Když Leanne uviděla Rona, strčila do své přítelkyně a zvolala tak hlasitě, že bylo slyšet i u druhého stolu.
"Jé, podívej Hermiono, tam je Ron Weasley. Chodili jste kdysi spolu, ne?"
Hermiona zvedla hlavu a její oči se setkaly s Ronovými. Usmála se na něj. Ron jí však hned úsměv neopětoval. Hermionu vídal zřídka. Jejich vztah se sice do značné míry normalizoval, ale úplně normálním se stále nestal. V její přítomnosti se cítil nesvůj a zejména od doby, kdy Hermiona měla vedle Doupěte svůj vlastní malý domek, se jí dokázal úspěšné vyhýbat. Nemyslel si, že by byl do ní stále zamilovaný, od té doby měl řadu delších či kratších vztahů - tedy hlavně těch kratších. Vždy, když ji viděl, však ucítil bodnutí, ostrou, rychle prchající bolest, která pramenila z toho, že nechápal, co se tehdy vlastně stalo. Dávno o tom přestal přemýšlet. Ale raději se vyhýbal zdroji své nejistoty.
Byla stále velmi přitažlivá a jej znovu zabolelo při pomyšlení na to, že právě tuto ženu, jedinou, kterou opravdu chtěl, mít nemůže. Vlasy si opět nechala narůst dlouhé, jak je měl rád. Vyčesala si je do volného uzlu, podél tváře se jí kroutil jeden neposlušný pramen. Na sobě měla splývavou hedvábnou halenku neurčité šedozelené barvy. Vše vypadalo velmi jednoduše, přesto, nebo právě proto, mu připadala neskutečně krásná. Přemýšlel, jak dlouho ji vlastně neviděl. O Vánocích, kdy se návštěvě Doupěte vyhnout nemohl, Hermiona naštěstí většinou navštěvovala své rodiče v Sydney. Musely to být alespoň dva roky. Ano, viděli se na minulých Harryho narozeninách, vloni se tomu dokázal vyhnout, když měli utkání v Německu, vzpomněl.
Nakonec jí s přehnanou sebejistotou vrátil úsměv zpět. Nesmí dát před ní najevo, že není šťastný. Vždyť přeci šťastný je. Je úspěšný, ženy jej obletují. Co víc si může od života přát? Naklonil se k jedné ze své společnic, útlé hnědovlásce s velmi něžným obličejem, chytil ji kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. Byla to sotva dvacetiletá ošetřovatelka od Svatého Munga, s kterou se poznal teprve minulý týden, když si šel nechat zkontrolovat rameno, co ho opakovaně pobolívalo.
"Carys, a co ty mi dáš za dnešní vítězství?" řekl hlasitěji, než musel, a políbil ji.
Děvče se rozesmálo a něco mu rozverně šeptalo do ucha, přitom se trochu červenalo. Druhá z dívek se nechtěla nechat zahanbit a sedla si mu na klín.
"Rone, a co by sis přál ode mě? Byl jsi dneska úžasný!" našpulila rty.
Ron ji políbil, pak odložil kotletu a chytil ji druhou rukou. Ostatní hráči se začali smát.
"Tak kterou si vybereš? Nebo zvládneš obě?" pošťuchovali ho kamarádi.
Ron obě dívky ještě jednou políbil, a pak jen v hrané bezmocnosti zvedl ruce: "Co mám dělat, když mě všechny chtějí? Přece je nezklamu!"
Koutkem oka se díval, jestli to na Hermionu udělalo náležitý dojem. Skutečně není nějaký odkopnutý chudinka! Hermiona však nijak nedala najevo, že se jí jeho chování jakkoli dotýká. Otočila se klidně ke své přítelkyni a něco jí potichu odpovídala.
Po chvíli se však omluvila a zvedla se, že už je pozdě. Viděl, jak se loučí s kolegyněmi, objímá starší ženu a s klidným úsměvem jde i k němu.
"Hodně štěstí, Rone," podávala mu ruku.
Ron se chvíli jen překvapeně díval, jako by nechápal, co a proč mu říká, pak podávanou ruku uchopil.
"Já… Ahoj, Hermiono," zakoktal nakonec.
Hermiona se jen usmála a vyšla ven z hostince. Ron chvíli pozoroval houpající se dveře, pak z klína odsunul dívku, která se jej snažila zaujmout vším, co bylo možné učinit v daném místě a čase, a vyšel do noční ulice. Hermiona tam však už nebyla.
Zase ho dostala! Vždyť už mu na ní dávno nezáleží! Nenechá si kazit slibně se rozbíhající večer!
Vrátil se ke svému stolu a chytil za ruku Carys.
"Nejsi už unavená? Možná bych ti mohl poskytnout trochu pohodlí ve svém království..."

……………………

Praha; 21. června 2010

Bylo už nad ránem, když parta kouzelníků dorazila do tichého domu na zámeckých schodech. Sedli si ještě společně nad lahví vodky. Po chvíli se Judita zvedla a unaveně došla do své ložnice. Vzpomínala na dnešní večer. Jízdu, která začala už v podvečer, se jim povedlo zakončit užitečně. Podařilo se jim dnes zbavit svět jednoho mudlovského grázla. Když opustili hospodu, tak se kluci schovali a nechali děvčata jít noční Prahou samotná. Rozdělily se, aby zvýšily pravděpodobnost, že se někdo chytí. Tentokrát to byla Gizela, která první aktivovala svůj přívěšek. Nechala to dojít tak daleko, že při narychlo připraveném tribunálu, který vedl Bertold Paulinius, prokázali beze vší pochybnosti, že by ji přiopilý útočník skutečně přinejmenším znásilnil, kdyby byla obyčejnou dívkou a nemohla nikoho přivolat. Proto Judita necítila ani lítost, ani výčitky svědomí, když toho gaunera odsoudili ihned k smrti a donutili skočit pod noční tramvaj. Byl jen o odpad a oni společnost čistí. Oni jsou předurčeni k tomu, aby vládli, a s Romanem se jim to jednou podaří. Až budou vládnout oni, tak zde nebudou žádní špinaví zločinci, nemakačenkové, skupiny příživníků, kteří jen parazitují na společnosti. Vybudují nový svět, který bude mít jasný řád, kde každý bude zastávat místo, které mu přísluší. A nepotřební a škodliví budou smeteni.
Vrzly dveře a objevil se Roman. Usmála se na něj a začala si pomalu rozvazovat živůtek svých šatů.


Svítalo. Gellert Grindelwald ležel na zádech, tvářil se spokojeně, ruce složené pod hlavou. Judita se na něj zamyšleně dívala. Nebylo jí úplně dobře z té záležitosti u Vltavy. Roman přece nesouhlasí se samoúčelnou krutostí. Jeho cíle jsou jiné. Chtěl očistit společnost, změnit ji. Zbavit ji špíny a méněcenných. Ten muž… Byl sice ošumělý, příliš o sebe nepečoval, ale jako bezdomovec jí nepřipadal.
"Romane?"
"Neříkej mi tak. Ani ty ne."
"Proč? Mám to jméno ráda. Říkala jsem ti tak přece vždycky. A je to tvé jméno. Přezdívka by mohla být jen pro ostatní, ne?"
"Ne. Není to moje jméno. Jsem Grindelwald. A chci, abys mě oslovovala stejně jako ostatní. Nejsi nic lepšího."
"Dobře. Promiň, Gellerte."
Na chvíli se odmlčela. Už dříve jí Roman naznačoval, že on je Gellert Grindelwald. Nebrala to tehdy příliš vážně, považovala to za určitou nadsázku. Roman navazoval na Grindelwaldovy myšlenky; věděla, že chce navázat tam, kde Grindelwald skončil. Proto chtěl po svých nejbližších, aby jej tak oslovovali. Teď nad jeho slovy přemýšlela - byl skutečně jeho převtělením? Bylo to vůbec možné? To nevěděla. Ale pokud to říká, tak to tak určitě bude. Nebyla zvyklá jeho slova zpochybňovat, už dávno si navykla jej poslouchat. Milovala ho a naprosto jej respektovala. Respektovala i to, že nebyla jedinou, přestože on jejím jediným byl.
Znovu si vzpomněla na toho starého mudlu. Nebyla si jistá, jak se má zeptat a zda se má vůbec zeptat. Nakonec se osmělila. Věděla, že po milování bývá Roman nejpřístupnější.
"Gellerte, proč jsi je nechal týrat toho mudlu? Byl jsi tam přeci celou dobu, ne?"
"Samozřejmě. Musel jsem se podívat, jak si vede Šajnová. Byla dobrá. Udržet ho tak dlouho neverbálně… Proč bych měl zasahovat?"
"Ale nebylo to samoúčelné? Vždy jsi mi říkal, že tvůj boj, tvoje myšlenky… Ty jsou to hlavní, ne bezúčelné a zbytečné ubližování."
Gellert si lehnul na bok, opřel si hlavu o ruku a chvíli ji mlčky pozoroval. Rukou začal obkreslovat tvary jejího těla.
"Nebylo to samoúčelné. Musí si vyzkoušet svou sílu. Musí se ji naučit používat. A musím jim dát možnost se bavit. A bavilo je to, ne?" usmál se.
"Ale to není v souladu s tím, co jsi mi-"
"Důležitá je jen síla, vůle k moci. A tu musím u svých věrných pěstovat. Jen ti, kdo mají omezený intelekt, vůli nebo jsou slabí, lpí na iluzi morálních principů." Gellert se díval směrem k ní, ale připadalo jí, že ji snad ani nevidí.
"Vždyť to byl jen odpad, Judito. Nepotřebný vagabund. Škoda času, co o něm mluvíme."
Vstal, přehodil přes sebe plášť a odcházel do své ložnice. Ve dveřích se ještě otočil.
"A mimochodem, bylo zbytečné mu vymazávat paměť."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama