3.1. Jedem!

31. srpna 2013 v 22:49 | Richenza |  Kniha druhá: Proroctví

Jedem, ještě jedem
druhej, jako jeden
svedem, co svedem
veselej život vedem

Rata,rata, rata, rata, ratata
jen ať táhne, kdo má plný kaťata
ratatata, sekera je zaťatá
zubatá nás nechytí, je paťatá

Z věže od svatýho Víta
mio ben, che dolce vita
slunce rozpaluje kámen
dnes všechno, zejtra amen

Žijem, jak žijem
když můžem, tak pijem
kdo nemůže, tak hyjé
vesele s vlky vyjem

Radůza

Písničku si poslechněte zde

Praha, 19. června 2010

V pražské hospodě U Kalendů bylo už téměř prázdno, když do ní jako velká voda vtrhla rozjařená podivná parta - šest chlapců a dvě děvčata. Obě dívky měly nápadné stříbrné šperky ve tvaru motýla; stejný šperk byl ostatně vidět i u některých chlapců. Hnědovláska byla oblečená v dlouhých černých šatech se šněrovačkou, do rozpuštěných vlnitých vlasů zapíchla červenou růži. Druhá, zrzka s mikádem, měla přiléhavé kalhoty z lesklé tmavě zelené kůže velmi zvláštní struktury. Přes ně měla krátkou černou tuniku bez rukávů. Přes ramena měla přehozený černý šátek z jemného materiálu, snad hedvábí. Mladíci byli také všichni v černém, někteří měli na sobě rozepnuté dlouhé černé pláště, někteří měli přes košile jen vesty ze stejného podivného materiálu, z jakého byly dívčiny kalhoty.
Z rohu místnosti si je prohlížel starší ošuměle vypadající muž, který celý večer seděl nad svým pravidelným jedním pivem. Přemýšlel, co jsou zač. Vlastně každý zvlášť by vypadal docela přijatelně - mladí měli černou barvu v oblibě; jedině snad ta nádherná bruneta byla poněkud extravagantní. Ale společně působili velmi zvláště. Neměl co na práci, tak se bavil jejich pozorováním.
Mladík v zelenkavé vestě zrovna něco poutavého vyprávěl, starý muž mu však nerozuměl, zachytil pouze útržek věty.
"…Teda Judito, to taneční kouzlo se ti fakt povedlo. Jen mi řekni, jak ses dostala až nahoru na věž. A jak jsi to zvládla na takovou vzdálenost?"
"Nahoru mě dostal Roman. Nevíš, že umí lítat? A vzdálenost nebyla tak velká. Ale byl to pohled pro bohy, Konráde. Japončíci tancující pogo…" Hnědovláska se bezstarostně rozesmála a napila se ze sklenice před sebou.
"Víš, že nechce, abychom mu říkali Roman," zamračil se černovlasý jemně vypadající kluk sedící v rohu, který dosud mlčel.
"Tak se z toho nezblázni, Alku," odpověděla mu dívka.
"Ty si snad myslíš, že když s ním chrápeš, že se na tebe jeho příkazy nevztahují?" ušklíbl se Albert. "Myslíš, že jsi jediná?"
"Ty taky nejsi jediný," ušklíbl se Konrád.
Dřív než Albert stihl zareagovat, položil mu blonďák v dlouhém černém plášti ruku na rameno "Dost. Nehádejte se. Jsme tady kvůli Gizele."
Skupinka zmlkla a oči upřela na zrzku, která se zatvářila trochu nervózně.
"Vím, Bertolde. Je čas?"
"Jo, Gizelo, je čas," odpověděl blonďák. "Ukaž, že k nám patříš. Jsem zvědavý, co si vymyslíš. Začni ale doplněním zdrojů." Usmál se, ale v jeho úsměvu bylo něco znepokojivého.
Dívka vstala a došla k výčepnímu pultu. Ruku zakrytou šátkem trochu pozvedla, jako by v ní měla zbraň a namířila ji na hospodského. Neslyšně pohybovala rty a upřeně se na muže za pultem dívala. Pak se k němu naklonila a něco mu zašeptala. Muž přikývl.
"Samozřejmě, paní. Vše připravím. Posaďte se a donesu vám to."
Pak hospodský vyndal tašku a začal do ní skládat tržbu z pokladny. Tašku poté pečlivě uzavřel a odnesl ji k dívce. Ta si od něj peníze beze slova převzala, jen lehce pokynula hlavou.
"Fajn, Gizelo," usmál se Bertold. "A dál?"
"Vidíš toho špinavýho mudlu, jak na nás furt čučí?" zeptala se Gizela. Blonďák přikývl.
"Běž do toho."
Pohledy mladých lidí se obrátili k starému muži. Ten zneklidněl. Zvažoval, jestli nemá raději odejít. Hospodský se díval před sebe, vypadal nepřítomně. Nikdo jiný již kolem něj nebyl. Jen v zadní části hospody se bavila nějaká parta, odtud sem ale nebylo vidět. Celá situace byla velmi podivná. Přesto, nebo právě proto, se nebyl schopný pohnout, když zrzka pomalým plavným krokem došla k němu. Celou dobu ho upřeně pozorovala. Svět se mu zúžil na její smaragdové oči. V ruce držela podivný klacík, nyní ho již nezakrývala šátkem. Beze slova na něj namířila, tentokrát však nic nešeptala. Nějaká síla ho zvedla, jeho nohy uvedla do pohybu a on se vydal ven z hospody do letní noci. Stále si uvědomoval, co dělá, ale neměl na své tělo nejmenší vliv. Byl vyděšený. Když se ocitl na ulici, snažil se přikázat svým nohám, aby se vydaly směrem k metru, snažil se přimět svá ústa, aby vykřikla. Nebyl však schopný udělat nic. Jen pomalým pravidelným krokem přešel ulici, došel ke schůdkům, které vedly na náplavku a sešel až k řece.
Mladí jej potichu následovali.
Muž se u řeky zastavil a začal se pomalu svlékat. Nechápal, co se s ním děje, co dělá a proč to dělá. Připadal si hrozně. Skupina jej obstoupila. Bylo vidět, že se jeho chováním baví.
"Fuj, ten smrdí," skrčila nos Judita.
"Proto ho Gizela chce vykoupat, ne?"
Gizela se sebejistým úsměvem přikývla, nespouštěla však z již téměř nahého muže oči.
Když se zcela svlékl, vkročil do černé vody Vltavy. Celou svou vůlí se snažil obnovit vládu nad svým tělem, ale marně. Záhy pod nohama přestal cítit dno, chtěl plavat, ona mu to však nedovolila. Začal se topit. O pár vteřin později, poté co zakusil smrtelnou hrůzu, jej neviditelná síla vytáhla nahoru a zavěsila hlavou dolů, jako by byl rybou třepotající se na vlasci. Ústa otevřel v němém výkřiku. Poté jej znovu ponořila do vody. Několikrát jej ponořila a vytáhla. Byl na pokraji svých sil. Slyšel smích svých mučitelů.
"Stačí, Gizelo," uslyšel z dálky hlas druhé dívky. Síla, co jej držela dva či tři metry nad hladinou, naráz zmizela a on se břichem rozplácl o hladinu řeky. Teď už mohl ovládat své tělo, mohl plavat, byl však již příliš vyčerpaný.
Mladí kouzelníci se vydali nahoru z náplavky. Jen Judita Markytánová zůstala, vytáhla hůlku, namířila ji na loďku připoutanou několik metrů od ní. Řetěz loďky se roztrhnul a loďka se začala sama pohybovat směrem k unavenému muži. Dívka byla už na odchodu, otočila se však zpět k muži, který se z posledních sil vyškrábal do loďky. Namířila na něj hůlku.
"Obliviate."
Pak rychlým krokem odešla, aby dohonila své přátele.


Nemohla si proto všimnout toho, že muž, poté co se ocitl v relativním bezpečí loďky, ztratil vědomí. Nemohla vidět, jak loďka pomalu, s mnoha otáčkami, pluje po černé a tiché hladině. Nebyla tam, když loďka doplula až k vysokému splavu za Jiráskovým mostem, přes který přepadaly masy vody. A přes který přepadla i loďka s bezvědomým tělem muže. Nikdo neviděl, když tělo muže vypadlo z loďky a zmizelo pod vířícími masami kalné Vltavy.
Siamský kocour, který loďku poněkud znuděně sledoval ze stínu kamenné zdi, se protáhnul, zívnul a vydal se k mostu. Pak pokračoval dál tajnými kočičími zkratkami směrem k pražskému podhradí.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama